Nokturno.net / tvorba / dílko

Pálení, slzení…je to jako nemoc.Slova víří a krouží kolem hlavy a chytají je příbuzní. Jenže už tak nezní. Mlátíme se berlemi z našich vět, radši nevidět.Klouzání do nevědomí.Jako kluzák…Vytáhnu se mezi křehkost bytí a prokluzuju až na dno lidské společnosti, abych zahlédla tváře bez příkras…paradoxně ty masky jsou pravdivější.Vyjadřují tužbu. Pohladila jsem kočku po noze a řekla si Proč vlastně ne? Na zahrádce je vytrhaný plevel, je osetá, jen žádného škůdce nevpustit.A když zavřu oči vidím Višnu..ručkama mi mává, a líže zmrzlinu,pistáciovou,závidím blahorodí, jste animálně lačný.Skrz prsty se snaží prodrat slunce a já vytahuju paraplíčko…porcelán je toliko delikátní.Pobrukávám si Where is my mind a myslím na tebe.Kouzlíš úsměvy víš to?Rozhazuješ hrstma jak zoubková víla colgatové záblesky.Prahnu. Jak smedná na poušti, prahnu po tom co se neodpouští.Slyšíš? A v dálce byl zažehnut obzor..v prostoru vnímám vlnění vzduchu.Vibrace.Bez legrace.Chtěla bych býti netopýrem nebo sýrem co má díry velké jako Nizozemí. A každodenní dilema zda si vzít ponožku žlutou nebo zelenou, tvoří nové vzdálené světy, kde gravitace není ten nejdůležitější problém.Pustím si tebe s příměsí plynu, a až zhynu, bude mi sladce na duši.Půjdu ke stromu věčnosti a kolem mě budou padat hvězdy.A jedním kouzlem změním čas.Bylo léto, a tonu v závějích sněhu.Vidím v něm něhu.A hebkost.Kolem prošla kočka, před sebou klubko duhové vlny, zastavila se, usmála a pokrčila ramenama.Jak já ti rozumím.Naleju ti mlíčko s rumem, proběhnu domem, a ztratím se v civilizaci.Další z davu.Stejní, jedineční,bolestí opředení, a vlastní střeva nesnesou křivdu. Plivu rozhořčení každodenní rutiny