ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

12.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 911 x | vypínač

Část 4. O starém altánu.
Ve světě je mnoho zapomenutých míst, kam už dávno nikdo nechodí, nikdo neodklízí větve, které shodil vítr ze starých stromů, a tak tam leží a práchnivějí. To nevadí. Ať ta místa přetrvávají, protože se stane, že do nich zabloudí lidé, jejichž mysl, duše i srdce se jim tak podobají. To jsou ti, z jejichž mysli, srdce, duše se nikdo nepokusil odklidit práchnivějící city a rozkládající se vzpomínky, které už dávno nerozeznávají, co je co, ale tak splývají do jednoho přesvědčení, že musí existovat prostor, který si vyžaduje svá pravidla a rozlišuje co je snesitelné a co už snesitelné není. A to, co snesitelné není musí být vyrovnáno, aby se z toho nerodili démoni. To je úkol každého, kdo ví, tuší či předurčuje, že existuje prostor, co něhož se dá vejít a tak se nestát cílem jejich podlé práce, protože tam oni nemohou. Někdy se může stát, pokud není člověk silný, že se protrhne závoj mezi dvěma světy, ale to se nestává často, pokud to člověk nedopouští.
To místo jsem já, Robert objevil až poté, co se o něm snilo Evě. Svěřila mi svůj sen, ale nevěděla o tom nic víc, co vím já. Přesto jsme tam šli, ona nevědomá si nebezpečí, já jsem si ho byl vědom. Seděli jsme na staré lavici, pokryté koberci a její mysl, srdce a duše byla ve stavu, že nebylo možné, aby se závoj protrhnul. Byl jsem neklidný, až do té chvíle, když začala vyprávět o rybníčku, měsíci a hvězdách. Atmosféra se ztišila, a tak jsme seděli dál, než byl čas odejít. Dříve jsem chodil posedět do altánu často, nyní jen zřídkakdy. Nenašel jsem nic nového, všechno zůstalo na místě, jako dřív a kolem byl klid, který přispěl k pocitu bezpečí. Možná, že jsem se měl dřív pokoušet zjistit, kdo ho tam postavil a kdy a zda o něj někdo úředně pečuje. Když si vybavím okolí, vnímám bývalou zahradu, která musela být krásná a opečovávaná. Ještě mezi stromy lze najít ovocné stromy, které nerodí, ale možná se na nich objeví zjara květy, jenže jsou neopylované, protože do těch temných míst se jen tak někdo nestane. Ani jsem nikdy nepátral, zda tam stálo nějaké stavení, i když, kdyby stávalo, tak by bylo možné ještě objevit základy, sklepení a možná i studnu, nebo hrob s náhrobním kamenem, na kterém už nelze nic přečíst.
Proč odkrývat stará tajemství, když se ten prostor pomalu vsouvá do paralelního světa a pro ten reálný nemá žádný smysl? Kdyby měl, lidé by o něj pečovali, několikrát jsem si pomyslel. Starý altán asi stojí už dlouho na místě jako připomínka nějaké dávné historie, nebo nikdo neměl zájem ho srovnat se zemí, stejně jako okolí, kde není ani náznak ničeho, že to území možná kdysi obývali lidé. Ale byli jsme tam my dva, nedotčení bývalým osudem zahrady a altánu. Dívali jsme se do rybníčku, který si po delší době vytvořily deště a sněhy a zdál se, že je užitečný, protože jeho hladina slouží jako zrcadlo obloze. Je to přitažlivé místo i pro Evu, která zřejmě ráda pozoruje nedosažitelnou oblohu. Já klopím zrak před tím majestátem, protože mu nerozumím. Rozumím více těm dosažitelným věcem, které dokáží vyprávět své pochmurné příběhy o postupném zatracení.
Konec Robertova vyprávění.


 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866