Nokturno.net / tvorba / dílko

Kdo maže, ten jede. Když nemá Škodovku.





Piňďovi už pomalu táhlo na druhý rok jeho bezzubého života, naše žádost v seznamu čekajících na vozidlo jakéhokoliv typu i barvy oslavila třetí narozeniny a my ještě stále šlapali pěšky. V horším případě jezdili Šumavskou střelou, motorovým pseudovlakem, který po horských kotlinách a pláních děsil dravou zvěř i plaché cestující.
A pak to přišlo. Tedy nejdřív jsme si naposledy projeli trasu Vimperk – Volary v přeplněném vagónu, za okny sníh, na oknech namrznutý sníh, na sedačkách a v chodbě roztátý sníh a na Piňďovo stále ještě oplešatělou hlavičku zachumlanou v peřinkách kočárku v pravidelných intervalech dopadaly ledové kapky z lyží pražských milovníků bílého sportu.
Kap, uaááááááááááá, kap, uaáááááááááááá, kap, uaááááááááááááá, střídal se v rachotu vlaku sunoucího se přes pražce zvuk nárazu vodní kapky na Piňďovu lebku s hlasitou, nesouhlasnou reakcí pozvolna namáčeného, malého Fantomase. Maminka měla blízko k infarktu, lokomotiva ke kolapsu.
Pak dorazil dopis. Oznámení. Naše autíčko, zatím neznámé identity, se narodilo. A my s taťkou slavnostně vyjeli převzít nového člena rodiny. Zdůrazňuji já s tátou, protože matka s mým údajným bratrem po kapacím incidentu odmítala cestovat za jakýmkoliv účelem. „Tatí, že si přivezeme červený, že jo?,“ loudila jsem celá natřesená na hlavě rodiny svou oblíbenou barvu. „Modlý. Modlýýý.“, vykřikoval v pozadí důležitého životního rozhodnutí Piňďa, na jehož existenci se po příchodu dopisu nějak zapomnělo. „To víš, že si vezmeme červený.“, neodepřel mi nikdy nic táta zavírajíc dveře bytu. „Modlý. Modlýýý.“, rozléhalo se ještě po chodbě paneláku. Piňďa zase nic nepochopil.
Nakonec nebylo ani červený ani modlý. Výběr byl mezi neutrální bílou a léty ověřenou světlounce hnědoučkou, kterou otec jasně popsal jako posr…nou. Protože jsme v budoucnu každým svým příjezdem nechtěli příbuzným a známým připomínat střevní problémy, barva naší rodinné škodověnky byla bez diskuze.
Sloužila věrně celá léta. Občas v ní něco zamrzlo, čepice a rukavice se uvnitř odkládaly zhruba po třiceti minutách jízdy, někdy bylo třeba dýchat na zámek, aby se dal dovnitř strčit klíč. Když tatínek řadíval, mívala jsem tam vzadu pocit, že teď se buď vznese ( to podle řevu hodného startu boingu ) nebo roztrhne na dvě části.
Po každé jízdě otec, automechanik, přivařil rovnou na parkovišti to, co během cesty odpadlo, a urval to, co podle něj už bylo zbytečné, a škodováca dál poskakovala po šumavských cestách.
Jednou mě maminka vezla do školy, protože jsem si zlomila nohu na dřevotřískovém žebříku naší palandy, který mě neunesl. Za chudinku škodovku jsem se styděla už v běžném provozu, natož pak řízenou matkou, kdy se opravdu nedala přehlédnout. Bylo to zrovna v době, kdy tatínkův miláček trpěl nepatrným defektem.
„Nesmíš nikde zastavit, jinak se už nerozjede. Vždycky parkuj na kopci, on tě pak někdo roztlačí.“, shrnul táta návod k použití do dvou vět a nebylo co řešit. Bylo mi jasné, že takhle nějak začínají všechny katastrofy.
Mamince autíčko samozřejmě chcíplo přesně v půlce kopce, v nejužší ulici ve městě, řečené Myší díra, kde vedle sebe neprojely ani dvě auta. Hned před „Domem u jelena“. Ten je nejstarším domem ve městě a své jméno nese ne na posměch původnímu majiteli, kterému památku zestátnili, ale jednoduše proto, že má na stěně přitlučenou jelení hlavu. Nevím nic o trvanlivosti parohatých lebek, ale domnívám se, že to asi stejně už nebude ta původní.
