Nokturno.net / tvorba / dílko

Honzík chodíval s dědečkem na procházky do přírody. Dědeček ho učil jména stromů, ptáků a rostlin. Také na jaře, v létě a na podzim sbírali houby, lesní plody a léčivé rostliny. Honzík se učil chodit tiše po lese, aby slyšel každý ptačí hlásek a mohl se z něho těšit. A také zurčení vody z lesních bystřinek a potůčků. Byla to velká krása, když slunce prosvítalo mezi větvemi velkých stromů a hřálo na tvářích.
„ Dědečku, tady je tak krásně,“ říkal mu tiše a dědeček se jen usmíval.
Po cestě si zpívali písničky a nebo ho dědeček učil krásné básničky o přírodě a ptácích, o vodě a lesních bystřinách, o hvězdách, jak si koupou oči v lesních studánkách, ke kterým chodí v noci pít lesní zvěř.

Jednou ráno, než vyšli zase na procházku, řekl dědeček Honzíkovi, aby si vzal vysoké boty.
„ A kam půjdeme, dědečku?“ zeptal se Honzík zvědavě. Dědeček právě chystal košík s jídlem a vodou.
„ Dnes si, milý chlapče, uděláme krásný a dlouhý výlet. Cesta však nebude snadná, tak proto je potřeba se teple obléci a pořádně obout.“
Víc mu dědeček neřekl a Honzík se rozhodl, že se nebude zbytečně vyptávat a dá se překvapit. Viděl, že si dědeček dává do košíku mapu, stočenou do ruličky a ovázanou červenou tkaničkou.

A vyšli. Zrovna se sluníčko vyhouplo na obzor a osvěžilo zalesněné kopce a travnaté kopce, kde se pásly ovečky a beránci. Občas bylo slyšet štěkání. To štěkal ovčácký pes, který hlídal stáda, zatímco pastýř seděl pod stromem a hrál na dlouhou dřevěnou píšťalu. Když se správně stočil vítr, doléhaly ty sladké zvuky pastýřových písní až do zahrádek lidiček, kteří tam obdělávali půdu a nebo zalévali květiny. Nejeden z nich zvedl hlavu a zaposlouchal se do krásných písní a usmíval se. Protože to byly písně plné radosti a nosily lidem do srdce pocity štěstí.

Stoupali pomalu po travnatém kopci, na jehož vrcholu byl les. Šlapali po měkkém koberci lesní půdy a Honzík si sem tam všiml červených kloboučků muchomůrek a nebo hříbků. Ale tentokrát houby nesbírali. Dědeček vedl Honzíka za ruku a také mlčel. Přešli les a sešli z kopce dolů do údolí. Honzík si všiml, že už tak pěkně nesvítí sluníčko a ani není tráva tak pěkně zelená a cesta byla kamenitá. Aha, proto řekl dědeček, abych si vzal vysoké boty, pomyslel si Honzík.
„ Tak, Honzíku, tady si na chvíli sedneme. Musím se podívat do mapy,“ řekl dědeček trochu vážnějším hlasem.
Honzík taky zvážněl. Obloha byla zatažená mraky a sluníčko jen trochu prosvítalo. Kolem dokola byla zvláštní krajina. Na kopcích řídké lesy, tráva povadlá a když napnul uši, neslyšel žádný ptačí zpěv. Před nimi se vinula kamenitá dlouhá cesta.

Dědeček sundal tkaničku z ruličky a rozvinul mapu na kolenou. Chvíli se do ní díval a pak vyndal z kapsy kompas. Položil ho na mapu a chvíli pozoroval ručičku, která se chvěla, až se zastavila.
„ Musíme jít tam,“ ukázal dědeček a svinul zase mapu, zavázal jí tkaničkou a kompas strčil do kapsy.
„ Tady to není vůbec hezké,“ řekl Honzík trochu zamračeně. Těšil se, že zase půjdou na krásný výlet. Aby se trochu rozveselil, chtěl si zapívat veselou písničku, ale kupodivu, na žádnou si nemohl najednou vzpomenout.

