Nokturno.net / tvorba / dílko

Tak jsem se vám jednou ocitla v Chebu. To bylo probuzení! Zima, snad vedro. Větrno, vlastně dusno. Pode mnou skála, vedle mě skála, všude plno písku a prachu.
Měla jsem najednou pocit, že něco není v pořádku. Oči mi těkaly po okolí. Co jen to tady chybí? Cheb! V Chebu chybí Cheb!
Smích. Kdo to byl? Asi já. To jsem blázen, co se to tady děje. Už to mám! Včera jsem se opila a teď určitě blouzním. Štípla jsem se do tváře… au! No tak teda nespím.
Ale kde mám…?! Tak tohle by mi nikdo neuvěřil. Stála jsem v prachu na skále v Chebu, který nebyl Chebem, a nejen že jsem měla pocit, že musím být minimálně na Měsíci – jak směšné! – ale já tam stála úplně nahá. A když říkám úplně, tak úplně. Ani boty mi nenechali, ať už to byl kdokoliv.
Snažila jsem se najít něco, co bych použila místo oblečení. Jenže všude bylo pusto. Nic. Ale ne takové to obyčejné nic, ve kterém je ukryto mnoho něco. Tohle nic bylo takové nijaké.
No nic, tak hurá na průzkum. Nějak mi vyprahlo. Takový doušek chlazeného pivečka, to by bylo! Jen co mi ta myšlenka prolétla hlavou, vše se se mnou začalo třást. Prach mi krouživě vířil kolem očí a celé tělo se chvělo jako v horečce.
Když jsem oči opět otevřela, nebylo po ničem ani památky. Měla jsem za to, že stojím na tom samém místě, ale něco bylo jinak. Na ceduli přede mnou, takové ty co označují počátky měst a vesnic, stálo černé na bílém Beer. Beer, pivo. To je snad vtip?! Rozhlédla jsem se. Samé skály, cosi podobného písku a opět to nic. Takže to jsem jako v Beeru, jako předtím v Chebu? A že by jenom proto, že jsem na pivo myslela? A vůbec, o čem to tu přemýšlím, co je to za hloupost?! Ještě za chvilku uvěřím, že budu-li si v mysli představovat nějakou jinou planetu, ocitnu se třeba na Marsu? Hloupost!
A zase to chvění a opět ten prach.
Ticho. Rychlým pohledem jsem se ujistila, že tentokrát stojím na tom stejném místě jako před chvilkou. Vždyť to říkám, nesmysl! Žádné přesunutí na Mars se nekonalo.
Ale co teď? Snažila jsem se rukama přikrýt alespoň nějaké z odhalených partií svého těla, přesto že tu očividně kromě mojí maličkosti nikdo nebyl, a pohledem jsem opět courala po okolí v naději, že naleznu cokoliv vhodného k ošacení. Marně.
To je snad noční můra! Kdybych tady alespoň měla telefon. Zavolala bych si taxi. Taxi?! A kam by asi tak měl přijet? No víte, jsem zřejmě někde na poušti, nebo taky na měsíci, takže kdybyste byl tak hodný… Holka, holka, ty máš dost.
Víte, napadlo mě ještě spousta praštěných jmen a slovních slátanin a za chvilku jsem mohla v klidu obdržet řidičák na prašné přemisťování. Ať už to byly jména jako Darwin, Russel nebo prostě Henry či Jones, pokaždé jsem se objevila na nějaké skále s cedulí udávající ty moje výmysly. A to se raději nezmiňuji o názvech jako Kipini, Babakin nebo Tibrikot, protože nic lepšího mě v tu chvíli jednoduše nenapadlo. Tak či onak, byla jsem schopná na tu ceduli dostat, co jsem chtěla.
Jenže ona každá hra ztratí po chvíli svoje kouzlo. A já opět přemýšlela, kde že to vlastně jsem. Nikde nikdo, samý prach a skály. To mě vážně nebavilo.
Pak mě to napadlo! Když se díky každé své myšlence přesunu, kam jen chci… a doteď to byly jen samé hovadiny… stačí přece myslet na planetu Zemi, tedy jen v případě, že bych připustila, že jsem třeba na Marsu. Nebo na domov a svojí postel, měkoučké peřiny a otravný tikot budíku…
Uragán.
Vichřice prachu.
Ticho.
Tma.
Světlo.

A tak se nikdy nikdo nedozvěděl, že jsem byla na Marsu… ani já ne.