Nokturno.net / tvorba / dílko

1. kapitola - „Kampak, maličká?“

Románový upíří projekt HSO je spolupráce CHENSIE DEWILL a WISH. HSO je svět plný emocí, naděje a bolesti. První kapitola vypovídá o setkání dvou hlavních postav. Chester je upír, přímo brutální zabiják a Diana je jedno velké naivní tajemství. Sleduj jejich příběh a přej jim lásku a radost, protože osud jim připravil takové překvapení, že obyčejné štěstí nebude stačit.


Chester:

Hladově nasaju tu pronikavou vůni života a olíznu si špičáky. Její kroky se tiše odrážejí po chladném asfaltu a rozprostírají se do vzduchu jako počáteční melodie pohřebních zvonů. Silnice je obklopena alejí stromů. Obyčejné lípy a kolik dokážou skrýt v šeru svých kmenů. Krčím se za nízkou cihlovou zdí a pozoruju ji s přimhouřenýma očima. Má dlouhé černé vlasy, které jí sahají až do pasu. Drobnou lákavou postavu s několika litry chutné vroucí krve.

Vyzařuje z ní jistota a sebevědomí spolu s jakousi dětskou naivitou. Holčička si podle všeho hraje na drsňačku a vůbec si nepřipouští možnost, že by se jí něco mohlo stát. V hrudi mě tlačí povědomý svíravý pocit, který nedokážu popsat. Takový jsem naposledy cítil snad před čtrnácti lety s Oskarem, když…

Zavrtím hlavou a smetu nebezpečné myšlenky. To bylo moc už i na mě. Nechápu, proč mi to všechno vytanulo v mysli právě s pohledem na ni. Snad ta letmá podoba? Ne! Nic takového. Neslyšně se napřímím, abych zmařil její dětinské iluze o životě a napil se lahodné krve. Lačně se ušklíbnu a vynořím se z chmurných stínů lípy tak rychle, že si mne všimne až ve chvíli, kdy se před ní zjevím v celé své zvrácenosti, na kterou ve svém věku může být jen těžko zvyklá.

„Kampak, maličká?“ krvelačně se usměju a probodnu ji hrůzu nahánějícím pohledem. Očekávám tři reakce. Buďto se vyděsí a uteče, nebo se zajíkne a omdlí či zůstane stát bez pohybu a snadno mi dá svou krev.

Nemám rád, když se mi kořist jen tak vzdá. Pro mě je lákavější, když se moje svačinka vzpouzí a pere se, abych její životadárnou tekutinu nezískal jen tak snadno. Je to ten správný černý humor v praxi. Hra na život a na smrt, kterou já vyhrávám.

„No ahoj.“ Její hlas zní okouzleně. Sjíždí mě rozdychtěnými pohledy a byla by schopná přede mnou padnout na zadek. Tak to mám rád. Jsem zvyklý, že dokážu těm, které chci zabít, zamotat hlavu a omotat si je kolem prstu.

„Jdu domů.“ Zvědavě na mě mrkne. Přijde mi, že si snad můj hrůzný vzhled užívá, místo, aby se rozklepala! Mírně povytáhnu obočí.

„Ty se mě nebojíš?“ zašklebím se a přistoupím k ní o krok blíž. Dál bez hnutí stojí a z jejích popelavých zorniček sálá vášeň. Hm, tohle bude asi něco jiného, než jsem si původně myslel. Přimhouřím oči a tvrdě ji chytnu za paži, až sebou cukne a pokusí se mi vytrhnout. Ovšem proti mně nemá šanci.

S pohledem zabodnutým do jejího atypického obličeje si vychutnávám tu začínající nejistotu, která se jí zračí ve tváři. Její strach je pro mě opojením. Zrak jí padne na mé dlouhé drápy, které jí zabodávám do bledé pokožky. V tu chvíli pocítím mírné mravenčení, které přechází z jejího těla do mého žaludku. Konečně se začíná bát!

„Co chceš?“ Vykoktá. Jen se nadšeně usmívám a dávám jí čas, aby se přede mnou mohla rozbrečet a začít prosit jako malá holčička. Ale ona se místo toho uklidní, nabude svou sebejistotu a zlehka se na mě nevinně usměje. Ona se na mě usmívá?! Co to má znamenat!

