ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Jaké jméno má dnes smrt

12.07.08 | Tomáš Popelka, @, další tvorba | 2575 x | vypínač

Jaký je rozdíl mezi smrtí a životem? Je to jen zobáček na vahách, který se může každou chvíli přichýlit na jednu či druhou stranu. Jaký je smysl života v hanbě? Dá se vůbec považovat za život? Dá se to, co jsme provedli nějak odčinit? Smrtí? Naší smrtí? A má smrt nějaký smysl? Ano, má. Stejný smysl jako život…Žádný.
Už ani nepočítám, kolik dní uplynulo od doby, kdy jsem opustil všechno, co mi bylo drahé. Popravdě jsem vše opustil už dávno. Dávno předtím, než jsem si vybral tuto stezku. Tehdy, kdy jsem zradil vše, co jsem miloval. Tu, co jsem miloval. A kvůli čemu? Sám bych to rád věděl. Omyl. Já to přeci už dávno vím. Vím, ale nemám odvahu si to přiznat.


„Na hradby! Všichni muži na hradby!“ zakřičel strážný a několikrát po sobě zatroubil na roh. Všichni jsme jako jeden muž uposlechli už tolik známý signál a hnali jsme se na hradby. Jak dlouho už to trvalo? Dny? Týdny? Měsíce? V tomhle pekle čas ubíhal jinak, než jsme byli zvyklí. Vyběhl jsem automaticky na své místo na hradbách a díval se stejným nepřítomným pohledem na hordy nepřátel, které se na nás snad již potisící řítili. Necítil jsem strach z jejich velikosti ani z jejich téměř zvířecího odhodlání. Vlastně jsem necítil nic. Obdivoval jsem odhodlaný výraz svých spolubojovníků, kteří pálili jednu salvu šípů za druhou do řad nepřátel. Sám jsem věděl, že něčeho takového bych už nebyl schopen. Ne zde, ne v tomto čase.
„Žebříky! Všichni muži do stavu pohotovosti!“ ozval se další rozkaz. Jako ve snách jsem tasil meč a čekal. Po chvíli se přede mnou objevil první protivník. Než stačil seskočit na hradby, zasadil jsem mu ránu do hrudi. Napravo od své pozice jsem uslyšel výkřik. Otočil jsem se a uviděl padnout jednoho z našich. Necítil jsem smutek ani lítost. Už ne. Všechny emoce ze mě vyprchaly. Nesčetněkrát jsem viděl umírat své druhy, své přátele. Uvnitř mne už pro ně nezůstala ani kapka slz. Pak mě něco napadlo. Po dlouhé době jsem v sobě ucítil něco jiného než prázdnotu. Pocítil jsem hněv. Hněv sám na sebe.

Proč jsem udělal to, co jsem udělal? Proč jsem zahodil vše, co jsem měl, do propasti? A proč jsem pak do té propasti skočil? Vím. Proto, abych zachránil, co jsem ztratil. Ale bylo pozdě. Věřila mi. A co jsem udělal já? Zradil, ztratil…ublížil. Jednou? Desetkrát? Stokrát?

Skočil jsem na žebřík a shazoval jednoho nepřítele po druhém. Byli tak překvapeni, že nedokázali téměř vůbec zareagovat. Po pár vteřinách jsem stanul na pevné zemi před hradbami. Sevřel jsem meč pevněji a zkusmo s ním máchnul. Nepřátelé se připravili a pomalu ke mně vyrazili s úšklebkem na rtech.

,Chtěla jsem se k tobě vrátit, ale potom jsi něco udělal…‘ Věděl jsem. Zachoval jsem se tak, jak jsem nikdy za žádnou cenu nechtěl. ,Vrať se ke mně.‘ ,Nejde to, už je pozdě…‘


Srazil jsem snad už pátého protivníka. Jeho místo nahradil další. Paže mi brněla vyčerpáním. Uskočil jsem stranou před mečem, který by mě bezesporu dokázal rozpůlit a prosekl útočníkovi hrdlo. Na pocit vítězství nebyl čas. Spíše naopak. Ocitl jsem se v beznadějném obklíčení. Srazila mě rána štítem. Napůl v mrákotách jsem sledoval čepel, která mi mířila na hlavu. Chtěl jsem pozvednout meč na obranu, ale věděl jsem, že to nemůžu stihnout včas. Nejde to, už je pozdě…pomyslel jsem si ještě, než rána dopadla…
…a já se probral jako každé ráno v kasárnách.