Šli po kamenité cestě.
„ Honzíku, budu ti vyprávět příběh o tomto kraji. Dobře poslouchej.“
Honzík přikývl s tiskl dědečkovi pevněji ruku.

„ Tam nahoře, na tom holém kopci, stál kdysi krásný zámek. V něm žil král a královna. Jednou se jim narodila holčička. A král s královnou byli tak šťastni, že ji dávali, co jí na očích viděli. Zahrnovali jí hračkami, pamlsky a když vyrůstala i krásnými šaty a šperky. Malá princezna nikdy nepoznala žal, smutek hlad a nedostatek. Myslela si, že je svět tak krásný, jako ten v kterém dosud vyrůstala. A protože rodiče pomalu stárli a chtěli si odpočinout od vládnutí, rozhodli se, že svou dcerušku provdají, aby země měla mladého krále. Rozeslali po celém světě posly s jejím obrazem a pozvali na návštěvu do své země každého, kdo by se chtěl o ruku princezny ucházet. A tak byla princezna i všechen lid v očekávání příštích událostí.“

Dědeček už mluvil trochu zadýchaně.
„ Pojď Honzíku, sedneme si tady na ten kámen, dáme si něco k jídlu a k pití.“
Dědeček vybalil k košíku chleba maso a připravil svačinu.
„ Dědečku, vypravuj dál.“
„ Počkej, musím si odpočinout.“
„ Tady je tak divně,“ řekl Honzík a rozhlížel se kolem.
„ To proto, že tu není život, jako u nás. Ptáci tu nezpívají a motýli tu nelétají, ani žáby v rybníkách tu nejsou, aby čistily vodu. Však uvidíš.“
Chvíli seděli a odpočívali. Honzík pořád myslel na nějakou pěknou písničku, ale žádná ho nenapadala.

„ Tak, budu pokračovat,“ řekl dědeček , když sbalil zbytek jídla do košíku a vydali se zase na cestu.
„ Ano, poslouchám tě, dědečku,“ řekl dychtivě Honzík.

„ Ale král a královna nechtěli dát dceru jen tak nějakému muži. Přáli si, aby to byl vznešený muž, bohatý a veselý, který by uměl vládnout a radovat se, protože v tom království vládla stále radost. Stejně jako ta princezna, i ostatní obyvatelé toho zámku žili v blahobytu a neznali žádnou žalost a neštěstí, protože žili ve svém uzavřeném světě podle svého rozumu a podle svých libostí. Jednou princezna sestoupila ze zahrad k jezeru, které tu bývalo a na břehu seděl mladý muž. Nikdy ho před tím neviděla. Ale nelovil ryby. Měl v rukou loutnu a hrál a zpíval krásnou píseň. Princezna se zarazila, bála se ho oslovit. Ale nemohla se odtrhnout od té zvláštní písně. Najednou přestal hrát a obrátil se. Když uviděl takovou vznešenou slečnu, vstal a uklonil se. Hned se jí zalíbil.
„ Kdo jste ?“ oslovila ho princezna překvapeně, „ nikdy jsem vás neviděla.“
„ Ani jste nemohla, vždyť ze zámku a jeho zahrad nikdy nevycházíte. Ale já vás vídám každý den a slýchávám, jak si zpíváte se svými družkami v zahradách.“
„ Neodpověděl jste mi na mou otázku,“ řekla trochu umíněně.
„ Jsem básník,“ představil se.
„ Vy nejste princ ?“ zeptala se zklamaně.
„ Ne, nejsem,“ usmál se.
Princezna byla zklamaná. Už se jí tolik nelíbil.
Když viděl v jejích očích, že ztratila o něho zájem, odvrátil se, sedl si na zase břeh a začal hrát jinou píseň. Princezna naslouchala a cítila, jak se jí do srdce vlévá radost a nekonečně blažený pocit.
Večer pak seděla na zahradě v malém růžovém altánku a vzpomínala na mladíka s loutnou. Myslela na píseň, kterou slyšela, když odcházela a neznámý, dosud nepoznaný pocit stesku se jí vkrádal do srdíčka.
Brzy chodila jako tělo bez duše. Ještě dvakrát zašla k jezeru, ale neznámého mladíka nepotkala. Bála se však svěřit rodičům, že se zamilovala do prostého chlapce. Bála se jim říci, že už nechce žádného prince. A tak chodila v noci po zahradě, měsíc jí svítil jako lampión na cestičky, sypané bílým pískem.
Blížil se den, kdy se měli na zámek sjet všichni vznešení princové z dalekých zemí a požádat princeznu o ruku. Princezna se však rozhodla, že si dá přistavit svůj růžový kočár a projede se po kraji. Třeba toho hocha uvidí a řekne mu, že ho miluje a že si ho dovede na svůj zámek.“

