Nokturno.net / tvorba / dílko

EZECHIEL

Lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo;
světlo vzejde těm,
kdo seděli v krajině stínu smrti.
(Mt 4,16)

Bojující kurtizána (kapitola prvá)

Nuda, nuda, nuda. Kategorická nuda. Co dodat? Chcípnul tady pes. Koulím očima a hlavu bořím níž a níž do dlaní. Lokty mi kloužou ze stolu, a tak mám co dělat, abych si nenabila rejpák. Musím říct, že mě už dávno nebaví sedět celé hodiny nad papíry a psát.
V tom málem schytnu infarkt, jelikož se prudce rozletí dveře, a já s řevem vyletím ze staré štokrle. Rychle se ohlédnu a úlevou si vzdychnu.
Jarý.
„Uf, vyděsils mě,“ zkřivím pusu a sesunu se zpět na židli.
Stojí těsně za mnou, jeho sešlé oči sledují můj rukopis, už už mě chce vypeskovat kvůli špatnému sklonu písma a sprostým slovům v textu, ale pak se zarazí, napřímí své velké tělo a se sklopeným zrakem poví:
„Tak, holčičko, sbal si ta heblata, jde se na lepší.“
Hned pochopím, o co jde. Jarý, ty jsi chlapák. Vyskočím od kamrlíku, papíry shrábnu na jednu hromadu, div nerozleju tuš.
„No, no! Jen se nepřetrhni, malá,“ krotí mne Jarý, ale já se ničeho nedbám, shodím ze sebe bílou nařasenou košilku, kterou nenávidím stejně jako vyčpělé pivo. Mimochodem, Jarý jen klopí zraky, že se vůbec nemám k cudnosti, ale co. Pak na sebe hodím ošoupanou vestu z vlčí kůže a zpod postele vytáhnu meč uložený v letité pochvě a nedočkavě se postavím před Jarého.
„Jdem?“ zeptám se tiše, docela dychtivě.
On se jen usměje. Když scházíme z podkroví, začne lamentovat na způsob, že jsem nevychovaný a nerozvážný fracek, že kdybych měla do toho psaní a hraní na inštrumenty tolik chuti jako do šermu, mohl by ze mě být génius. Načež já poznamenám, že o to doopravdy nestojím. A pak už jen zbývá, aby mne nazval drzým tvrdohlavcem, a uštědří mi pohlavek, až se svezu se smíchem po zadku ze schodů.
Jarý si jen povzdychne.

*

Trénujeme výpad zespoda už dvě hodiny, jsem celá zpocená. Dokonce odhodím i vestičku, takže mám na sobě jen ve volnou zažloutlou chlapskou košili, do které bych se vlezla dvakrát.
„Tak pojď, neboj se do toho opřít, držíš meč jak tříletá holka, výpad! Výpad!“ řve hrdlo mého učitele Jarého. I když už nemůžu a melu z posledního, s bojovým rykem zaútočím na slabiny učitele, až uskočí. „Malá, ne tak hrr, není mi už dvacet, ani třicet…“
Vím, Jarý je sice mistr svého oboru, všichni padají k jeho nohám a třesou se strachy před jeho mečem, odchoval už spousty rytířů, ale věk udělá své. Mohl by být mým otcem, ale ještě pořád je ve formě a bojuje jako o život, když přijde na věc. Chce mě teď vylekat, ale znám jeho finty, malá sem, malá tam a pak na mě zaútočí a směje se mi, že se nechám napálit. Proto udeřím zas.
„Tak ty se chceš prát!“ vyjekne a pustí se do mě. Mám co dělat, aby mě nenapíchnul na svou zbraň.
Kroky zpět a už jsem opřená o zeď a on mi vítězně drží špičku meče u hrdla. Polknu a cítím, jak mi teče čurek potu po skráni. Usměju se, i když mám asi barvu raka a překotně dýchám. Baví mě to, hodně. Chci pokračovat dál, jenže můj meč leží na zemi několik stop ode mne.
„Vzdávám se, Jarý, už nemůžu, vycucal jsi mě teda pekelně,“ hraju divadlo.
Jasně, že mi na to skočí. Otáčí se ke mně zády a vítězně bručí: „Vidíš? Správný…“
Než mu dám příležitost to dopovědět, už cítí špici mého meče na zádech. Zmlkne.
„Správný rytíř se nikdy k nepříteli neobrací zády, ne?“ vysmívám se, ale už mám opravdu dost. Raději se svezu na zem a ležím jako vyčerpané hříbě.
„Pěkně jsi to na mě ušila, jen co je pravda.“
„Teď je čas na večeři, ne?“ mrknu na něj.
Jako vždy se zamračí, určitě si myslí, že jsem nevychovanec a že jeho snaha je naprosto marná. Nebudu mu brát iluze, je to totiž pravda.
„A co uvaříš?“ ptá se záludně.
Jo, takhle na mě jde, šibal jeden, pomyslím si. Abych já navařila! To je teda pekelná rána pod pás!
„Helé, Jarýýý,“ protahuju a špulím pusu.
Ušklíbat se teda umí, jen co je pravda… Ale nakonec přece jen schová meč do pochvy, navlíkne si vestu a podá mi ruku. Vyšvihnu se zkušeně a nohy, které mám bosé, ale v jizbě na mě dole čeká pár nových botek, které mi Jarý koupil na narozeniny. Jsou z kůže, nádherné, kdekdo mi tyhle boty může závidět.
Jarý je prostě pašák. Stará se o mne s otcovskou láskou, jen škoda, že není můj otec. Před několika léty mě vyrval ze spárů jednoho kuplíře, bylo mi tenkrát asi čtrnáct. Nevím ani, kdy přesně slavím narozeniny, ale vím, že to bylo vždycky na podzim, když padalo barevný listí ze stromů.
Jarý mě zachránil taky na podzim, a tak mám teda narozeniny v den, kdy si mne nechal u sebe. Se svým přítelem se rozhodli, že mě nenechají ulici, že ze mě vychovají samostatnou ženu. Ale o co víc, chtějí mě učit psát a hrát na inštrumenty, což se mi vůbec nelíbí. Sice mě nejdříve Jarý chtěl učit jen zacházení se zbraněmi, ale jednou mu nějak přeskočilo a ptal se mě, jestli umím psát, číst a další hovadiny, mému životu nepotřebné. Když se dověděl, že nic neumím a už mi je dobrých šestnáct let, sprásknul nade mnou ruce. Od té doby se učím od největšího mistra nejen dobře prát a bojovat se zbraní v ruce, ale taky musím hrát na píšťalu, tedy vlastně na flétnu a na loutnu, učit se psát, číst a počítat, modlit se a hlavně mluvit spisovně a slušně, což mi prý dělá největší problémy. Pche!
Jasně, že by starej rytíř, vůdce ochránců kupců na cestách, tohle nikdy neděl a neučil děcko tyhle věci. Jenže Jarý je jiný. Jeho chlapi z něho mají respekt, on je totiž vzdělanec. A když jedeme z domu na nějakou výpravu, tak si lidi myslí, že jsem jeho dcera. Což je opravdu k pobavení.
S Jarým je všechno bezvadné. A hlavně lepší než kdysi v zajetí kuplíře Dráta.

