Nokturno.net / tvorba / dílko

Jeden zimní večer opilá vzduchem,
v němž vznášel se sníh,
věřte mi, já potkala se s duchem,
co tančil v závějích.

Tváří v tvář prostě jsme stáli,
až mráz mi běhal po zádech,
možná se jeden druhého báli,
ta chvíle brala mi dech.

To tajemno krev mi vaří,
co as duch hledá v noci sám,
oslovím ho, jak se daří,
na věcí pár se pozeptám.

Tu však duch, světe div se,
rychlejší byl než-li já,
a tu na mě dívaje se,
na něco se prudce ptá.

Slova jeho vítr ke mě nese,
rozumět jim já snad mám?
Řeč mrtvých však můj sluch nesnese,
jsme tu spolu a přesto každý sám.

A najednou co se děje?
Už vidím ducha jenom část,
mé tělo se zimou třese,
zrak můj se mě snaží zmást?

Snad světy 2 se dnes večer propojily,
on už ale znovu s mrtvými láteří.
Kdoví kdo byl a kde jeho údy uhnily?
Zážitek to byl překrásný, ale kdo kdy mi to uvěří?