Nokturno.net / tvorba / dílko

Až se budou plazit v  probdělých nocích

a s  nádechem šílené hysterie shánět na další šleh.

Spatřeme světlo v  odvrácených sluncích,

jež navždy zavrhly nás!

Až pohlédneme do útrob té bezedné temnoty,

já i  ty.

Tak nás,prosím,Bo­že,spas!

Syrově bledé mraky se podnapile potácely nebeskou stmívající se krajinou. Slunce pomalu sláblo a vysílením stahovalo svá teplá paprsčitá chapadla z  dosahu pozemského světa. Unaveně mžouralo a hluboké kruhy pod očima skrývalo za němým závojem mlhy. Ještě předtím, než malátně kleslo do mdlob a nechtěně odvrátilo vášnivě rozpálenou tvář do černých bezesných útrob nekonečna, se však z  posledních bolestných sil snažilo neohroženě vzdorovat tlaku končícího dne.

Na pomalu usínajícím nebi se ještě chvíli proháněly nejčipernější ovečky. Chuchvalcem vlny dráždily beránky, jimiž byly bez ustání, od rána do večera, pronásledovány po nebeské sféře. Marně se je snažili polapit pod těžkou šedou srst. Konečně i  tito poslední povaleči zalezli do teplého chlíva a ustlali si na měkkém závoji z  hvězd.

Kotouč se poddal a z  vypjatých žil mu začaly tryskat krůpěje krve. Rozlévaly se napříč nebeskou klenbou a hojily rány zkaženého světa. Pak tiše vybledly a ustoupily vítězoslavnému úšklebku černé noci. Posmívala se lačným chřtánem a na prohnilých zubech se jí třpytily zlaté plomby z  hvězd. Líně se protahovaly a mnuly si čerstvě otevřené oči.

Tma, ta pokrytecká stvůra, hltavým pohledem polykala noční dění a z  nenasytnosti se jí odlamovaly úštěpky plomb a v  podobě žhavých bolidů se řítily hustou atmosférou. Při dopadu na povrch planety zanechaly na pozemské nástěnce chutnou stopu mezihvězdného karamelu a pak se s  klidem zhroutily do žaludečních šťáv oceánů.

S  příchodem noci oživl veškerý zvrácený život. Miliony komet se vydaly po chladných chodnících vesmíru a podobny laciným ženám se pohupovaly v  bocích žhavého ocasu z  plynu a prachu. Explodovaly vášní v  podobě supernov a střemhlav se zřítily do propastných postelí nekonečných svůdců.

Planety za sebou táhly zástupy měsíců, poslušných milenců v  očekávání. Naštěstí si své každodenní známosti dokázaly udržet v  bezpečné vzdálenosti od těla. Nikdy by jim nedovolily překročit prstenec diskrétnosti.

Na svá vzedmutá ňadra však nechaly dopadat asteroidy pokryteckých lásek. Ač byly pouhými úlomky, zanechávaly po sobě nesmazatelné mnohakilometrové krátery vzpomínek. Možná zaplatily příliš vysokou cenu za jeden žhavý nocleh v  atmosféře.

Z  přeplněných útrob vesmíru vanul opilecký dech černých děr, jenž vtahoval potulující se zákazníky ke svým barovým pultům a už je nikdy nepropustil zpět. Poměrně snadno se nevinné hvězdy, čerstvě vylíhlá mláďata planet a staré zkušené hvězdokupy stávaly oblakem temna a pivních výparů podnapilé noci.

V  tomto všeobecném zmatku, v  halasu a mumraji odpudivých zákoutí však stále žhnulo jedno nezkažené světlo. Stříbrná paruka mu volně spadala podél buclatých tváří a stáčela se ve vesmírných loknách na kostnatá ramena. Široce rozevřené nozdry filtrovaly okolní pach dění. Planoucí bělmo kráterů valilo oči na tmavou zástěru okolí propíchanou špendlíkovými hlavičky hvězd. A  pod ní se hrdě pnula v  modře fosforeskující záři planeta Země.

