ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Já gryf

30.01.05 | Quendi, @, další tvorba | 2858 x | vypínač

Ohromná bolest zachvátila mé tělo. Proboha, co mi to provedli?! Jakým právem?! Proud myšlenek přerušila nová křeč. Už to nezvládnu. To, co pro mě bylo naprostou přirozeností, je nyní nejvyšší trest. Pomalu ztrácím výšku. Bezmocně se snažím nastavit potrhané perutě větru, ale i ten je proti mně. S ohromnou ránou se zřítím do rokliny. Chvíli bezmocně ležím, snažím zvednout na polámané nohy. Ale vědomí mě opouští. Tma se stahuje kolem mých myšlenek.

* * *

Jsem lehká, naprosto dokonalá. Jako vítr. Letím mezi skalami, které se otvírají hluboko do jiné říše. Cestuji sama, ale přesto je nás mnoho. Já jsem ten vítr. Ale jak je to možné? Pořád cítím své polámané tělo. I tu prokletou věc v hrudi, co mě neustále spaluje. No samozřejmě, to ona. Chce abych pocítila její moc? Nuže dobrá, ale stejně se nevzdám. Směřuji, teda spíše směřujeme, k srdci hory. Ach, proboha, ne! Znovu již ne. Velmi rychle si uvědomím, kde jsme se ocitly. Jak by ne, naše srdce si pamatuje čas, kdy nás řetězy pevnější než kov spoutaly a vlekly celou cestu sem. Vší špínou a hanbou. Nás, vládce nebes a hor! Zahlédly jsme konec propasti. Tam v kruhu stály pokroucené bytosti. V černých pláštích se pohybovaly ve zvrhlém tanci. Temní tvorové, stvořeni z bílé noci. Jejich moc se protkávala ve spalující síť táhnoucí nás blíže k jejím pažím. Obličeje zkřivené ve vítězném šklebu se dychtivě obracely k naší moci. Marně jsme se snažily roztrhat jejich prokletá těla silou, jež nám byla dána. Za každou padlou krysu přiběhla nová. Rytmus tance se změnil. Pod námi se utvořilo mnoho menších skupin zabývajících se zakázanou magií. Přes nahrbená těla jsme to však nepoznaly a bláhově jsme si pomyslely, že snad vyhráváme. Ano síť povolila, ale jen aby mohla pokračovat v mnohem horší práci. Řveme vztekem! Jenomže už ne samy. Je nás více. A najednou jsme jen my a ti ostatní. Já. Já. Já. Neviditelná krev se řítila z bezedných ran mého... těla?
Přiběhli černí poskokové a jejich kletby mučily mou duši. Má síla byla ztracena, ne, byla odtržena. Dávají nám tělo. Ale to už není nám... několik tisíce let už ne. Je to mně. Prokletí a dar. Poslední kapka smrdutého lektvaru se dotkla mé nové podoby. A já ožila. Bezedný vztek ovládl veškerý sval. Rvala jsem vše kolem sebe. Mnoho jich padlo pod mými pařáty a pod pařáty mých ostatních já.
Ale pak se rozezněla píseň zhoubná jak válečné rohy Baeschizora, démona zkázy a zhouby. Jenže my musely uposlechnout. To bylo naposledy, co jsme se ještě cítily jako my. Pak následovalo jen já, gryf.

* * *

Přišla léta zmaru a utrpení. Moji páni, moji a mého druhu, nás využili jako zbraní. Velmi brzo jsme opustili chřtán hory, která nás uvrhla ve věčné hledání. Ti, kteří utekli černým sítím, se marně snažili s námi opět spojit. Aspoň pomáhali našim novým tělům vznášet se na mohutných křídlech způsobem, kdy se aspoň duše vrátila do říše vzduchu, kam patří. Zrádná melodie nás hnala dále na cestu, jejíž cíl jsme neznali. Slunce mnohokrát ozářilo mohutná, ale ladná těla letící k místu, kde oblohu špinil kouř ohně. Když jsme dorazili na místo, zaplavilo nebe mračno šípů. Opět to byly ty nechutné bytosti. Jen tyto vypadaly jinak, snad příjemněji. Ale to jen do chvíle, kdy se kolem mě rozlehl bolestný křik mých druhů. Oni nás zabíjí! Nedokázali jsme to pochopit. Naše existence je stará jako svět a teď nás tito dvounožci ničí? Zpěv naši Zkázy ani nezazněl a hordy gryfů se vrhly do nepřátelských formací. Bitva trvala celých 200 let.
Zemřelo mnoho mých druhů. Ovšem na druhé straně byly ztráty zdrcující. Hněv gryfů se zvyšoval s každým padlým druhem. Toužili jsme je zničit, vyplenit, vyhladit z povrchu zemského. Píseň Zkázy vždy slibovala, že po splnění úkolů nabudeme opět volnosti. Hnáni šílenou touhou, zaslepeni vidinou svobody, jsme přestali brát ohledy i na naše zraněné. Ach...dokonce jsme je nechali hynout, a hnít na bojišti. Tvory, jež patří do nebes, jsme takto zneuctili. Jen jeden z nás si zachoval hlavu čistou. Mocný Edur, jediný, kdo nás kdy z vlastní vůle sjednotil. Byl to čas z jedné z mnohých bitev, když jsme se obrátili proti svým dosavadním pánům.
Ti tento zvrat nečekali a byli zahnáni do hlubin svého temného doupěte. A jak skončil slavný Edur? Och, jak hanebně... Několik gryfů, tenkrát nás bylo mnoho, se odvděčilo Eldurovi velmi krutým způsobem. Obvinili ho, že zničil jejich jedinou možnost k "návratu". Vrhli se na něj rozsápali jej. To byl neslavný konec velkých bojů. Celá hejna gryfů se rozletěla po světě a hledala osvobození...

