ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Mé ženě

02.08.08 | Francis Black, @, další tvorba | 2835 x | vypínač


Až přede mě postaví sklenici s jahodovou marmeládou a zeptají se na můj názor, řeknu na to: „Sandra.“
Nabral jsem do dlaně vodu se střepem mýdla, abych splasknul chomáč vlasů, který mi trčel z hlavy, což se mi podařilo na jednu odchlípenou větev slepených kadeří. Určitě to řeknu každému, kdo se o to jen pokusí. Koukl jsem se do zrcadla a tam: Sandra! Vlasy vyčesané do drdolu.
S jistou blahosklonností jsem okouknul svoji róbu – nahoře vybledlé tričko přes vytahanou mikinu a dole manšestráky , které nabádaly k ignoraci svého nositele. Ukazováčkem jsem stiskl imaginární spoušť. Protivný obraz dvojníka zmizel, ale Sandra zůstala. Příprava tím byla u konce – vůně střelného prachu a ohoz, co ohoz, ale školní informa – a na chlup taková, v jaké jsem se představil holkám v ulici Aloise Jiráska, studenty přezdívaného posměšně český Márquéz, na prvního září roku 1984.
„Stojí tu před vámi Petr Ink, spisovatel,“ řekl jsem spolužačkám, které se schovaly na katedru před rozběsněným stádem kluků. Jedna dívka si mě změřila pohledem, který vzbuzoval obavy, jestli mi nestojí na noze. Pak se mi podívala na nohy, a když se ujistila, že nikoliv, plácla nejbližší dívku přes kolena.
Byla to Sandra Baumanová. Potřebuje chlapa, řekl jsem si při pohledu na její tváře rozkvetlé jako maliny. Skutečně – několik dní na to měla Sandra první známost. Byl to kluk z naší třídy, kterému jsme říkali Tommy.
„Hele, Tommy,“ oslovil jsem ho zhruba po měsíci, „jaká je vlastně Sandra?“
Tommy si nacpal kus salámu do pusy, a dokonce mi věnoval prázdný telecí pohled.
„Co já vim,“ zafuněl, „poslal jsem ji do hajzlu.“
„Proč?“
„Tobě to tak budu vykládat,“ řekl Tommy v krátké přestávce, kterou si vyčlenil pro výdech mezi oblizováním chleba„zkus si to sám chodit s takovou krávou.“
Hned po měsíci oťukávání jsem přešel k akci: zeptal jsem Sandry, že mi do toho sice nic není, ale co je na tom pravdy, že se s ní rozešel Tommy, že bych ji hrozně rád pozval k sobě na kafe. (Kdyby přijala, byl bych to bral jako manželský slib.) Koukala na mě pobaveně, to bylo dobré znamení, kdyby se ani nepousmála, znamenalo by to, že se mnou nemá žádný soucit.
„Podívej, já si to kafe s tebou dám, ale neunavuj mě takovejma otázkama, mám už toho dnes dost.“
„Dobře,“ řekl jsem, protože mě nenapadlo nic lepšího.
Domluvili jsme se v pátek na sedmou, jakoby to byla ta nejvšednější věc na světě (při kterém se mi dvakrát zastavilo srdce). Znovu jsem se prohlédl v zrcadle. Prach ze školních lavic jsem smyl, jen ty pupínky nešly. Po mleté kávě bude mít Sandra určitě žízeň, uvažoval jsem nahlas. Když do ní propašuju dvě tři piva, bude z ní stroj na líbání. Určitě.