Jako na nekončícím filmovém pásu se tu odvíjela spousta věcí, které zajisté stály za bdělou pozornost ochránkyně Luny. Ale jenom jedna ji dojala k  slzám, že musela pobledlou tvář skrýt za neprodyšnou masku novu……

. . . . . . . . . . . . . . .

Mrtvolně zsinalá tvář omámené dívky ležela na chladné písečné zemi bez nejmenších známek života. Od úst jí stoupal obláček štiplavé páry a mísil se s dusi vým smogem.

V  hrůzných snech ji neustále děsil přízrak obrovského havrana a ve světle bdělých pouličních lamp se její vlasy leskly černí ptačích per.

Bezvládné tělo volně splývalo podél ulepených popelnic jako cár hadru. Masivní víka se chvěla něžností obřích dlaní a kdyby mohla oživnout, tak by se probrala ze stínu odpadků a vroucně stiskla ubohé zlomené tělo v  ochraně. Namísto toho už tu stojí několik všedních let, nechají sebou manipulovat dle lidské libosti a ochotně rozevírají ústa pod návalem odpadků jak děvka týden nemytý klín. Tupě civí do blba a v  chvilkách procitnutí jim z  oka ukápne slza připáleného oleje.

Ale k  těm křehkým nohám na kolečkách se tulilo to ubohé stvoření. Chvělo se zimou a mrazem promodralé ruce mělo zahalené v  tenké černé mikině. Na křečovitě staženém hrdle se jí vyjímal kovový pentagram.I  přes­to,že se válela uprostřed smetí a vlastních odpadků, ji obklopoval opar světle rudé aury.

Tenké prsty osudu ji pevně sevřely kolem nateklého krku a dotáhly až na samý okraj životní propasti. Tam ji bezcitně zanechaly jednou rukou vlající v  nenávratné smrti a druhou křečovitě staženou kolem kluzkého okraje.

Na okamžik mrkla a poodhalila hnědé zúžené zorničky zalité krvavou omáčkou nedovařeného masa. Tekutina ve vyhřezlých žilách divoce pulzovala a písek, na kterém už několik hodin spala bylbílý jak paže probodané injekční stříkačkou. Kdysi silné žíly se chvěly pod fialově nateklými vpichy.

Kůže jimi byla zmateně poseta,jak se někdo snažil trefit správné místo a z  neznámých důvodů se mu to nedařilo. V  některých částech už modřiny začínaly lehce zelenat a tím spíš připomínaly nabobtnalé tělo utopence. Dívka se evidentně snažila tu hrůznou podívanou zakrýt, protože na kůži se jí leskly zbytky pudru.

Ale proč? Proboha proč se v  bezvědomí hroutila na rozmáčenou zem a měkce opírala havraní hlavu do teplých peřin zvratek?

Začal foukat vítr a měsíčná noc zářila smutným úsměvem mrtvé bledosti jejích tváří.

. . . . . . . . . . . . . . .

Nevěděla, jak tu noc usnula a popravdě řečeno, nevěděla ani jestli spala. Neustále se převalovala ze strany na stranu, hlava jí třeštila a v  ústech měla vyprahlo jako po zdlouhavém putování rozpálenou pouští. Zdály se jí děsivé sny, pokud to nebyly spíše přeludy z  nespavosti. Každou chvíli sebou trhla v  bolestné křeči a vytřeštila azurový pohled na strop.

Celá místnost se utápěla v  šeru a skrze zavřené žaluzie se sem proplétaly měsíční paprsky. Na stropě se míhaly odrazy všelijakých světel z  ulice a když slyšela zvuky vzdáleného auta nebo zatoulaného psa, její slané oči se na okamžik naplnily zlomkem jistoty a bezpečí, že není sama, kdo bdí uprostřed noci plné nástrah.

Tato noc pro ni bohužel nebyla všední ani obyčejnou. Procitala do noci, kterou si bude pamatovat po celý život nebo spíše po celý zbytek života. Jindy útulný pokoj zdobený plakáty souhvězdí a mlhovin, které osvětlovalo hřejivé slunce nebo mihotavý plamen několika svíček, jí teď připadal jako prázdná smuteční kobka. Jako cela odsouzence……če­kajícího na smrt.