Nespokojeně svraštím čelo. Začíná se to ve mně vařit. Všechen ten vztek a stoupající chuť na čerstvou krev ve mně burcuje adrenalin. Na tohle nejsem zvyklý! Ona si vůbec neuvědomuje, že bych ji mohl ve vteřině zabít. Asi bych měl ukázat, co jsem vlastně zač a vysmát se té její bezbřehé naivitě.

„Ty asi nevíš, kdo já jsem, co?“ zazubím se a dám si hodně záležet, aby se mi v krvelačném úsměvu blýskly špičáky. Zbledne a oči se jí zalesknou. Už bude plakat a prosit, abych ji ušetřil nuzného života, ale toho se nedočká, holčička!

„Ty mi přece neublížíš." Řekne a nespouští ze mě oči. Ohromeně ji pustím. Tak s tímhle jsem se vážně ještě nesetkal. Za tuhle drzost mi zaplatí! Zřejmě je naprostá optimistka, protože se na mě opět usměje!

„To si vážně myslíš?“ Zatvářím se posměšně. Vůbec nechápu, kde se v ní bere ta drzost zkoušet se mnou jakýmsi způsobem manipulovat! Zkoušeli na mě různé věci. Od pláče až po nadávky, ale to co si dovoluje ona, to překračuje meze!

„Ty vůbec nevíš, s kým si zahráváš!“ zavrčím temně a znovu po ní hrábnu. Ozdobím jí paži krvavými šrámy a ona přede mnou s lesklýma očima couvne.

„Tohle bys lidem dělat neměl.“ Řekne s upřeným pohledem.

„Nepovídej,“ zasměju se.

„Ty jsi vážně roztomilý poupátko,“ ušklíbnu se a popojdu o krok blíž k jejímu tělu. Je přímo k nakousnutí.

„Jsem upír, snad sis nemyslela, že mě obměkčíš úsměvem nebo ubohými slzičkami?“ vysměju se jí. Postřehnu její výraz a ve tváři mi to vyburcuje ještě větší pobavení.

„Myslela?“ povytáhnu nadšeně obočí.

„Tak to mě vážně mrzí, že jsem ti zmařil naděje.“ zaironizuji se škodolibým úsměvem na rtech.


Diana:

„Určitě seš upír?" vrátím mu škleb a pozoruju jeho bledou tvář, zalitou měsíčním světlem, které dodává už tak dost světlým vlasům téměř bělostný nádech. Jsem tělem i duší provokatér, ale je v tomhle je ještě něco víc, co mě nutí zůstat na místě a pokoušet ho. Je jako magnet. Táhne mě to k němu, aniž bych sama chtěla. Líbí se mi to a já se tomu nebráním. Proč taky?

Sjedu nadšeným pohledem jeho vysokou, sportovní postavu. V černých kožených kalhotách a na pohled měkké mikině temné barvy je spíš jako drsný model. Jediné, co mě na něm tak bouřlivě děsí, jsou ty jeho krvelačné úsměvy, dlouhé drápy a fantasticky tmavé duhovky. Při pohledu se v nich ztrácím a svírá mě v hrudi nesnesitelná obava i touha.

Sám o sobě mě spíš přitahuje, než leká. Kdoví, jestli je tenhle “upír“ vůbec nějak nebezpečný. Pomyslím si v duchu, ale v dalším okamžiku začnu o své myšlence pochybovat. To když zúží temné oči do téměř neznatelných štěrbin a místo odpovědi na mě vycení v zuřivém chtíči špičáky.

„Nech mě jít," zadívám se na něj prosebným pohledem. Opět se promění ve zlou náturu. Přestane se šklebit a nasadí tak zlomyslný výraz, že jen těžko potlačím ty pitomé slzy.

„Nevěříš, že jsem upír?“ Jeho pohled najednou zněžní. Ta změna mě natolik vykolejí, že se v tom chmurném pohledu na chvilinku ztratím.

„Tak pojď, dokážu ti to.“ Lákavě ke mně natáhne svou dlaň, zatímco mě svádí tělem.