Cesta vedla do prudšího kopce a dědeček se zastavil.
„ Už mne bolí nohy,“ zanaříkal Honzík, a je to tu čím dál ošklivější.“
„ Podívej se, tam, na tom kopci, co je před námi.“
„ Nějaké zdi ,“ řekl Honzík.
„ Už jsme skoro u cíle. Tam stával ten zámek. Odpočineme si trochu.“ Dědeček vyhledal zase kámen, na který usedli, aby se trochu osvěžili vodou a ovocem. A pak se zase vydali na čím dál namáhavější cestu.
„ Právě jdeme po dně toho jezera, kde sedával ten chlapec, co hrál na loutnu.“
„ Celou cestu jsem neslyšel jediného ptáčka zpěváčka,“ řekl smutně Honzík.

„ Nuže, a princezna se tedy vydala hledat svého básníka. A uviděla něco, co nikdy neviděla. Lidi prosté, žebráky a měšťany, jak chodí po tržišti a vybírají si zboží nebo jen tak lelkují či žebrají. Ale líbilo se jí to. Kočár najednou zastavil a kočí s někým dohadoval. Princezna se vyklonila z okna a spatřila, ke své velké radosti, básníka. Ten přistoupil k ní, hluboce se uklonil. Měl přes rameno svou loutnu, právě se chystal hrát a zpívat lidičkám z městečka.
„ Hledala jsem tě,“ řekla princezna.
„ Ano ? Ale proč ?“
„ Stýská se mi po tobě. Po tvých písních, básníku.“
A básník sundal loutnu z ramene, lehce udeřil do strun a začal zpívat. Lidé se rozradostnili a všichni ptáci se slétali kolem, aby si také poslechli jeho píseň. Princezna se nemohla vynadívat na toho hezkého, leč chudého a prostého chlapce. Ale už byl daleko a tak ho nemohla ani pozvat na zámek a ani mu říci, jak ho miluje. Vrátila se smutná a sklíčená a viděla, že její osud je už neodvratný.
A tak nastal den, kdy si měla vybrat nejkrásnější dary a nejkrásnějšího a nejbohatšího prince. Všechny sály byly nádherně vyzdobeny bílými růžemi a odevšad zněl zpěv ptáků. Princové se shromáždili v největším a nejkrásnějším sále a na podlahu toho sálu složili plno vzácných a krásných darů, až oči přecházely.
Plno perel, drahokamů a zlatých šprků a nádobí. Princezna však měla v srdci jedno jediné přání. Ještě jednou uslyšet píseň svého milovaného básníka. Ani si nevšimla, že se k ní přiblížil jeden z princů. Byl skvostně oblečen a po boku mu visel velký, nádherně zdobený meč.
„ Krásná princezno, skládám ti k nohám nejkrásnější dary světa a žádám tě, abys ses vyslovila, zda bys mne chtěla za manžela a svého krále. Podívej,“ řekl, a vytasil meč, tímto mečem zaženu všechny, kteří by chtěli rušit klid v tomto království.“

Dědeček s Honzíkem při tomto vyprávění došli až na vrchol toho kopce a usedli na starou zbořenou zeď. Honzík se rozhlédl po nehostinném, smutném kraji. Uviděla rybníky, které byly zarostlé zeleným žabincem a podivně páchly. Krajina byla jako bez života.

