Nokturno.net / tvorba / dílko

Slunce se vyhouplo nad obzor a první hřejivé paprsky dopadly na velikány ze skla a oceli, tyčící se nad městem, jako jeho neúplatní strážci.
Začal nový den a tisíce obyvatel vyšlo do ulic s jediným cílem, odbít si svou každodenní pracovní povinnost.
Mohl to být den jako každý jiný. Mohl, ale nebyl. Místo toho se země začala slabě otřásat. Otřesy rychle nabíraly na síle, až propuklo ničivé zemětřesení, které každým okamžikem stoupalo po Richterově stupnici stále víš, až k její maximální hranici.
Vypukla panika a lidé se za doprovodu výkřiků rozutíkali ulicemi, ve snaze si zachránit holé životy. Bohužel někteří z nich neměli štěstí, aby se stačili schovat včas. Na ty buď spadl kus zdi, z bortících se domů, nebo byli ušlapáni ostatními. A když zemětřesení dosáhlo svého maxima, čtyři mrakodrapy, v samém srdci metropole, se sesypaly k zemi, jako domečky z karet, když do nich foukne vítr, a nepomohlo jim ani, že jejich konstruktéři dostali spousty ocenění za svá díla.
Když se pak usadil prach, zemětřesení ustalo, a vypadalo to, že je po všem, začala z proláklin na silnici v centru vytékat na povrch žhavá lává, jež spolu s jedovatými výpary zabila nejbližší přihlížející.
Ti, kteří přežili měli nevídanou podívanou, na kterou do nejbližší smrti už nezapomněli. Bohužel smrt se pro ně chystala zajít tak brzy, že neměli šanci ani o tom komu vyprávět.
Láva se nerozlila do ulic, jak by za normálních okolností měla, ale stoupala strmě vzhůru a formovala se do děsuplného obrazu citadely.
Cimbuří, hradby, několik vysokých věží a čtyři brány, každá směřující do jednoho světového směru, vznikly na troskách mrakodrapů. Jakmile se pevnost dotvořila, magma v tu ránu vyhaslo a stalo se černým kamenem, černějším než noc. Pak se otevřely všechny čtyři brány současně a z nich vyšlo do ulic otřeseného města vojsko, složené z démonů a jejich lidských přisluhovačů, kteří měli duši stejně zkaženou, jako jejich páni.

Mezitím, o něco dříve před vypuknutím zemětřesení, v městském parku, si lidé dopřávali ranních rozcviček, posedávání na lavičkách, venčení čtyřnohých mazlíčků, či hraní šachů. Jen jediný muž mezi nimi nebyl pohlcen bezstarostností, jako ostatní.
Stál u uměle vybudovaného rybníčku, dokola obklopeného listnatými stromy, a hleděl k centru.
Jeho krátce střižené hnědé vlasy, orlí nos, sebevědomé držení těla a drahý, přepychový, oblek, odlišující ho od ostatních, stejně dobře, jako upřený pohled zelenomodrých očí a v nich značící se předtucha, či spíše jistota toho, co udeří.
Když pak propuklo zemětřesení na plné obrátky, byl to právě on, kdo jako jediný z lidí v parku neutíkal. Jen dál stál, zahleděný k centru a pomalu si rozvazoval kravatu, rozepnul několik knoflíčků na košili u krku a z pod ní pak vytáhl pravou rukou na světlo kulatý amulet, celý ze stříbra, s desítkou rubínů po obvodu a jedním velkým diamantem uprostřed. Sevřel ho v ruce a jediná jeho myšlenka amulet rozzářila. Jeho honosný oblek se najednou rozplynul a místo něj se na něm objevila vesta s více jak dvěma desítkami vrhacích nožů a hvězdic, kožené kalhoty, opasek a k němu připnutý meč. Krom oblečení však udivil ještě něčím. A to tetováním na pravém rameni ve tvaru dravého ptáka, orla, jež v této chvíli silně žhnulo. Rozevřel ruku a amulet dopadl na jeho obnaženou hruď. Pak se rozeběhl a vyskočil do vzduchu, kde se proměnil v nádherného orla s bílou hlavou a rozpětím křídel okolo tří metrů, který vystoupal nad okolní budovy a zamířil k městskému centru, přímo k černé citadele.
Nepřeletěl však ani dvě ulice, když dokonalým zrakem vzdušného dravce zpozoroval v zapadlé uličce dalšího muže, který stejně jako on nepodlehl panice a neutíkal se s ostatními někam schovat.
Vysoký dva metry, vypracovaná postava, dlouhé, rozpuštěné blond vlasy a v nich zapletené korálky a ostré železné nože, dávaly jasně najevo, že není zdejší. Tento fakt ještě potvrzovala jeho kroužková zbroj, kalhoty z tvrzené kůže, vyztužené kovovými pláty, a podivná pistole, velkého kalibru, v pouzdře na opasku. Kromě ní měl, ale ještě jednu zbraň. Tedy pár neobvyklých zbraní, kterými byli plátové rukavice, končící až u jeho ramen. Ty zdobily nebezpečně vyhlížející železné hroty a břity.
Orel vletěl do uličky a přistál na požárním schodišti, přímo nad oním blonďatým válečníkem, kterého právě obklíčil tucet přisluhovačů. Dravec se chystal sletět dolů, ale obklíčený bojovník se na něho zle podíval a zakřičel: "Tihle jsou moji!!" a pro sebe si v duchu dodal: "Poznají, kdo je Gryzzly." Potom vyrazil k nejbližšímu přisluhovači, se zkrvaveným kopím v rukou, oděném stejně jako jeho spolubojovníci v černé plátové zbroji, které dominovala sudovitá helma ve tvaru odporné hlavy démona. Srazil hrot kopí, namířený jemu na břicho, stranou, a pak přiskočil k muži z boku, jehož následně udeřil pěstí přímo ze spodu do brady.
Rána by vojákovi démonů nezpůsobila moc velkou škodu, kdyby však na kloubech rukavice nebyli čtyřcentimetrové, výsuvné, bodce, jež prorazily kov helmy a zabořili se do těla nešťastníka.
Zbylí přisluhovači vůbec nezaháleli, a tak jen, co stačil Gryzzly odstrčit od sebe svou první oběť, musel se rychle bránit dvěma nejrychlejším přisluhovačům, kteří po něm již stačili seknout meči, jimž do cesty včas nastavil levé předloktí a za hlasitého zvuku narážejícího se kovu o sebe, pak vytáhl volnou rukou pistoly z pouzdra a dvěma výstřely oba opovážlivce zastřelil. Potom vrátil pistoly zpět na své místo a začal rozdávat kolem sebe jednu ránu za druhou, ve smrtícím tanci, který ovládal lépe, než přisluhovači.
Jeho rány po sobě zanechávaly ve zbrojích přisluhovačů nejen promáčkliny, ale také čtyři, centimetr široké, díry, ze kterých se řinuly potůčky krve na zem, kde se sjednocovaly v jednu obrovskou, lepkavou, kaluž.
Opeřený dravec vše pozoroval, ze svého bezpečného stanoviště, dokud na nohou nezůstal pouze Gryzzly a tři poslední démoničtí přisluhovači. Tedy alespoň druiha, rozběsněný bojem, si myslel, že zbývají jen tři. Za jeho zády se nepozorovaně a v tichosti pomalu stavěl na nohy protivník, kterého napadl jako prvního, jež po ráně na krku a velké ztrátě krve věděl, že nepřežije, ale touha po odplatě mu dodala sílu k poslednímu útoku, kterým chtěl naposledy nasytit své, neustále hladové, kopí čerstvou krví.