*

Vyjdu z našeho domku a temnou uličkou zamířím k náměstí. Kdesi ve vedlejších ulicích pořvává nějaký ožrala, není mu rozumět ani slovo. Po chvilce mu odpovídá rázná ženština, která pro nadávku daleko teda chodit nemusí. Vyčítá mu, co se dá, nakonec zaslechnu, jak se proud vody roztříští o dlažbu a nadávajícího chlapa. Ženská zřejmě schladila otravu a práskla naštvaně okenicí.
Na náměstí zahnu doprava a namířím si to přímo k nejhlučnějšímu domu přede mnou. Hospoda starého přítele Danta praská ve švech. Světlo petrolejových lamp mě na chvíli oslepí, pak mě ještě omráčí ostrá vůně nějakého kuřiva a už si to šinu k výčepu.
„Kdo nám to tu zavítal! Jarého holčička,“ šklebí se Dante u šenku. Je to starý prďola, ale hlavně, že mi nalije.
„Kočando, pojď se napít s náma,“ řve na mě nějaký přivandrovalec a mává na mě půllitrem. Ten už má svý dávno v sobě, pomyslím si a raději si sednu k Vočkovi a Lhotnému. Jsou to chlapi od nás, oni mi to pivo určitě i zaplatí.
„Tak co, Ludmilko, Jarý ti dal do těla, co?“ směje se Lhotný. Jen ošiju a bráním se. Když už mi Dante donese džbánek žlutého moku na stůl, tak už ani moc nevyvádím.
V téhle hospodě jsou chlapi horší než ženské na trhu. Co můžou, to řeknou, to vyžvaní. A když dopíjím třetí džbánek, pusa se mi roztahuje do opilého úsměvu. Mám vilnou náladičku, obtěžuju chlapy a ti se mi jenom smějí. Znají mě. Vždycky takhle dopadám. Vočko si ze mě střílí, že jsem nadraná už po třech pivech. Vím, že on jich dokáže do sebe spláchnout patnáct a pořád dokáže počítat do dvaceti. Jenže já jsem přece ještě mladá holka, to mě omlouvá.
„Lu, měla bys jít domů, nebo tě Jarý stáhne z kůže,“ stará se Lhotný, ale já jenom mávnu rukou. V tomhle stavu je mi dobře a nechci si ho kazit nějakým návratem do dřevěné chýše, kde mě leda tak Jarý seřve a poručí mi jít spát. Nejsem přece blázen.
„Ty se teda pěkně vzpíráš. Divím se, že ti ještě Jarý nenařezal,“ říká Vočko.
Samozřejmě, že se s koktáním obhajuju: „Ale na…nařezal! Nařezal mi a…aspoň stokrát, ale ne…ne…n…“ nemůžu se vykoktat, a tak mě Vočko se smíchem doplní:
„…nepomohlo to, co?“ směje se. „Ty jsi teda číslo, maličká.“
Raději už moc nemluvím, protože když jsem opilá a mluvím, tak říkám strašné hlouposti a nakonec ani nemůžu mluvit. Je to je lepší, než abych třeba nemohla chodit, to by bylo pro rytířku zlé.
Po pátém pivu vyběhnu z krčmy, jen se za mnou zakouří, a obšťastním roh domu svými zvratky. Je mi hrozně blbě. Opláchnu si obličej vodou ze sudu u stěny a s úsměvem naklušu zpátky dovnitř hospody.
Chlapi mě upozorňují, že se blíží půlnoc, že za chvíli přiběhne Jarý a odvede mě odsud za pačesy. Jasně, že o to nestojím. Nechci, aby mě Jarý potupně táhl domů přes celé město a ještě k tomu za vlasy. A tak přivřu své malinké opilé očka a dám si ukazováček k nosu:
„Pšššt, nikomu ani slovo, že jsem tu byla. Já jdu… Pryč,“ snažím se souvisle šeptat, ale chlapi mají ze mě leda tak bžundu.
Pomalinku se plížím z krčmy a opatrně, ale s krokem zkušeného zloděje opouštím dveře hostince plného ryku chlapské zábavy.
Venku je tma jak v pytli, nevidím na krok. Sakra, že já nešla domů dřív, napadne mě, Jarý mě zabije, to je jasný, ale co! Žiju jenom jednou, no ne?
Tak si to pěkně šinu přes celé náměstí, směrem k městské bráně, která bývá na noc zavřená. Dostanu nepřemožitelnou chuť si udělat výlet za brány města, i když mi bylo výslovně zakázáno opouštět tyto prostory. Jenže dneska nemám zájem plnit nějaký přitroublý rozkaz Jarého a už se škrábu přes vysoká vrata. Klouže mi to, nadávám jako starý zbrojnoš, svezu se zpět k zemi a hlavou se zmoženě opřu o mříže vyplňující bránu. A pak se to stane – hlava mi projde skrz mříže, tak se soukám ven i tělem, ono to jde, a tak se za minutku ocitnu za vraty.
V tom se ozve veliký zvon na věži místního kostela, hlásí půlnoc. Skulím se pod val, přesněji ke stromu a zavřu oči.
Jsem šíleně unavená. Chce se mi spát…spát…

