Nokturno.net / tvorba / dílko

Černá karta v ruce kostěné,
krásný sen lesní panny vysněné.
Ruka klesla do prázdna,
pravda nebude nikdy poznána.

Zvony zvoní ve věži kostelní,
zbyl jen smutku vzdech.
Prázdná tvář slzy krvavé roní,
krajinou se line stesk.

Tmavá postava ve světle měsíčním,
pár kapek na polštář,
už vybírá si honorář,
poslední kroky učiní.

Konečná modlitba tváře němé,
suché slzy stékající po tváři,
vzpomínka lásky věrné,
nikdy víc nezazáří.

Plamínek svíčky pod vodní hladinou,
zpívá píseň nevinnou.
Pramínek krve na sinavé kůži,
něžně položená kytice růží.

Srdcebol, který nikdy nebolí,
dívka co tak milovala,
oheň co nikdy nehoří,
život za to položila.

Milovat již nebude více!
Ať tedy zhasne její svíce!

Našli ji tam, Ti zlí lidé,
smích se odtud ozýval,
a ty strašné řeči kruté,
slavík svou píseň dozpíval.

Vzali její bezvládné tělo,
hodili ho do rakve,
nikdo neví, co se stalo,
to tělo už víckrát nehleslo.

Kdo ví, kde teď její tělo leží?!
Nikdo neví, kam ji zakopali.
Kdo ví, kdo teď její duši střeží?!
Vzpomínky už vymazali.

Milovat již nebude více!
Ať tedy zhasne její svíce!

Svůj maraton tak běží čas,
a ten, kdo o ni stál,
mít ji v srdci bude dál.
Ať je proklet ten,
kdo nezasáhl včas!