„Nic ti neudělám.“ Věnuje mi úsměv, při kterém se mi srdce rozbuší v náznaku okouzlení.

„Jen mi podej ruku.“ Zašeptá melodickým hlasem a pak náhle zesmutní. Ten zarmoucený odlesk jeho chmurných, z počátku nevlídných duhovek mě zmate a donutí věřit.

„Chybí mi lidský dotek.“ Dojme mě, až sladce vydechnu.

„Ty seš tak děsivě nádherný. Tak zranitelný!“ pomyslím si, zatímco fascinovaně poslouchám, jak mi v okouzlení buší srdce. S lehkým úsměvem a důvěrou vsazenou do té temnoty jeho očí ho bez přemýšlení chytím za ruku. Jakmile ucítím jeho ledovou kůži, zatrne mi v zádech a lehce se rozklepu, až málem přestanu dýchat. Ale nejvíc mě vyděsí ten jeho brutální pohled, který nasadí, když mě má v hrsti.

„A sakra,“ vyjeknu v duchu a pokusím se vytrhnout. Povýšeně se pousměje. Mou dlaň stále svírá studenými prsty.

„Pojď sem, maličká!“ Blýskne krvelačně špičáky, až zalapám po dechu a stáhne mě k sobě do náruče. Tvrdě stiskne, až se zajíknu a vzlétne se mnou do výše.

„Pomoc!“ vyděšeně zařvu a přimknu se k němu ještě víc. Tak nepříjemný pocit se mi v těle ještě neobjevil! Žaludek mám jako na vodě. Tělem mi probíjí hrůza spolu s pocitem, že ztrácím půdu pod nohama. Tají se mi dech a srdce umírá pod náporem vlastní hlouposti a komické snahy se nezhroutit.

Houževnatě přimknu víčka a cítím jeho chladné tělo a studený vítr, který mi nepříjemně zalézá pod oblečení. Hlavou mi prolétne:

„Bože, já umřu!“ a rozechvěju se ještě víc. Nikdy jsem nevěřila na upíry a jiná ubohá strašidla. Já byla jediná děsivá osoba v okolí. Tak koho bych se bála? Ale tohle je tak neskutečné! Tak nemožné!

„Pomoc!" křiknu marně do ticha noci podruhé. Hvězdy se zdají být ještě blíž, ale místo toho, aby se tvářily potěšeně, tak na mě shlížejí s notnou dávkou jízlivosti. Měsíc pomyslně přivírá obě oči, aby neviděl můj konec. Má prosba nebude vyslyšena. Dneska ne. Mačkám se k němu a polykám slzy. A on se usmívá! Divoce a ďábelsky.

„Tak sakra, dost!" zaburácím a prsty se mu zaklesnu za krkem, kdyby ho náhodou napadlo mě pustit.

„Hned mě vrať zpět!" syknu zoufale s pohledem do jeho očí. Roztáhne rty do širokého šklebu a burácivě se rozesměje.

„Ale copak se děje, maličká? Snad se najednou nebojíš?“ Ten škodolibý smích mne bolí. Převrací mi žaludek na ruby a žene mi nevolnost do celého těla. Chvílemi mám pocit, že snad omdlím.

„Samozřejmě, že se bojím, ty krvelačný pitomče!“ prsknu v mysli a probodnu ho zhnuseným pohledem plným nenávisti a zoufalství.

„Dole jsem ti byl málem k smíchu, tak tady ve vzduchu se zase pobavím já!“ Zavrčí mi do ucha, až mi po zádech přejede mráz a já ho vyděšeně obejmu nohama kolem pasu.

„Nevěřila jsi, že jsem upír, tak máš možnost přesvědčit se o opaku.“ Ještě víc mě stiskne v chladné náruči, až zaskuhrám bolestí a pocítím, jak se mi tupě stáhla žebra. Běsnivě se mnou poletuje vzduchem a výhružně se směje. Tají se mi dech a marně bych hledala ty pomyslné motýlky v břiše, které jsem cítila při pohledu na něj.

