Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsou promarněny dny, během nichž jsme se nezasmáli

Byla studená noc a temnou periferií Prahy pospíchal vyzáblý mladík. Často se ohlížel, skoro jako by se bál, že ho někdo sleduje. Asi po deseti minutách konečně dorazil na místo, kam se tak nutně potřeboval dostat. Jeho třesoucí se ruce naznačovaly začátek abstinenčního záchvatu.
„Jestli tady není, tak asi chcípnu na absťák“ řekl si, když vstupoval do rozpadlého domu, kde se měl setkat se svým nejlepším přítelem a největším nepřítelem v jedné osobě.
„Máš prachy?!?“ štěkl na něj někdo ze stínu. Ten hlas neznal, to nebyl Dušanův hlas. Tenhle byl tvrdší a nějak mrazivý. Otázku položil otázku tónem, kterému nejde lhát.
„N-ne, poldové dělaj šťáry na zastavárny a prodavači se bojej vykupovat kradený zboží…“, odpověděl roztřeseným hlasem mladík a cítil jak se mu začaly třást nohy. Nevěděl jestli to je absťák nebo strach
„Už dlužíš za dvě dávky a to se mi nelíbí. Zaplať teď nebo už ty prachy nesháněj.“
„Já ale teď nic nemám! Prosím dejte mi ještě jednu dávku. Přísahám, že všechno zaplatím hned jak…“
„Teď nebo nikdy“ nenechal mladíka domluvit ledový hlas a ze stínu se oddělila silueta s něčím v ruce.
Mladý muž se díval do velké hlavně příručního kanónu Desert Eagel Action Express s ráží téměř dvanáct a půl milimetru., která byla v ruce ještě větší gorily.
Už si myslel že je konec, když se muž ve tmě rozesmál a gorila sklonila svůj kvér k zemi a začala se taky tupě řehnit.
„Snad sis nemyslel, že tě kvůli dvou dávkám zabijeme.“
„No, popravdě řečeno, už jsem se měl za mrtvého.“ Řekl mladík a sedl si na zem. Třas v jeho nohou získal tak na síle, že se už na nich neudržel. Byl to absťák. „P-prosím tu dávku… já to všechno zaplatím… jen co budu mít prachy…“
„Jasně, v pohodě, tady máš tu dávku.“ ze stínu se natáhla ruka a podávala feťákovy štíhlou injekční stříkačku s průzračnou tekutinou.
Zatímco si mladík s uspokojením vstříkl obsah do žíly, ze stínu vystoupila druhá silueta, přešla přes zatuchlý pokoj a sedla si do židle, které si příchozí nevšiml. Až teď ozářilo mlhavé světlo jeho tvář a nechalo vystoupit jeho ostré rysy a nepříliš hezký úsměv na zjizvené tváři. Něco v tom úsměvu vyvolalo ve feťákově euforii znepokojení, které bylo ale okamžitě strženo vírem příjemných pocitů.
Náhle se ale něco změnilo. Takhle to přece nemá být! Do té doby blažené pocity vystřídala bolest, které přešla v šílenou bolest.Slyšel se, jak příšerně řve a jakoby zdálky k němu doléhal škodolibý smích promísený s tupým řehněním gorily.

Asi po půl hodině sledování škubajícího se těla muž sedící na židli vstal a pokynul gorile. Ta vytasila svůj kanón a ustřelila mrtvole vrchní část lebky. Kulka se zaryla hluboko do zdiva. Pak vzal tělo, vložil ho do připraveného igelitového pytle a pytel následně zasypal sutí, aby nebyl vidět.
„Pochopil jsi, čemu jsi se vlastně se mnou smál?“ přerušila ticho zjizvená tvář.
„Ne, pane Alexeji.“ Tupě odpověděla gorila.
„Smály jsme se tomu ubožákovi, který se chtěl bavit, ale neměl na to peníze. Proto musel pobavit nás. Víš jeden člověk kdysi řekl: ‚Nejvíce jsou promarněny dny, během kterých jsme se nezasmáli‘. A vzhledem k tomu feťákovi ani jeden z nás tento den nepromarnil.“ S těmito slovy drogový bos i se svým ochráncem odešli s tím, že se do tohoto domu již nikdy nevrátí. Netušili však, že sem jeden z nich přijde dříve než by čekal.

