Nokturno.net / tvorba / dílko

Strach,… hrůza, odporný pach krve, smíšené s blátem a deštěm. Podupaná, zablácená těla všude kolem. Buší mi v hlavě, jako by mi chtělo srdce vyskočit z těla. Můj bože. Na kopci jsou balisty. „Pozor!!!“křičím, nikdo mě nevnímá. Sprcha kamení dopadá poblíž mě. Mnoho mužů sténá hrůzou i bolestí, hlavně bolestí. Nepřítel na nás vytáhl se zálohou a teď rozbíjejí naši jízdu, jako když vítr smete prach ze stolu. Napadli nás o hlavu větší barbaři, nelítostní.
Běžím.
Nohy se mi boří do zablácené půdy.
Helmici už nemám, ztratil jsem ji někde tam, u těch bříz. Padá déšť.
Po vlasech mi stékají proužky bahna a krve. Vidím další přijíždějící balisty. Prohráváme. Kolem mě zuří nelítostný boj. Už nás zatlačili dost daleko, když se najednou dva praky nepřítele prudce vznítí. Nejblíže stojící vojáci zařvou hrůzou. Běžím zpět ke svému oddílu a uskakuji před ranami nepřátel. Zastavím se těsně před hrotem kopí, uskočím a seknu zprava, do podpaždí. Protivník padá k zemi. Další čepel mě jen o vlas mine. Probodnu nejbližšího barbara a pohlédnu na západní nížinu. Přijíždí posila a naděje.
Náš kapitán je zraněn, levá paže mu zplihle visí podél těla. Přesto křičí. Srazili jsme formaci. Ochromující strach vystřídá odhodlání. Náš oddíl postupuje. Už přecházíme zničené balisty. Muž nalevo ode mě se zhroutí k zemi. Z krku mu vystupuje vražedný šíp s černými pery. Znám toho muže, znal jsem ho. Byl to můj bratr. Křičím. Jímá mě hrůza i vztek. Křičím bratrovo jméno. Meč, který svírám v ruce je zablácený a krvavý. Postupujeme do strmého kopce v několika pevně semknutých řadách. Vojáci s pavézami nám už několikrát zachránili život. Na obloze je světlo, podivné krémové světlo, je zelené a rudé. Obě barvy se prolínají a misí. Teď převládá rudá, teď zelená. Je to magické světlo.
Zpěv.
Ano, zpěv.
Strašidelný, mrtvý zpěv mágů nepřítele. Snaží se, ale jsou slabí. V porovnání s naším čarodějem Falciusem jsou to jen ubozí šamani a on jim bez problémů odolává a dva už dokonce zabil…
Před námi ustupující skupina barbarů se rozhodla pro protiútok. Společně s nimi přilétává i sprška kamení z dalších praků na kopci. Jsem bezmocný. Vidím umírat kapitána. Ještě včera jsme si povídali o našich rodinách, jak se k nim vrátíme, teď mu jeden z nepřátel rozpoltil hlavu obrovskou sekyrou. Oddíl se rozpadá. Přiskakuji k němu a vší silou ho bodnu do zad. Je vzteklý, ale síla z něho rychle vyprchává. Dostávám náraz do ramena a padám. Svíjím se v bahně a déšť do mě nemilosrdně buší. Skončil jsem jen pár centimetrů od krvavého ostří sekyry. Snažím se dostat bahno z očí, ale místo toho si ho jen víc rozetřu po obličeji. Kroužková vesta mi najednou připadá těžká, ruce se mi chvějí. Snažím se křičet, ale vydávám jen nesmyslné zvuky. Nemůžu dýchat. Něco mě škrtí, proč nemůžu dýchat…Konečně se nadechuji. Málem se udusím odporným kusem bahna, který mi spadl do pusy. Meč mi padá z ruky. Znovu ho seberu a pohledem přejíždím zuby na jeho ostří. Můj oddíl zde byl rozprášen. Bojují už jen dva oddíly a ta nečekaná posila. Světlo nad mou hlavou sílí. Měl bych utéct, ano, utéct a neumřít. Vstávám. Kolem mě ve zběsilém a šíleném rytmu tančí stovky a tisíce postav. Bubny utichly.
Někdo mě chytá za ruku a smýkne se mnou směrem k sobě. Vidím špinavou tvář kapitána zeleného oddílu. Směje se.
Ano, směje.
Ptá se, jestli nechci náhodou utéct.
Samozřejmě mu odpovím že ne. Znovu se šíleně směje. Pouští mě a běží pryč z bojiště.
Pryč do lesů.
Jeho smích se mění v děsivý křik, zanikající v hudbě války. Dostihlo ho několik tmavovlasých barbarů. Zabili ho.
Nemohu utéct.
Přidávám se k nejbližší řadě a s křikem postupuji dál do kopce. Postupujeme a tlačíme nepřátelské vojsko na kopec, kde jsou zbývající balisty. Ozývají se prudké rány, mág má také plné ruce práce. Zrak se mi pročistil. Bahno po mě stéká proudem a z vrchu se blíží nová vlna nepřátel. Zařvu odhodláním. Můj křik se však ztrácí v bitevní vřavě. Znovu nás rozdělili. Stojím zády k neznámému a bojujeme bok po boku. Dlouho nevydržíme. Můj druh padá pod ranou jednoho z těch krvežíznivých barbarů. Otáčím se.
Jsem unaven.
Sotva zvednu meč a on mi ho s hrůzostrašným řevem vyráží z ruky.
Cítím smrt, je blízko.
