ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Román o orosených růžích

10.08.19 | čtenář Irena Novotná, @ | 96 x | vypínač

Úvod.
Kavárna pod třemi sosnami. Část 1. Setkání v dešti.
Už od rána bylo na obloze znát, že bude pršet. Když prší v Praze, tak se člověk jednoduše schová v nějaké hospůdce, nebo kavárně, pokud je dál od domova a mobilem zavolá čekajícím, že přijde, až přestane pršet.
Jinak je to v Jeseníkách, asi určitě. Nejdřív si myslela, že pojede autobusem do Olomouce a z Olomouce pak na místo, kde ji bude už ten, kterého nikdy neviděla, ale dva roky s ním psala romantický příběh, jehož kapitoly si posílali e-mailem a pod textem byly připomínky. To rozhodně není snadné tak tvořit a v konci dovést celý příběh do určitého ladění, aby čtenář si utíral slzy, když se k tomu konci dobere.
Jak to vlastně vzniklo? Oba kdysi, nezávisle na sobě se zúčastnili básnické soutěže a měli úspěch, dokonce dostali nic neznamenající diplom, protože vstup do té soutěže předpokládal, že autoři jsou amatéři, a právě začínají nesměle vstupovat do té autorské arény, v níž třeba o nic nejde, a přitom výsledky dokáží vyvolat žárlivé hádky a jiné nepřístojnosti, které vrcholí pokusy o dehonestaci nadějného autora. Eva a Robert rozhodně nebyli mlaďoši a ti trkaví kozlíci je nedokázali nikdy rozhodit. Dělali to pro svou zábavu, pro zpestření dne, pro výzkum citového stavu srdce a proto, že je to zajímalo. Chvíli si tykali, chvílemi vykali. Nerozhodli se, jak se budou oslovovat.
Autobus dojel do Olomouce a řidič byl tak vstřícný, že ji ukázal, na kterém nástupišti má čekat na autobus do Jeseníků. Mezitím ji pořád přicházely na mobil zprávy, což ji zneklidňovalo. Konečně dojížděl ten správný autobus. Zaplatila si jízdenku, autobus měl dojet na autobusové nádraží a tam měl Robert čekat. Až si sedla na sedadlo k oknu, vytáhla z kabelky mobil a podívala se, kdo jí posílá zprávy. Samozřejmě, Robert. Našla jeho číslo mobilu a zavolala. Dlouho to zvonilo, než Robert hovor přijal.
„Četla jsi mé zprávy?“ zeptal se. Zajímavé, pomyslela si, poprvé slyším jeho hlas.
„Ještě ne, teprve mířím autobusem do Jeseníku.“
„Dobře, budu na tebe čekat na autobusovém nádraží. Podívej se na jízdenku, do jakého stanoviště přijedete.“
„Moment, já se podívám.“
„Čekám.“
„Stanoviště 6.“
„Dobře, už tam jedu.“
Teprve teď si uvědomila, že ho nikdy neviděla a že tam bude víc lidí, že on ji nikdy neviděl a že z autobusu vystoupí hodně lidí.
„ A jak se poznáme?“
„Neboj, určitě se nemineme.“
Skončili hovor a Eva pocítila napětí. Poprvé se uvidí. Po tom dvouletém tvoření mezi nimi cosi vzniklo, neboť si kapitolu po kapitole sdělovali, jaké city dokáží projevit. Jinak to nic neznamenalo, kromě toho, že tu byla naděje, že román vyjde na veřejnost a vrhnou se na něho všichni, kdo potřebují sdělit své názory. Vždyť je to nakonec jedno, pomyslela si mnohokrát. Co se týče Roberta, neměla žádné milostné spády a u něho se také nic takového neprojevovalo. Ale nikdy toho nelitovali, že se do díla pustili. Bylo třeba něco vyjádřit, byť k cizímu člověku a projevit něco, co zůstalo už někde v hloubi duše pohřbeno. Dívala se z okna, jak se míjí okolí a jak vystupují na obzoru zalesněné kopce. Krása, pomyslela si, jako je to v jeho básních a v mých básních. Vysněná krása, která se v reálu neobjevovala. Konečně autobus dojel na stanoviště a řidič otevřel dveře. Lidé se vyhrnuli a ona šla za nimi. Rozhlédla se, jestli ho pozná.
Mával na ni a ona též zvedla ruku a šla k němu.
„Bude pršet,“ sdělil ji.
„Já vím, od rána se něco žene.“
Podali si ruce a zadívali se jeden druhému do očí.
„Psala jsi, že jsi si objednala nocleh na tři dny v hotelu. To jsem rád. Alespoň nemusíme nikam spěchat a můžeme si podebatovat. Pokud nejsi unavená, zavezu tě do jedné pěkné kavárny, mám tu auto a pak tě zavezu do hotelu.“
„To by bylo fajn.“
Po cestě do té pěkné kavárny, jak sliboval, se dívala kolem. Opravdu, krásné místo.
„Líbí se ti tu?“ zeptal se.
„Moc. To není jako v Praze, hlava na hlavě. Sálá tu klid.“
„Jak kdy.“
Jel do kopce, pak doprava a první, co uviděla, byly tři velké sosny, za nimi stavba a pod nimi kavárenské stolky.
„To je opravdu rozkošné místo.“
Posadili se k prázdnému stolku, ostatní byly obsazeny, nad každým stolkem byl barevný deštník a mezi stolky se pohybovali číšníci a číšnice.
„Nemáš hlad?“ zeptal se.
„Dala bych si dva chlebíčky a kávu.“
„A zákusek?“
„Tiramisu“:
Mezitím, co objednával u pultu, vytáhla z tašky desky s románem a položila je na stůl. Nebyla si jistá, poslední kapitolu psala ona, a ještě zbývá tolik toho udělat. Ale to nevadí, jen ať to trvá celou věčnost. Hlavně, že se něco děje, se děj posouvá dál čím dál zajímavějším způsobem.
Když přinesl chlebíčky, kávu a Tiramisu, nabídla, že bude spolu plátcem.
„To neexistuje,“ řekl, „já jsem dnes hostitel,“ třeba se setkáme v Praze a oplatíš to, abys neměla pocit, že jsi dlužníkem“.
Všiml si těch desek a ona kývla.
„Takže jsi na tom pracovala.“
„Ano, ale to není zdaleka hotovo.“
„No, aby nám z toho nevyšel třídílný román, lidi jsou líní číst a mám pocit, že by nám to nevydali. Mohu se podívat?“
„Jistě,“ usmála se podala mu desky. Položil je před sebe a listoval, sem tam se začetl a tu se dalo do deště. Na plochu deštníku kapaly kapky a vzduch byl najednou tak svěží, přinesl vůně ze zalesněných kopců a cítila, jak z ní odchází to napětí, s kterým sem přijela.
Pomalu ukusovala chlebíček a nezvedla k němu oči. Ale on se na ni občas podíval. Pak zavřel desky a řekl, že to napsala krásně. Tím se odmlčeli.





 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14753
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6320
autorů: 860