Nokturno.net / tvorba / dílko

Dnes měla Ája opravdu dobrou večeři. Jana asi chtěla odčinit kusem teplého žvance vše, co se stalo. Měla v úmyslu zahnat černé myšlenky, které by snad napadaly její mysl, ústy kalorií říci: Ráda Tě opět vidím! Možná. Možná jí tak chutnalo pouze proto, že byla Jana tak dobrá kuchařka. Ví Bůh.
Plný žaludek nesnesl námitky a přinutil zmožené tělíčko k odpočinku na gauči. A tak složila údy na nejměkčím polštáři a přivřela oči. Nemohla spát, to ne. Hlídala, co se mihne okolo, aby mohla zakročit. Všem dobře známý stav bdělosti, kdy se jednomu nechce zalomit, ale pouze polehávat a snít. Přesně to teď chtěla, jen snít.
Hlava sice spočinula na polštáři, avšak toulala se daleko. Ano. Její nohy jsou hbité a výdrží se také řadí mezi ty lepší. Tuto vzpomínku ale dostihnout nemohla, vzdálila se jí totiž až moc daleko.
Svítilo sluníčko, paprsky ji lechtaly na břiše a svým tancem nutily ke škrábání. Tehdy bylo léto, to si živě pamatuje. Koruny stromů se pyšnily svou zelení a trsy trávy bujně rašily ze všech koutů dvora, obrůstaly i celou studnu tak, že skoro nebyla vidět. A právě za rohem studny se něco hnulo.
Bác!
„Sakra!“
Otevřela bleskurychle kukadla, hned si však uvědomila, že to jen v kuchyni někomu upadla vidlička. Opět se vracela ke studni a k pohybu, který ji tak zajímal. Podařilo se.
Ale to přece věděla, musela se chvíli zastydět, dalo se předpokládat, že za studní číhal její umolousaný a zlobivý bratr.
Rozhlédla se a na vše si vzpomněla. Zřela totiž i druhého bratra, i sestru. Všichni dováděli na dvoře. Na takové věci by neměla zapomínat. Panovalo přece léto, svoboda tekla mocnými řečišti jejich tepen a žil a oni neškodně užívali dětství a oddávali se rošťárnám, jaké jen prostranství kolem domu skýtalo.
A pak? Pak všichni odešli. Společně ne, ale každý zvlášť a každý úplně jinam. Už je nikdy neuvidí...
Áju odvál osud tři sta kilometrů od tohoto gauče, do zbrusu nové náhradní rodiny. Dům tam stál také, ale nikdo ji dovnitř nepustil. Dvorek rodina také vlastnila, ale ani památky po sourozencích, po trsech trávy, se kterými se dalo užít spoustu legrace, ani památky po studni. Zkrátka nic. Ale zvykla si tam. Šlo to, ano, rodina ji měla jistě ráda. Věděla to, dávala ji přeci také jíst. Věděla!
Tři sta kilometrů od gauče, tři sta kilometrů od domova. Nyní je zpět, vrátila se a už nikdy neodejde, Jana přeci tak dobře vaří!