Druhý den večer šel Alexej do svého baru, kde zároveň vyráběl své zboží pro lidi, kteří chtěli, jak s oblibou říkával, „zábavu“. Sestoupil po schodech do sklepení, starým klíčem otevřel zrezivělé železné dveře a do nosu ho udeřil příšerný puch.
„To je smrad jak kdyby tady píchli žida, zas tu někde chcípla nějaká krysa. Nebo spíš hejno krys.“ ulevil si pro sebe, začal dýchat pusou, aby alespoň trochu ten smrad potlačil a vydal se hledat původ té příšernosti. Sotva však vstoupil do potemnělé místnosti, po něčem uklouzl, spadl na zem a zaječel hrůzou. Přímo před obličejem mu ležel kus lebky a na něm zdeformovaná kulka, která se používá do Desert Eagle AE ráže .50.
„Vasile! Co je to za blbý fóry dyť sem málem dostal infarkt!!“ zařval Alexej, když se vzpamatoval z šoku.
Za zády se mu ozvalo známé tupé zasmání. „Nejvíce jsou promarněny dny, během kterých jsme se nezasmáli“ ozvalo se ze zadu a následoval další výbuch stupidního smíchu.
„To jsem tě zas něco naučil, příště radši budu držet hubu, než abych trpěl tyhle blbý fóry.“
Potom vstal ze země, vzal kus lebky s kulkou, položil ji na skříň vedle dveří, které následně zavřel a šel připravovat chemikálie na další výrobu zboží, aby zítra mohl hned začít vařit.
Kolem půlnoci měl vše již připraveno a začínal uklízet. Byl právě otočen zády ke dveřím, když najednou se v celé místnosti rozhostilo ticho. Tísnivé, hluboké ticho, které sem rozhodně nepatřilo. Ucítil nepříjemné mrazení v zádech a za ním se ozvala děsivá rána. Rychle se otočil a spatřil kus lebky i s nábojem na zemi, dveře otevřené a slyšel smích, jenž jakoby vycházel z okolních stěn. Smích při kterém tuhla krev v žilách.
Alexej vyběhl ze svého pracoviště po schodech do baru a ještě v šoku vyštěkl na barmana: „Kde je ten kretén Vasil?!“
„Vasil šel před hodinou domů pane, udělalo se mu blbě, tak si šel lehnout.“
„Tak kdo sakra byl u mě dole s univerzálem?? Měl jsem zamčený a nějakej kokot odemknul, šíleně mě vyděsil a pak se tomu ještě debilně tlemil!!“
„Dole nikdo nebyl a ten klíč furt visí za mnou, že jo Niko.“ barman mávnul a za sebe a procházející servírka přikyvovala.
Alexej odešel domů, aby se z toho vyspal, ale hned jak usnul, začalo se mu před očima odehrávat divadlo, kde se na zemi válel v křečích feťák, pak následovala scéna v „práci“ s lebkou nábojnicí a dveřmi a nakonec viděl Vasila, jak leží mrtvý se zešedivělými vlasy na posteli. Celou noc strávil v polospánku a zimě, která snad vyzařovala z prostoru kolem něj. Časně ráno, což u něj nebylo zvykem, šel do baru, aby se setkal s Vasilem hned, jak přijde do práce.
Čekal dlouho, ale Vasil stále nepřicházel „Doprdele, co když to co se mi včera zdálo se opravdu stalo? Ale jak bych to mohl vědět? Dyť to není možný!“. Alexej to nakonec nevydržel a jel do Vasalova bytu na jedno nejmenované pražské sídliště. Zvonil ale nikdo neotvíral. Vzal tedy svůj klíč, který měl pro případ, kdyby měl Vasil problémy s policií, aby mohl z jeho bytu odklidit závadné materiály. Jakmile otevřel dveře, vyvalil se na něj zápach hniloby, potu, výkalů a lidského strachu.
Opatrně vstoupil do bytu a začal je pomalu procházet. Vše bylo na svém místě. Žádné stopy po zápasu nebo po cizí přítomnosti. Pak ale vstoupil do ložnice a žaludek se mu obrátil vzhůru nohama. Na posteli ležel v křečovité poloze mrtvý Vasil. Měl strachem zbělalé vlasy a přestože mu bylo 24 let, měl kůži vrásčitou, jako stařec. Alexej odhrnul polštář, který zakrýval hlavu a cítil jak mu povolily svěrače. Hleděl do zakalených očí bez duhovek které se snažili utéct z tváře znetvořené hrozivou grimasou, jež vypovídala, že Vasil mohl zemřít mnoha způsoby, jen ne klidně a bezbolestně.