Rozběhl se s řevem vpřed, ale k druihovi již nedorazil. Místo toho se mu do ramen zaryly drápy orla, který s ním vystoupal vzhůru do oblak.
Ihned potom, co Gryzzly skoncoval se zbylými protivníky, začal vztekle křičet za dravcem, ztrácejícím se mu z dohledu: "Život si mi nezachránil! Já o něm věděl," a pak plný hněvu, bez jediného škrábnutí na těle, a jedenácti mrtvými přisluhovači u nohou, udeřil pěstí do zdi, kde po sobě na památku zanechal ohromnou díru.
Když orel vyletěl nad okolní budovy, upustil svůj polomrtvý náklad přímo na jedno ze zaparkovaných aut a vydal se opět k centru metropole.
Pár bloků od cíle však zpozoroval dalšího druihu, jak v tureckém posedu je dokola obklíčen necelou čtyřicítkou přisluhovačů, kterým z pozadí velel sám jeden z nižších démonů, jehož i přes nejnižší pozici v hierarchii svého rodu nebylo radno podceňovat. Ostatně podceňovat kohokoliv, kdo má tři metry a je samý sval není nikdy moc dobrý nápad.
Démon měl tělo pokryto špičatými výrůstky, které byli v hojném počtu na ramenou, kloubech a zápěstí. Záda mu k tomu zdobil pár blanitých, netopýřích, křídel a jeho hlavu, podobnou hranatému soudku, zdobily dvě řady ostnů na temeni, pár černých očí a obrovská tlama, zaplněná několika řadami ostrých zubů, schopných překousnout člověku krk na jediné skousnutí. Z odporných úst pak kmital rozeklaný jazyk, neustále zachycující pachy z okolí, ze kterých rozpoznával především krev.
Orel se blížil stále víc k obklíčenému a zřetelně slyšel, jak k němu démon hovoří. Jeho proslov se dokola opakoval z vět typu: „Nemáš šanci uniknout živý. Zemřeš ve strašlivých mukách. Budeš trpět hodiny a prosit o slitování, než tě nakonec zabiju.“ A dalších.
Druiha v černém hábitu si však ze slov nic nedělal a dál nehnutě seděl, jako by na něco nebo někoho čekal.
Přisluhovači okolo něho se k ničemu, i přes výhružky svého pána a velitele, moc neměli, neboť je v patřičné vzdálenosti udržovalo šest mrtvých těl druhů, rozesetých okolo jejich zdánlivě bezbranné kořisti.
Orel přistál přímo u obklíčeného, oděného do černé sutany s kápí na hlavě. Proměnil se v člověka a sedící druiha obživl a vstal. Sejmul svou kápy a pak ze sebe shodil i sutanu. Pod ní se ukrýval úplně stejný úbor, jako měl na sobě Orel, jen místo meče mu ruce zdobil pár rukavic z jemné kůže a kroužků. Černé, po ramena dlouhé, vlasy mu pak neposedně padaly do velmi pohledné tváře. Také tetování měl jiné a místo ptačího dravce, mu na rameni žhnul nebezpečně vyhlížející Tygr.
Hnědé oči vyčítavě upřel na Orla a pak řekl: "Kde se flákáš? Čekám tu tak dlouho, že mě proslov té hromady svalů málem připravil o rozum."
"Potřeboval jsem trochu rozproudit krev v křídlech a Gryzzly potřeboval mou pomoc."
"Pfff, samé ubohé výmluvy. Navíc už vidím Gryzzlyho, jak si nechá od někoho pomoct v boji … Dost ale řečí, teď tu máme práci." domluvil Tygr a zaujal bojový postoj, neboť k nim mířili první přisluhovači, které démon během rozhovoru konečně donutil k činu, když některé ze svých mužů zabil.
Orel se též připravil na boj. Tasil svou katanu a postavil se k příteli zády, ke společné obraně.
Jakmile byli přisluhovači jen pár kroků od nich, Tygr vykřikl: "Teď!" a oba druihové současně skočili mezi protivníky, kde jejich řady začali postupně decimovat.
Orel několikrát zavířil mečem okolo sebe a třem nešťastníkům zasáhl hrdlo, takže se posléze za gejzíru vlastní krve sesunuli na zem.
Tygr si nevedl o nic hůře. S ladností kočky přistál mezi dvojici přisluhovačů, chytil je pod krkem, a z konečků rukavic vysunul pěticentimetrové drápy, kterými rozerval jejich hrdla. Potom uskočil před útokem dalšího páru útočníků dozadu, vytáhl dva nože z vesty a proskočil mezerou mezi nimi, přičemž jim zanechal své nože v zátylku.
V podobném duchu se nesla celá bitva, mezi vojáky démonů, dobrými tak akorát na zděšené obyvatele tohoto světa, a druihy, proti kterým neměli tito ubožáci tu nejmenší šanci.
Když Tygr a Orel společnými silami všechny pobili nebo zahnali na útěk a zůstal pouze jejich velitel, otočil se Orel k příteli a řekl: "Když tě týral svým proslovem, tak mu to teď oplať. Já půjdu po těch na útěku," pak se proměnil v dravce a zamířil za prchajícími přisluhovači.
"S velkou radostí," odvětil Tygr a krutě se usmál.
Teď proti sobě stáli dva nelítostní bojovníci. Démon, nástroj chaosu, jehož posláním bylo ničit a zabíjet, a druiha, vycvičený k boji proti všem, kteří se snažili navrátit chaos.
Než mezi nimi započal boj, ucítil démon ve vzduchu krev, patřící jednomu z jeho mužů, jež o kousek dál nemilosrdně zemřel rukou Orla, jenž jeho prchající muže zabíjel jednoho po druhém, neboť existoval jen jediný trest pro ty, kteří překročili hranici. A trestem byla smrt!
Démonovou myslí na to prolétla pro něho zcela nová myšlenka. Již nezobrazovala zkázu, smrt a násilí, které mu poskytovalo uspokojení. Nyní to byl obraz budoucnosti, který jej zbavil arogance, tolik převažující emoce, jenž démony provázela celým jejich životem. Byl to obraz jeho, jak leží zde na silnici v kaluži své páchnoucí žluté krve. Nemohl své vizi uvěřit a nechtěl, nicméně myšlenka se stala skutečností, když Tygr využil jeho zamyšlení, vrazil ruku do obrovské hrudi nelidské stvůry a vyrval z ní černé srdce, které ještě stále tlukoucí podržel před démonovou tváří. Ten poté poznal něco, co doposud způsoboval pouze jiným. Smrt.

Mezitím, co se přisluhovači démonů toulali městem a rozsévali zkázu, se v černé citadele konala válečná porada. Sám jeden z démoních patriarchů se tu radil se svými lidskými i démonickými generály.
"Můj pane," oslovil patriarchu, sedícího na obrovském trůnu ze žhavé lávy, jeden z lidských generálů. "Druihové dorazili. Tedy ... vlastně započali s obranou tohoto světa."
Jeden z nejmocnějších démonů přivřel rudě žhnoucí oči a udeřil svou ohromnou pěstí do opěradla trůnu, které se pod silou úderu rozsypalo a všude okolo se pak kutálely žhavé úlomky magma. "Jak se jen mohou opovážit! Doufám generále, že jsou mrtví a jejich srdce mi teď přinesou na podnose."