„Sakra, copak nevidíš, že se mi to nelíbí a je mi z toho jen špatně?!“ vyčtu mu v mysli. Ten mizerný pocit prohry mě omezuje. Smrtelný strach spolu s úzkostí mě téměř připravuje o rozum. Masochisticky poslouchám živelný tlukot mého srdce a modlím se, aby ty údery nebyly poslední. Vítr mi šlehá do tváře mé vlastní dlouhé havraní vlasy a krade i tu poslední trošku naděje, která mi ještě zbyla.

„Prosím!“ zařvu divoce proti své vůli, až mě rozbolí v krku. Cítím, jak se moje sebevědomí sype. Nikdy jsem neprosila, neplazila se někomu u nohou. Docela mě bolí, že teď pro záchranu svého života nejspíš budu muset!

„Slibuju, udělám cokoliv, co budeš chtít! Jen mě prosím dej zpátky na zem a neubližuj mi," zaprosím beznadějně. Vůbec mi to nejde přes rty. Sotva se špičkami dotkne tvrdé země, odstrčí mě od sebe jako bych byla zkažená. Zaskřípe zuby a vztekle se mi zadívá do tváře. Snažím se uklidnit svůj žaludek, protože se mi vnitřnosti kroutí a mám obavu, abych tu večerní pizzu neviděla znovu.

„Najednou prosíš?! Najednou slibuješ? Ale na tohle je teď už pozdě. Mám hlad a tebe jsem si vybral jako svou dnešní večeři, tak sebou moc neškubej. Nemám rád sraženou krev v podobě modřin.“ Ušklíbne se cynicky, když mě na okamžik silně stiskne paži, až skoro vyjeknu.

Nenávidím ten jeho spokojený výraz. Do očí se mi hrnou slzy a děs se mi zahryzává do těla jako by tam patřil. Zalapám po dechu. Je na čase se uklidnit, jinak mě ten primitivní pocit znovu obejme jako druhá kůže.

„Přece se můžeme dohodnout. Můžu ti sehnat krve, kolik chceš!" nabídnu mu, zuby nehty držíc se poslední možnosti na život. Rozhlédnu se kolem sebe, abych znásobila svou naději.

„Kde to proboha jsem?!“ proběhne mi hlavou. Temná udržovaná zahrada bez květin a života mi vyhlídky nezlepší. Blízko ní dům s šedavě prašnou fasádou, ale jinak pusto prázdno. Nikde nevidím další obydlí, což ve mně vyvolá vlnu bojácnosti. Jsme na úplné samotě!

Snažím se drkotání zubů zmírnit na minimum a vyhýbat se jeho pohledům. Chtěla bych se rozplynout v těch ponurých stínech a dělat, že tu nejsem. Znovu ke mně přistoupí blíž a ostrým drápem mi přejede po krku, až mi v žilách ztuhne krev. Moc dobře si pamatuji, jak snadno dokáže malovat krvavé obrazy na mé kůži. Hned couvnu dozadu.

„Neboj se.“ V duši mi vytane naděje, kterou on zničí v jediném okamžiku.

„Raději večeřím v posteli.“ Chlácholivě se na mě usměje a zamíří ke dveřím. Stojím na místě a bezhlasně otevírám a zavírám ústa. Děsím se toho, co přijde. Když ho nenásleduju, otočí se.

„Být tebou, nezůstával bych venku. Toulaví psi v téhle pustině nebývají moc přítulní!“ Blýskne očima.

„Na rozdíl ode mě.“ Po zádech mi přejede mráz. Ještě maličkou chvilku stojím a přemýšlím nad svými možnostmi. Sleduji, jak se ke mně bez obav obrátí zády a jde do domu. Dveře nechává otevřené. Rozhlédnu se kolem a bezútěšně se za ním se zakopáváním rozeběhnu.


*


„Co po mně vlastně chceš?" můj hlas zní přiškrceně. Strach mnou stále cloumá. Nechci si připustit svou životní prohru. Svou smrt. Je to tak těžké. Nezaujatě se na mě otočí.

„Už jsem ti to přece řekl. Jenom to, co ti koluje v žilách. I já musím čerpat sílu." Mluví ke mně s ledovým klidem bez jakýchkoliv emocí a to mě děsí snad ještě víc.

