Nokturno.net / tvorba / dílko

Nehty zarývám si hluboko do vlastního stehna.
Jsi mou husí kůží co mě nutí víc a víc, do krve.
Před očima obludárium z mých snů
a taky tu noc kdy měla jsem Tě poprvé.

Jsme zmatené panoptikum duševních rarit.
A slepí hvězdáři z Marsu možná ocení…
…a bezruký iluzionista zaplesal…
Že čáry z našich rukou necháme mu vyrýt
do kamene z našeho lapidária.

Napříč koulí křišťálovou,
co od cikánské vědmy jsem nám vypůjčila,
hledíme do zrcadlových labyrintů z předsudků,
v mlze nahé jdeme alejí…
…broskvovou.
…budoucnost tam neuvidíš

Staří klauni s červenými nosy
stále blíž se kolíbají kachním pochodem
a Ty se bojíš.
Bílých úsměvů a tupých očí monster šitých z maškarády.
Tvoje křehkost je břitvou s polibkem mířeným přesně
a já, bandita z lesa zapovězeného, Tě zakázaně tisknu
…abys už neměla strach.
Půjdem po střepech už bosy,
ještě než se obrátíme v prach.

Krásná hadí žena s krotitelem šelem
lákaly Tě do svých maringotek
za účelem anonymních důvěrností.
A já postávala u centrifugy s lahví rumu,
chrlila oheň a pak ho zase polykala z velkých pochodní.
Vedle kolo štěstí nechali si platit velkou sumu
za každý dotek pod kalhotky.
A při troše chemie, možná ho i zvýhodní.

Možná že jsi sama sobě přísahala
a do mého okna pro zlehčení hodila jsi kámen.
Jenže ten papoušek nad tvrdou postelí
stále opakoval všechna cizí slova
co v drsném zobáku měnila se v krutost
a místo nových cukrátek za výhodnou cenu,
co lákala a na jazyku laskala,
pod lotroskopem lží
rázem líbala ses se cvičenou opicí.

Vyběhneš nahá z maringotky optických klamů…budu Tě já i oni mást.
Proběhneš strašidelným hradem marností…kde Tě budu strašit, ale oni budou krást.
A povozíš se na falešném autodromu…kde bylas zvyklá řídit, leč teď i já mám řidičák.
Přes horskou dráhu s rozšklebenou tlamou…animální rozpolcení…nebo nějak tak.
A řetízák jemuž kolotočář po jednom uřezává řetězy…a spoléhá že máš křídla…

…vidíš mě pod sebou, jako růži i vlčí mák – co jsem Ti vystřelila.
Dávám ještě svoje oko,
jako trefu navíc,
na kterou jsem se netrefila.
Však pro pohled krasohledem je jedno akorát.

A na konci pouti, ještě za zapadlým stánkem s párky…zvěřinec.
No tak…
…Nebeská, setkáme se jako vždy u klece s leopardem
- po tisící první z nekonečna.

( A třeba jednou, až přijede zas pouť už na ní nepůjdem a přesunem se spolu rovnou do domova důchodců…)