„ Tak, a tady ti tu pohádku dopovím.“ Dědeček složil košík na zem a zapálil si dlouhou dýmku. Vypustil pár koleček do vzduchu, ale ty se brzy rozptýlila.
Honzík byl celý napjatý zvědavostí.
„ Asi tady byl ten sál, „ udělal dědeček rukou oblouk a také zesmutněl.

„ No, a v tom se ozval síněmi krásný zpěv doprovázený loutnou. Princezna ihned odvrátila oči od meče a prince a od všech skvostných darů. Mezi podloubím, ověnčeným růžemi, přicházel básník ve svém prostém šatě a hrál na svou loutnu. Za ním šel starý , ale důstojný stařec, který ho doprovázel. Princezna se chtěla za ním rozeběhnout a říci, že si už vybrala, ale princ jí zastoupil cestu. A než se vzpamatovala, napřáhl svůj skvostný meč a probodl básníkovi srdce. Loutna spadla na zem a roztříštila se o podlahu. Básník se ještě přesmutným pohledem rozloučil naposledy s princeznou a vydechl naposledy.
Všichni byli zděšení. Princ se sám ulekl svého činu a v tu chvíli přestali všichni ptáci zpívat, růže uvadli a uvadly i tváře všech lidí, kteří byli v sále.
„ Bože, koho jsem to zabil,“ zašeptal princ.
Stařec k němu přistoupil.
„ Zabil jsi jediného a pravého krále, krále básníků.“
A všechna ta krása začala pomalu mizet včetně lidí i stromů, zeleně a žab v rybnících. Zmizel veškerý život.
A tak Honzíku, vidíš tu pustou krajinu. „

Dědeček se odmlčel.

„ Copak už není na světě nic, co by vrátilo všechno zpátky ?“ zeptal se smutný Honzík.
„ Ano, když se ti podaří zazpívat tu nejkrásnější píseň, pak kletba odejde a všechno bude jako dřív.“
„ Já to zkusím, řekl Honzík.“

„ Už to zkoušelo mnoho lidí, ale nikdo zde nedokázal zazpívat z čistého srdce nejkrásnější píseň.“

Honzík si vylezl na kámen. Ale hrdlo měl jako stažené. Vzpomněl si však na nešťastnou princeznu a krále básníků, na zámek, růže a ptáky, na jezero, ryby a pokoušel se vydat zvuk. A najednou, jakoby se mu hrdlo otevřelo, začal zpívat píseň o slunci, o kráse rána, o všech těch prostých věcech, které vídával každý den, když vstával se sluníčkem. A před jeho očima se začala krajina měnit, na obzoru se objevili ptáci a třepali křídly, slétali se kolem Honzíka a ten z radosti přidával další a další sloku, až se začali ze země vynořovat lidé i stavby. Takovou moc měla Honzíkova píseň. A pak, když se podíval kolem, uviděl muže s loutnou a paní, která se opírala o jeho rameno. Usmívali se na něho.

„ Honzíku, tvá krásná píseň nás vysvobodila , děkujeme ti. Zazpíval jsi ze svého čistého srdce.“ A básník mu daroval svou loutnu.

Od té doby se mnoho změnilo. Honzík vyrostl ve statného muže a zpívá lidem i přírodě pro radost a pohodu, pro krásu života a lásku.
A to je konec celého příběhu. Nebuďte smutným, on vlastně stále, na tomto krásném světě pokračuje dál, nevidíte snad ?