05.09.04 | čtenář Ajuschka | 1884 x | vypínač
V té samé chvíli, kdy ledový vítr rval šedavé mraky na cáry
A pár těžkých kapek roztříštilo se o betonovou zem,
Stála jsem bosými chodidly smáčenými pěnou moře
Ve vlastní krvi, prýštící z ran, zasazených trnitým osudem.
Políbená šaškem se smutnýma očima,
Kterého znala jsem sotva pár chvil,
Spatřila jsem tehdy poprvé onu černou berušku zítřejšího rozbřesku,
O které tak často mluvil a která znamenala smrt.
Prolétla kolem jako myšlenka unášená větrem
A zanechala po sobě nekonečné prázdno,
Které ve mně zůstalo už napořád.
mládí vzpomínka vztah sen sobota horor svoboda momentka humor vztahy ... marnost hrůza noc .. zima tma nenávist osud . temnota pocit krev smutek x beznaděj pocity cesta * život láska realita erotika aa žena les smrt zoufalství fantasy příroda emoce jen tak horror srdce strach město vyznání naděje samota touha bolest čas podzim sex voľný verš zklamání přetvářka deprese poezie povídka antilistí haiku
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866