*

Šelest, hlasy.
Pootevřu jedno oko, pak obě, když zjistím, že hluk hádajících se lidí, který se snaží někdo mírnit houževnatým hlasem, neustává. Přikrčím se více do stínu a špicluju ušima jako chrt. Slyším samé chlapy, žádné ženské. No, chlapy, spíš takové mladíky, může jich být podle rámusu, co nadělají, tak pět nanejvýš. Slyším, jak se dohadují kvůli kořisti, co někde uloupili.
„Pánové, většina je moje, jasný? Mám na úspěchu týhle výpravy největší podíl…“ říká jeden a druhý mu hned oponuje:
„Blbost! Nemáš na ničem podíl, to já, já pro náš spolek udělal nejvíc!“
„Zmlkněte a dejte sem ty prachy, nebo z vás nic nezbude,“ zavrčí třetí a ostatní utichnou. Asi vytáhl zbraň.
Naráz se ze tmy ozvou kroky a ten hlas, co je předtím mírnil. „Herolde, schovej ten meč.“
Strohý chlapec, napadlo mne. Ale nenapadlo mne, že onen Herold tak pokorně poslechne, a nejen to! Sám pak řekne, že záleží na něm, jak lup rozdělí.
Uši mám vytahaný jako psisko, skoro nedýchám. S lapky jsem ještě nic neměla a nechtěla bych se jim dostat pod ruky.
„Myslím, že bychom měli ty groše rozdělit na čtyři rovné díly a každý si vzít jeden, jelikož každý máme na tento drahocenný úlovek nárok stejnou měrou,“ promluví mírný hlas do ticha.
Někdo jej poplácá po hřbetu. „Jasně, bratře, tomu říkám nápad!“
„Máš pravdu, Jane, zde je, rozděl jej, jak uvážíš,“ povídá ten Herold a slyším štěrkat nemalý pytel v rukou toho loupežníka.
Najednou mne ale napadne, že kdybych jim ty peníze vzala, že by mě i Jarý pochválil a nepotrestal mne za můj „noční výlet“. Pak by se peníze aspoň vrátily k jejich majiteli.
Rychle si omotám šátek kolem obličeje a vyskočím proti těm banditům s vytaseným mečem. Samozřejmě, že tohle nečekali, a tak zaraženě zůstanou sedět, zbraně maje skryté v pochvách.
„Nikdo ani hnout, bando loupežnická!“ snažím se mluvit tvrdě, ale strachem se mi hlas rozklepe, ani nevím jak. Mluvím jako malá, ustrašená holka, ale zbraň svírám pevně v ruce. „Peníze sem!“
Zírám jim přímo do tváře, měsíc v úplňku je osvítí a já docela zřetelně spatřím čtyři mladé, tak dvacetileté, možná pětadvacetileté obličeje. Na mne moc nevidí, jen je může oslnit záře mých plavých vlasů.
„To snad…“ začne jeden z nich.
„Zmlkni, lapko, a dej sem ten pytel,“ skočím mu rázně do řeči.
Opatrně mi podává pytlík. Jeho ruka sahá do někam tmy.
„Zlotřilče, tobě meč už nepomůže!“ zařvu a šlápnu mu vší silou na dlaň, která hmatá po pochvě s mečem. Zaječí bolestí, mé nové botky se osvědčují.
Už držím pytel v ruce, váží tedy dost, jen co je pravda. Srdce mám až v krku a kvapně se ohlédnu za sebe, zda-li mám volnou cestu k bráně města. Jenže v tom ucítím ostří nože, jak mi sjíždí po hřbetu ruky. Syknu bolem a uskočím. Z hlubokého šrámu na levé ruce mi vytéká krev a já pohlédnu do tváře toho, co se odvážil tohle udělat.
„Takové mládě a už krade,“ poví s jistou dávkou lítosti a zahledí se mi do očí. Podle hlasu Jan. A zlomek sekundy stojím jako v transu a hledím na něj.
Tvou tvář si zapamatuju, pomyslím si zlostně Ale není v tom jen čistá nenávist.
Nepřemýšlím již o ničem a rozběhnu se k bráně. Oni samozřejmě za mnou. Mrštně se protáhnu špruslemi a naposledy se ohlédnu, jak všichni čtyři narazí do vrat. Slyším nadávky a raději se rozběhnu i s rancem peněz, který svírám v ruce, k domovu.

*

Vpadnu do domu a prudce třísknu s dveřmi.
„Ja… Jarý!“ vykřiknu a zajíkám se. Padnu na první židli. Přivřu oči, slyším svůj zběsilý dech.
V místnosti svítí jedna svíce, vedle sedí Jarý a zle na mne upírá zrak. Čeká vysvětlení, ostatně jako vždy. Položím na stůl pytel grošů. Přesune pohled na ně.
„Kde jsi to vzala?“ ptá se drsným hlasem.
Pořád ještě přivírám oči, nedokážu skrz zrychlený dech mluvit.
„Tak? Nezapírej, vím, žes byla v krčmě u Danta,“ pokračuje a jeho klid se mění ve vztek, „tak dovím se konečně, kdes to ukradla, ty malá mrcho?!“ zařve.
Pohlédnu na něj úkosem a začnu litovat, že jsem se vůbec pro ty peníze tak obětovala Jarý mne podezírá z krádeže a ty peníze jsem přitom zachránila pro jejich náležitého vlastníka. To je ale vděk! Nenávistně zkřivím obličej, chce se mi zlostí brečet. Má mě za zlodějku.
Raději nic neříkám, pusa jako by byla sešitá, rychle vyběhnu do schodů. Jen se stihne postavit. Vpadnu do své jizby, svalím se na lůžko a konečně s valnou úlevou propadnu hořkému pláči.
„Jarý, jsi pěkně nespravedlivý…“zašeptám. A usnu.

*

Proberu se docela pozdě dopoledne, ale za mé probuzení dnes nezodpovídá ani přísná ruka Jarého, ani teplé sluneční paprsky nebo ptačí zpěv z venku, ale palčivá bolest. Zakňourám a pozvednu rozcuchanou hlavu. Opatrně vytáhnu levou ruku zpod peřiny a prohlídnu si ji. Rudý šrám plný hnisu.
„Do prdele,“ ujede mi.
Ten pitomec neměl asi zrovínka čistý meč. Bolí to jako čert. Vylezu z postele a pomalu otevřu dveře. Nahoru se line vůně obědu. Cupitám dolů po dřevěných schodech. Jarý stojí čelem k plotně a něco si píská. Zřejmě ho popadla dobrá nálada, tuším.
Otočí se, když uslyší vrznutí jednoho ze schodů, a poví: „Už jsi vstala?“
Nevidím ani úsměv, ani hněv. Nechápu. Jen pociťuju točení hlavy. Sotva se držím na nohou. Zamrkám a otevřu pusu, chci něco říct, ale jen ze mne tiše vypadne: „Jarý…“ a už ležím na zemi.
Sotva rozevřu víčka, už ho vidím nad sebou. Vidím jeho smutné, ustarané oči. Oči stárnoucího muže plné citu. Tmavé vlasy propletené šedinami mu padají kolem skrání do obličeje. Vezme mne do náruče a nese mne zpět do pokoje.
„Ludmilko, co se ti stalo?“ ptá se, když sedí vedle lůžka.
Vytáhnu ruku ven. Teprve teď si všimne zanícené rány a zkrvavené košile.
„Kdo ti to udělal?“
„Nevím,“ zašeptám. „Jarý…já ty prachy neukradla. Já…“ snažím se to celé vysvětlit, ale nedá mi příležitost.
„Tiše, mlč, nevysiluj se zbytečně. Vím, co mi chceš říct,“ hladí mne po vlasech a starostlivě se usmívá, „na tom měšci byl vetkán erb pánů z Perny. Vím, že jsi ho asi někomu vzala, abys ho mohla dát mně a já bych ho vrátil, viď?“
Přikyvuju.
„Proto se ti musím omluvit… Jsem starý blázen,“ mračí se.
Je mi ho líto, chci jej pohladit, ale rychle vstává a živě říká: „Tu ránu musím ihned vyčistit a zašít, jinak bys mohla mít problémy.“
Za chvíli se vrací s vařící vodou, nožem, nití a jehlicí. Dostanu najednou strach.
„Bude to bolet?“ ptám se tiše.
S lítostí na mne pohlédne a přikývne.
Pevně stisknu víčka k sobě a zatnu zuby. Snažím se nevnímat bolest, ale nepomáhá to. Pláču a řvu. Jarého slova mne uklidňují, přesto za chvíli omdlím bolestí. Snad je to tak lepší…

