Nokturno.net / tvorba / dílko

8:07 a.m. 12.11 2003
Byl nejlepší. Ano, tehdy se říkalo: ,Marc Graham, to je třída!‘ Všichni to vyslovovali s náležitou úctou. Byl široko daleko nejpřesnější a nejžhavější publicista. Každý plátek by dal první stránku za to, aby ho mohl mít ve svém týmu. A když přešel do newyorských Times, tak mu všichni s úctou vykali – i pan šéf, a to byl o plných dvacet let starší – a skákali kolem něj. ,Pane Grahame, kafíčko? Nebo sušenku? Obtěžoval by vás moc ten další termín? Zaparkuji vám auto! Klidně vám na té tiskovce s prezidentem zajistím místo v první řadě, od toho tu jsem, ne? A nechtěl byste právo první otázky? To jen že jste to vy.‘ Tohle slýchal pořád. Dřív to pro něj byla samozřejmost, teď už jen hudba z ráje pro vyhnaného Adama.
Jo, prostě to skončilo. Teď má sport v Daily Holetownu v Missouri. A v zimě navíc fejetony za Patricka Douglese, toho největšího blba v severní Americe. Dávno poznal, že nejpravdivější je tvrzení, že nejhorší je srážka z blbcem. A když nejlepším přítelem toho blbce je ředitel a censor v jedné osobě, tak se dobrý výkon podává jen velmi těžko.
Byl vděčný, když ho po tom fiasku vzali aspoň sem, teď už si ale není jistý, jestli by nebylo lepší zůstat pod mostem. Každý den, když přijde do kanceláře, tak slyší: ,Jak se má senátor Calvin, co Marcu?‘ Když to neřekne Douglas, udělá to za něj Finley. Dokáží dokonale zkazit den. Vždycky si potom vzpomene na ten tlustý ksicht, který mu mává před obličejem Timesy a řve: ,Zničil jste mi kariéru, teď ji zničím já vám! Vy si na mě ještě vzpomenete, až si budete v redakci balit věci! Já mám známých ještě dost…‘ A tak skončil jeden z nejlepších žurnalistů ve státech. A proč? Že dělal svou práci a napsal čistou pravdu? Skandál z toho byl sice velký, ale Calvin se z toho tak jako tak vyvlík‘, takže na to doplatil jen Marc. Ironie osudu. Svými články se dostal na vrchol a právě ony ho srazily na dno. Dřív měl z toho deprese, protože svou práci miloval a teď je a bude nic. Nyní z toho měl hořký pocit. Ne křivdy, ale zlosti. Všechno je byznys! Všem jde jen o peníze! Druhé jméno spravedlnosti je dollar.
Takto uvažujíc, si ani nevšiml, že jeho auto se řítí po výpadovce rychlostí sto osmdesát kilometrů za hodinu. Lauren vedle něho ani nedutala. Znala ho už natolik dlouho, aby pochopila, že táta má zase jednu z těch svých nálad, kdy je lepší mlčet. Její desetiletá hlavička ale nebyla s to pochopit, proč jezdí táta tak rychle, když ví, že je s ním ona. Dnes se však opravdu bála. Silnice byla kluzká a v zatáčkách a pod nimi prudce klesal strmý sráz. Jel jako zběsilý. Dělal to vždycky, když ho to chytlo. Nebyla s ním potom kloudná řeč. Naštěstí se potom vždy rychle uklidnil. Dnes ho to ovšem bralo docela dlouho. Při další zatáčce to Lauren nevydržela.
„Tati, prosím brzdi!“ zakvílela tak, až Marca zamrazilo. Dupl na brzdu. Z pod kol se vyloudil hlasitý zvuk, ale auto se dál pohybovalo po zledovatělém úseku cesty tou samou rychlostí. Na poslední chvíli uviděl Marc, že auto míří přímo ke skalnaté mezi. Snažil se auto strhnout na druhou stranu, ale ani otočení volantem o tři sta šedesát stupňů nezabránilo katastrofě. Pak už si pamatoval jen náraz, zvuk rozbitého skla, Laurenin výkřik plný děsu a krev…


Všude kolem bylo bílo. Kráčel po měkké cestě, která byla posypána okvětními lístky. Ve vzduchu byla cítit jemná vůně fialek. Kam jenom dohlédl, bylo vše klidné a až nadpozemsky tiché. Kdosi mu sáhl na rameno.
„Ahoj, jsem Mike, tvůj nový průvodce.“
„Průvodce? Nechápu. Průvodce kde?“ Marc se cítil zmatený, ale z neznámého muže čišela jistota a bezpečí. Měl kolem sebe auru klidu, která utlumila Marcův výbuch dalšího vzteku, kterým v poslední době hojně oplýval.