„Doprdele, kdo to moh udělat?“ Alexej byl strachy bez sebe. Vypotácel se z bytu zamkl za sebou a vzal Vasilovy boty na zápraží, aby to vypadalo, že jen někam, odešel.
Pozdě v noci se do Vasalova bytu vrátil ještě s dvěma vyhazovačem z baru, aby Vasilovo tělo odvezli a hodili do řeky. „Navlečte si gumový rukavice, ať nenecháte otisky. Nesmí se provalit že jsme tu byli, protože jinak by jsme měli na krku fízly a to nikdo z nás přeci nechce, ne?“
Nasadili si respirátory, rozsvítili baterky a vstoupili do bytu. Vasilovo tělo leželo tak, jak ho tam Alexej zanechal, jen bylo ve velmi pokročilém stupni rozkladu. Alexej se toho zděsil, ale nedal nic najevo. Jednoho vyhazovače to natáhlo na zvracení a udělal krok dopředu a pod nohama mu něco podivně zakřupalo. Zasvítil na zem aby zjistil co to bylo a uviděl zem pokrytou slizkými tlustými červi, kteří neslyšně lezli po sobě a kde mohli, kladli svá odporná vajíčka, aby se z nich vylíhli nový příživníci na Vasilově těle. Při pohledu na zkázu Vasilovy tělesné schránky se všem udělalo nevolno od žaludku.
Když všichni vyprázdnili obsah svého břicha a byli schopni další činnosti, zabalili Vasilovo tělo do igelitu a následně vložili do velkého pytle na odpadky. Pytel pak naložili do kufru auta a odjeli se ho zbavit. Už jim bylo jedno, co tam po nich zůstane. Hlavně že budou pryč z toho prokletého místa.
Po celou tu dobu nikdo nepromluvil. Až v autě se jeden z vyhazovačů odvážil prolomit tíživé ticho. „Šéfe, vy jste tam dal ty červy? Každopádně ste nám o tom moh říct, protože to bylo fakt nechutný.“
„Když jsem tam byl dopoledne, tak tam žádný červy nebyly. Někdo je tam musel dát během dne, protože…“ než stihl dopovědět, přerušil ho uši trhající kvílivý zvuk, vycházející ze zadní části auta. Celá osádka ztuhla hrůzou a řidič málem sjel ze silnice.
Alexejovi se začala motat hlava. Červené body brzdových světel auta před nimi se slily v jednu velkou rudou zář, která polila celé čelní sklo a nic ostatní jakoby neexistovalo. Najednou měl pocit, že v té zářivé oponě vidí tři černé body. Dva tvořily základnu trojúhelníku a třetí, nad nimi, byl horním vrcholem. Body začaly vystupovat a stávaly se výraznějšími. Ze dvou spodních se staly nekonečně hluboké oči plné bolesti, krutosti a nenávisti. Oči upřeně sledovaly Alexeje, který si všiml, že třetí bod zůstává stále stejný. Kolem démonických očí se začaly rýsovat líce, pak vystoupil nos, tváře a nakonec ústa společně se zbytkem obličeje. Ten obličej už někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Oči ho začaly probodávat svojí nekonečnou zlobou a v tu chvíli začal získávat tvar i třetí bod. Bod vykreslil do obličeje otvor a si Alexej vzpomněl odkud ten obličej zná. Byl to obličej toho feťáka, kterému dal včera do dávky jed. V tu samou chvíli se otevřela ústa, vyvalil se z nich oblak temného kouře naplněného čistým zlem a promluvila pomalým ledovým hlasem, při kterém Alexejovi vsávaly vlasy na hlavě. „Pojď za mnou, je tu ještě jedno místo, čekám tu na tebe.“ Po posledním slově se feťák začal psychopaticky smát, ale jeho smích ukončila ohlušující rána. Vše explodovalo v nekonečně malé úlomky zla, které pohltila milosrdná tma.

