Nokturno.net / tvorba / dílko

Je krásný zimní den, pomalu odchází a na nádraží Keleti v Budapešti dopadá temný povlak.
Sedím v nočním vlaku jménem „Kalmán Imre“ do Mnichova.
Jsem v lůžkovém voze, který jsem celý pronajal pro mě a své přátelé. Poslal jsem jim dopis s pozvánkou, nechtěl jsem jet sám.
V Mnichově jsem měl skvělý program, po krátké prohlídce města na luxusní oběd, který mi doporučila má známá v Mnichově, která přímo tam pracovala, v té restauraci, a kterou jsem znal z internetu. A pak veselice až do večera, kdy měl být znovu návrat do Budapesti stejným vlakem sem, do mé rodné Budapešti.
Bylo právě přesně dvacet hodin čtyřicet pět minut a já se těšil, až uvidím první tváře nastupujících přátel mých.
Na nástupišti se mihly první stíny. Ty ale nepatřily mým přátelům.
Byli to cizí lidé nastupující do vedlejších vagónů.
Já měl celý lůžkový, mad´arský, modrý vůz pro sebe.
V kapse jsem ucítil pohyb.
Ha, napadlo mě. Úplně jsem zapomněl na Týdýho, mého krásného bílého křečka s červenýma očima, který chtěl se mnou tuto cestu absolvovat.
Vytáhl jsem jej a pohlédl na hodinky. Bylo 20.52 hodin.
„Už by tu mohl někdo být, vid´?Až příjdou, tak Tě představím lidem, které mám za přátelé. Možná na mě chystají překvapení, když tak dlouho nikdo nejde. Co myslíš?“
Týdý jen začuchá k jeho obličeji.
„Přál bych si, abys uměl mluvit. Povídali bychom si, řekl bych Ti vše, co chci jednoho dne říct někomu, komu budu stoprocentně důvěřovat. Kolik je, co? Dvacet padesát sedm, mají ještě osm minut, možná bude nějaké zpoždění, že?“
Počkáme.

Dívali jsme se do okna dlouho, vlak „Kalmán Imre“ relace Budapest Keleti palyaúdvár až München Hauptbahnhof odjel na čas. Ve 21.05 hodin se souprava vedená lokomotivou řady V63 dala do pohybu.
Ve vagóně bylo ticho.
„Nikdo tu není,“ pronesl jsem do ticha, a v tu chvíli se mi zdál můj hlas jako poslední naděje uprostřed obrovské pustiny.
Vstal jsem a šel se podívat na kupé ve vagóně.
Vzal jsem i Týdýho, aby se podíval.
Šli jsme od kupé ke kupé, ale nikde nikdo nebyl.
„Podívej,“ říkal jsem cestou Týdýmu. „Nikdo nepřišel. Jen ty jsi se mnou tady.“
Vrátil jsem se do kupé, zhasl světlo a ulehl do lůžka.
Týdýho jsem měl u sebe.
„Myslíš, že jsem udělal něco špatně? Já myslím, že ne. Všechno jsem tam napsal, i pozvání nebylo nijak hulvátské, žádné sprosté slovo, všechno čisté, hezké, pěkně napsané. I ve vagóně je teplo. Co by jim chybělo?“
Týdý tiše spočívá na mé hrudi.
„Jsi můj jediný kamarád, Týdý. Chci, abys to věděl. Jsem rád, že jsi jel se mnou. Že jsem tě vzal. Unudil bych se, kdybych tě neměl. Jsme dva správní chlapi.“
Pohladím jej po bílé srsti.
„Ráno budeme v Mnichově, a já Ti přísahám, že se Ti budu věnovat naplno. Jsi můj jediný kamarád, a k těm já se vždycky chovám otevřeně. Dám Ti, na co Tvé oko pohlédne. Slibuji.“
V tom se otevírají dveře kupé. Slyším ženský hlas. Snažím se jej přiřadit k nějakému, který znám, ale neshoduje se s žádným.
„Promińte, spíte?“
„Ne, ještě ne, co si přejete?“ ptám se průvodčí vlaku, mladé hnědovlasé, hnědooké mad´arky.
Týdý mi sklouzl z mikiny na spaní a já jej chytil rukou. Otáčí se k ženě a čuchá jejím směrem.
„Já jen, že máte vagón rezervovaný pro třicet šest lidí, a on je celý prázdný. Jste tu jen vy.“
„Já jsem jej rezervoval pro mé přátelé, kterým jsem tím chtěl ukázat, jak je mám rád, ale nikdo nepřišel. Zůstal jsem tu sám. Se svým jediným kamarádem,“ odpovídám a do očí se mi vkrádají slzy.
„Jak to může někdo udělat?“
„Co myslíte?“
„To, co jste udělal vy. Pozval jste své přátelé na cestu do Mnichova, jak jsem se dívala, a oni pro Vás neudělali nic.“
Pokrčím rameny. „Nejsou to přátelé.“
„To teda určitě nejsou. Pokud by Vám to nevadilo, přišla bych za Vámi za chvíli.“
„Jo, klidně přijd´te.“
„Víte, je přecejen čas Vánoc, a lidé by neměli být sami. Hned jsem zpátky,“ řekla a zmizela.
Hned se mi zlepšila nálada.
Žena za chvíli přišla, povídali jsme si do noci, pak jsem ulehl do lůžka, Týdý šel s ní, měla zde krabici a vatu, do které jej uložila.
Ráno jsem se probudil v Mnichově, vzal jsem Týdýho a šel na prohlídku města, i do restaurace, kde jsem byl původně pozván.

Užili jsme si den ve Vánoční metropoli Bavorska a večer jsme opět nasedli do vlaku „Kalmán Imre“ směr Budapešt Keleti. Společnost nám opět dělala hnědovlasá průvodčí.
Že by té noci začalo něco úplně nového?
Čí já vím?
Uvidíme.