Nokturno.net / tvorba / dílko

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že člověk je v 16 už prakticky dospělý, že už toho hodně zná. Jenže teď zjišťuju, že to tak vůbec není. Místo abych byla sebejistá, abych věcem rozuměla, si připadám, občas, jako člověk, který se právě narodil. Jako bych se na všechno dívala poprvé. Nechápu, nerozumím tomuhle světu. Je tak složitý a zamotaný. Mám dojem, jako bych byla malá hvězda ztracená v nekonečnu. Myslím, že člověk nikdy pořádně životu, světu neporozumí. Naučí se jisté zásady a podle nich se bude chovat. Podle nich bude žít. A v den své smrti bude možná přemítat, zdali byla jeho existence správná. Bude o ní pochybovat, bude chtít napravit své chyby, ale to už bude pozdě. Člověk bude na konci svého života stejně tak zmatený a ztracený, jako v den svého narození.

Ale o čem ten život je? Vždyť pořád něco hledáme. Hledáme smysl, důvod, sami sebe. Neustále pochybujeme. Pořád se snažíme ujistit, že děláme vše dobře, ale kdo může vědět, že to doopravdy tak máme dělat? Kdo nám dá tu jistotu? Bůh? Jeho jsme přece stvořili, aby nad námi bděl. Ano, my jsme stvořili jeho, ne on nás. Má stát nad námi, má nám pomáhat, když ne fyzicky či materiálně, tak alespoň duchovně. A jak že nám vlastně pomáhá? Díky němu máme na koho svést naše neúspěchy. Stvořili jsme ho, aby byl naším obětním beránkem. Rouhám se? Kdepak. Já v Boha věřím, jen trochu jinak než ostatní. A mrzí mě, že ho neustále obviňujeme. Jistě, jsou chvíle, kdy mu děkujeme za to, že vše tak dobře dopadlo, že se něco povedlo, ale častěji ho viníme. To proto, že člověk je častěji neúspěšný, častěji pochybuje…a už jsem opět u toho. Celý náš život se točí okolo těchto pochybností. Celá naše existence. A teď přichází zásadní otázka pochybnosti: Proč žijeme? Každý člověk si ji alespoň jednou určitě položil a pokud někdo ještě ne, tak se tak jistě brzy stane. Víte, možná je hloupé, že nad tím stále přemýšlím, nad smyslem, ale kdybych to nedělala a žila podle těch starodávných pravidel bytí a žití, připadala bych si jako robot. Teď mám alespoň dojem, že jsem přemýšlející bytost, no alespoň v jedné věci si jsem jistá…

Možná, že smyslem života je právě tohle neustálé tápání, hledání. Hledání světla v černočerné tmě.