Ve tři čtvrtě ukázala ručička hodin klokanovi na kapsu. Do toho zvonek.
Otevřel jsem dveře a tam Sandra v rudých šatech se stejnobarevnou papírovou růží zapíchnutou v kadeřích, i tak by ve mně krve nedořezali, jak mi vyrazila dech.
„Pozveš mě dál?“ zeptala se s prásknutím žvýkačkové bubliny.
„Samozřejmě vejdi, úchvatná ženo,“ řekl jsem tónem, který mi byl do té doby cizí – tu bolest v krku jsem zatím poznal pouze při angíně.
„To si nech od cesty,“ práskla další bublinu. Podala mi láhev rumu.
Manévroval jsem s ní jako opilý koráb přes chodbu až do kuchyně, kde už bylo prostřeno, co dům dal. Či spíše, co dali nebo nedali rodiče, kteří jeli někam na víkend. Slané tyčinky, buráky, dva budvary a na rozjezd dvě eskyma. Posadil jsem Sandru proti sobě a sám si sedl po pravici lednice, ve které nás čekala téměř plná láhev svatovavřineckého, zbytek vodky a lahvová plzeň.
„Ještě jsi mi neřekl, proč jsi mě pozval,“ řekla Sandra, když jsme vypili vše z lednice, včetně ledu, který jsme dali s rumem a citrokolou.
„Chtěl jsem tě vidět.“
Sandra obrátila oči v sloup.
„Chceš, abych tě nesnášela? Nesnáším lháře,“ řekla, „a vůbec, co je to za rámus?“
„To jsou Deep Purple, ty asi neznáš. Mám to od bráchy.“ řekl jsem, „obzvlášť se mi líbí jedna písnička– “
„Já od nich znám všechny písničky,“ prohlásila Sandra.
Dolil jsem jí poslední kapku vína.
„Myslíš si o sobě, že jsi pastevec?“ zeptala se.
Podívala se mi do očí.
„Nejspíš jo, ale já nejsem žádná pitomá husička, která se svlékne a lehne si k tobě do postele,“ odpověděla si sama.
Na to jsem nic neřekl.
„Z tohohle okna se dívám na fotbal,“ řekl jsem, když jsem se vrátil z toalety, „ale vidím jen pravou polovinu hřiště. Víš, komu fandím?“
„Ne, komu?“
„Těm, co hrajou vlevo,“ usmál jsem se.
„Najednou jsi rozumný,“ změřila si mě pohledem, „stojí tu před vámi Petr Ink, jak jsem mohla zapomenout.“
„Spíš by mě zajímalo, kdo nebo co jsi ty? Nevypadáš jako ta Sandra, do které jsem se zamiloval,“ snažil jsem se jí vráit tvrdý pohled. Hned jsem poznal, že jsem šlápl vedle.
Sandra si pečlivě prohlédla nohy, které při té příležitosti odhalila až po kolena, a zakroutila hlavou:
„To si nemyslím. A ty ses zamiloval?“
„Ne,“ řekl jsem. Sandra vyprskla smíchy.
Načali jsme frankovku, kterou jsem našel po půlhodinovém trucování ve spíži, kdy se mnou lomcovaly vypité skleničky. Když jsem se vrátil, sundal jsem ze stolu láhve, abych viděl na Sandru. Pustil jsem jinou desku. Nevím, jestli to bylo tím, ale Sandra, která se tvářila jako ptáče, které děti vrátily do hnízda, si začala měřit svět, jakoby nevěděla, co si o něm má myslet. Zdálo se, že zbývá pouze vyzkoušet poslední možnost, a to vypadnout z hnízda ještě jednou.
„Nevím, jestli jsem rozumný, ale píšu. Ne každý den, není to totiž vůbec snadný,“ řekl jsem.
Sandra nám dolila skleničky vínem, které udělalo poměrně výrazné skrvny na bílém ubrusu.
„Prý je na to dobrá sůl,“ pokývala hlavou.
„Mám ji podat?“ zeptal jsem se.
„Pššš,“ položila si prst na pusu, „nerozumuj, Petříčku. Ještě před chvilkou ti to šlo, tak si to nepokaž.“
„Kterou knížku máš nejradši?“ zeptal jsem se.
„Vše od Baumana!“ zařvala Sandra, až jsem se obával o své oblíbené dětské hodiny, přece jen jsme se učili ve fyzice o tom, co dokáže síla lidského hlasu.
„Baumana?“ zeptal jsem se, ale Sandra neodpovídala – hlava jí spadla na ramena.
Kolik je? Bylo jedenáct a půl klokana. Tak to dopadá, když si člověk nechá hodiny za zády.
„Chceš zavolat taxíka?“
„Tos řekl moc hezky,“ zavrtěla hlavou, „ale já to nemyslela takhle. Budu spát tady.“
Nevěděl jsem, co dělám, když jsem ji zavedl k sobě. A nevěděla to ani ona, když nechala sklouznout šaty až ke kotníkům a pak z nich vystoupila, jako vystupujeme z vlaku.
„Baumanová,“ řekla a ukázala mi své tělo, „teď už to nezapomeneš. Tím jsem si jista.“

