ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Anděl

13.08.08 | Francis Black, @, další tvorba | 3559 x | vypínač


„Nažeň mi ho, Anděli,“ řekl Honza.
Míra s Jindrou zastoupili Smraďochovi cestu ze dvora.
„Pro smilování boží!“ řekl stařec, ruce plné bradavic, až se z toho Mírovi zvedal kufr.
„Kdo se má na tebe koukat, Smraďochu?“ řekl Jindra.
„Zavři mu hubu,“ řekl Míra Honzovi, „vůbec zavři ho celýho.“
Honza nasadil bezdomovci na hlavu krabici od banánů. Hon tím byl u konce.
Před vchodovými dveřmi Míra div nevrazil do Smraďocha. Minul starce s takřka jemným pošklebkem a pokračoval do lékárny. Měl teď starosti: otec skončil se zimnicí v posteli, kde se třásl jako motýl přešlý zimou po dva dny, od toho úterý, kdy trefil Smraďocha kamenem do hlavy. Venku mrzlo a topení jim zlobilo.
Cestou zpátky potkal Míra Honzu.
„Čau Anděli! V šest před vodárnou. Bude další hon,“ řekl Honza.
Míra se jmenoval odjakživa Míra, ale pro zlatavé kadeře mu jeho maminka, než umřela, říkala Sluníčko nebo Andílku. Když vyrostl, z Andílka se stal Anděl.
„Hele, to asi nestihnu,“ řekl Anděl.
Honza pokrčil rameny.
„Ty vole, tam musíš jít. Bude to zatím největší akce. Žádný petardy nebo pet flašky s dýmovnicema.“
„Já vím, řekl Anděl, „ale stejně nemůžu.“
„Pamatuješ, jak jsme ho chtěli tehdy umejt tím savem? A jak jsme ho chtěli navonět kýblem voňavky koupený na trhu, když nám bylo třináct?“
„Jo, pamatuju.“
„Tak to ještě nebylo nic. Sehnali jsme s Jindrou vystřelovací nože. V tom krámu, jak nám je předtím nechtěli prodat. Budeme ho hnát až k řece.“
„Pochybuju, že umí plavat,“ řekl Anděl.
„No právě,“ řekl Honza na rozloučenou.

Za pět šest už byla obvyklá čtveřice kromě Smraďocha nastoupená před vodárnou. Pro Míru by to dnes takhle stačilo.
Uvařil otci postupně heřmánkový, fenyklový, černý, heřmánkový, černý, ovocný a ženšenový čaj. Odpoledne změřil nemocnému teplotu. Červená na celé čáře. Nebylo mu jasné, jestli udělal dobře: oba tím vyděsil. Ani jeden to nechtěl dát najevo, a tak na sebe zírali jako do velkého zrcadla.
Zítra budeš muset pro doktora, řekl otec.
„Smraďoch je v tom parčíku mezi těma sušákama na prádlo a těma novejma žlutejma panelákama. Já tady s Jindrou pujdu od autobusový zastávky. Obšancujeme jak tu asfaltku, tak i tu pěšinku, jak je tam vyšlapaná. Jasný?“ řekl Honza.
„Jasný,“ řekl Jindra.
„Ty pujdeš tou ulicí ze školy. Hezky nám ho naženeš. Pak oběhneš požárnickou stanici a stoupneš si na most.“
„A když seběhne na nábřeží?“ zeptal se Míra.
„Musíš se prostě koukat. Kdyžtak mu zatarasíš cestu,“ řekl Honza.
„O.K.,“ řekl Míra.
„Za deset minut tam,“ řekl Honza.
Honza s Jindrou odkráčeli společně. Míra se vydal ke škole.
Dnes to odpíská, říkal si. Vydal se směrem k mostu.
Smraďoch!
Div do něho nevrazil. Jejich pohledy, mladého a bezvěkého, se střetly. Jako by si vyměnily své nositele – v mladíkových očích se odrazily jeho vrásky.
Tak ještě aby mě chytl za ruku. Ne, jen ji bere do své a pořád na mě kouká.
Teď – chce mi něco říct.
„Mě to takhle bolí,“ řekl Smraďoch Mírovi, hlava proti hlavě.
Smraďoch ukázal nad levé obočí, kde měl vrásku po tom kameni. Míra z toho dostal strach. Ani nevěděl proč.
Vždycky jsem se ho bál, přiznal si při pohledu na rozšklebenou ránu, kterou bezdomovce znetvořil.
„Není vám zima?“ zeptal se najednou. Či spíše z něj ta slova vyjela jako táhlý povzdech.
„Je,“ řekl Smraďoch, „stejně jako tobě, ale já nemám nic na sobě. Kromě tohodle hadru.“


