Nokturno.net / tvorba / dílko

Marijánka
anotace: děj se odehrává po 30ti leté válce.

„Au.“ trmácím se už tři dny a stále nic. Nohy mám zkrvácené, šatstvo otrhané a nejhorší, nejhorší je má mysl. Má mysl, tonoucí se vzpomínky na kamarády, kteří zahynuli, má mysl, vzpomínky na rodinu. Jestlipak si na mě pamatují Marijánka, Bedřich a ostatní z naší vísky. Jdu lesy, poli, všude to vypadá jako doma, ale stále cítím, že to domov není. Ne, doma jsem jen u Marijánky.
Stojím na vršku kopce. Chladný jarní vítr si hraje s mými vlasy, ohořelými ještě s té hrůzné noci, z té na kterou chci zapomenout. Dole v údolí je víska, malá a tak podobná té mé. V zoufalství z dlouhé samoty a s nadějí v očích se rozeběhnu dolů z kopce. Doběhnu do vesnice, zpustošené, vypálené.
„Bože.“ vydechnu, oči se mi zalijí slzami. Domy rozbořené, stodoly vypálené. Nic, nikde ani živáčka. Naprázdno polknu a procházím se návsí. Je vidět, že se tu strhl boj, boj o život. Stopy kopyt značí panské koně potrestávajíc robotinu. Točím se v kruhu a nemohu uvěřit svým očím. Viděl jsem ve válce hodně, hodně krve prolití, hodně nelidskosti, ale tohle mi vyrazí dech. Snad se to nestalo i mé rodné vísce.
„Bože ne.“ zařvu a slzy mi vytrysknou z očí. Tolik se toho změnilo. Tolik! Za svou cestu z války jsem nepotkal ani jediného živáčka z Čech a teď když sem dorazím, tohle. Usednu k jednomu domu, otřu si slzy.
„Musím jít dál.“ řeknu si sám pro sebe a vydám se k lesu. Snad brzy uvidím Marijánku a ostatní, snad brzy budu doma. Cesta z údolí k lesu je přímá a není dlouhá. Za chvíli se bude stmívat, ale ani to mi nevadí, chci jít dál, chci být doma. Vítr skučí o koruny stromů, probouzející se příroda dává najevo své útrapy v minulém jaře.
Jdu cestou a kůže, kterou mám obmotanou na chodidlech jako náhražku dřeváků se mi protrhává. Z roztrhané a špinavé košile mi kusy odpadávají. Dlouho to již nevydržím, má mysl propadne beznaději. Musím, pro Marijánku, napomenu se a vzchopím zbytky mé důstojnosti. Připadám si jak troska, troska, kterou ze mě udělala válka.
Slunce zapadá a na obloze vytváří překrásné obrazce.
„Aaaa“ obklíčí mě spousta mužů ozbrojených noži a dýkami. „Dej nám peníze nebo život cizinče.“
„Nemám nic, co bych vám mohl dát, prosím věřte mi.“ otáčím se kolem své osy a hledám cestu k útěku, ta se bohužel nikde nejeví. Neznámí lapkové majíc zbraně nehledí přátelsky a již začíná být tma.
„Ani na to nevypadáš.“ promluví další z mužů. První muž, zřejmě jejich vůdce, rukou pokyne, ostatní na tento povel dají zbraně dolů.
„Kdo jsi?“ přijde ke mě vůdce. Přísným okem si mě prohlíží, ale pak mi dá ránu.

Hlava mi třeští, oči slepené potem, ruce svázané kolem stromu, mé zubožené tělo s tucty ran se vydává na pospas chladnému nočnímu větru. Konečně se mi podaří otevřít oči. Pramínek krve mi stéká po vlasech. Zadívám se na nebe.
„Bože, jsi-li, obrať ke mne svou laskavou tvář a pomoz.“ můj pohled mapuje hvězdy na nebi. Na povrch se mi prodře vzpomínka. Jedna vzpomínka s Marijánkou. Seděli jsme na kopci za naší vsí a pozorovali hvězdy. „Nádherné svítivé oči Boha“ tak jim říkávala Marijánka. Pamatuje si ještě na mě? Tolik mi chybí.
Opět se zvedne studený vítr a mně je zima. Podívám se kolem sebe, ale vypadá to, že lapkové odešli. Co jen se mnou bude? Umřu zde? Teď a tady? Víčka mi klesnou, cítím jejich najednou se vzrůstajíc tíhu. Poklesnu i v kolenou, provaz se mi nemile zařeže do zápěstí a já zasyčím bolestí. Oči se mi zavřou a já slyším hlas.