Večer se s opary přelil do noci a ta mlžná propast, která mezi nimi vznikla, trvala tisíc let. Naplněna šepotem černých mraků tvořila mapy odrážející ulice města, ale pouze do té míry, jak dlouho se jim zamlouvalo sledovat kroky mladého muže, které se ztrácely v mělkých kalužích.
Mladý muž (čtenáře necháme zatím tápat) došel až na konec ulice, kde se nad kuželi veřejného osvětlení pnula vila s nápisem 1930 Alžběta. To jméno pocházelo nejspíše od zednické dcerky. Vila mu nebyla cizí. Jakoby věděl, co ho čeká, a také o velké zahradě plné bambusů, která byla nyní pokryta rzí tmy. Ostrost obrysů se tak ztrácela, ne však jejich kouzlo.
Mladík projížděl zvonky nájemníků. Zazvonil na první jméno – Bauman, spojitost žádná. Snad jen, že se mělo jednat o spisovatele.
Otevřela mu žena – jistě Sandřina matka. Ano, o pochybnosti nemohla být řeč – ty jemné paže a kaštanové vlasy, ty samé pouze nakrátko. V jejích očích poznal uhlíky Sandřiných plamenů. I bez nich se z té ženy dala cítit Sandra, a to z každého jejího gesta. A jak později zjistil, i z každého slova, jen v obličeji jí přečetl usedlou povahu, která by Sandru hyzdila.
„Já myslela, že jsi v pracovně,“ vybafla na něj.
„Právě jsem přišel,“ řekl mladý muž, na kterého šly málem mrákoty, jak tohle celé dopadne, „potřeboval bych mluvit s panem Baumanem.“
Žena si ho změřila pohledem, navlas stejným jaký měla Sandra.
„Potřeboval bych mluvit s panem Baumanem, jak jsem mohla zapomenout,“ řekla pobaveně.
„Ujišťuji vás, paní Baumanová, opravdu jsem přišel za panem Baumanem.“
Paní Baumanová obrátila oči v sloup.
„To vidím, Petře,“ řekla, „půjdu si dát sprchu. Víš co, zkus do té doby vymyslet jiný způsob, jak mě pobavit.“
Mladý muž vkročil do útrob domu. Z haly, kterou bezpečně poznal, se už vydal jistým krokem po točitém schodišti směrem ke spisovatelské pracovně. Byla tady, hned první místnost nalevo. Nakoukl pootevřenými dveřmi dovnitř. Jeho pozornost upoutal obrázek s fotografií Sandry a muž, který se značnou nelibostí opětoval jeho pohled.
Zaklepal o futro, a když se mu nedostalo jediné odezvy, vešel.
„Přišel jsem s laskavým svolením vaší dcery,“ vysvětlil situaci mladík.
„Mé dcery?“ pan Bauman zdvihl obočí, „tak to se posaďte.“
Mladík zapadl do koženého křesla až po uši.
„Víte, věc se má tak, že Sandra je teď u mě.“
Pan Bauman se podrbal ve vlasech.
„Vy mě máte zřejmě za úkol vyvádět z klidu. Daří se vám to dobře,“ řekl a nalil si do sklenky na dva prsty whisky, „já měl za to, že se šla sprchovat?“
„To myslíte vaši ženu,“ mladý muž kladl důraz na každé slovo, „ale já mluvil o vaší dceři.“
Pan Bauman pokýval hlavou.
„Na této fotografii jí to moc sluší,“ dodal mladík.
„Mé ženě? Ano, příliš se nezměnila, že?“ Pan Bauman si zapáli doutník.
Oba se dívali na Sandřinu podobiznu, jen mladík měl pocit, že se nevyjádřil jasně.
„Myslel jsem vaši dceru. Jste přece pan Bauman?“
„To jsem, ale dceru nemám,“ řekl spisovatel, „co po mně vlastně chcete?“
Pan Bauman na něho namířil doutník, jako by chtěl najít čistou řeč v žáru uhlíku, ale potom s ním zůstal stát jako opařený.
„Mluvil jsem s vaší dcerou o psaní. Řekla mi, že byste mi mohl třeba něco poradit.“
„Když vám to řeknu, odejdete?“
Mladý muž přikývl.
„Když jsem byl ve vašem věku, zdál se mi takový sen. Rozmlouval jsem v něm sám se sebou, podobně jako tady mluvíme teď my dva, se spisovatelem, který se ze mě měl teprve stát. Byl jsem obyčejný, i když citlivý kluk, co se neuměl oblékat. Dnes bych si za to utrhl uši. Bylo mi jasné, že chci být spisovatel. Seděl jsem na zadku a čekal, až si mě kdosi najde, nevím kdo, nějaký imaginární obdivovatel. Dnes vím, že spisovatelem se člověk nestává v určitou dobu, ale znovu a znovu každý den, sám sobě porodníkem i vychovatelem. Není osamělejšího řemesla. Říkám vám tedy to samé, co jsem slyšel tenkrát já. Neexistuje univerzální recept. Všechno je to už ve vás. Neřeknu vám tedy nic nového: vraťte se domů k té, kterou máte za moji dceru, a pište. Pracujte a úspěch se dostaví – kdo ví, třeba jednou zaujmete moje místo,“ řekl pan Bauman.
Následovala chvíle ticha, při níž oba mysleli na to samé: s kým to hovořím?
Mladý muž ze sebe vysoukal poděkování a namířil si to ke dveřím.
„Sedněte si prosím ještě na okamžik,“ pan Bauman postavil na stůl druhou sklenku, „chlape, řekněte mi, jak jste vlastně přišel na to, že mám dceru?“


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 07.08, 21:00 - Ondra Vokál
 Přidat komentář 




› Online 3


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2021 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6381
autorů: 862