Nokturno.net / tvorba / dílko

Možná, že jsem ještě jeden z mála bláhových snílků na tomto světě. Možná že se marně honím za vzdušnými zámky. A možná právě jen díky tomu přežívám.
Ať už si budete myslet cokoliv, věřte, že mě to nezmění. A proto vám nezbude nic jiného než si přečíst tyhle řádky a snažit se jednoduše pochopit. Pokud neporozumíte hned, nesnažte se o to víc. Můj svět není pro vás.
Tak tedy stromy. Stromy mají duše. Jsou to moudří starci, vyprávějící legendy věků těm, jenž umí naslouchat. Jsou hrdými vojáky v pozoru, čelícími dennodenně hlodajícímu zubu času i ohnivým křestům Přírody-jejich vlastní matky. Jejich nejhorší nepřítel? Sok bez bázně, úcty a spravedlnosti? Člověk. Jen od něj utrží rány mečem zubatým, s čepelí smáčenou jedem. Jejich duše pláčou do tichých vod plynoucího času každým dnem, nad nimi samotnými i nad jejich druhy, vlastními bratry, syny mocné živitelky. Slzy se třpytí na okrajích každého lístku, z těch největších a nejzářivějších pak vzejde květ a plod. Květy zdobí jejich koruny pro oči ješitných lidí, plody se rodí pro lidskou nenasytnost a užitek. To jsou úplatky, kterými si stromy platí lidi za laskavost. Za milý pohled, za něžné pohlazení, za úsměv. Za neubližování, ani jim, ani jejich bratrům, ať už jsou kdekoliv.
Ne každý jim dokáže takto oplácet. Pokuste se o to alespoň vy. Stačí jeden úsměv jen pro ně.