Generál se zachvěl strachem, neboť moc dobře znal výbuchy hněvu a krutosti svého pána, když k němu promlouval posel špatných zpráv: "Je mi líto vznešený, ale doposud se jim daří unikat před vašimi oddanými služebníky," ihned na to ho do hrudi zasáhla ohnivá koule, jenž z něho vytvořila živou pochodeň, pobíhající po ohromném sále a křičící v agónii, jež ukončila až smrt.
"Nesnáším špatné zprávy a neschopnost," řekl patriarcha a jeho zbylí generálové se mírně zachvěli. "Teď běžte a nevracejte se, dokud nebudou mrtví!" rozkázal a když všichni urychleně odešli, přistoupil k němu muž v černém rouchu, který se doposavad skrýval za trůnem.
"Jen klid. Jsou to jen vyvolení, teprve ve výcviku."
Patriarcha pohlédl na člověka, který s ním mluvil jako se sobě rovným a jen stěží se udržel, aby i jej nezabil. "V to také doufám, ostatně proto jste vybral tento svět. Nebo se snad mýlím?"
"Nemýlíte. Pro naši věc potřebujeme, aby se nám druihové pletli do cesty, co možná nejméně. Jak zatím pokračuje sběr?"
Patriarcha teď na svém odporném obličeji vykouzlil ještě děsivější vzhled než normálně, když se usmál, a odpověděl: "Dobře, velmi dobře. Toto město je početné. Nasbíráme zde dostatečné množství pro vykonání vašeho plánu."
"Skvěle. Nic nesmí překazit, co se má stát."

Mladá, sotva dvacetiletá, černovláska utíkala vylidněnými, ulicemi a v patách měla dva přisluhovače. Pokoušela se jim utéct, ale i když měli na sobě železnou zbroj, dokázali s ní držet krok a dokonce jí doháněli.
Plná zoufalství pak doufala, že se jim ztratí v jedné ze zapadlých uliček, ale místo toho, aby nalezla záchranu, dostala se do pasti, když jí cestu zahradil plot. Celá vysílená marně hledala v pletivu nějakou díru, leč plot byl neporušený, nedávno opravený. Když pak spatřila oba své pronásledovatele, věděla, že už jim neunikne.
Přisluhovači kráčeli volným krokem, neboť neměli kam spěchat. Jejich jednotka měla za úkol pochytat všechny přeživší a tento úkol právě plnili, takže jim to nelidští velitelé nemohli vyčítat. A těm také bylo jedno, v jakém stavu jim zajatce předají. Jestli zbité, zneuctěné, pro ně bylo pouze důležité, aby byli naživu. A tihle dva rozhodně nechtěli nebohou černovlásku zbít. Potom jejich chlípná mysl netoužila. Jejich oči už během honičky hltaly křivky jejího mladého těla a teď jej měli na dosah.
"Nejdřív jí podržíš ty mě," řekl jednooký svému mladšímu společníkovi.
"Proč jí mám mít jako druhý?"
"To já si všiml, jak byla schovaná v tom proskleném, železném, kočáře."
Druhý přisluhovač se na chvíli zamyslel, zda by se nemohl svého druha zbavit, ale jelikož byl slabší, tak nakonec usoudil, že by to přineslo akorát více potíží, než užitku: "Tak dobře."
Když se pak sápali na nebohou dívku a strhávali z ní oblečení, rozezněl se uličkou mužský hlas. "Nechte jí být!!" hlas přitom zněl tak měkce, něžně a byl v něm podivný přízvuk.
Oba přisluhovači na chvíli nechali dívku být a rozhlíželi se po okolí, ale nikoho neviděli. Pouze z jednoho okna k nim dolehl rozhovor.
"Tak vrať mi ty kalhoty."
"Ne, ještě tu zůstaň a pomiluj mě ... naposledy."
"Nejde to kotě, mám práci."
"Tak ti ty kalhoty nedám."
"Jak chceš," byla poslední slova, která ukončila rozhovor. Potom muž vyskočil oknem z druhého patra a než dopadl, lano, pocházející z jeho náramku, se pevně omotalo o požární žebřík a on se na něm pomalu snesl na zem.
Oboum přisluhovačům bylo jasné, kdo před nimi stojí, neboť muž k nim stál pravým bokem a jeho vytetovaného škorpióna nešlo přehlédnout.
Druiha měl na sobě slušivou černou košili bez rukávů a na pravém předloktí stříbrný náramek, na němž seděl škorpión ze zlata a jehož ocas neustále vibroval, jako živý. Jeho bodec se přitom neustále rozevíral jako květina, leč její okvětní lístky byli čepele, ostřejší než břitva.
Nejvíc na něm ale udivilo, že od pasu dolů byl nahý a jeho velká potetovaná chlouba udivila nejen oba přisluhovače, ale i téměř svlečenou černovlásku.
"Tak to nebudeme protahovat," promluvil a v uličce znovu zazněl jeho podivný přízvuk.
Přisluhovači tasili meče a pomalým, ostražitým, krokem vyrazily k němu. Škorpión však jen pravou ruku zamířil k jednomu z nich a bodec štíra, na náramku, vyletěl vpřed. Ve vteřině se omotal okolo krku jednookého, aby mu posléze oddělil hlavu od těla. Druhý přisluhovač, po smrti druha, zrychlila z hrdla se mu dral bojový řev. Byl však zbrklý a druiha jeho útok mečem pohotově vykril. Nastavenou nohou jej pak poslala na zem a když se protivník stavěl na nohy, uchopil ho Škorpión za hlavu a prudkým pohybem mu zlomil vaz.
Když bylo po boji, zadíval se druiha na okno, z něhož vyskočil, a zavolal: "Tak dostanu zpátky ty kalhoty?" Odpovědi se nedočkal. Jen černé, hedvábné, kalhoty vyletěly z okna a dopadly přímo jemu do rukou. Potom, co si je oblékl, přistoupil k černovlásce, pomohl jí vstát, a zeptal se: "Jsi v pořádku?"
"Ano," vysoukala ze sebe dívka, stále ještě ve velkém šoku.
Škorpión se již chystal jít pryč, když uslyšel: "Néé, prosím. Neubližujte mi," hlas mu zněl povědomě, a tak se zadíval skrze plot, odkud vyšel onen hlas, ale jak se rozhlížel sebevíc, nikoho nespatřil, pouze k němu znovu došel onen prosebný hlas: "Slitování. Já vám přeci nic neudělal. Tohle je jeden velký omyl."
Škorpión bleskově vyskočil na plot a během pár vteřin jej přelezl. Pak se plížil uličkou jako stín a když nakoukl za nejbližší roh, uviděl nižšího démona, jak stojí nad klečícím druihou menšího vzrůstu, který se celý klepal strachy a se slzami na tváři prosil o život, což však démonovo černé srdce nijak nemohlo obměkčit.
"Je na čase ukončit tvůj život druiho," řekl démon svým, uši drásajícím, hlasem.
"Slituj se," prosil naposledy malý druiha, leč stvůra chaosu k němu jen napřáhla ruku, uchopila jej za koženou vestu a vytáhla ho do vzduchu. To bylo však to poslední, co démon udělal, neboť jeho zdánlivě bezbranná kořist vytáhla z pouzdra na zádech zahnutý, třiceticentimetrový, nůž a vrazila mu ho do břicha. Potom s ním ještě v ráně otočila, takže stvůra uvolnila sevření a druiha dopadl na zem. Pak vytáhl i druhý nůž, překřížil je u tlustého krku stvůry na kolenou a rychlým pohybem oddělil sudovitou hlavu od svalnatého těla.