*

Ráno, nádherné raníčko plné zpěvu ptáků, linoucího se otevřeným oknem do pokoje. Horké sluneční paprsky dopadají přímo na peřinu. To všechno se mísí s pocitem na zvracení. Na chvíli se mi točí v hlavě. Oči mě pálí, mám je plné slz, ale nechci brečet. Jarý sedí u mě.
„Malá, dal jsem ti nějaké bylinky. Vím, že to ještě hodně bolí a není ti dobře, ale musíš teď vstát,“ promluví ke mně. „Musíš se umýt, já ti pomůžu. Vypral jsem ti oblečení, budeš vonět jako princezna. K obědu bude slepice.“
Snaží se mne rozptýlit, ale já stále cítím jen bolest v celé paži. Obezřetně stanu na zem a prohlížím si levačku. Ovázaná, to mne mohlo napadnout. Ještěže nekrvácí, Jarý ví, co dělá.
Umýt se v kádi horké vody je úžasný pocit, celé tělo se uvolní z křeče. Voním, Jarý mi umyje i vlasy. Jen se mi rozproudí krev a rána začne krvácet, proto mi ji Jarý převáže.
Nakonec už sedím na židličce v sednici a koukám na Jarého, jak chystá oběd. Nemluví, jen se věnuje jídlu. Mám čas přemýšlet. Spala jsem dva dny. Ujistil mne, že se to zahojí, že mi zůstane jen jizva, ale tomu moc nevěřím. Sama vím, že některé byliny napomáhají hojit hluboké a hnisající rány, jenže bolest mě doslova hypnotizuje a ovlivňuje můj zdravý úsudek.
„Za jak dlouho budu moct trénovat?“ začnu se nenápadně ptát.
Jarý se ohlédne. „Trénovat?“
Ano, šermovat, k sakru! Cítím, jak mi zrudnou líce.
„Rána se zahojí tak za měsíc… Snad pak. Ještě uvidím. Meč, který tě takhle škaredě poranil, musel být špinavý. Jen doufám, že nedostaneš žádnou nemoc. Ten hnis se mi ani trochu nelíbil,“ kroutí hlavou a tváří se zachmuřeně.
Jenom povzdychnu. Zatracení zloději. Do pekla s nimi! Do pekla s tím Janem! Zabořím hlavu do dlaní, trochu to zabolí, ale do háje s tím.
Zavřu oči a vybaví se mi živý obraz zloděje se zhoubnýma, ale magickýma tmavýma očima lemovanýma hustým obočím. Spatřím tvář s jemnými rysy mladíka, s plnými rty, s knírem a bradkou a s hustými kadeřavými havraními vlasy. Slyším jeho tichý, čarovný hlas a cítím jeho bodající pohled přímo do srdce.
Přímo do srdce…

*

Poslední teplé podzimní dny utekly jako voda, teďka přichází období dešťů, a tak se snažím nachytat pár posledních příjemných paprsků slunce. No, spíše jsem byla ven vyhnána Jarým. Udal tuto podmínku. A prý taky potřebuju odpočinek a uvolnění, nějaké to rozjímání a hloubání, to že je důležité v mém stavu, kdy jsem raněná.
Jsou tomu už dva týdny. Bolest ustoupila. Objevuje se jen zřídka při nesprávných a neurvalých pohybech ruky, které mi Jarý výslovně zakázal. Řekl, že je dobře, že se rána tak výborně hojí, lekce šermu, ale i psaní se nezadržitelně blíží. Neumím se dočkat.
Dnes mne Jarý naštěstí nevyhnal před chýši s nějakou učenou knihou, ale jen tak. Proto znuděně sedím na lávce a netrpělivě se ošívám. Šklebím se na slunce, nedokážu vydržet na jednom místě, a proto pobíhám kolem domku a trhám květiny, které mám v úmyslu dát do vázičky na stůl do sednice.
Když už mám řádnou kytici v ruce, vběhnu dovnitř domu, kde nikdo není. Jarý se nachází nahoře ve svém pokoji a sepisuje, ani nevím co. Nikdy mi neukázal své spisy.
Malá vázička vypadá rozkošnicky uprostřed dřevěného stolu. Z přemýšlení mne vytrhnou kroky po schodech. To Jarý přichází.
„Trochu jsem ti to tu vyzdobila,“ ukazuju pyšně na vázu.
Usměje se a přisedne ke stolu. „Malá, chci, abys už ten obvaz nenosila. Jizva je už zaschlá, nehnisá a hezky se zaceluje. Co ty na to?“ přejde rovnou k věci.
Sednu si k němu a podám mu bez debat tlapku. Opatrně rozvazuje uzlík a sundává bandáž. Má pravdu, poranění je už zacelené, stehy jsou taky v pořádku. Když mi je totiž Jarý vytahoval, jeden praskl a krvácel. Teď už mi jen bělostnou ruku zdobí asi čtyři palce dlouhá a docela ostrá zarudlá jizva. Smiřuju se s tím, že mi zůstane až do konce života. Památka na zlodějíčky.
Ještě než si stihnu ruku dobře prohlídnout, už slyšíme s Jarým bušení do dveří. A pak ryšavou hlavu Vočka. Chce mluvit s Jarým.
No jasně, ženským nepřístupno, jak bych byla nějakej odpad, nebo co, myslím si uraženě a odcházím do svého pokoje. Lstivě a se zdravou babskou zvědavostí zůstanu klečet u schodů tak, aby mne nešlo vidět, ale abych dobře slyšela, co si ti dva povídají.
„Tedy?“
„Jsou tady rebelové, Jarý,“ říká přiškrcený hlas Vočka.
„Jak dlouho?“ ptá se Jarý.
„Asi pár dnů. Počítáme dva týdny, víc ne.“
„A proč jsi mi o tom neřekl?“
Jarý mluví zasmušile, vsadila bych se, že se mračí, ale nemám odvahu se naklánět ze schodiště, nejsem sebevrah.
Vočko mlčí, a tak Jarý pokračuje: „Jak si říká jejich vůdce?“
Vočko se zhluboka nadechne: „Nevíme to jistě, ale slyšeli jsme od různých zvěstí, že to je Jan Černín a jeho kumpáni.“
Zatajím dech a srdce se mi rozbuší. Jan!
„A co tu hledají?“ pokračuje Jarý. „Ukradli něco?“
„Ne, ne,“ odporuje Vočko, „nic, ale prý číhají na nějakou holku, co jim vzala hodně cenný lup.“
Přitisknu se ještě víc ke zdi a polknu. A do prdele!