A tak jsem seděla vprostřed Myší díry, ve škodovce, která si zcela nedecentně při každém matčině zoufalém pokusu o start poprdávala a nic víc. Všichni troubili, ti, co chtěli jet dolů, i ti, co chtěli nahoru, jelen na nás ze zdi koukal jako vůl a mamka byla v nervové krizi. „ Tak dík mami, to už dojdu. Ahoj.“, zbaběle jsem popadla berle a nechala maminku i se škodověnkou na pospas běsnícím řidičům.
Pocházím z jižních Čech, takže do území rybníků, věčné mlhy, bahna, komárů a tlejícího listí jsme to neměli nijak daleko. S podzimem a naší bílou slečnou jsme pravidelně vyráželi ve stopách rybářů za výlovy a kusem masa. Tenkrát to však Škoda jaksi nerozchodila, vozidlem se linul zápach ještě více nelibý než při běžném provozu a pak se z mladoboleslavské příšerky začal zvedat dým.
Tatínek začal vozidlo ovívat, zřejmě v podezření, že se mu třeba nedostává vzduchu, a protože jsme už byli poblíž rybníka, poslal maminku s kýblem původně určeným nebohým kaprům pro vodu. Za nedlouho se matka vrátila ze záchranné mise značně zablácená, za to však bez životodárné kapaliny. „ Když voni ho už vypustili!“ popsala otci stav rybníku a bylo třeba skoro hasit jeho.
Hned po revoluci, jakmile strhli oplocení, začala v mém rodném pohraničí nákupní horečka. Organizovali se dokonce celé zájezdy za zakoupením rostlinného oleje a tuku nejnižší kvality v německých příhraničních supermarketech třetí kategorie.
Moc dobře si pamatuji tu dobu, kdy bylo máslo na rohlíku nahrazeno jakousi žlutou hmotou chutnající po induloně ( tu jsem v dětství ochutnala čistou náhodou ), a všichni tvrdili, jak moc jsou ty bavorské rostlinné tuky chutné a zdravé.
I má rodina si nemohla nechat zábavu v podobě slintání za výlohou nad sortimentem německých cukráren a řeznictví a hodinových návštěv obřích supermarketů, odkud jsme nakonec odváželi maximálně dva jogurty ve slevě, ujít. Protože se však otec zdráhal podnikat ještě jednou cokoliv organizovaně, vyráželi jsme sami ( přesněji v šesti: táta, mamka, babička, děda, já a Piňďa ) naší prostornou a pohodlnou škodovkou.
„Jé podívejte, bagr!“, upozornil celou rodinu na německý stroj pracující okolo cesty, ne Vašík, jak by se dalo předpokládat, ale můj dospělý otec. Bagr to byl fakt pěkný, celý žlutý, technický, ne jako ty naše tanky s radlicí. A protože muži nedokážou sledovat nic pouze jedním okem, ale mají genetickou vadu v podobě nutnosti se za pozorovaným objektem otáčet minimálně celou hlavou, mužské osazení vozidla natočilo své čelisti vzad.
„Ty blbčééé!“, rozlehl se náhle škodověnkou maminčin výkřik a vzhledem k tomu, že to mohla být zcela klidně poslední slova v životě, která matka tatínkovi po společných deseti letech soužití a dvou dětech věnovala, myslím si dodnes, že je měla víc vážit. Pak přišel náraz.
Piňďa, letec, se zastavil při svém neočekávaném přesunu ze zadu až na předních sedačkách, babička se zarazila falešným chrupem o otcovu koženkovou opěrku hlavy.
Dědovi se rozbila termovka s teplou kávou, což byla asi největší finanční újma, ke které během tohoto slavného střetu mezi naší bílou škodou a stejně bílým favoritem razícím si to na nákupy před námi došlo. Tatínek se pak ještě chvíli rozčiloval, jak to má ve zvyku, ale držel se, protože nedošlo ani ke kopancům do nepřátelského vozidla. To nakonec, i když chyba byla zcela na straně obdivovatelů bagrů, v tichosti prchlo do dáli i s načechranou karosérií.
No, a potom přišel rok 90 a s ním čas loučení. Malinkou jsme omyli, naleštili a nakonec s těžkým srdcem a slzou v oku i prodali. Jestli si myslíte, že je to normální, tak to teda není, protože neznám žádnou jinou rodinu, která má v albu na čestném místě hned vedle fotek ze svatby a Zlatých písků fotografii bílé škody 120 zepředu i z profilu.