Ani ráno sebou nepřineslo úlevu. Ba naopak. Uvědomovala si, že se stále přibližuje tomu osudnému okamžiku. Matné lechtivé paprsky zimního slunce rozrážely melancholický opar ranní mlhy. Nevědomky vstala a obrátila do sebe šálek horkého čaje. V prvn ích okamžicích se její zubožený žaludek vzpíral, ale pak předem prohraný souboj vzdal. Koneckonců bylo to zbytečné.

Blikající světla přeplněné podzemní dráhy se zabodávaly agresivními jehličkami žáru do její zlomené duše. Ze všech stran ji obklopovaly prázdné nic neříkající obličeje davu, jenž plynul stále stejným proudem všedního dne. Uvnitř pociťovala tmu..tmu a hořké ticho. Ze dvou zakalených studní jí tekla mořská voda. Nikdo si toho nevšímal. Vypjatý vzduch nasákl ignorací.

A  ta bolest! Ta nepříčetná vlna deroucí se z  jejího hrdla. Chtěla se vykřičet.. vybrečet.. vysmát..! Ale ani jedno z  toho by jí nepomohlo.

Netopýr uvízl v  chladné jeskynní průrvě a nevěděl jakou cestou ven.

Několik desítek metrů před ní se táhly nažloutlé zdi s  oprýskanou cedulkou Ke Karlovu. Rádoby bílá omítka zšedla vlnou děsu. Na obloze se míhaly kličkující nasáklé mraky prosincového dne a vysmívaly se. Vysmívaly se zmrzlými kapkami vody, poryvem zlovolného větru. Po dlouhém bloudění v  kruhu, skoro neviditelný vchod rozevřel náruč a sevřel v  bolestném obětí arogantně autoritativní kroky bázlivě pronásledované zelenobílým uzlíčkem nervů. Dívka se třásla zimou, přestože byla zahalena do četných vrstev rádoby teplého oděvu. Pletla hubenýma nohama jako pomatený čáp hledající své hnízdo.

Pak pomalu dohopkal do druhého patra a zobákem si třel životem prokřehlé peří.

Vlny nevole z  nejisté budoucnosti vyplnily prázdné opuštěné prostory neosvětlené budovy. Potulovaly se zde stovky podivných stínů táhnoucích se podél zdí a šeptajících zlověstnými tichými hlasy, které nikdo jiný neslyšel, výsměšné poznámky. Ze zašpiněného skla dveří čpěl nemocniční pach smíšený s  arómatem předem prohrané bitvy.

Rozrazily se dveře a jasná záře vtáhla všechny tři do na oko teplého nitra. A  znovu ta bolest! Rozechvělé ruce neschopné udržet propisku ve vodorovné poloze. Hroutící se tvor snažící se zachumlat do obrovského křesla, které se však točí na výslunní, vystavené zraku všem přítomným.

Je to chodba; dlouhá, neosvětlená chodba. Není v  ní nic a nikdo. Truchlí nad samotou a bolestným bojem. Nemá žádné postranní dveře či uličky, kudy by se dalo uniknout. Je pouze přímá a končí v  nejistém nedohlednu. Anebo se ploužící chodec může obrátit a více či méně nevědomky se předčasně (pře)brodit na druhou stranu……

,,Vyšehrad! Vystupujte, prosím vpravo ve směru jízdy," rozrazil monotónní hlas ticho celého vagónu a prosklené dveře se otevřely jako brány do onoho světa. Ani nevěděla, co se kolem ní odehrává. Jenom si všimla, že se schyluje k več eru. Ještě než vyšla do usínajícího jasu ocelově zataženého nebe, koupila si poslední krabičku cigaret. Jednu si rozechvělými prsty strčila do úst a zažehla. Plamen jí na okamžik zateplil zmrzlé dlaně.