*

Ne, prostě ne! Ven nepůjdu, i kdyby mi měli dát tisíc zlatých. Nejsem sebevrah. Možná, že ale jsem, protože chuť na pivo je nepřekonatelná…
„Lu, dej si ale pozor, dokud nic neukradli, tak je nemůžeme nijak stíhat. Kdyby tě chytli…“
„Byl by se mnou amen, já vím, Jarý,“ povzdychnu a na svázané vlasy navrch hlavy si narazím starý klobouk. „Neměj strach, nepoznají mne, můžeš klidně sepisovat svý dokumenty. A kdyby něco, chlapi od nás tam taky budou, no ne?“
Moc tomu nevěří. „A víš jistě, že ti neviděli do tváře?“ ujišťuje se ještě.
Přivážu si pochvu s mečem k úzkému pasu a jistě pokývám hlavou: „Jo, neviděli mi do tváře. Tak já už jdu.“
Pohlédne na mne a s povzdechnutím ze sebe tiše vypraví: „Mám o tebe strach, dítě.“
Jen se usměju a už mizím venku. Neboj, Jarý, mně se nic nestane. Ve městě je přece plno hospod, tak proč by šli zrovna k Dantovi?
Jak už jsem řekla, krčma plná chlapů a kurev, jen loupežníci nikde. Smůla ovšem i ta, že ani Jarého chlapi nikde.
Trochu nejistě si sedám k volnému stolu a kývnu na Danta, aby mi donesl pivo. Poznal mne. Divila bych se, kdyby ne. Tak se ani nemazlím s prvním pivem, vklouzne do mne nato tata. Spokojená chci druhé a čekám, kdy dorazí někteří z šermířů.
Dobrou hodinku pozoruju pijany v krčmě, sem tam prohodím nějaké to slovo se starým Dantem. No, nic moc zábava, ale lepší než se uhryzat nudou. Pak se konečně otevřou dveře krčmy a já se s úsměvem těším na své společníky. Jenže úsměv mi klesne docela rychle a snažím se krýt si obličej. Dovnitř vcházejí čtyři ani ne mužské, jako spíš chlapské postavy. Hluk v místnosti trochu ubere na hlasitosti.
Rozhlídnu se. Nikde už není místo, snad aby šli jinam. Začnu se modlit, aby vypadli, ale opak je skutečností. Sedím totiž u stolu sama a lavice zeje prázdnotou. Jdou směrem ke mně. Nedivila bych se, kdyby mi srdce vyskočilo z krku a dalo se na útěk, kdyby mohlo.
„Je tu volno?“ zeptá se Černín.
Ani se na něj nepodívám. Snažím se zabarvit hlas a trochu hřmotně odvětím: „Je.“
Tak si přisednou a já začnu litovat toho, že jsem neřekla, že tu už někdo sedí.
Poručí si pivo a začnou mezi sebou živě debatovat. Po očku sleduju jejich výraz v obličeji. Po chvilce pochytím, že Herold má velkou jizvu na obličeji, že kudrnáč Vilém je asi Janův mladší bratr a že holohlavý Haug je docela rozezlen kvůli té holce odsud z města.
„Zpřerážím tý děvce hnáty,“ prská na všechny strany.
„Uklidni se, Haugu,“ mírní jej vůdce Jan a vlije do sebe půl džbánku.
Moc si mne nevšímají, popíjím své druhé pivko. Kdyby věděli, že toh, kdo je převezl, mají hned po ruce! Koleduju si, jen tak sedět vedle nich, pár centimetrů od Jana, to je opravdu do nebe volající.
„Čubka!“ odplivne Haug. „Kdybych věděl, kde je, nezabránil by mi nikdo ji zabít.“
Přejede mi mráz po zádech. Co tu vůbec ještě dělám! Stáhnout ocas a vypadnout, dokud je čas, to musím udělat.
„Dante, zaplatím,“ kývnu na šenkýře, když dlouhou dobu nikdo od našich nepřichází. Jarý musí mít už stejně strach. Docela se těším, až si k němu sednu a při svíci budu číst jednu z jeho knih. Kéž bych už u něj byla. U něj v bezpečí.
Dante přichází a já vytahuju měšec s penězi. Klepou se mi ruce, jen co je pravda.
„Možná už ani není ve městě. Měli bychom se na to vykašlat a jít odtud. Marníme čas, raději vypadneme a to ještě dnes v noci, než si nás někdo všimne. Ty peníze jsou stejně beztak v tahu,“ povzdychne si vůdce Černín.
„Máš pravdu, bratře,“ přikývne Vilém, „zajdu za správcem, ať nám v noci otevře bránu.“
Oddychnu si, jen abych hned vypadla. Dante stojí u stolu a já se snažím roztřesenými pohyby vytáhnout groš, jenže mi měšec vyletí z ruky. Do háje! Musím je posbírat. Bohužel mi ujde, že všichni čtyři najednou zmlknou a najednou jen tak nečinně sedí. Bohužel si nevšimnu upřených a nenávistných pohledů. Bohužel chci být už venku. Bohužel…
Dante sebere peníze a pomalu odejde. Povzdychnu si a už už chci vstát. Jenže v tom mne chvatně popadne horká ruka Jana. Ztuhnu. Pohled se mi zastaví na mé zjizvené ruce, kterou pevně třímá vůdce zlodějů. Do očí mi vběhnou slzy, strachem i bolestí.
„Koloušek sedí celou dobu hned vedle a prozradí se až ke konci. Jak romantické,“ ušklíbne se jízlivě Herold.
„Škoda, děvenko, bylo naivní tu sedět celou dobu. A určitě jsi vyslechla, co s tebou provedu,“ probodne mne Haug pohledem zabijáka, div že se nerozbulím. Teď mám doopravdy strach.
„Teď pomalu vstaň a půjdeme ven. A nedělej žádnej tyátr, nebo tě zapíchnu,“ hlídá si mne Vilém zezadu nožem. Bohužel musím poslechnout, meč mi leží pevně v pochvě a já nemám odvahu jej vytáhnout a tasit.
A tak se stane, že za chvilku stojíme venku před šenkem, já Vilém, Haug a Herold. Jan je tu hned, jenom zaplatí. Už se beztak nemůže dočkat, až rozhodne o mém osudu. Zatracený život!
„Tak, maličká, kde jsou prachy?“ zeptá se výhrůžně Haug a sevře mi levou ruku, až bolestně vykřiknu a vzpeřu se v zádech. Klobouk mi spadne z hlavy a vlasy se mi rozletí přes ramena až k pasu. Vyděšeně zírám, netajím slzy.
Vilém mě obere o meč. „Pro jistotu, že bys zase dostala záchvat vzteku, maličká.“
„Kde jsou?!“ zaburácí Haug.
Vyděsím se ještě víc a začnu bolestně vzlykat.
„Nemám…nemám je! Přísahám!“ vzlykám. „Má je jejich majitel,“ povím po pravdě, ale jak vidím, rozezlí je to ještě víc.
„V tom případě tě zabiju, ty děvko! Za to, že jsi mi šlápla na ruku, tě zabiju, rozumíš?“ cedí přes zuby Herold těsně před mým obličejem. Jeho oči se nebezpečně blýskají.
„To…to bolí,“ vzlykám a rozhlížím se kolem, jestli někdo není poblíž. Bohužel je nádvoří liduprázdné. Proč tu není Jarý? Proč mne nehlídá? Že jsem mu já kráva říkala, že mne nemusí hlídat, nadávám si v duchu.
„Pusť ji,“ ozve se tiše ten, co celou dobu nepromluvil.
Jeho kumpáni nechápou.
„Ale Jane…“ řekne Haug.
„Svaž ji ruce a dej roubík, ty idiote!“ zařve Jan najednou, až nadskočím.
Proboha živého, roubík! „Ne, roubík, prosím, ne! Já budu zticha, jen mi nedávejte roubík. Prosím vás moc,“ rozbulím se nanovo.
Jan zakroutí hlavou. „Jak ti mám věřit?“
„Já…já slibuju. Budu hodná, jen ne roubík. Mám strach z roubíků…“ brečím jako malá.
„To je tvá věc, květinko,“ kroutí Jan hlavou, zatímco mně Haug surově svazuje ruce.
„PROSÍM!“ vzlyknu, až se zajíkám.
„Co se s ní vůbec bavíš,“ sykne Vilém a uštědří mi takovou facku, až mi vytryskne krev z nosu.
„Nechápu, proč bych tě měl poslechnout,“ zaboří Jan svůj zrak do země.
„Protože bych ti jinak musel zakroutit krkem,“ ozve se ze tmy drsný hlas.
Jarý! Panebože, Jarý!!! Rozbrečím se znovu, ale radostí. Jenže ještě není vyhráno. Je sám na čtyři chlapy a já má svázané ruce. V tom začne mela jako o život. Chudák Jarý se brání, jde mu to, vždyť je mistr ve svém oboru. Ale se mnou amen, vůdce zlodějů mě totiž táhne k bráně. Ječím jak o život, kopu kolem sebe, ale mám to marné. V dálce vidím, jak to Jarý koupí do hrudi, jak se splašení mladíčci rozběhnou k nám. Jarý se drží za ránu a rychle běží ke stáji pro koně. Tohle se mi nelíbí. Jenže už ležím v příkopu, Jan mne pevně drží při zemi, zatímco ostatní tři chvástají do obory pro své koně. Kdo tu bude dřív?
Slyším, jak oba rychle dýcháme. Naše pohledy se střetnou. Mám chuť řvát, ale jeho divný výraz v obličeji mne umlčí. Cítím jeho vlasy na své tváři, cítím jeho dech.
„Buď zticha a nic se ti nestane,“ zašeptá, když uslyší ze tmy dusot koně, který patří Jarému. Je tma, na nebi visí těžké mraky. Takové obvykle nosí déšť. Vítr zběsile duje.
„Nechápu, proč bych tě měla poslechnout,“ oplácím mu stejnou kartou, ne však jízlivě, na to mám až příliš velký strach.
Cval utichne, Jarý se vydal zřejmě druhou stranou, když zjistil, že na této straně neslyší můj křik. Měla jsem zavolat, ani nevím, proč jsem mlčela. Ale pozdě bycha honit. Jen se tiše rozpláču. Už doopravdy nevím, co chci, proč věřit těm šibalským očím zloděje.
„Neplač,“ řekne docela něžně, což mne překvapí. Čekám totiž vztek a pohrdání. „Bolí tě ta rána?“
Přikývnu. Vždyť je to jedno. Teď už je všechno jedno, pomyslím si.
„Neboj, ošetřím ti to, jen už neplač, květinko,“ ujistí mne vlídným hlasem a sbírá mne i sebe z chladné, vlhké země, jelikož slyší z dálky znamení svých spoluúčastníků. Je to tichá napodobenina sovího houkání, houkne přesně čtyřikrát.
A tak jsem vydána napospas čtyřem zlodějíčkům, rváčům a zabijákům. A ještě než mne Jan k sobě naloží na koně, zaváže mi oči šátkem.
„Raději ji omráčím, aby sebou moc nemlela,“ zaslechnu ještě Hauga a už jen cítím tupý úder do zátylku a černo.

