Nokturno.net / tvorba / dílko

Stejně jednou všechno lehne popelem. Nezůstane mi ani posranej venkovní hajzl, do kterýho bych se mohl vymočit.
Dobrou!
Když už jednou člověk je, tak má koukat, aby byl a má být to, co je a ne to, co není. Pravil pan Werich.
No když to vemu kolem a kolem, tak člověk opravdu nemá právo to zabalit, i když život stojí za hovno. Prostě filozofie, ke který jsem došel před několika málo okamžiky praví: Prožij radši život na hovno a ve stáří si řekni, že to opravdu za to hovno stálo a ne abys si ho vzal a zjistil možná tak velký hovno. Prostě lidský život je nedotknutelný a hlavně ten tvůj má největší hodnotu, možná.
Možná má cenu alespoň toho hovna.
Dobrou!
A já jsem jen já, obyčejnej zasranej Čech, kterej si myslí, že udělá díru do světa s tim hovnem a schopnostma, který by se za nehet vešly. Ale ještě neházím ring do ručníku. Hovno je tak krásný slovo, mám ho rád, ale ne ve svý prdeli, musí ven. Možná jsem i jiný než ostatní, nějaký druh moru nebo svrabu připomíná moje tělesná schránka, možná ne. Moje duše je odpad, jako včera strávené potkaní hovno z kanálu a člověk nemusí být gurmán, aby si po tom nechal udělat Ratatuille. Mám prostě rád, když někdo kope do mě a do mých koulí, přitom ze mě nevylétne ani slovo hany na adresu osoby ten úkon konající, možná. A když už se mnou vyjebete hodně, koupím Vám kytku tulipánů, který si můžete nabarvit na černo a dát mi je na rakev, protože se to hodí, v naší krásný ateistický společnosti určitě. Když potkám komunistu řeknu čest práci, když potkám cikána řeknu čest sráči.
Dobrou!