Škorpión přišel k stošedesáticentimetrovému druihovi a přitom kroutil hlavou: "Kdy už tě tyhle blbosti přestanou bavit?" Jeho přítel malého vzrůstu na něho lhostejně pohlédl a na tvářích mu přitom sluneční paprsky osvětlily vyzývavé tetování ve tvaru Kobry: "Až potom, co potkám démona, který mi na to tak snadno neskočí."
"Jednou na to doplatíš."
"Možná, ale pokud budou démoni takhle arogantní, tak to bude ještě dlouho trvat."
"To máš teda pravdu..."

Ulice metropole zely prázdnotou. Mnoho lidí zahynulo během počáteční paniky nebo se zadusilo kouřem. Většinu z nich však pochytali poskoci patriarchy a ve velkých zástupech je přiváděli do jeho černé citadely.
Druihové tomu nepřihlíželi z povzdálí a s vervou sobě vlastní ničili systematicky skupiny přisluhovačů i jejich nelidských pánů, hovících si ve vzniklé zkáze, stejně jako osvobozovali zajaté lidi...
"Už mě to nebaví, se tady takhle zbaběle krčit," přerušil ticho ohromný druiha. Se svými dva metry dvacetpět a váhou sto osmdesát kilo se jen s velkým štěstím skryl celý za opuštěné auto veprostřed křižovatky, i s přítelem vedle sebe. Netrpělivě pak svíral rukojeť svého masivního válečného kladiva.
"Jen klid Bizone. Dočkáš se," uklidňoval ho již po několikáté muž v černém hábitu se starou brašnou, zavěšenou přes rameno.
"Mě je z toho ale na nic. Zatímco se tu schováváme, ti zmetci provádějí kdo ví jaké zvrhlosti na těch lidech. Pojďme je raději hledat?"
"Nebuď blázen. Tohle je přímá cesta k jejich pevnosti. Proč bychom je šli hledat, když oni půjdou přímo přes nás."
"A seš si tím jistý? Třeba chodí jinudy..."
Druiha oblečený do tmavého roucha z jemného hedvábí si povzdechl, zadíval se na nebe, jako kdyby tam byla požadovaná odpověď. Přitom mu tvář osvítilo slunce, jehož paprsky byli vtaženy do černých očí, kde v jejich temnotě brzy zanikly: "Věř mi, za chvíli tudy nějaká jejich skupina už projde."
Chvíli byl opět klid, dokud ho opět nepřerušil mohutný a netrpělivý druiha: "Vlku?"
"Co je zase?!"
"Proč se na ně nechceš hned vrhnout?"
"Vždyť jsem ti to říkal nejméně dvakrát. Rozmístil jsem tu po silnici pár drobností a rád bych viděl, co umí. Jen musíme počkat až budou dostatečně blízko a pak stačí použít tohle," odvětil Vlk a podržel příteli před obličejem malý dálkový ovladač. „Tu chvíli snad ještě čekat vydržíš ne?“
„Dobře. Počkám, ale pak na ně hned jdu!"
"Jen jednu minutu, o víc tě nežádám."
Čas pomalu ubíhal a pořád se nic nedělo. Jen dva druihové, celý nedočkaví, již nenakukovali zpoza auta, nýbrž se opírali o jeho kapotu a netrpělivě vyhlíželi své protivníky. Jediné, co však zahlédli, byly pouze ničivé následky zemětřesení v celé své otřesné hrůze.
"Už jsou tady. Cítím je, ten jejich puch a zkaženost si nejde splést," šeptl Bizon.
„To se ti musí zdát, vždyť nikoho není vidět?“
„Nepletu se, vím jistě, že jsou blízko! Určitě za chvíli vyjdou. Možná odtamtud,“ a svalnatou rukou ukázal na vedlejší silnici, ani ne padesát metrů od jejich pozice.
Mezitím, co ji oba upřeně pozorovali, rozestavil se za jejich zády tucet přisluhovačů a dva nižší démoni, pouhých pár kroků od nich.
"Zemřete," zazněl hlas démona a oba druihové zpozorněli. "Slyšels to taky? Jakoby promluvil jeden z těch tupců," řekl Bizon.
Vlk se otočil a uviděl přisluhovače, démony a nejméně tři sta vyděšených lidí, připoutaných k sobě řetězy. "Máme společnost," pronesl a poplácal přítele po rameni.
Ten se jen usmál a odvětil: "Konečně."
"Zabijte je!" zavelel ohnivý démon a z jeho těla vyšlehly obrovské plameny k nebi.
Oba druihové si vyměnili krátký pohled, potom současně přeskočili kapotu auta a zalehli. Vlk pak použil dálkové ovládání a na místě, kde ještě před chvílí stáli explodovala připravená nálož, která smetla tucet přisluhovačů a dva nižší démony, jež proti nim vyrazili. Další bomby vybuchly krátce na to a snížily počet protivníků na polovinu.
Jakmile dozněl poslední výbuch, Bizon vstal, obešel auto volným krokem, při němž poplácával obrovitou hlavu kladiva. Ještě dal ránu z milosti umírajícímu přisluhovači bez nohou, smeteného tlakovou vlnou, a pak vyrazil do boje.
„Na ně,“ zakřičel několikrát ohnivý démon, jehož plamennému tělu žádný výbuch neublížil a ani nijak ublížit nemohl.
Bizonova mohutná postava vyčnívala nad sotva metr osmdesát vysokými přisluhovači, kteří se teď na něho spolu s nižšími démony sbíhali. Prvním máchnutím kladiva odpálkoval dva nejrychlejší, kteří po krátkém letu přistáli o několik metrů dál mrtví, s promáčklou zbrojí a s přelámanými žebry. Další ranou zarazil hlavu třetímu přisluhovači až do krku a jeho rozpláclá kovová helma v sobě naštěstí udržela hrůzný pozůstatek toho, co před chvílí ještě nešťastník nosil na krku.
Vlk vyšel zpoza úkrytu o něco později. Nespěchal. Ve tmavém rouchu dokonale splýval s kouřem a až po několika vteřinách si jej vojáci patriarchy všimli. Odhodil dálkový ovladač, a když si přisluhovači všimli, že nemá žádnou zbraň v ruce, zamířili raději k němu, než aby se střetli s obrovitým druihou, rozdávajícím každým úderem válečného kladiva smrt.
Bohužel podceňovat druihu se nikdy nevyplácí, zvláště pak Vlka. Jakmile byli přisluhovači necelých deset metrů od něho, otevřel svou starobylou brašnu a zanořil do ní ruku až po loket. Ta v ní zmizela jako nic a když na jeho hlavu dopadalo ostří sekyry, vytáhl z brašny obouruční meč a rychlým výpadem přesekl sekyru i jejího majitele vejpůl. To samé čekalo každého, kdo se druihovu meči, přesekávajícímu brnění jako papír, postavil do cesty.
Jeden z nižších démonů, vybuzen zápachem krve ve vzduchu a smrtí okolo sebe, vykročil sebevědomě k Bizonovi. Jeho arogance, stejně jako nenávist k druihům mu však ani trochu nepomohla, i když odvážně skočil, s úmyslel Bizona strhnout na zem, rána kladivem ještě v letu jej uzemnila a jeho tělo se zabořilo do silnice. Druhý úder mu posléze roztříštil hlavu, jež se rozletěla na mnoho odporných kousků.