„Ondro, Ondro! Kde jsi byl? Všude jsem tě hledala. Chichi.“ Marijánka mé srdce. Točí se, její zlatavé vlasy se jí houpou a lemují její nádhernou tvář. Oči jako poupátka barvy letního nebe, rty, rty barvy zcela uzrané jahody. Její nakažlivý smích.
„Marijánko, Marijánko! Marijánko!“ probudím se křikem. Dezorientovaně se rozhlížím kolem, v očích mi pálí slzy zoufalství.
„Pomoc, pomoc, pomoc.“ řvu z plných sil za časného jitra. Ticho, lesem hučí vítr, šustí listí v korunách stromů. Zimou mi naskočí husí kůže. Snažíc se vysmeknout z provazů se mi zařezávají více do rukou, do kůže, na kost. Vykřiknu bolestí po snaze se odsud dostat a pokračovat dále domů. Cítím horké pramínky krve stékajíc po mých pevně svázaných zápěstích. Bolestí se mi podlomí kolena, mé tělo zvolna ochablé kolem stromu vypovědělo. Neskonalá žízeň mi lepí jazyk na patro a hladem řve mé břicho. „Prosím pomoz.“ vydechnu naposledy a vzdaluji se.
Jsem opět ve své vsi s mou milou Marijánkou i bratrem Bedřichem, utíkáme polem kolem potůčku proudícího do našeho nedalekého mlýna. Hlasité kroky se přibližují, otočím se, ano pan-otec ze statku. Je Marijánčin otec, volá ji domů. Má milá se usměje a utíká za ním. „Marijánko!“ vykřiknu, ale ona se neotočí. Rozběhnu se tedy za ní, ale najednou se ocitnu místo na poli, tak na návsi.
„Jeho milost kníže z Shavenburkeruoku dává na vědomí, že válka proti císaři bude započata dne třetího týdne od tohoto dne. Proto nechť se všichni muži dostaví na knížecký dvůr k narukování.“ vytrubuje trubař. Někdo vedle mě pláče, podívám se, stojí tam má Marijánka.
„Nedám tě, ne, tebe mi vzít nemůžou.“ padne mi kolem krku a pláče. Hladím ji po vlasech a snažím se utěšit. Najednou mi vyklouzne z náručí a začne utíkat. Směje se. Jsem na kopci za městem. Marijánka ve svých šatech utíká okolo mě a usmívá se.
„Ondro, Ondřeji, chyť si mě.“ směje se a začne utíkat k lesu. Vydám se za ní. Honíme se.
„Hihihi, nechytí.“ usmívá se má milá. Utíká přímo do lesa, kde se mi ztratí.
„Marijánko! Marijánko, kde jsi?“ volám za ní, ale nikdo se neozývá. Na sobě mám uniformu, vojenskou uniformu a kus přede mnou jdou po cestě vojáci. Jeden z nich na mne zavolá:
„Ondřeji dělej!“ poznávám ho, je to Matěj. Ano, můj přítel z boje. Vojáci si vykračují do války proti Habsburkům. Tohle nemůže dobře dopadnout, napadne mě. Přidám se k vojákům.
„Bum!“ ozve se rána z děla a dopadne nedaleko mě. Jsem na bitevním poli. Můj vojenský šat je špinavý a mé tělo již značí pár jizev.
„Ondřeji!“ volá na mě někdo ze spodu.
„Proboha Matěji!“ vykřiknu a kleknu si k mému zraněnému kamarádovi. Zasáhla ho jedna z ran. „Matěji...“ krev mu začne téci z úst, jeho strašlivý výraz v očích, výraz strachu, mi drásá srdce.
„Ondro..“ vydechne naposledy a jeho srdce přestane tlouci navždy.
„Matěji..“ polknu jeho jméno. Mé oči plné slz vzhlédnou k nepříteli. Vytasím šavli a utíkám na vojsko Císaře pána.
„Sss“ zasyčím bolestí a trhnutím otevřu obě oči. „Kde? Kde to jsem,? C-o-o se děje?“ ležím v teplé posteli a nějaká žena mi omývá rány na hrudi.
„Jste v klášteře Jezuitů, náš představený je otec Michael.“ stroze mě obeznámí se situací ta žena. Vyděšeně hledím na ni, ale pak si začnu prohlížet pokoj. Jsou to čtyři stěny a postel se skříní a krbem. V krbu plápolají plamínky ohně. Žena odejde, já se pokouším vstát, ale nemohu se ani posadit. Mne, protestanta, zachránili jezuité, je to snad nějaké znamení? Napadne mě v okamžiku. Náhle se dveře otevřou, do místnosti vejde muž v černém hábitu a v jeho závěsu ta postarší žena.