*

Vzbudí mne otupělá bolest za krkem. Rozčarovaně zakňourám, chci se protáhnout, ale nejde to. Ruce i nohy mám pevně svázané, jen ten šátek nemám na očích. Je mi chladno na nohy, je jasné, že mi sundali boty. Sice nevím, k čemu, budou jim malé, třeba je prodají a mě pak stáhnou z kůže. Třeba…
Rozhlédnu se kolem. Jsem v nějaké jeskyni, klovým otvorem vstupuje denní záře. V jednom rohu leží bágly, uprostřed je vypálený kruh ohniště. Povzdychnu. Vůbec nevím, kde jsem, jak daleko od města a jestli mne vůbec někdo hledá. A jestli je Jarý v pořádku.
Dovnitř vejde Haug, na rukou má oblečené mé šermířské botky.
„Škrpálky, škrpálky. Ale asi drahý,“ pošklebuje se a odhodí boty do rohu.
Hned za ním se vřítí rozveselený Vilém s mým mečem a šermuje jím před Haugem. „A hele na ten meč! Tohle je unikát, na to se zmůže leda tak Jan.“
Konečně si všimnou, jak na ně rozespale civím.
„Dobrý ráno, ty malá děvko. Doufám, že jsi se vyspinkala do růžova,“ zubí se Haug a Vilém se tomu směje. Jen se zašklebím. Nechutný holohlavý prasák!
„Já to zkontroluju, ukaž mi tu svou dírku,“ začne mne osahávat a slintá u toho jako prase.
Neartikulovaně zaječím. Tak tohle má být odměna za mé mlčení? Pěkně děkuju!
„Ty starý prase! Dej ty pracky pryč, nebo si mě nepřej!“ řvu rozezleně, jeho dotyky jsou víc než nepříjemné, ale i bolestivé. „Táhni si ho vyhonit, ty svině!“
Nechápavě pozdvihne své obočí. Vilém se řehtá jako kůň, a tak Haug zrudne a už se mně chystá vrazit jednu řádnou ťafku od boku. V poslední chvíli ho zarazí ho vůdcův hlas.
„Haugu, nech ji být. Chci s ní být sám,“ postaví se k ohništi.
Vilém pokrčí rameny a vyjde ven. Haug se jen zašklebí a nespokojeně zabručí něco pod nosem, ale moc neprotestuje.
„Jen jsem si chtěl užít. Těch ženských tolik neunesem… Tak co!“
„Zmiz,“ zpraží jej Jan pohledem.
Jsme tu sami, ticho nás obklopuje ze všech stran. Zkoumavě si prohlížím svého únosce. Velká, svalnatá postava, oblečení z kutého železa a kůže, svěží barva pleti, zdravé lesklé vlasy. Ruce má prázdné, že by mě teda nechtěl zabít? Ale je tu ještě můj meč. Byla by pro mne potupa, být zabita vlastní zbraní. Zachvěju se.
„Je mi zima…“ povím nesměle.
Přijde blíž, klekne ke mně a posadí mne.
„Boty,“ poradím mu.
Sáhne po nich a neujde mu, že to nejsou zrovna topánky pro děvečku. „Tyhle jsi taky ukradla?“
Zamračím se: „Já nekradu! Na rozdíl od někoho…“ dovolím si konečně svou drzost popustit z uzdy.
Změří mě pohledem. Uraženě odejde? Nebo bude zpytovat svědomí a zůstane?
„Tak kde jsi je vzala?“ chce pořád vědět. Tak já ti to, chlapečku, povím, když to tak moc chceš vědět, pomyslím si.
„Dostala.“
„Od koho?“
„Od toho, co ti málem zakroutil krkem!“ vypláznu na něj jazyk.
„Ale! Plachá zrovna nejsi!“ netají se mladík překvapením a nazouvá mi první botu.
„A ty nejsi zrovna čistotnej! Ten tvůj meč je zasviněnej, že jsem z toho málem dostala nějakou nemoc,“ vytknu mu a při tom sleduju, jak pečlivě mi zašněrovává botu.
„Máš ale pěkně prořízlou pusu, květinko. Však se neboj, já se ti na to podívám,“ usměje se, a tak mu to musím oplatit stejně. „To tě tvůj tatík moc nevychoval.“
Mlčím.
„Říká ti něco jméno Jarý?“ řeknu nakonec vychytrale.
Zase ten jeho pohled.
„To je tvůj otec?“
Zřejmě mu došlo, že včera málem potkal smrt.
Zasměju se. „Ne, učitel.“
Ještě víc vyděšenější pohled. „On tě učí…šermovat?“ řekne tiše.
Pokrčím rameny. „Učil. Dokud jsem nebyla unesena čtyřmi kumpány.“
Leccos mu dochází. Konečně. Snad aby mě pustil, snad mu i dojde, že jestli ho Jarý najde, že z něj zbudou leda tak cáry.
Polkne. Prohlédne si i můj meč.
„Kdybys mně neudělal újmu na zdraví, mohla jsem trénovat. Tak ti děkuju, rytíři,“ odvětím s úsměškem.
„No, možná je to tak lepší, jinak bys nám všem asi pěkně dala, co?“ usměje se přátelsky.
Kde pořád bere tu vlídnost? Jinej chlap by mě už dávno vztekem sežral i s chlupama, proletí mi myslí.
„To si piš!“ přikývnu na souhlas.
Zvenku se ozývají hlasy. Haugův smích mi připomíná drcení kamenů, o něčem debatují. Nerozumím jim. A možná je to tak lepší.
„Raději mě pusť,“ řeknu nakonec.
„Proč bych měl?“ zkoumavě si mne prohlíží. „Snad se o mě nebojíš, že mě tvůj mistr přerazí vejpůl?“