Vlk porcoval jednoho přisluhovače za druhým, až se mu postavil sám velitel oddílu sběračů, pětimetroví ohnivý démon, připomínající velkou obživlou pochodeň. V ruce držel plamenný meč, symbol poddruhu démonů, kteří byli nad nižšími.
Zbraně se střetly ve spršce jisker a ani jedno ostří nepovolilo. Stvůra z ohně sice neměla ústa, přesto Vlkovi dokázala říci zcela zřetelně: "Zemřeš!!" Ten pohotově dodal: "To už jsi říkal." Pak během šermířské potyčky vykrýval jeden útok plamenné čepele za druhým a hledal slabinu v protivníkově stylu. Ten jej převyšoval jak velikostí, tak i silou. Tvor ohně, který miloval oheň. Na něj platila jediná věc...
Vlk odskočil dál od protivníka, pozvedl před sebe svou zbraň a v mysli si představil svůj úmysl. Pak se spojil s magickou mocí v obouručním meči, jehož čepel se azurově rozzářila. Zem se slabě otřásla a nejblíže stojící požární hydranty vyletěly do vzduchu, aby se životodárná tekutina dostala na povrch a shromáždila do veliké koule okolo druihy, který jí pak všechnu v jednom obrovském proudu vyslal na ohnivého démona. Ten ve směšné obraně před sebe pozvedl plamenný meč, jenž po střetu s vodou zmizel v oblaku páry, stejně jako on sám. Po ohnivé stvůře zůstalo jen trochu zčernalé vody na silnici, která poté pomalu vtékala do útrob městské kanalizace.
Bizon dorazil posledního nižšího démona a přistoupil k příteli u zbytků černé louže: "Tak jsi spokojený?"
Vlk na něj upřel zlověstně zbarvené oči, které ho obklopily svojí temnotou, a odpověděl: "Až budu spokojený, dozvíš se to jako první."
Pak oba druihové osvobodili zajatce a vydali se k černé citadele, kde patriarcha nadále rozdával povely svým podřízeným...

"Ještě žijí!!" zuřil patriarcha po vyslechnutí zpráv od ohnivého démona, kterého hned na to pod vlivem hněvu zabil. "Zabijte je! Slyšíte," křičel na zbylé velitele, sedících u obrovitého stolu z vyhaslého magma. "To chci toho tolik. Je to tak snadné. Dívejte," a zabil dalšího ohnivého démona i se dvěma lidskými přisluhovači. Pak si všiml svého spojence, který opustil skrýš za jeho trůnem a nyní se na něho díval. Uklidnil se, jen aby neukázal neklid, a rozkázal: "Teď jděte, všichni! Chci, aby každý nepotřebný démon nebo přisluhovač, se těm sedmi druihům postavil a konečně nějakého z nich sprovodil ze světa."

Černou citadelu za hodinu, z jižní brány, opustila armáda čítající dva tisíce přisluhovačů, tří set nižších a sto ohnivých démonů. Pochodovali zdevastovanými ulicemi, kde nad nimi dohlíželi obrovití strážci města, kteří jejich řádění doposud přehlíželi, ale i jejich chvíle se blížila.
Armáda zastavila, až když si hlavní generál patriarchy všiml překážky v podobě Tygra, Bizona, Gryzzlyho, Kobry, Vlka a Škorpióna, kteří se po chvíli proměnili ze své zvířecí podoby do lidské.
Jednotlivý členové vojska začali uvolňovat při pohledu na nenáviděné druihy svůj odpor a z jejich řad se ozývaly nadávky, urážky, ale i řev nižších démonů, toužících po jejich krvi.
Ohnivý démon Khurak, pravá ruka patriarchy, cítil nějakou past. Narozdíl od svých bratrů nebyl arogancí a touhou po krvi tolik postižený. Možná i proto si ho jeho pán oblíbil a svěřil mu velení. Nelíbilo se mu hlavně, že nevidí všech sedm druihů a ten poslední se doposud někde skrývá. Když však uslyšel křik dravce nad sebou a utichl zástup jeho mužů a démonů, objevil by se na jeho tváři, kdyby nebyla z plápolajích plamenů, úsměv.
Ohromný dravec obkroužil několikrát nad vojskem, aby pak přistál před šesti druihy, kde se proměnil v člověka. Otočil se na okamžik k přátelům a potom zpět k protivníkům. Pevně sevřel rukojeť katany, vždy připravené k boji, a za ohromné, bílé, záře se mu z hrdla k nepřátelům prodral pronikavý orlí křik, který je nejprve ochromil, ale jak sílil, začal trhat asfalt a tříštit sklo, jež se začalo sypat z mrakodrapů, mezi kterými stála armáda patriarchy.
Déšť skleněných úlomků se řítil z oblak rovnou mezi přisluhovače a démony, kteří stále ochromení čekali, až na ně dopadnou první smrtící kapky.
Přes tisíc přisluhovačů a dvě stě nižších démonů zahynulo skleněnými úlomky, které pokryli silnici jako sníh, jež už nikdy neroztaje.
Přeživší přisluhovači, spolu s nižšími démony, byli donuceni obejít tuto třpytící se pokrývku, ve které se jediní nezranění ohnivý démoni brodili k sedmi druihům. Pod jejich kroky se pak skleněné střepy přetavovali v obrovské zrcadlo.
Sedm přátel si připravilo zbraně, z nichž stejně, jako z tetování na ramenou, teď vycházela záře, která na jejich zbraní se změnila na azurovou.
První ohnivý démon se přebrodil skrze střepy a právě se připravoval plamenným mečem setnout Orlovi hlavu, když mu pod nohy skočil Kobra a bodl jej jedním, z jedových zubů do pravého stehna. Noha z plamenů začala mizet v oblaku páry a jakmile démon spadl na zem, vbodl mu Kobra druhý jedový zub do krku a ukončil tak jeho existenci.
Gryzzly, když uviděl přítele menšího vzrůstu, jak zabil prvního démona, dřív než on, se rozběsnil. Vytáhl z pouzdra pistoly a sevřel levou ruku v pěst. Kolem ní se objevila na chvíli silná zář a poté, co ji otevřel, měl v dlani osm nábojů s modrou kulkou. Vložil je do bubnu revolveru a okamžitě začal střílet do řad ohnivých démonů. Co rána to jeden mrtvý. Sice plamenné stvůry zásah necítili, ale když jejich hruď zamrzla a mráz postupně obsadil celé jejich tělo, bylo již pro ně pozdě. Jejich ledové sochy se pak sesunuly na zem, kde se roztříštili na tisíce kousků, které rozpustil žár z těl jejich bratří.
Když vystřelil poslední náboj, byli démoni již příliš blízko, než aby nabil znovu. Zastrčil proto pistoly do pouzdra a s válečným řevem se vrhl do víru bitvy, kde již bojovali Tygr, Škorpión a Kobra.
Bizon narozdíl od většiny přátel přispěchal k Orlovi, na kterém zůstalo vysílení z mocného kouzla. Podepřel ho a táhl dál od bitvy. Během cesty k blízké uličce mu ještě stihl jeho počínání vytýkat: "Kolikrát ti jen mistr Hen říkal, že nemáš provádět kouzla, na které nemáš dostatek magické moci! Ale to ty ne, prostě vypotřebuješ všechnu magii ve zbrani a pak necháš kouzlo, aby tě vysálo, jako ňákej zpropadenej upír."
"To nic ... není. Za chvíli to bude ... dobré," soukal ze sebe vyčerpaný druiha, napůl při vědomí.