„Neboj, když budeš hodná, bude to mít rychlý konec. Žádné utrpení. Dokážu být velkorysý, i když se to tak možná nezdá." Ušklíbne se pobaveně. Chvilku mrkám rozhořčením a porážkou, než znovu sáhnu po duševní naději.

„Prosím. Tohle nedělej,“ zašeptám a zvednu k němu bezelstné oči.

„Já chci žít." slzy mi začnou stékat po tvářích. Vztekle sebou trhnu. První reakce je špatná! Nikdy neprosím! Nikdy se neplazím po kolenou a nedávám najevo ty hloupé slabosti – slzy! Zalapám po dechu a uvědomím si důvod. Předtím nikdy nešlo o život.

„Prosím, nech mě žít!" kleknu si před něj beznadějně. Nesnáším tohle tupé podbízení. Tuhle surovou žádost.

„Proč mám prosit, abych mohla žít, když na to mám plné právo!“ vztekám se v mysli.

„Udělám cokoliv, jen mě nezabíjej." srdce mi tluče na poplach. Můj strach ze mě udělal emocionálního mrzáčka, který se snaží spolehnout na jeho milost. Uvnitř sebe cítím tak intenzivní hněv, že bych mu nejraději ty špičáky vyrazila. Jenže nejhorší je, že v jádru se nezlobím na něj, ale na sebe! Svou dokonalou naivitu! Drapne mě za paži a donutí vstát.

„Za to, jak vzdorovitě ses chovala tam venku, bys už dávno měla ležet někde s prokousnutým hrdlem!" Řekne chladně a v očích má cosi, co mívají jen chladnokrevní vrazi. Donutí mě tím k dalšímu přívalu pláče a omluvám.


*


„Tak už dost!" Zaskřípe zuby a netrpělivě, proti mé vůli mě násilně táhne po schodech do tmavé místnosti.

„Ne!“ vyjeknu, když na zdi spatřím krvavé stopy. Bodají mne do očí a němě varují, jenže já nemám možnost utéct. Zrovna teď ne. Mrští mnou do prostorné postele a já se znovu rozbrečím. Když na mne vyletí s vytasenými špičáky, schoulím se do klubíčka a zoufale vykřiknu.

„Nezabíjej mě!“ ječím marně v duchu. Je mi hodně špatně. Můj žaludek se prohne v dalším kotrmelci a já pocítím v ústech pachuť dnešní noci. Zastaví se pár centimetrů před mým rozklepaným tělem.

„Jsi vážně neskutečně otravná!" Vyplivne ta slova z úst s nechutí a urychleně zmizí z pokoje. Nechápavě vyvalím oči a snažím se posbírat poslední zbytky odvahy.

„Sakra, Diano, tak se seber,“ zavrčím na sebe v duchu a zhluboka se nadechnu. Musím honem najít svou sebejistotu. Na foukání bolístek nemám čas. Jsem dravec, jsem king a právě teď se musím rvát o život mnohem odhodlaněji než kdy předtím.

Přemlouvám sama sebe, abych vůbec otevřela oči a znovu se nadechla. Už jsem toho přece tolik prožila. Tohle je jen zlý sen. Tohle mě nepoloží. Pěchuji si naději do těla, zatímco se zvedám z postele. S očekáváním nahlédnu z okna.

„Sakra, to je moc vysoko,“ zahučím zklamaně a odeberu se ke dveřím. Už se nepřemlouvám. Není proč. Dokonale jsem se pozdvihla. Já se naštěstí oklepu rychle. Život mi dal zabrat a teď se mi to fantasticky hodí! Sáhnu na chladnou kliku z tmavého bronzu. Odvahu mám docela maličkou, ale dokud je, musím se jí držet zuby nehty. Seberu tedy poslední zbytky sebeúcty, co mám a z těch prokletých černých dveří vyjdu.

Narazím přímo na něj! Což jsem ani v tom nejhorším snu neočekávala. Zmateně se rozklepu. Jen se ušklíbne a přitlačí mě ke studené zdi. Zalapám po dechu a zmateně zírám do těch svízelných prolhaných očí, které mě nejdříve okouzlily, dojaly a lehce obelstily.