Zhluboka se nadechnu a provokativně zakoulím očima: „Spíš se na to těším.“
„Taková jedovatost! Čím jsem si to zasloužil, květinko?“
„Neříkej mi květinko! Copak jsem nějakej plevel, nebo co?“ vztekám se. Mám pocit, že se mi vysmívá do ksichtu. Však ještě bude litovat, chlapeček, že mě vůbec poznal.
„Ó, promiňte, madam, že jsem ranil vaše city,“ směje se a já pekelně pěním. „Už je to lepší?“
Začnu se vrtět a nadávat, co mi jen síly stačí. Zlostí mi vběhnou slzy do očí, nenávidím takovou hnusnou potupu. Když už dokonale vyčerpaná rudá odpadnu a smířím se s jeho posměvačným úsměvem, tiše se rozpláču. Když vidí slzy na mé tváři, přestane ho jeho role siláka bavit.
„Už zas ty slzy? Myslel jsem si, že vydržíš víc,“ poví a utře mi svým šátkem uplakanou tvář.
„Nesnáším zbabělce, co mě drží svázanou a vysmívají se mi. Je mi z toho zle. Je mi tě líto, ubožáku,“ vyliju si na něm svůj odpor.
„Tak ty nepřestaneš? Člověk s tebou chce být za dobře a ty takhle. Bylo by ti líp, kdybych tě tu nechal s Haugem?!“
Vyděšeně na něj upřu zrak. To bys přece neudělal, pomyslím si s nadějí. Raději přestanu fňukat jako malé děcko, za které mě stejně má.
„Nerad vidím brečet holky,“ poví docela klidně a začne se přehrabovat věcmi v jeskyni. Něco hledá. Nakonec vytáhne bochánek chleba. Hladově otevřu pusu, sotva udrží sliny.
„Máš hlad?“
Horlivě přikývnu. Možná je to moje poslední jídlo…
„Nechceš mi aspoň rozvázat ruce? Chci se najíst vlastníma rukama,“ udělám psí kukuč a docela to i působí.
„Neuděláš žádnou hloupost, které bys pak mohla litovat, že ne?“ ujišťuje se, když mi rozvazuje tlustý provaz za zády.
„Fajn, jak chceš,“ povzdychnu, ale okamžitě chňapnu po kusu žvance, co mi nabízí. S pobavením pozoruje, jak do mne chléb padá. Po očku si ho taky prohlížím. Má docela milý úsměv. Když mě tak sleduje, ani se nemůžu klidně najíst. Polknout sousto je učiněné umění, jídlo drhne v krku, a tak jej požádám o vodu, kterou dostanu v čutoře. Uplyne dobrých deset minut, než dožvýkám poslední kůrku. Musím říct, že můj únosce je docela neunavitelný pozorovatel, což se také potvrzuje na délce mého stravování. Čím déle na mě se zalíbením kouká, tím hůř mi to jde.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptá se, když se spokojeně opřu zády o kámen a mocně si odříhnu.
„A k čemu ti to bude?“
„No, jinak bys musela být květinka… Jak chceš,“ krčí nezaujatě rameny.
„Bezva, tentokrát se asi poddám,“ povzdychnu si, „jmenuju se Ludmila.“
„Hezké jméno.“
„Hele, nech si ty zbytečný lichotky pro někoho jinýho, mě neoblbneš nějakýma přihlouplýma řečma seladona,“ zašklebím se jako citrón.
Chudáček to vzal. „Tak promiň, Lu.“
„Kam jdeš?“ vyhrknu, když se vydá ven.
Ohlédne se, ale nezastaví. Zase ten jeho zvláštní pohled. Teď jsem v jeskyni sama. Ruce mi nechal samozřejmě rozvázané, amatér. Rychle se snažím uvolnit smyčku na nohou, jenže hned se zarazím. Rozdivočelý Haug vejde dovnitř a hodí po mně obvazem.
„Na, kurvo, tím si máš zavázat ten svůj pahýl. A prej nemáš tolik vyskakovat, prcku,“ zazubí se a hned je zase venku.
Naštvu se. „Hňup! A jak si to mám asi sama zavázat? Copak jsem nějaká kejklířka?“ nadávám potichu pro sebe.
„Jane!“ zaječím. „Hej, ty uraženče!“
Kučeravá hlava nahlédne dovnitř.
„A to si mám zavázat sama?“ zeptám se ironicky.
„Když jsi tak rozumná, tak proč ne!“
„Jane!“ vzepřu se.
„Chováš se jako rozmazlené děcko, tak mi dej radši pokoj,“ poví docela vážně. Jasně vycítím zklamání z jeho hlasu.
„Jane…, zavážeš mi to, prosím?“ nahodím kukuč neviňátka. Je mi jasné, že jsem to už opravdu přepískla.
Má hladké ruce, opatrně mi čistí ránu, která mi při včerejší šarvátce zase praskla a tekla mi z ní krev. Občas syknu bolestí, přece jenom nejsem žádná hrdinka. Snaží se, jde to vidět, pořád se ptá, jestli to nebolí. Lžu, že ne, ale on určitě ví své.
„Jane, prosím tě, pusť mě domů,“ zašeptám.
„Ty ses zbláznila, ne?“zakroutí nevěřícně hlavou.
Povzdychnu si. Zase mi sváže ruce provazem a nechá mě tam sedět po zbytek dne. Až večer se všichni čtyři vrátí s novou kořistí a s jídlem. Pak jsem vydána na milost a nemilost Haugovým choutkám, dokud nezasáhne vůdce zlodějů s medovinou. Mlčky sleduju, jak je všechny opíjí.