„Vítám vás, u nás, jsem otec Michael. Jistě máte plno otázek, rád vám je zodpovím, ale musíte být v posteli.“ musím uznat, že otec Michael má řečnické nadání.
„Jak jsem se sem dostal?“ napadne mne první z otázek linoucích se mi na jazyk.
„Šli jsme, já a ještě několik bratrů, do nedalekého města a našli jsme vás přivázaného ke stromu.“ sedav si otec na židli, vypráví mi vše o mém příchodu do tohoto kláštera. Můj stud a strach z neznáma po pár minutách oprchá a já pilně naslouchám vyprávění onoho muže, jenž mi zachránil život a já budu navěky jeho dlužníkem. Po hodince vyprávění nejen o mne, ale i o situaci zde v Čechách se otec omluví a chystá se odejít.
„Otče, mám ještě jednu otázku, jak dlouho jsem spal?“ otec Michael brav kliku u dveří se na mě podíval:
„Jeden úplněk, Ondřeji.“ vyjde ze dveří a ozvěnou jsou slyšet jeho silné vzdalující se kroky chodbou.
Žena, jež stále stála v místnosti, ke mne opět usedne a potírá mi rány. Pohodlně si lehnu a dívám se z okna, můj pohled padne na nebe:
„Díky bože.“ řeknu šeptem, ale žena se na mne jen podívá a usměje. Připomíná mi tak trochu moji babičku, šedivé vlasy značící dlouhý život a vrásčitá tvář je naprosto stejná. Oči připomínajíce louku v teplém letním období a výraz, který si zaručuje respekt, ale umí dát i útěchu a pochopení, je přesný jako u mé babičky.
Dívám se na strop a mezitím mne žena ošetřuje. Moje vzpomínky na Marijánku jsou k nesnesení. Tak moc ji miluji. Chci být s ní v mé rodné vísce. Opět robotovat mezi přáteli. Nestěžuji si na klášter, ne, vděčím těmto lidem za život, ale po domově prahnu třicet let. Jako sedmnáctiletý jsem byl falešně naivní a myslel si, že ve válce poznám, jak se žije jinde, poznám nové lidi a přijdu domů za Marijánkou s novými zážitky,které budu vyprávět našim dětem. Teď vím, že válka je špatná, když pomyslím na to, jak jsem byl naivní pousměji se. Mladistvá fantazie a neznalost neznají mezí. Nyní je ze mne starý mládenec s jizvou na duši a s ničím.
Opět na mě zaútočí snění a moje mysl se odebere do kraje snů. Vidím náš dům, můj a Bedřicha, také vidím Marijánku a její úsměv mne hladí na duši. Je jako víla, je tak půvabná a tak křehká.
Probudím se vrzáním starých prken v podlaze. Trhnutím se podívám na osobu narušujíc moje snění, ale zrak se mi zhoršuje. Chvíli hmouřím oči než spatřím mladou ženu. Asi tak dvacetiletá dívenka s kaštanovými vlasy jde ke mne a nese opět vodu s čistým kusem látky.
„Promiňte mi, nechtěla jsem vás rušit.“
„Ne, ne, to je v pořádku. Jen pojďte.“ pobídnu ji pokynutím mé pravice. Dívka se posadí na židli vedle postele a začne čistit ty nejhorší rány. „Jak se jmenujete?“
„Adélka.“ odpoví dívka a v tvářích se červená jako poupátka. Adélka mě ošetřuje a já se ponořím do dalších vzpomínek.
„Ondřeji, dělej!“ volá na mě velitel našeho pluku. Svištění a rány z děla jsou stále slyšitelnější. Přibližují se k nám nepřátelská vojska ve větším počtu než jsme počítali. Je to jistá smrt. Máme, ale výhodnější pozici, jsme na kopci. Pohlédnu do údolí, kde vidím tisíc i víc vojáků. Poklesne mi brada, to nemůžeme vyhrát. Nepřátelé se na nás hrnou jako vlna.
„Nechtěl byste donést nějakou knihu?“ vytrhne mne Adélka ze vzpomínání a přivede zpět.
„Ne,“ otočím pohled jinam a zastydím se, jistě jsem mezi jinými lidmi, u nás prostý lid neumí číst, „neumím číst.“ přiznám se. Adélka se vlídně usměje:
„Ráda vám to přečtu nebo i naučím.“ usměji se i já.
„Budu velice rád.“ Adélka jak slíbila, tak splnila, přinesla Bibli. Jsem protestant, ale Bůh mne zachránil v Boha věřit budu.
Můj zrak mapujíc světlou místnost se zastaví na hladových plamenech krbu. Napadne mne otázka, která mi vrtá hlavou hodnou chvíli.