Bizon už nic neřekl, jen přítele opřel o kontejner s odpadky a pro jistotu jej uspal malou ranou, aby se nepokoušel vrátit do boje. Pak utíkal na pomoc ostatním.
Vlk se boje stejně jako Bizon ještě nezúčastnil. Šátral ve své bezedné brašně, dokud nenalezl co hledal. Průzračný kámen, jako mužská pěst velký. Položil ho před sebe, kousek odstoupil, a pronesl pár vět v prastarém jazyce. Kámen začal modře zářit a zvětšovat se. Když byl velký jako padesátilitrový sud, přistoupil k jednomu z hydrantů a jedním úderem jej urazil. Voda začala tryskat na všechny strany, ale po dopadu na zem se v jednom velkém potoku vydala k modrému kameni, který se pak dál zvětšoval do podoby lidské postavy s nohama tlustýma jako kmen stoletého dubu, do kterých se pořád vlévala voda z hydrantu.
"Znič je," zavelel vodnímu elementálovi a ten pozvedl své neforemné ruce k nejbližšímu ohnivému démonovi, kterého na to zasáhl proud vody.
Když vodní elementál zničil druhého démona, vytáhl jeho stvořitel z brašny svůj obouruční meč a vydal se do žáru bitvy.
Jediný ohnivý démon kráčel k druihům pomalu a obezřetně. Khurak ve svém nitru zuřil. Nezáleželo mu na tom, že ho patriarcha zabije, přál si jen usmrtit sedm druihů před sebou.
Když však viděl, jak jsou jeho ohnivý bratři zabíjeni, jeden po druhém, aniž by padl nebo byl zraněn jediný druiha, hněv ho ovládl a plameny na jeho těle zesílily svůj žár.
Než obešli nižší démoni a přisluhovači pokrývku ze střepů, polovina ohnivých démonů byla mrtvá. Přesto jich bylo dost, aby se spolu pokusili druihy zabít.
Nižší démoni vyrazili neuspořádaně vpřed, zatímco lidský generál přisluhovače seřadil do pečlivě zformovaných zástupů, které vyrazili pochodem vpřed.
Gryzzly si jich jako první všiml a vydal se jim na proti. Ještě ve běhu se proměnil do zvířecí podoby. Nejprve mohutnýma tlapama pobil několik nižších démonů, než pak vpadl do zformovaných řád přisluhovačů, které rychle započal decimovat.
Lidský generál očekával, že jeho protivníci budou dobře bojovat, ale neočekával rozlícené zvíře, jehož srstí nepronikne žádný hrot kopí ani čepel meče. Na to prostě jejich obyčejné zbraně z ocely neměli potřebnou moc, a tak jejich řady byli rozehnány a spousta přisluhovačů obrácena na útěk.
Khurak se sám zapojil do bitvy. Nejprve se marně pokoušel zasáhnout Kobru svým mečem, než mu došlo, že si s ním mrštný druiha jen hraje. Potom zaútočil na Škorpióna. Ten kolem sebe vystřeloval svůj bodec z náramku nebo držel kus jeho řetězu a vytvářel před sebou neproniknutelný, rotující, štít, kterým občas utínal končetiny protivníků, jež se odvážili přiblížit moc blízko.
Khurakovi konečně došlo, jaká směšná síla jde proti této sedmici druihů. Přesto se nevzdával a pořád toužil alespoň jednoho z nich zabít.
Stáhl se od bitevní vřavy do bezpečné vzdálenosti a neustále přejížděl pohledem od jednoho druihy ke druhému. V tu chvíli si toho všiml. Bylo jich jen šest! Rozhlédl se pořádněji a uviděl Orla v bezvědomí. Vydal se k němu a přitom odstrkoval vše, stojící mu v cestě. Dvacet metrů od cíle jej však zasáhl do ramene proud vody a opět se stáhl. Upřel pohled na vodního elementála, a pak vydal povel ohnivým démonům. Ti se všichni vydali proti nenáviděnému vodnímu protivníkovi, který stačil jejich ohnivé útoky odrážet a oplácet do té doby, dokud jeden z ohnivých démonů nepřerušil přísun vody z hydrantu, která mu obnovovala sílu. Chvíli ještě odolával, ale síly jej rychle opouštěli a pod nápory ohnivých koulí i on sám zmizel v oblaku páry. Zůstal po něm jen zčernalý kámen, který jeden z nižších démonů rozšlápl.
Khurak pak přistoupil k ležícímu Orlovi, mající na svědomí tolik jeho mužů. Pozvedl svou zbraň k nápřahu a sekl.
Než však plameny Khurakova meče stačili alespoň olíznout spící tělo druihy, zasáhlo démona do zad vržené válečné kladivo a stvůra chaosu ve výbuchu plamenů skonala.
Bizon přistoupil k příteli, který trochu očouzen ohněm si mnul oči. Před sebou viděl jen na zemi ležící válečné kladivo a obrovského druihu kráčejícího k němu. Zmateně k němu pohlédl a řekl: "Zmeškal jsem něco?"
Bizon jen zavrtěl hlavou a odpověděl: "Ne. Nic co by stálo za řeč." Pak pomohl Orlovi na nohy a společně shlédli posledních pár přisluhovačů, umírajících pod útoky přátel.

Druihové se ukrývali za troskami jednoho z čtveřice mrakodrapů, pár set metrů od černé citadely. Bedlivě si obhlíželi okolí a vzhlíželi na nebezpečně vypadající, vysoké, černé hradby a připravovali plán útoku. Po chvíli Tygr rozdal role: "Já, Kobra a Škorpión to vezmeme Severní branou. Gryzzly, Bizone a Vlku, vy půjdete Jižní," pak se podíval na Orla: "Cítíš se na to?"
"Jsem v pořádku."
"Dobře, tak zneškodníš hlídky na věžích a hradbách. Pak na nás počkáš a společně vstoupíme do citadely."
"Hlavně žádné hrdinské kousky!" ozval se Bizon. "Víš, co říkal velmistr Gahen. Jestli tam je patriarcha, tak se okamžitě vracíme."
"Neboj se o mě, dnes jsem si hrdinství vybral až dost," odvětil Orel.
"Dobře, tak jdeme na to," zavelel Tygr a šest druihů položilo ruku na jeho, aby společně zvolali své bojové heslo.
Orel se proměnil v dravce a pomalu stoupal k oblakům, odkud se chtěl vrhat na nic netušící kořist, zatím co Tygr, Škorpión a Kobra obíhali citadelu v bezpečné vzdálenosti, skrývajíc se přitom za všudypřítomnými troskami výškových budov.
Zbylí tři druihové pak ještě chvíli vyčkávali a potom vyrazili vstříc Jižní bráně pevnosti. Bizon s Gryzzlim kráčeli vedle sebe a Vlk v malém odstupu za nimi.
Nikdo na hradbách nevolal na poplach, neboť hlídky již dávno zahubil smrtelný stisk pařátů dravce, jež přisluhovače usmrcoval jednoho po druhém. Kde to pak nešlo tak lehce, proměnil se Orel do lidské podoby a vrhacími noži nebo hvězdicemi vyřešil vícepočetný problém.
Trojice druihů dorazila k bráně a Bizon pozvedl válečné kladivo k nápřahu. Podíval se na Gryzzlyho a Vlka a potom, co mu oba jasně kývli na souhlas, udeřil do vrat a do úderu vložil veškerou sílu svých rukou.