Míra nepřestával Smraďocha pozorovat.
Je to i on, tenhle … On je taky moje dětství. Dodělám devítku. Co když pak příjdu o kamarády? Co když bude všechno jiný?
„Nechcete třeba … deku?“ zeptal se Míra. Táhlý povzdech, který se vydral na povrch.
„Jo. Jesli mi chceš dát deku, Míro, vezmu si ji,“ řekl Smraďoch.
Ve tváři mu nebylo možné číst ani náznak mimiky. Žádný úsměv, nic takového. Oči byly hluboké. Zdálo se, že nekončí v důlcích, ale že je přes ně vidět jiný svět, ukrytý a matný. Celá starcova postava jako by byla postavena na stupínek: vyrostla a zmohutněla. Mírovi připadalo, že stařec zabírá celou ulici.
Odkud zná moje jméno?
„Znám nejen tvoje jméno, Anděli, ale i tvoje problémy,“ řekl Smraďoch.
„S otcem?“ řekl Míra.
Smraďoch pokýval hlavou.
„Je mu zima. Měl bys s ním teď být.“
Má pravdu.
„Měl bych se vám omluvit, že jsem po vás hodil tím kamenem,“ řekl Míra.
„Nechci omluvu,“ řekl stařec, „chci tu deku.“
Při slovu „deka“ Mírou projela vlna třeskuté zimy. Zima byla venku a i uvnitř něj.
Ucítil vlastní srdce. Studené.
„Vezmu vás k nám do sklepa. Snad byste tam mohl zůstat,“ řekl Míra.
Smraďoch na to nic neřekl.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Míra.
„Podle vás jsem Smraďoch. Ale jmenuju se Gabriel.“
Míra zavedl Smraďocha do sklepa. Odemkl zámek a začal z něj vynadavat krabice.
Stařec mu položil ruku na rameno.
„Otec se klepe zimou. Ty strachy. Tím, že mi nastavíš laskavou tvář, nic nezměníš,“ řekl Smraďoch.
Míra sebou cukl jako po ráně vysokého napětí.
„Co to povídáš,“ řekl Míra, „co se nezmění? Co ty o tom víš?“
Smraďoch se zasmál: zažloutlé a černé zuby s patinou zkažených oříšků. Už nepřipomínal starce nad hrobem, tím smíchem omládl nejmíň o třicet let.
„Vím toho hodně. Slíbil jsi mi deku, ale ten slib nedodržíš.“
Míra na něj zůstal civět.
„Co to sakra povídáte? Půjdu teď nahoru a přinesu vám tu zatracenou deku.“
„Přines mi otcovu deku!“ zařval stařec takovou silou, že jeho hlas odmrštil Míru na protější stěnu.
Stařec rostl. V očích mu plály ohně nenávisti.
Míra se odplazil až k hlavním dveřím, než se odvážil vstát.
„Co…, co jste to za blázna?“ zašeptal Míra, polomrtvý strachy.
„Nejsem větší než ty,“ řekl stařec.
Když se za ním Míra ohlédl naposledy, byl to ten starý známý Smraďoch, shrbený a odevzdaný.
Míra bral schody po třech. Když zabral za dveře od bytu, měl pocit, že je vytrhl z pantů. Proletěl předsíní. Ani si nevšiml, že rozšlapal vázu po mamince a že se mu střepy zabodly do chodidel.
Vpadl do ložnice.
„Promiň, tatínku, že jdu tak pozdě.“
Žádná odpověď.
Míra bere otce za ruku.
„Uvařím ti čaj. Uleví se ti,“ řekl Míra.
Otec otevřel oči, ale syna nepoznal.
„Je mi hrozná zima,“ řekl otec, který marně mžoural očima v odpolední tmě.
„Dojdu pro doktora, tatínku.“
Otec sebou trhl. Míra mu drtitl ruku: zůstaň se mnou prosím, tatínku.
Ticho. Strašlivé ticho.
Otec se třásl tak, že ho musel Míra vzít do náruče, aby nespadl z postele.
„Anděli!“ zachrčel otec.
„Ano, tatínku?“
„Anděli! Anděli Gabrieli!“
Míra nepřestával svírat otce: Zůstaň se mnou.Neopouštěj mě!



 Přidat komentář 




› Online 5


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866