„Adélko, jak to že jsou v jezuitském klášteře ženy?“ Adélka od mne odtrhne své něžné ruce, jde k oknu, kde se dívá ven na přírodu. Oči se jí zalijí slzami, zrak klesne k podlaze:
„Jsem tu jen já a má babička. Protestanti vypálili náš domov, zabili mé rodiče,“ Adélky vzlykajíc u okna je mi neskonatelně líto. Chtěl bych jí nějak pomoci, utěšit, ale nemohu se ani posadit, „když do našeho kraje zavítali jezuité a obsadili tento klášter, poskytli mne a mé babičce útočiště.“ Adélka své zarudlé oči pláčem otočí na mne a posadí se zpět vedle mne. „Zachránili nás, zachránil nás Bůh.“ zašeptá a její hebké ruce opět uchytnou kus zkrvavené látky a začnou opečovávat mé otevřené rány z boje.
Adélka mi přečetla celou Bibli, u jejíhož čtení jsem se také zotavil. Pár dnů to trvalo, ale nyní již mohu chodit a procházím se chladnými chodbami jezuitského kláštera. Dole na nádvoří je velký plápolající oheň. Jezuité z nejbližšího okolí opět ukořistili a dohnali k přiznání některé protestanty a dole se oheň živí Biblí Kralickou. V Boha věřit budu, nemohu se rozhodnout, zda uctívat i panenku Marii, vím jen jedno, utekl jsem smrti a tím budu zavázán navždy. Pocity smutku a beznaděje, že už nikdy neuvidím svou milovanou Marijánku mne ničí. Adélka je naivní dítě, jaké jsem také dříve býval. Klášterní chodby nikdy neopouštím, jsem tu nejméně dva úplňky a jediné, kde se pohybuji je můj pokoj, nádvoří, modlitebna, jídelna a knihovna. Adélka mne naučila číst, i když mi to trvá dlouho, jsem rád, že si sám mohu číst.
Ovšem neskonalá touha vrátit se domů ve mne stále vítězí. Mého rozpoložení si všimnul i otec Michael.
„Ondřeji, nechci tě tu držet, ale tahle klášterní zeď je jediné, co tě drží od nebezpečí tam venku.“ upozorňuje mne, když ho žádám o svolení opuštění kláštera. „Budiž,“ řekne po chvíli, „budeš tu vždy vítán.“ usměje se a ve mne se plamínek naděje opět rozhoří.
V jídelně mi dali nějaké buchty a já se s radostí vydávám na cestu za mou Marijánkou. Jdu polní cestou a slunce pálí nad hlavou, na chvíli se zastavím a pojím trochu buchet. U potoka se napiji a vyrážím dál, pln odhodlání a energie. Začínající léto se dává znát na krajině. Pálící Slunce, spocení robotníci na polích, kéž bych byl jedním z nich s Marijánkou. Potůček bublá, vítr si pohrává se stromy. Procházím okolo starého mlýna, který zřejmě nebyl dlouhá léta používán. Pavučiny tomu nasvědčují. Cesta vede dále do lesa, ale mé nohy již nemůžou, i když mysl chce za Marijánkou. Usednu na kraji potůčku a napiji se. Sním buchtu a rozhlížím se po krajině. Některá zpustošená pole naznačují nedávnou válku. Vzpomenu si na Matěje, na mého nejlepšího přítele. Kéž by jsi tu byl kamaráde. Řeknu si pro sebe a vyrazím dál k domovu. Začíná se stmívat, ale uvidím světélko, tam se ubytuji.
„Aaaa“ někdo mne přepadne, hodí něco přes hlavu, sváže ruce a okrade. „Ne, nechte mne, bijte se jako muži.“ řvu na ně, ale jediné, co udělají, je že do mne kopnou. Kopají více a více, do břicha, do žaludku.
„Lapkové.“ zašeptám a hned na to vykašlu krev. Muži mi přivážou nohy za koně. Vím, co se bude dít, viděl jsem to ve válce, povláčí mne za koněm a budou se náramně bavit.
„Hýhá hýhá.“ zařehtá kůň a rychlostí se rozběhne. Šaty se mi v okamžiku roztrhají a holá kůže začne dřít o zemi, o kameny. Záda se mi zalijí krví, cítím štípání všude na zádech a na nohou. Krev je všude. Ostrá tráva se mi zarývá do masa a já řvu bolestí, tvrdě narazím hlavou na kámen.
Otevřu oči a jsem zase o kousek dál, ale tahle noční můra nepřestává. Kůň splašeně lítá po poli a mé bezvládné tělo se jen za ním vláčí, už nemám sílu křičet, už mne nebolí ani hlína v ranách všude po těle. Už mne to nebolí.
„Marijánko!“


http://www.pellmell.ic.cz