„Tep a tlak v normálu.“
„Probouzí se, podejte mi anestetikum.“
„Uklidněte se pane Demetěv, už je vše v pořádku.“
„Kde to jsem?“ konečně promluvil Alexej.
„Jste v nemocnici. Měl jste těžkou dopravní nehodu. Teď vás vezeme na operační sál, abychom vám vyndali z břicha kus předního skla.“ Po těchto slovech začalo působit anestetikum a svět opět zahalila příjemná tma.

Po probuzení byl v pooperačním pokoji, odkud byl druhý den převezen na normální pokoj a po dalším dnu doktoři usoudili že se dostatečně zotavil a může být předveden k výslechu.
Výslech se konal přímo v nemocnici a trval snad celou věčnost. Vše probíhalo hladce. Policie věděla o mrtvém feťákovi, o drogách, ale změna nastala, když přišla řeč na Vasilovu smrt.
„Proč a jak jste odstranil pana Igora Saragova, řečeného Vasila?“
Alexeje polil studený pot. „Já, já ho nezabil, když jsem za ním ráno přišel, už byl mrtvý“
„Jeho sousedé vypověděli, že zhruba hodinu poté co jste ho přivezl za ním přišel a z jeho bytu se poté ozval příšerný řev.“
„A-ale já byl v tu dobu doma. Ležel jsem v posteli a spal jsem.“
„Skutečně? A jak tedy vysvětlíte tohle? Jsou to záběry z bezpečnostní kamery před vaším domem pořízené v době vraždy.“
Na televizi se objevil černobílý obraz jeho domu. Po několika vteřinách se otevřely dveře a poznal sám sebe jak v pyžamu nastupuje do auta a odjíždí. Pak přes obraz naskočily pruhy, jak policista přetáčel pásku. V další chvíli viděl přijíždět svoje auto a z něj vystupoval on sám. Přešel ke dveřím domu odemkl vešel dovnitř a zase za sebou zamkl.
„To není možný, to jste na mě připravili, ale to na mě nehodíte! Já Vasila nezabil, proč bych to dělal? Toho feťáka přiznávám, ale Vasila ne! S Vasilem jsme byli kamarádi! Na toho bych ruku nevztáhl!…“
„Ale kamera říká něco jiného pane Demetěve.“ Přerušil ho policista úředním hlasem. „Každopádně, je čas na oběd a po obědě doktoři souhlasili, že vás můžeme vzít na místo činu, kde jste zabil toho mladíka, abychom mohli vraždu zrekonstruovat.“ Při těchto slovech Alexej viditelně zblednul. „Copak se vám nelíbí? Nechcete se vrátit na místo činu? To je smutné, ale nevyhnete se tomu“ policista se zlomyslně zašklebil a odešel.

Zhruba ve tři hodiny odpoledne přišla pro Alexeje policejní eskorta, která ho vyvedla do sychravého podzimního dne. Jeli přes celou prahu a než se dostali k polorozpadlému domu, bylo již šero. Čekalo zde druhé auto a v něm další policajti s figuranty. Když vystoupili z auta, Alexej pocítil divné mrazení v zátylku, jakoby se na něj někdo díval. V tu chvíli si vzpomněl na tu halucinaci v autě a strachem se mu rozklepaly nohy.
„Pohni sebou, nemáme na to celu věčnost a jestli si myslíš že nás to tady baví, tak to seš teda na vomylu.“ Zabručel jeden z vyšetřovatelů a pobídl Alexeje ke vstupu do domu. Alexej vešel první, za ním policisté a nakonec figuranti. Šel rychle, takže ostatní za ním zaostávali. Když vstoupil do místnosti kde zabil feťáka, otočil se, aby se podíval, kde jsou ostatní. V tu chvíli se stalo něco podivného. Všechno ztichlo a odněkud slyšel šepot, kterému nerozuměl. Pak se ozvala rána a dveře kterými prošel se zabouchly.

Poručík Vojnar supěl úzkou chodbou za Alexejem, který právě zmizel za rohem. Ušel ještě asi pět kroků, když se domem rozlehla rána.
Všichni přidali do kroku a když zabočili za roh, kam zašel Alexej, uviděli zavřené ztrouchnivělé dveře. Vzali za kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Bylo zamčeno.
„Alexeji Demetěve, jménem zákona okamžitě otevřete nebo bude tento čin posuzován jako pokus o útěk.“
Odpovědí mu bylo příšerné zaúpění,křik a do toho všeho ďábelský smích, při kterém všem tuhla krev v žilách.
„Zkusím to vyrazit.“ Zamumlal jeden z mladších policistů a rozběhl se ramenem proti dveřím. Ty se však ani nepohnuly. Zkusil to ještě jednou a poručík zaslechl křupnutí, které přehlušilo i Alexejův řev. Nebyly to však dveře, ale rameno, jehož majitel se právě válel na zemi a tiskl si ho zdravou rukou.
„To není možný, aby takovýhle starý dveře tolik vydrželi. Skočím do auta pro beranidlo.“
Asi po pěti minutách nervy drásajícího křiku konečně dorazilo beranidlo a pokusili se s ním vyrazit zavřené dveře. Staré shnilé dřevo však bylo odolnější než čekali a ani neodlétla tříska.

Křik trval ještě asi půl hodiny. Pak jako když utne. Křik ustal a smích se vzdaloval, už úplně umlkl a v barabizně se rozhostilo tísnivé ticho. Jen vrznutí samovolně se otevírajících dveří narušil posvátný klid.
Na scénu kterou skupina za dveřmi spatřila nikdo z nich asi do smrti nezapomene: Alexej ležel uprostřed místnosti, vlasy zbělané strachem, jedna ruka byla celá od krve a druhá, utržená v lokni, ležela u sněny naproti dveřím. Z rudých obrazců na zemi čpěla zasychající krev a na stěně vyrytý nápis: „JSOU PROMARNĚNY DNY BĚHEM NICHŽ JSME SE NEZASMÁLI“.

El Mordo