Napřahuje se. Snažím se uhnout a letím do bahna. Rána dopadá vedle mě. Víc nic. On se hroutí podřezán k zemi. Chce se mi řvát, šíleně řvát. „Vraždění, hnusný vraždění!“ Už nechci! Cloumá se mnou zoufalost. Bez cíle upustím meč do bahna. „Už nechci!“Do obličeje mi přiletí sprška bahna. Znovu nic nevidím. Zoufalost vystřídal vztek. Nahmatám znovu meč a poslepu se plazím vpřed. Slyším tlukot srdce, bolí mě hlava. Cítím, že mě z bahna pozorují dvě mrtvé oči. Dvě mrtvé studené oči. Znovu zpěv a bubny. Postava přede mnou se otáčí a napřahuje ruce. Kdo je to? Bože! Vidím jen matnou siluetu. Nechci zemřít, ještě ne! Poslední zbytky síly mi umožní na kolenou vyslat ruku z těžkým mečem vstříc postavě. Ocel prochází do těla hladce. Na mou špinavou tvář dopadají kapky čerstvé krve. Tělo padá, já padám. Běží ke mně několik postav. Něco křičí. Dostávám ránu do hlavy. Ztrácím vědomí. Na nebi už převládá jen rudá barva, zelená zmizela.

Nevidím nic. Až teď – barvy - bílá, nebo spíš černá…ticho, zpěv. Pořád slyším ten zpěv, hučí mi v uších a straší mě jako poslední noční můra. Vznáším se. Vznáším se někde mezi životem a smrtí. Chci otevřít oči, povedlo se. Kolem mě se odvíjí pás krajiny. Jsem na nějakém voze, nebo jsem mrtvý?
„Nejsi mrtvý, spi.“ušpiněný obličej vedle mě je i přes značící utrpení vlídný a uklidňující. „Spi.“řekl ten hlas znovu. Nebojím se. Spím.
Kolem mě je všechno a nic. Jsem celý v bílém, nebo v černém? Asi umírám. Světlo,…či tma. Cítím se divně. Nebo se vůbec necítím? Stíny. Vznášejí se kolem mě. Plují ke mně. Nejsou to stíny, spíš duchové, ani dobří,…ani špatní, oni…
Probouzím se. Šílená bolest hlavy je to první co si uvědomím. V celém těle se mi pere tisíce malých ďáblů. Nemůžu pořádně zvednout ztuhlé ruce, které jsou obvázané prosakujícími obvazy. Sliny se mi mísí s pachutí železné krve, mojí krve. Ležím v tmavé, špinavé cele, která je plná výkalů a vyškrábaných nápisů na zdi. Ne, nejsem mrtvý, jen v zajetí. To je vlastně jako být mrtvý, ne, to je horší než být mrtvý… Počkat! Tohle prostředí znám, to je přece…
Po schodech ke mně sestupují tři muži. Jsou v plné zbroji. Mříž se otvírá a oni mě opatrně berou v podpaží. Vědí, že jim neuteču. S několika obvazy po celém těle jsem už neměl sílu na nic, chtělo se mi pít a spát. Hlavně spát. „Kam mě to vedete?“ptám se. Už jsem přesvědčen, že je to vězení královského hradu mé říše, říše za kterou jsem bojoval. „Jdeš na popravu.“řekl jeden. Vyznělo to spíše jako omluva. Světlo mě oslepilo. Vyděšeně mžourám na nádvoří hradu, poseté zvědavci, kteří netrpělivě žádají popravu. Na špalku je připraven první ubožák. Poznávám ho, je to ten, co mě utěšoval na voze. Pamatuji si to dobře. Ty jeho oči. Dívá se na mě dokud jeho pohled nezakryje černý šátek. Nemůžu, nechci to vidět, proto odvracím hlavu. Chvíle ticha
Sekyra dopadla, poznal jsem to podle náhlého zašumění v přihlížejícím davu. Někde se rozpláče dítě.
Vojáci mě znovu berou v podpaždí . Jsem na řadě? Bože! Proč?
Já…, nechci. Pohltil mě šílený strach, zasahující až do posledního koutku v mém těle. Závan čerstvého vzduchu mi osvěží smysly. Vedou mě ke katovi. Ten zkouší palcem ostří sekyry. Opodál stojí muž se zjevem úředníka a kněz. Král zde není. Pouta na rukou mě dřou a při pohledu na zakrvácený špalek mě zachvacuje nová vlna hrůzy. Už stojíme před katem. Tělo bezejmenného vězně už mezitím odnesli. Tlak na rameno mě nutí kleknout si. Úředník rozbaluje žlutý pergamen a čte: „Královský voják Dermír Belerán byl odsouzen za velezradu k trestu smrti setnutím hlavy.“ Z očí mi vytryskly slzy. „Bože,“vydechuji hrůzou. Copak mě nic nezachrání? Proč, proč mě popraví? „Co jsem udělal?“ ptám se, zatímco mi kněz kreslí kříž na čelo. „Můj synu,“připomínal mi svýma očima už dávno zemřelého otce. „Vždyť ty jsi zabil našeho čaroděje, Falciuse.“ Odstoupil a znovu se pokřižoval. Polévá mě horko. To, to musí být omyl, to není možné. Slyším něco o útoku nepřátelských čarodějů, o prohrané bitvě, o velkém útěku před ničím nezastavenou magickou silou nepřítele, o hrozné porážce a ztrátě pohraničí, o tom, jak jsem vlastně zavinil prohru…Zavazují mi oči. Vidím bratra, jak natahuje ruku. Vidím smrt, jak natahuje ruku, ale pořád doufám…doufám v zázrak, který mě zachrání.
Doufám marně.