Ohromná, pětimetrová, vrata z černého magma se roztříštila jako zrcadlo a obrovské úlomky létali na všechny strany. Za nimi stojící přisluhovači pak nevěřícně zírali na tři muže, kteří se rozhodli dobýt sídlo jejich pána. Ještě než stačili vytasit meče, zaznělo pět výstřelů a druihům již nikdo u brány nestál v cestě.
Orel vyčistil hradby, takže nikdo v pevnosti se již nemohl dozvědět o útoku z venčí. Pak vystoupal nad černou citadelu a jakmile se znovu přesvědčil, že jeho přátele nikdo nespatří a neohrozí, přistál na nejvyšší věži a změnil podobu. Chvíli se díval dolů na nádvoří u jižní brány, kde Gryzzly, Vlk a Bizon postupně likvidovali přisluhovače a nižší démony.
Bylo to jako pozorovat divadlo.
Bojovný Gryzzly svýma rukama v železných rukavicích rozdával údery, které jeho protivníky odhazovali dobrých pár metrů daleko a drtil jim kosti, jako by byli pouhá párátka.
Bizon pak dílo zkázy ještě zesílil, když jeho ruce a v nich válečné kladivo každému protivníkovi vyrvalo život z těla a zanechalo po něm na tomto světě jen silně zdeformovanou schránku.
Vlk v odstupu za oběma přáteli dokončoval spoušť, když svým mečem přetínal přisluhovače, kteří se prosmýkli okolo obrovských a zuřivých bojovníků v naději, že se jim podaří z pevnosti uniknout.
Po chvíli sledování této neobvyklé podívané se Orel zadíval na schodiště, vedoucí do nitra citadely a v duchu si řekl: „Jen nakouknu a pak půjdu. Co se tak stane?“ potom zmizel v příšeří chodby z vyhaslé lávy.
Když Kobra, Tygr a Škorpión dorazili k Severní bráně, nebyl na ní už nikdo, kdo by na ně upozornil. Přesto nemohli riskovat použití magické moci ve svých zbraní k otevření brány, a tak hradbu zdolával každý z nich po svém.
Škorpión se otočil k přátelům a řekl: „Ať na vás nečekám moc dlouho,“ potom zvedl ruku, na níž měl náramek k nebi a ocas zlatého štíra vyrazil vpřed. Přeletěl hradbu a zabodl se do ochozu. Potom už druihovo tělo letělo vstříc k cíly.
Kobra tasil jedové zuby, které systematicky zapichoval do vyhaslé lávy a mířil k příteli, čekajícím již na ochozu. I Tygr zvolil stejný způsob, jen do hradby zarýval místo dlouhých zahnutých nožů své drápy.
Jakmile se trojice druihů sešla na hradbě, seskočili z ochozu na nádvoří a rozdělili se. Každý z nich si vytýčil svůj díl nádvoří a postupně na něm likvidoval válečníky patriarchy, kteří se mu postavili do cesty.

Patriarcha opět zuřil v ohromném jednacím sále: "Nikdo nepřežil! Cože? Jak je dokázali zabít. Co jsou zač," kladl otázky svému poslednímu živému generálovy, který zůstal v pevnosti. Když však pokrčil rameny, zemřel i on.
Spojenec patriarchy se již neskrýval za obrovským trůnem, ale posměšně stál vedle něj a i když mu kápě zakrývala tvář, patriarcha cítil na sobě jeho pohled a věděl, že v očích se značil výsměch jeho udatným bojovníkům, tak i jemu.
"Ještě jsem neskončil! Ještě ne,“ řekl po chvíli patriarcha a vydal se z jednacího sálu. V malém odstupu za ním pak kráčel i jeho tajemný spojenec.






Gryzzly, Bizon, Vlk, Škorpión, Tygr a Kobra vyčistili nádvoří od vojáků patriarchy a sešli se před vchodem do samotné citadely. Chvíli čekali, ale když se k nim přítel nepřipojil, bylo jim jasné, kde bude.
Gryzzly vyrazil vchodové dveře, ale nikdo proti nim nevyběhl, a tak v tichosti vstoupili do sídla démonů.
Kráčeli ohromnými chodbami, vysokých pět metrů, aby pohodlně prošli i ohnivý démoni. Cestu jim přitom osvětlovalo několik zářivých kamenů a směr k cíli jim určoval slabý pláč se sténáním.
Když se dostali k cíly a zdroji naříkání, naskytl se jim hrůzostrašný pohled. Ocitli se v obrovské komnatě a v ní uprostřed plápolaly rudé plameny z obrovského ohniště. Kolem něho stálo osm ohnivých démonů zcela nehnutě v jakémsi transu, jako plápolající sochy zdobící ohniště. Několik metrů nad plameny se pak nacházela lávka, na níž přisluhovači přiváděli obyvatele města v poutech a shazovali je do rudých plamenů, v nichž za děsivého křiku shořeli na prach, aby se jejich duše odpoutala od těla, vystoupala ke stropu a proklouzla úzkou dírou, kde pak čekal obrovský rudý kámen, pulzující mocí, vtahující do sebe lidské duše, které přeměňoval v magickou moc.
U kamene démonů stál patriarcha a vedle něho jeho tajemný spojenec.
"Co tu děláme?" zeptal se tajemný.
"Je čas, aby ti opovážlivci pocítili skutečnou moc démonů," odpověděl patriarcha a přistoupil blíž ke kameni.
"Naše dohoda byla ..."
"V naší dohodě došlo ke změnám!" řekl rázně patriarcha a ukončil námitky. "Kámen bude váš, ale nejprve s jeho pomocí zabiju ty vyvolené," potom k nim do komnaty vpadl Orel a upoutal na sebe pozornost patriarchy i tajemného.
Obrovské tělo z lávy a plamenů, pulzovalo mocí i zlostí zároveň. Patriarcha zastínil tajemného muže a zcela upoutal druihův zrak.
Orel tasil katanu, ale patriarcha na něho ukázal prstem a tlaková vlna s ním praštila o zeď. Pak se jeden z nejmocnějších démonů dal do čirého veselí a všichni v citadele, včetně druihových přátel jeho krutý, uši drásající, smích zaslechli.
Pro Orlovi přátele to byl povel k útoku a vrhli se do boje, protože jim bylo zcela jasné, co se stalo. Zaútočili na poslední válečníky patriarchy, kteří stále spalovali obyvatele města, aby svému pánovi dali ještě větší moc do ohavných rukou z magma a plamenů.
Právě ve chvíli, když přisluhovač svrhl z lávky mladou ženu, zasáhla ho do prsou kulka z Gryzzlyho pistole a jeho mrtvé tělo se vydalo za dívkou vstříc rudým plamenům. Na rozdíl od přisluhovače mladou ženu zachytil Škorpión, jenž se zhoupl na svém vystřelovacím háku přes smrtící oheň.
Patriarcha si však boje v komnatě pod sebou nevšímal. Jeho mysl upoutal Orel, s jehož tělem si teď krutě pohrával jako s loutkou a házel s ním ze zdi na zeď, dokud neztratil vědomí. Pak jej ponechal bezvládně ležet na zemi a v pravé ruce vyvolal ohnivou kouly. Než ji však použil, zabodl se mu do zad nůž jeho spojence, který ho vytáhl z rukávu svého černého roucha.
Patriarcha klesl na kolena, otočil ohavnou hlavu a zadíval se na svého vraha. Potom se svalil na zem a již se více nepohnul.
