ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Bitva pěti armád 2004

17.06.04 | čtenář Drirr, @ | 2626 x | vypínač

V lese bylo neobvyklé ticho. Nezpívali ptáci, nekuňkali žáby a nefoukal vítr. Byl to takové těžké, dusivé, ničím nerušené ticho. Posvátný klid přerušil až zvonivý smích dvou malých postaviček, utíkajících k nedaleké skále. „Stůj!“ volal ten vzadu. „Počkej na mě!“
„Pospěš!“ zavolal přes rameno ten druhý. Nyní, když přibíhali blíže ke skále, stojící nedaleko od obří louky, vypadající jako daleké zelené moře, se ukázalo, že jsou dva mladí hobiti. Chlupaté nohy se míhali po trávě a jehličí, když se zastavili před skálou. Byli malí, prodrat se pichlavým bodláčím a keři nebyl zas takový problém. Nyní se krčili před úzkým vchodem do černé, zatuchlé jeskyně. „Tady to je.“řekl první z hobitů.
„Paráda, jdem.“ Řekl druhý a zažehl lucernu. Oba vykročili do tmy.

Jeskyně nebyla tak hluboká, jak doufali, ale o to zajímavější. Stěny byli děsivě mohutné a co navíc, ještě děsivěji pomalované starými písmeny. Oba hobiti si uvědomili, že jim rozumí. Stály tam slova jako válka, smrt, boj a podobně. První z hobitů si klekl a začal hrabat v nánosu kamení a prachu v rohu jeskyně. Po chvíli se ozval jeho zděšený výkřik. Druhý mladík přiběhl a uviděl hromádku starých kostí, nějaké papíry a plesnivé, černé hadry.
„Skřet.“ Řekl s odporem.
„Musel bojovat v té bitvě co tu proběhla před tisíci lety, víš jak nám o tom říkal Kmánek.“
Hobit trochu hrábl do hromady a vytáhl pár starých zčernalých papírů. „Posviť mi, honem. Půjde to přečíst.“ Společně se přesunuli blíže k východu a čistili zčernalé, špinavé papíry.
„To napsal ten skřet?“ hobit pokrčil rameny. „No…asi jo, i když to je divný. Asi…no zkusme to přečíst.“
„Tak čti, rychle.“

Jsem Drirr, nevim proč chci tohle psát, ale napíšu to, možná proto, že tu všichni chcípnem, tak aby se to někdo dověděl. Pocházim z Troqusharu, a jsem v týhle pevnosti asi jedinej, kdo umí něco naškrábat, je to proto, že jsem se snažil taky tak trochu fušovat do čar, ale vyrazili mě, to když jsem jim sežral pokusnýho elfa. Ale proč to vlastně píšu - je válka. Lidi se spojili s elfama a trpajzlikama a vyrazili do boje. No a my jdem s Gundabalskejma na ně. Ještě nesmim zapomenout na vrrky, který nám musej pořádně píchnout. No, já zas něco naškrábu, teda až se jako něco stane.
Tak dneska k nám mluvil náš král. Teda autoritu nějakou má, řeknu vám, ale chce se mu moc fušovat do hledání nějakejch blbostí a jeho starostí, no co. Dovolil mi s kámem vyrazit na menší průzkum po okolí Troqusharu, jestli se tam prej nemotaj ňáký špehové. Brali jsme to teda krajinou a najednou vidíme ňákyho divnýho skrčka. Krčil se za stromem a něco na nás syčel. No chtěl jsem mu hned seknout po palici, ale kámoš řekl, že ať ho nechám, že může bejt nebezpečnej, ale i užitečnej. Pak jsem si vzpoměl, že náš král prej řikal, že mu tenhle skrček čajznul nějakej pytel s věcma. Tak jsme mu nakecali, že pro něj budem shánět nějaký to masíčko (to určitě, se radši nažeru sám) a on nám za to dá ty věci. No a tak se i stalo a my se i s pytlem vrátili do Troqusharu. Král byl rád, ještě aby ne a hned nás poslal někam napochodovat s našim generálem. Hnali jsme si to průsmykama a cestou jsme pálili a rabovali. Po půl dni cesty jsme se srazili s Gundabalskejma, který pochodovali někam na Osamělou horu. Co já vim kde to je, ale prej jim pomůžem a zaženem trpajzliky zpátky do děr odkud vyskakujou. Tak si tak jdem a najednou mí kámoši,skřeťáci, řvou, že je to v háji, že nás rozsekaj, protože na nás jdou i Esgaroťani a ženský (teda elfáci). Popad jsem kladivo a čekal boj, konečně rozsekám pár bílejch krků. Ale boje jsem se dočkal až o chvíli pozdějc, protože prej byl napadenej Troqushar a odolává z posledních sil. Naše armáda pochodovala v tichosti až jsme stanuli v zádech obléhajících Esgaroťanů a jejich spojenců. To byla krása, když jsme jim zařvali za zády a začali je sekat. První ranou jsem zlomil jednomu elfíkovi nohu, zakřičel jsem radostí a dorazil ho. Pak už jsem mával palicí na všechny strany a rozdával rány, ani jsem si k sakru neuvědomil, že ze mě crčí krev. Taky jsem jich pár dostal. To byl skoro konec boje, nějaký jsme nechali utýct, aby řekli všem, že Troqushar je nejmocnější! A pak jsem omdlel.
No a teď tu ležim a nějakej felčar do mě hází tyhle hnusy, tak mít pořádnej kus masa! Jo, a taky jsem byl povýšenej, prej za dobrej výkon v bitvě, však ještě něco uvidíte.