*

Je nádherná, jasná noc. Měsíc v úplňku, hvězd jako máku.
Jan mne ku večeru odnesl ven a přikryl mě kožešinou. Noci začínají být velmi chladné. Já ale nespím, přemýšlím o svém osudu. Čekám nejhorší, skončím na galejích, prodají mě do otroctví. Už je to měsíc, déle se se mnou jistě párat nebudou. Nabaží se mě a prodají. Je to výhodnější, než mě zabít. Tak aspoň dostanou nějaké peníze. Slyšela jsem, jak se o tom ráno bavili. Při téhle myšlence je mi do breku. Myslím na Jarého a uvědomím si, že se mi po jeho otcovské přísnosti stýská. Stýská se mi po mužských od nás, po krčmě, ale i po tom bláznovi Dantovi. Kdo ví, jestli mě ještě hledají. Myslím na Jana a na jeho upřímné a přátelské oči. On jediný z těch zrůd na mě ještě nesáhnul, nezneužil mě, neukojil své chutě v mém lůně. Je to už celý měsíc. Jizva se docela hojí, určitě bych i zkušeně zašermovala, kdybych ovšem měla čím. Můj meč pořád leží v jeskyni a práší se na něj.
Lesy kolem smutně šumí, vítr pročesává stromy a já jen tiše vzdychnu. Vedle zafrká jeden z koňů, a tak se překulím na bok.
Už ani nevím, jak chutná normální chůze, běh, pohyb. Ležím takhle několik dnů a raději nemám zájem se ani pohnout. Vše mne bolí, celé tělo mívám v jednom ohni, obzvlášť vždycky po tom, co mě jeden z těch sviňáků zprzní, vyhodí z jeskyně a nechá mě ležet venku na dešti.
Jan. Proč tu není, když takhle trpím? Proč je pryč a oni se se mnou takhle baví a provádí se mnou odporné věci? Slíbil mi přece, že se mi nic nestane. Trápím se. Všímá si toho. Ptá se mě na můj stesk a žal, jenže já už týden nepromluvila. Strachem a bolestí. Netečnost střídají záchvaty vzteku a pláče.
Chci usnout, když mne vyruší šelest u hlavy.
„Ludmilo, jen tiše. Lež,“ šeptá hlas mi známý. Je to Jan, ale netuším, co má za lubem. Vezme dýku a přetíná provazy u nohou a rukou.
„Tady máš mého koně, buď na něj hodná, brzy se pro něj vrátím. A taky tvůj meč…“ řekne a vtiskne mi můj meč do dlaně.
Nevěřícně mu civím do tváře.
„Jeď pořád tímhle směrem,“ ukáže do dálky, „k ránu budeš u svého města.“
Ještěže nevidí moje slzy, co mi stékají po tváři. Mám radost, ale raději si pospíším, aby si to ještě nerozmyslel. Naposledy na něj pohlédnu a tiše povím: „Děkuju.“
Mám nebo ne? Dilema. Políbit nebo nepolíbit na rozloučenou mého únosce i zachránce?
„Tak jeď,“ popožene mne.
Rychle nasednu na jeho koně, ještě mě drží za ruku.
„Sbohem.“
„Sbohem,“ řeknu vděčně a naše ruce se pustí.
Na nic již nečekám, ani se neohlížím a zběsile ujíždím k domovu.

*

Probudí mě první paprsky slunce, pak už se jen v dřímotě kolébám na koni, dokud nezahlédnu opevnění města. Mé milované město! Konečně! Kopnu černého hřebce do slabin, abych byla doma co nejdřív.
Vjíždím otevřenou branou na nádvoří. Při pohledu na normální běh života v našem městě se mi až zatají dech. Neváhám ani chviličku a už jedu k chatrči Jarého.
Seskočím z koně a radostně vtrhnu do domku. Uvnitř je podezřelé ticho, a tak vystupuju po schodech nahoru. Zlehka otevřu dveře Jarého pokoje. Jakmile spatřím jeho siluetu sedící u stolu, zahloubanou do psaní, vytrysknou mi slzy. Kolikrát jsem o tomhle snila, že se zase vrátím zpět, domů. Teď jsem tady.
Později si uvědomím, že kolikrát jsem brečela za poslední měsíc, tolikrát jsem nefňukala za celý svůj život.
Jarý je celý v černém. Myslí si snad, že jsem mrtvá? Tiše dojdu k němu. Jeho zrak se ke mně obrátí. Nevěří vlastním očím, když mne před sebou vidí zdravou a živou. Stojím před ním sice špinavá a ne zrovna příjemně vonící, ale ve svých věcech s mečem u pasu a s dlouhými plavými vlasy až po pas. Nezměněná.
„Ludmilo!“ Objímá mne, točí mnou ve vzduch, smějeme se oba dva.
„Chyběla jsi mi, dcerko,“ poví, když už stojím na zemi. Drží mne za ruce. „Kde jsi byla tak dlouho? Hledali jsme tě celé týdny, než jsme to vzdali. Mysleli jsme, že jsi…“ jeho tvář se zachmuří. „Je to zázrak. Utekla jsi jim? Co stalo?“
„Já ti to všechno povykládám,“ ujistím ho, „ale nejdřív se chci okoupat, převlíknout a pořádně najíst.“
„A co pivo?“ pozdvihne Jarý obočí.
Začnu se smát. „Když mi ho zaplatíš…“