„A co máme podle Tebe dělat?“ křičel Petr. „Nemůžeme vychovávat dva!“
„Já nevím. Opravdu nevím, jak jinak to můžeme řešit, Petře,“ odmlčela se a sbírala odvahu. Musím dostatečně hlasitě vyslovit mou myšlenku, tolik mě osvobozuje. Nechám-li tento nápad uhnít uvnitř svého nitra, uhniji nakonec zevnitř celá, rozleptá to mé svědomí. Vím to.
Nakonec Jana odvahu nalezla: „Možná. Možná bychom si ji mohli nechat. Myslím si, že na to máme. Víš, Petře, já už bych nechtěla nějaké dočasné řešení. Nechci nic zkoušet. Víš, Petře, já bych...“
Petr byl tou dlouhou a bezpředmětnou hádkou vyčerpaný. Věděl, že toto Janu hlodá celou dobu, ale rozčílilo ho to tak, jako by to byl neočekávaný úder pod pás.
„Ne! Ne, Jano, sama dobře víš, že už takhle nemáme čas. Podívej se na sebe, přijdeš večer z práce, máš spoustu starostí. Uléháme k ránu a ty si chceš na hřbet naložit další zátěž?“ sužovala ho představa, jak jeho žena trpí a on nemůže dělat nic než útrapy změnšovat.
Popadla ho lítost. Lítost protkaná rudou nití vzteku. Tvrdou, pevnou režnou nití: „Kdyby ji ta mrcha nenechala napsat tu blbou nemoc!“ vzkřikl ke stropu a to ho tak zmohlo, že se chytl křesla a posadil se.
Pectus excavatum. Vpáčený hrudník. Pokud se ukáže, že je to lež, prachpustá lež, jen aby se Áji mohla podle smlouvy zbavit, tak ji zakroutím krkem. To si pište!
„Petře, nepočkáme, až co řekne ten specialista?“ pronesla směrem ke svému muži po chvilince přemýšlení.
„Ano, ale stejně si myslím, že by bylo bláznivé ponechat si ji. Měli bychom ji najít nový domov. Už napořád. To je podle mě důležité,“ zakončil Petr rozhovor a odešel do ložnice.
Petr má pravdu, musíme jí najít lepší domov, kde bude mít nepřetržitou a kvalitnější péči. Zrak jí padl na spící Áju a došlo jí, jak se chová bezcitně.
Leží tady, očka zavřená. Melodie spánku ji unáší, víčka se něžně chvějí tak, jako když byla malá. Ještě než jsem ji nechala jít s tou ženskou. Byla pryč měsíc a už ji nechce. To bylo slibů na začátku, že? Já jsem si to měla pořádné rozmyslet. Teď pozoruji, jak se jí chvějí víčka, jak oddechuje a jak se jí zdvihá hrudníček. Ten hrudníček, který je podle lékaře tři sta kilometrů vzdáleného, deformovaný. Vrozená vada.
Nesmysl, udělala to proto, aby se jí zbavila. Prostě jí Ája nevyhovovala, a tak jí zkazila život. Táhne si s sebou nadosmrti známku vady. Deformace, která se nedá vyléčit. Nikdo to již definitivně nevyvrátí, stín klesl až příliš nízko na to, aby ho paprsky prorazily.
„Holčičko moje,“ zašeptala jí do ouška a pomalu se zvedla k odchodu.

V čekárně seděli dva lidé. Mráz, který venku panoval, je nutil nosit šály a kulichy. Byli zahalení a do tváře jim nebylo vidět. Už dlouhou dobu se ani jeden z nich nepohnul. Hlavy skloněné, ale uši nastražené. Za dveřmi ordinace poslouchali hádku mladého páru.
Jeden zakuklenec vytáhl kapesník, musel si otřít oči, ale chtěl to zamaskovat tak, aby neporušil vakuum tiché místnosti.
Když na jevišti herci předvádí životní výkony a strhávají diváky do víru představení, nikdo v obecenstvu ani nedutá, hltá každý pohyb zářících hvězd a nemůže se nabažit té harmonie umělců, propracovaných, hlubokých, ale zároveň humorných dialogů. Takové to je v divadle, když se daří.
Naši dva zakuklení diváci nesledovali nablýskané rekvizity, ale otlučené překližkové dveře. Neposlouchali neotřelé promluvy herců, ale slova dvou mladých lidí, kteří brzy ráno vstali a cestovali půl dne, aby předvedli hru psanou životem.
„Slyšela jsi? Doktor říká, že je to pravda. Je to ta pitomá nemoc!“
„Tak pojedme a tu operaci zaplatíme!“
„Zbláznila jsi se? Do Mnichova na operaci za můj půlroční plat? Vždyť na to nemáme ani kdyby se složili všichni příbuzní! Nejde to, poslechněme doktora a zkraťme jí to trápení“
„Ne! To nejde! To nemůžeme udělat!“
„Musíme, bude to lepší pro nás i pro ni! Věř mi!“
„Ne!“
„Ano!“
„Ne!“
„Lásko, prosím!“
Oba dva muži v čekárně slyšeli hluboký nádech ženského hlasu. Napětí by se dalo krájet. Očekávali, co odpoví.
Dveře se rozletěly. Spatřili bílého doktora, jak se sklání nad uspaným tělem a proklepává injekci, mladého muže, který stojí jako sloup a otírá si oči kapesníkem. Obraz se opět změnil a ze dveří vyběhla do čekárny žena, majitelka hlasu, který do poslední chvíle vzdoroval.
Oba vyskočili leknutím, hleděli na ni.
Opřela se zády o dveře, nadechla se zhluboka a svezla se až k zemi s výdechem:
„Moje malá holčičko...“ Pak propukla v pláč.
Psi u nohou obou diváku v čekárně začali štěkat. Štěkali protože jejich páni prudce vstali, protože si mysleli, že žena před nimi potřebuje přivolat pomoc, ale také proto, že věděli, že za překližkovými dveřmi právě zemřelo štěně.