Vystoupala po šedých schodech a spatřila tu hrůzu. Několik set metrů před ní se rozprostíraly šedivě jednolité masívy Nuselského mostu. Po obou stranách vedly zaplivané chodníky a nad nimi se tyčila železná síť zabraňující tomu, co se právě chystala udělat. Most splýval s  tmavnoucím nebem a jeho středem se táhly dlouhé kolony aut. Jejich majitelé znuděně poťukávali nehtem ukazováčku na volant a čekali až se budou moci o  pět metrů přiblížit domovu. Opouštěli své vytopené kanceláře, kde trávili den co den, a tvářili se neobyčejně důležitě. Černé kravaty je škrtily a neoholené strniště vousů zajisté překáželo polední schůzce s  nějakým podobně vyžehleným bussinesmanem. Nestarali se o  nic jiného než o  vyleštěná pouzdra brýlí a vkusně ladící ponožky.

Nikdo si nevšímal oné dívky, která se pomalu jako stín šourala po mostě. Upřímně řečeno ani ona si nevšímala jich. Pouze šla dál a byla přitahována neviditelnou silou k  okraji. V  uších jí zvučel táhlý pohřební zvon. Vítr stáčel vyhublé tělo oblečené do vytahaných džínů směrem dolů. Hlava se jí točila závratí. Zanedlouho tím prostorem proletí její tělo-bledé a bezbranné. Rozseká se tam dole o  zašpiněné komíny fabrik na zkrvavené cáry tekoucího masa. Anebo ji pohltí nenasytný žaludek železných kolejí.

Dokáže to? Skutečně je tak silná, aby se dokázala vytrhnout z  tohoto sevření a zchladit pálivé rány balzámem smrti? Když nenašla odvahu žít..najde ji zemřít?!

Přešla most a u  kraje se vyzvracela k  nějakým popelnicím. Vyvrhla pramen žaludečních šťáv, jenž pěnil dopadem na zledovatělý písek. Vzápětí se ozvalo dunivé šplíchnutí a náraz o  něco živého. Hlavou se jí promítlo všechno a zároveň nic. Matně viděla několik metrů před sebou jakési tělo. Táhle vzlykla a pak prudce polkla. Její myšlenky se na okamžik odpoutaly od pozemské tíže a soustředily na tu bezvládnou siluetu ležící na zemi.

Nevidomý bílý obličej lemovaly černé prohlubně pod očima. Okolo popraskaných mdlých rtů zasychala kaluž krve a tmavé vlasy byly rozevláté po písečném polštáři s  motivem obsahu žaludku. Dívčiny myšlenky se potulovaly nesmyslným nekonečnem. V  každém záhybu na ni číhala roztoužená halucinace. Pravá ruka sebou občas nervózně škubla a prsty sevřela šedou nohu popelnice. Zalykala se uprostřed moře plného žraloků a na poslední chvíli se snažila chytit záchranné bóje. Jak moc jí ale byla platná..?

Vyhublá příchozí začala panikařit. Dlouhé kostnaté prsty se chvěly strachem. Jediným gestem si otřela stále zvlhlé oči a sklonila se ležícímu tělu. Opatrně nahmatala slabý, ale zřetelný tep a snažila se dívku převalit na bok. Vtom se stalo něco neočekávaného. Havran se prodral z  trnitého chroští bezvědomí a vytřeštil jádra tmavých kaštanů na starostlivou tvář před sebou.

Oba pohledy se na zlomek vteřiny střetly. Jim se ten okamžik však zdál nekonečný. Modré studně zajiskřily s  ledovým pochopením a druhá dívka do nich upírala zúžený pohled. Jako by se snažila zhlédnout! Spatřit naposledy svůj obraz! Skrýt se v  hlubinách čisté vody!

Stále na sebe pevně hleděly a zrakem se jim mihl zvláštní stín. Viděly se poprvé v  životě. Ani jedna nevěděla, co se té druhé stalo a co svádí jejich osudy dohromady za této podivné mrazivé noci.

Městský vzduch načichl lehkou vůní porozumění a ve větrných poryvech se proháněl prašnými ulicemi. Stále jedna druhou rentgenovaly a to i  navzdory drobnému padajícímu sněhu. Poletoval rychlostí zbloudilých pírek a prudce mrazil na zátylku. Pak zesílil, až přes husté vlněné chomáče nebylo vidět.

Matná záře pouliční lampy naposledy několikrát zamžourala skrze bílý závěs a pak navždy zhasla. V  nitru pomalu dohořel poslední plamínek.

Obě si podaly rozechvělé ruce.