,Chtěla jsem s tebou být napořád a ty mi teď řekneš, že to bylo sem tam hezké?‘ ,Víš, jak to myslím…‘

Neudrželi jsme hlavní bránu. Nepomohl ani vařící olej. Jejich touha po zabíjení byla nezměrná. Padlé ihned nahradili další obléhatelé a nakonec ani naše zoufalá snaha nestačila. Jako pokaždé. Vlétli do našich připravených semknutých řad jako vichřice a stejně jako ona dokázali i oni působit zmatek a masakr. Před našimi liniemi leželo už několik stovek mrtvých, ale na to nebrali žádný ohled.
„Udolají nás jenom svým počtem…“ zakřičel vedle mne voják a chvíli na to se sesunul k zemi s rozťatou hlavou.

,Rozejdi se se mnou, hned.‘ ,Ale proč? Co se stalo?‘ ,Prosím…rozejdi se…kašli na mě…‘

Nemělo cenu držet polorozpadlou linii. Nemělo ani cenu stáhnout se do hradu.
„Do útoku!“ zavelel jsem, i když jsem k tomu neměl žádné pravomoce. Než jsem si stačil uvědomit, co jsem řekl, zbytek vojáků vyrazil s bojovým pokřikem proti útočníkům. Tentokrát se má smrt jmenovala kopí.

,Co jsem ti říkal? Doufám, že nic hrozného…‘ ,No nic, co bych si dala za rámeček.‘ ,Promiň, opravdu moc promiň, ale nepamatuju si…‘ ,To ty říkáš vždycky, ale pamatuješ si!‘ Ne nepamatoval jsem si.

Další ráno v kasárnách. Ty, které jsem viděl umírat, i ty, kteří viděli umírat mě, jsem dnes opět měl kolem sebe. Zajímalo by mě, jaké jméno bude mít dnes smrt…
…měla tři jména. První šíp, druhý šíp, třetí šíp. Padl jsem k zemi, ale něco bylo jinak. Viděl jsem tvář. Tvář, kterou jsem kdysi znával.

„Zdravím tě…“ nevěděl jsem, co na to odpovědět a tak jsem na pozdrav odpověděl.
„Dívám se, co jsi všechno zažil…a také proč jsi to zažil…“
„Proč? Proč se to všechno děje?“ dožadoval jsem se odpovědi.
„Nemůžeš vyhrát válku, pokud nedokážeš vyhrát jednu jedinou bitvu…“
„Jakou válku? Jakou bitvu? O čem to tu ksakru mluvíš?“
„Ty víš…“
A sen se rozplynul. Další ráno v kasárnách.


Tentokrát útočili pouze katapulty. Pobíhali jsme jako myši chycené do pasti. Nemohli jsme nic dělat. Jediná naše naděje byla se schovat do hradu. Ten ale po několika ranách masivními kamennými bloky poskytoval ochranu jako domeček z karet ve vánici. Poprvé měla má smrt jméno zasypání.

„Stále to nechápeš…“ řekl klidně hlas.
„Co mám chápat?“ zakřičel jsem nechápavě. Neměl jsem rád, když se se mnou mluvilo v hádankách.
„Nemůžeš vyhrát! Vše co se děje…všechny smrti…ty nevíš, proti komu stojíš?“
Zvedl jsem ruku a naštvaně s ní ukázal za hradby. „Proti nim! Vím, proti komu stojím!“
„Ne…ty nic nechápeš.“


„Brána povolila! Nemáme dostatek mužů!“ podíval jsem se dolů z hradeb a viděl jsem, že je to pravda. Nepřátelé byli každým útokem rafinovanější. Dnes zaútočili riskantně. Katapulty, obléhacími věžemi i beranidlem zároveň.
„Všichni ustupte!“
Výborně. Takže jsme ztratili hradby i bránu. Je jen otázkou času než nás všechny dorazí…Zase…

,Myslels vážně, co jsi mi napsal? Že tu pro mě vždycky budeš?‘ ,Smrtelně vážně.‘ ,A to ostatní?‘ ,Taky…‘


„Jsme obklíčeni. Sakra!“ uvědomil jsem si a ihned mi do mysli vklouzla ona povědomá otázka: Jaké jméno má dnes smrt?
Za ní ale ihned přišla další. Nejsem to, co si myslíš, že jsem. Nejsem princ…jsem něco mnohem horšího…
Stál jsem a hleděl vstříc útočníkům. Ostatní na mne volali, ale já je neposlouchal. Možná, že to jenom sám sobě namlouváš. Umíš být jiný. Viděla jsem to. Zažila jsem to…
Už se blížili. Možná zbývalo tak deset kroků. Umím být jiný?
Sevřel jsem meč tak silně jak jsem jenom dokázal. Kov hřál i chladil zároveň. Dodával pocit jistoty a bezpečí. Rozběhl jsem se vstříc protivníkům…
…a má smrt nesla mé jméno.


 Přidat komentář 




› Online 25


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866