Tajemný se chystal zabít i Orla, ale zvuk blížících se kroků jeho úmysl přerušili. Zastrčil dýku zpět na své místo a přistoupil ke kameni démonů. Uchopil jej do rukou a vyvolal si portál. Než do něj vstoupil, podíval se na druihu na zemi a řekl: "Však na vás brzy dojde."
Když tajemný zmizel v portálu, vtrhlo do místnosti šest druihů a okamžitě se seběhli kolem přítele. Vlk vyndal ze své bezedné brašny malinkou lahvičku a její obsah vliv Orlovi do úst. Ten za chvíli procitl a Gryzzly mu v tu ránu položil, pro něho, nejdůležitější otázku: "Jak si ho skolil?"
"Já?" divil se Orel a podíval se na tělo patriarchy, které bezvládně leželo na podlaze, kousek od něho. "Já myslel, že už vás neuvidím. Neměl jsem proti němu sebemenší šanci. Se podívejte," a ukázal za sebe na zeď, kde byli stopy po jeho těle.
Bizon chtěl přítele pokárat, ale Tygr toto téma prozatím uzavřel ještě dřív, než promluvil: „Teď už to neřešmě, ještě tu máme práci!“
Jakmile druihové osvobodili všechny patriarchovy zajatce a zkontrolovali citadelu, jestli nepřehlédli některého z jeho mužů nebo démonů, vyšli společně na vrchol nejvyšší věže, kde se podívali na celou tu zkázu.
Od rána uběhlo již skoro čtrnáct hodin a slunce začalo zapadat. Za tu dobu město okusilo své nejstrašnější chvíle, ale také nejšťastnější, když jej druihové vyrvali ze spárů jednoho z nejmocnějších démonů.
„Nezdá se vám to podivné,“ přerušil ticho Škorpión svým podivným přízvukem a hned upoutal na sebe zrak ostatních. „Já jen, že v jiných světech Chetu se pokoušeli útočníky sami odrazit,“ vysvětlil a jeho slova všem začala vrtat v hlavě, neboť si připoměli předešlé mise, kdy se museli ještě vyhýbat vojákům světa, kterému právě pomáhali a rozhodně si nemysleli, že by tento svět byl mírumilovný a nechal se v klidu zotročit.
První, kdo odhalil obranné kroky vůdců tohoto světa byl Orel a okamžitě sáhl po kulatém amuletu na hrudi, jenž stejný nosili i jeho přátelé. Myšlenkou otevřel portál a řekl: "Je čas jít. Rychle!"
Těsně potom, co portálem prošel poslední ze sedmice druihů, raketa dorazila k cíli a černá citadela se ocitla pod silou atomového výbuchu, jehož tlaková vlna smetla výtvor patriarchy stejně snadno, jako město i s přeživšími a osvobozenými obyvateli do nicoty.

Portál přenesl tajemného muže do světa Gamu. Na místo nekonečných pustin, kde byl jen kámen, kouř, lávové řeky a všudypřítomná smrt.
Touto krajinou se Tajemný vydal na pochod, i přes štiplavý kouř, ztěžující dýchání a viditelnost, což na místě, kde jeden špatný krok rozhodoval o životě a smrti bylo již tak riskantní. A to ještě více nahrávalo zdejším predátorům, lávovcům. Plazům obývajícím zdejší lávové řeky a lovící návštěvníky, kteří zde hledali vzácné byliny, rostoucí pouze v těchto podmínkách Za ně pak byli králové, čarodějové a jiní schopni dát i celé jmění, neboť výtažek z těchto rostlin dokázal vyléčit každou nemoc, stejně jako navrátit mládí.
Tajemný kráčel skoro hodinu tímto peklem, držíc přitom kámen démonů v rukou, jehož záře rozháněla kouř kolem něho, stejně jako zaplašovala lávovce na lovu.
Muž šel podél pásu balvanů, který ho bezpečně dovedl k jednomu z mnoha lávových jezer, do něhož hluboko zasahoval výběžek, na kterém pak stál obrovský černý balvan.
Tajemný přistoupil ke kameni a vyslovil několik neznámých slov, po kterých se balvan v půli rozevřel a odkryl tak schodiště, do něhož muž vstoupil.
Schodiště tvořilo nejméně tisíc schodů a vedlo hluboko pod pustiny, do nitra tohoto světa, odkud na povrch proudila láva, stejně jako jedovaté plyny a kouř. Jeho konec se pak napojoval do jeskyně, osvětlené lávovou řekou, protékající jejím středem, přes kterou vedl kamenný most, po jehož obou stranách stáli válečníci z kamení, třímající v rukou napřažené zbraně, připravené zabít každého opovážlivce, který by chtěl projít kolem nich.
Tajemného však nechali projít a ten potom vstoupil do tunelu za mostem.
V celém tunelu byl nedýchatelný vzduch a stále sílící horko, které ještě zesílilo, když muž z něho vystoupil a ocitl se na římse, nad obrovským lávovým jezerem, přes které vedl most ke hradu z kamene, vytesaného do podpěrného sloupu, držícího strop.
Ve prostřed mostu pak hrdě stáli sochy dvou draků, jejichž zrak se teď upíral na Tajemného. A když došel až k nim, draci obživli. Sklonili hlavy a upřeli zrak na nově příchozího, který je vyrušil ze spánku. Jejich oči, dva velké rudé drahokamy, teď probodávali Tajemného a jakmile udělal další krok, zařvali. S mužem to však ani nehlo a dál pokračoval, dokud jej neobklopil plamenných dech jednoho z draků. Pak rázným hlasem vyslovil slova moci a jednoho z draků zasáhlo modré světlo a on zařval bolestí. Potom se oba draci vrátili do stavu bdícího spánku.
Tajemný dorazil ke vstupu do hradu, kde na něho již čekal zástup tří tuctů bojovníků, těžce ozbrojených a oděných v plátových zbrojí. Jakmile k nim došel, zastavil se a jednou rukou si sundal kápi z hlavy. Všichni před ním poklekli a jednohlasně zvolali: „Ať žije Drugha!“ Potom jej doprovodili skrze bránu, kde na nádvoří bylo pět set dalších válečníků, jež měli všichni do jednoho na pravé tváři dlouhou jizvu, začínající u obočí a pokračující přes tvář, kde pak končila na bradě. I oni poklekli a provolali Drughovi slávu.
Ten na ně chvíli hleděl a poté beze slova vstoupil sám do pevnosti, stále držíc kámen démonů, pulzující obrovskou magickou silou, získanou z lidských duší, jež zanesl do nejspodnějšího patra svého sídla, do lávové komnaty.
V ní nebyla podlaha, jen bublající lává a lávoví Golemové, kteří strážili největší poklady a tajemství Drughy.
Po jeho příchodu do komnaty vystoupali z lávy kamenné desky, po kterých bezpečně došel až do středu místnosti, kde položil kámen démonů na podstavec. Ten se posléze změnil v malý oblak energie, jež vystoupal ke stropu, kde se spojil s větším mrakem, v jehož středu se vznášela černá rukavice, která z mraku neustále čerpala magickou sílu a vstřebávala ji do sebe.
Drugha se na ni pyšně zadíval a pak se vrátil na nádvoří, kde na něho stále čekali jeho oddaní služebníci. Tam k němu přistoupil jeden z nich v o něco honosnější zbroji a se zářícím amuletem na krku. Uctivě se uklonil a řekl: „Můj pane, co budeme dělat dál? Démoni pro náš plán jistě již nic neudělají.“
Drugha se na něho lhostejně podíval a odpověděl: „Nejsou jediní, kdo umí získat magickou sílu z lidských duší...“