Píšu….o pár dní později, protože jsem chcípnul, teda nějak klinicky. Prej jsem se vrátil ze smrti jen díky svýmu tuhýmu kořínku, pche. Odnesl jsem to, když jsem hrdinně bránil Troqushar, dostali mě jako jednoho z posledních v jeho ulicích. Nějak jsem se dostal do Gundabalu a tam mě vrátili mezi živé. Je to v háji. Troqushar je už dlouhou dobu dobytej, na Gundabal se chystaj a o vrrcích toho moc nevim, přitom to nejdřív vypadalo tak dobře. Podnikl jsem dost bitev a jednou jsem o vlas unikl nějakejm velkejm chlupatejm mrchám, prej pavouci jim řikaj, či co. Párkrát jsem byl dost šeredně zraněnej, ale ze všeho jsem se vylízal, jo a navíc jsem to dotáh až na kapitána. Hodněkrát jsme taky odrazili nápor bílejch, a vrrci jim za zády prej vyplenili pevnosti, chytrý čoklové che. Vypadalo to asi tak, že armáda bílejch vyrazila na pochod k nám a my, Gundabal a vrrci, zase k nim. Někde v půli cesty jsme na sebe narazili a už se to řezalo, chvíli jsme je tlačili a chvíli oni nás, ale nikdy nás nedobyli, teda až doteď. Jo a taky mě dneska degradovali.

„Tady to končí.“řekl předčítající hobit.
„To není možný, koukni tady.“ukázal na jeden list.
„Jo aha, jasný, ale je to nějaký divný, to je…zaschlá krev.“

Jsem…v háji… nevim co se stalo, ale asi jsme je rozsekali. Před několika dny jsem utekl z Gundabalu a zjistil jsem, že zbytky našich vojsk získali zpátky Troqushar. Doléčil jsem se tam a potom celý naše vojsko vyrazilo na tuhle podělanou louku. Stejně tak i Gundabal a vrrci. Prej bude tahle bitva konečná a rozhodující. To jo, viděl jsem jejich tváře, jak se báli, když jsem vycenili tesáky a zařvali. Měli co dělat aby neutekli. Stál jsem v jednom z klínů, se svou palicí a těšil se, jak je porubu. Nicméně, zranění jsem měl už dost a tak to nebylo nic moc. A pak jsme se rozběhli. Náš klín je rozrazil jak skála vodu. Mlátil jsem to kolem sebe nejprve v řadě, ale pak se ta jejich díra nějak zacelila a propuklo peklo. Rozdal jsem plno ran, ale když jsem dostal třetí ránu, od nějakýho hnusnýho člověka, došel mi dech. Ztratil jsem asi moc krve, k sakru……auuuu….je to tu zas……odplazil jsem se…..do …..sem….A tady to dopisuj…ju. Slyším vítězný ryk našich. Vyhráli jsme…..vyhráli….

„To je ale opravdu konec, papíry zde končí.“pokýval hlavou hobit.
„Uf, docela síla, vezmeme to Kmánkoj.“řekl druhý a vydal se ven z jeskyně.

A opět nastalo to ticho. Hluboké posvátné ticho, na památku hrozivé bitvy o dějiny středozemě.


 Přidat komentář 




› Online 12


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866