* * *

Tisíce let plynulo jako voda. Čas, kdy jsme upadli v zapomnění. Čas, kdy i my zapomněli. Naše utrpení bylo zmírněno, jelikož jsme již nemuseli hledět na dvounohé otrokáře a ničitele. Žili jsme si svůj život. Ale stesk po svobodě byl mnohdy silnější a většina gryfů zhynula vysílením, při pokusech uletět svému nedobrovolnému osudu. Já odletěla se skupinkou třiceti druhů do Goriských hor.Tam jsme žili v relativním klidu. Vystavěli jsme si hnízda vysoko ve skalách, kdy ani nejzkušenější horské ovce nevylezly.
Na místech, kterých se slunce prvně dotklo na své pouti nebeskou klenbou. V hierarchii našeho kmene jsem měla velmi dobré postavení. Byla jsem opravdu mocná. Vítr mě měl radši než ostatní. Mnoho času jsem trávila v oblacích. Snad i já se někde v nitru snažila opět splynout se svým prapůvodním já. Zúčastnila jsem mnoha bojů o území. Než uplynulo dalších pět set let, tělo mi zdobila pěkná řádka jizev. Peří na zádech již nebylo tak upravené a mnohé rány nebyly zhojené. Avšak o svá křídla jsem se starala až s posvátnou úctou. Ve výsadním postavení mi již bránil pouze jeden gryf. Jeden z vrahů Eldura, Sotherd. Byl to statný jedinec, jenž se svého postu nechtěl vzdát. Každé ráno nám svým řevem na vrcholcích hor připomínal svou vládu. Ale má touha byla silnější, vyzvala jsem jej na souboj. Nevím co ho vedlo k zaváhání nad svou silou, každopádně k mému zničení nezvolil tradiční boj. Ale lest. Zneužil naši touhu po svobodě. Několik dní našeptával ostatním, že plánuji jejich zotročení...jako před několika sty lety. To vyvolalo v mých druzích takový hněv! Byla chladná noc. Vítr nám mezi kameny zpíval noční ukolébavku. Svit hvězd i měsíce skryl mrak. Ticho noci porušilo sypoucí se kamení.
Pokusila jsem se vzhlédnout, co za tvora se vkrádá do mého hnízda v tuto dobu. Ale již bylo pozdě. Vrhlo se na mě všech dvanáct zbývajících obyvatelů Goriských hor. V tom okamžiku jsem tušila jak bylo slavnému Eldurovi. Pařáty rvaly kusy peří, trhala maso a šlachy. K mé hrůze se pár gryfů pustilo do mých křídel. Lámali mé perutě. Na prahu života a smrti ke mně přistoupil Sotherd a proklel mne. Větší část mé moci zaklel do modrého krystalu. A jako výsměch mi jej vložil do hrudi. Pak mě skupinka gryfů zahnala za hranice území.

* * *

Rudá mlha se rozestupuje. Plášť vzpomínek modrého krystalu ochabuje. Zůstává jen tupá bolest v celém těle. Takže toto je můj konec? S únavou složím svou hlavu na tvrdou zem. Tělo zachvacuje jedna z posledních křečí. Mé krví podlité oči ještě zaregistrují pohyb. Ach potupa dovršena! Blíží se dvounožci, aby utýrali mé zmučené tělo. Snad to bude návrat k vytoužené svobodě. S odevzdaností zavírám své oči...


 Přidat komentář 




› Online 9


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866