„Tak zase můžeš začít prosit." Zašklebí se a skloní se k mému krku. Cítím jeho chladný dech na své kůži. Mráz mi přechází po zádech. Úplně mě to rozechvívá a probouzí ve mně pocity agónie, které zažívám poprvé. Zkusím se mu vyškubnout a přeci jen se mi to čirou náhodou podaří nebo mě spíš nechá, abych se mu vysmýkla. Hraje si se mnou jako kočka s myší a užívá si to! Rychle seběhnu schody. Jenže on už tam na mě čeká.

„Mně neutečeš!" Zasyčí tvrdě a posměšně. Ta jeho rychlost mě děsí! Znovu mě přitlačí ke zdi a nalepí se na mě, až zanaříkám obavou.

„Prosím!“ zaspílám, ale zakryje mi ústa a zadívá se mi z naprosté blízkosti do očí, až zatajím dech. Z části strachem, z části okouzlením. Jeho chladná pokožka krásně voní a mně po zádech přechází mráz a naivní radost.

No, to snad ne! Jak mě dokáže okouzlit i v tuto neuvěřitelně hrůznou chvíli? Jsem na tom asi fakt špatně! Pitomé hormony! Zrovna teď se budou bouřit. Tváří se tak zvláštně. Přímo zamyšleně a nadšeně. Pak jeho tvář protne ďábelský úsměv.

„Ani nevíš, jaké máš štěstí. Ty ses vážně uměla dobře narodit." Křivě se usměje a sundá mi dlaň z úst. Okamžitě se zhluboka nadechnu.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Těká očima po mém těle s převelkým zaujetím. Zadívám se na něj mírně zmateným pohledem, ale poslechnu. Tváří mu prolétne další úsměv. Že by se mi vracelo mé štěstí? Menší svoboda je mi útěchou. Cítím to jako znovu nabytou sílu, ale nevzmůžu se na odpor. Prozatím!

„Můj pokoj?“ polknu zmateně a poslušně za ním jdu do menší tmavé místnosti.

„Chceš říct, že tady nějakou chvíli budu?" zeptám se opatrně. Když jsem myslela na volbu života, měla jsem na mysli především existenci plnou svobody, kde si budu moct dělat, co se mi zachce. Tak jako tomu bylo dřív. Nechci být v cizím domě s ním a poslouchat ho na slovo. To skutečně není můj styl! Bojím se, že to stejně nezůstane u prostých slov a někdy během noci mi prokousne hrdlo.

„Přesně tak." Přikývne a zazubí se, aby mi nahnal strach.

„Ještě se mi budeš hodit!" Při těch slovech sebou znatelně trhnu.

„Na co?" vyblekotám, zatímco on mě sebevědomě sjede od hlavy až k patě a zadumaně přemýšlí.

„To sám ještě přesně nevím. Uvidíš zítra. Dobrou noc.“ Ušklíbne se. To nemyslí vážně.

„Jak dobrou noc?!“ prsknu v duchu naštvaně. Zvědavost je moje prokletí.

„Počkej!" chytím ho bez přemýšlení za ruku. Překvapeně se na mě podívá. Když uvidím, jak se tváří, svou dlaň zase rychle stáhnu.

„Já jen," zadrhnu se s prosíkem.

„Ale samozřejmě. Máš na výběr. Pokud nechceš zůstat tady, můžeš klidně jít." Pokrčí s ušklíbnutím rameny.

„Nebráním ti. Sama víš, co tě venku čeká. Tak se rozhodni." Probodne mě dalším zvláštním pohledem jako by si mě znovu a znovu prohlížel a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Jakmile odejde, posadím se v pokoji na měkkou prostornou černou postel.

Místnost je zařízena nadmíru lidsky, což mě velmi překvapí. Evidentně nejsem jediná oběť, která si prošla tímhle peklem. I kdyby venku nic nebylo, nemám možnost se zorientovat natolik, abych domů prostě došla. Proboha! Vůbec netuším, jak daleko mě odnesl a kde jsem. Nakonec se rozhodnu, že bude lepší se na to vyspat. Zalezu pod teplou peřinu a kupodivu po pár minutách vysílením usnu. S obavami, abych se ještě někdy probrala.