„Provedu tě tvým dosavadním životem. Ukážu ti nejdůležitější křižovatky tvého počínání a společně potom zhodnotíme tvá rozhodnutí. Můžeš ale odmítnout a vrátit se zpátky prostě pokračovat ve svém úsilí. Vyber si.“
„A co se vlastně stalo? Kde to jsem? Kde je Lauren? Proč mi to chcete ukazovat?“ Marc nebyl schopný rozumně uvažovat, ale jeho otázky pramenily z ohromení. Jako by najednou ztratil paměť.
„Na svoje otázky najdeš časem odpověď sám. A teď pojď, podíváme se, jak že to bylo s tím tvým přijetím do Timsů.“
Marc nevěděl, co si má myslet, ale pohled na muže, který se mu zjevně snažil pomoct ho naplňoval zvláštním pocitem.
„Pracoval jsem předtím v Chicago Today. Denně jsem chodil domů kolem devíti a vstával jsem v pět. Velmi tvrdě jsem pracoval. Když mi to tehdy Sue řekla, myslel jsem, že se zblázním. Byla to nejšťastnější chvíle v mém životě …“ Marc se zarazil, všiml si výrazu Mikovy tváře.
„Řekl jsem něco špatně?“ opatrně zvedl obočí.
„Ne, já jen že povídáš o nejšťastnější chvíli tvého života, ale všiml sis někdy, co tomu říkali tví nejbližší?“
Marc svraštil čelo. O tomhle nikdy nepřemýšlel.
„No, myslím si, že tehdy na mě byla moje žena Kate ještě hrdá. Ano, myslím,že ano. Problémy nastaly až v New Yorku. Nebyla schopná zvyknout si na nové prostředí.“
„Opravdu? Neřekl bych, že to bylo prostředím. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, jak moc byla v ty dny sama? O tom, že celý den s nikým nepromluvila? Měla na starosti dítě, domácnost, náročnou práci a ještě fungovala jako tvoje sekretářka. Za tu dobu v New Yorku jsi ji vzal jednou na Broadway a ještě jsi v půlce představení odjel na mimořádnou tiskovku.“
Marc se hořce usmál: „Mluvíte jako její rozvodový právník.“
„Vidíš, toto je ještě k tomu tvoje jediná omluva. Navíc mě. Nebo jsi jí to někdy řekl?“
„Ne.“
„Dobře, ale to nestačí. Copak jsi jí řekl u soudu?“
„To se ale nevztahuje k mé práci!“ Marc se téhle otázky bál. Měl strach, i když jen těžko dokázal popsat proč, protože si nikdy nepřiznal, co pro Kate soud znamenal. To díky němu teď žije ze dne na den, bez dcery a sama.
„Nevadí, jen povídej.“ Mike mluvil tichým a přesvědčujícím hlasem.
„Já, no, řekl jsem jí, že je mrcha, která se nestará o naši dceru a místo toho jezdí po mejdanech s nějakým feťákem.“ Marc se odmlčel. Vzpomněl si na její pláč u soudu. Běhal mu z toho mráz po zádech. Teprve teď si uvědomil hrůzu svého činu. Uvědomoval si dodatečně ten vzlykot a nářek ženy, kterou miloval, uvědomoval její tichý úžas, když o ní mluvil jako o někom jiném. Ona ho milovala. On ji ne. On ji ne? Tak proč to udělal?
Mike poznal změnu ve smýšlení. Byl čas pokročit dál.
„A teď mi pověz něco o tom tvém článku o senátoru Calvinovi. Také tam bylo vše v pořádku?“
„Ano, za všechny informace se mi zaručil můj člověk.“
„Ale Marcu, vždyť ty moc dobře víš, co byl Joshua zač. A že byl tvůj člověk, to se taky nedá říct. Byl to obyčejný podvodníček, který byl živ z toho, cos mu za jeho lži zaplatil, nic víc.“
„Ale zpráva byla přece pravdivá.“
„Za jakou cenu? Nepravdivá zpráva by tě zničila a tak sis nechal zjistit něco zaručeného. Hloupý způsob.“
Marc měl najednou pocit, že kdyby byl Mike jen obyčejný člověk, pravděpodobně by ho teď uhodil. Nemohl pochopit, kde tenhle dobře oblečený muž ve středních letech doslova vyhrabal takové věci. Věděl to přeci jenom Marc!
„Uznávám, že to nebyl zrovna férový způsob, jak se dozvědět pravdu, ale tehdy jsme všichni věděli, co je Calvin zač. Šlo o to ho shodit, protože takový člověk nemá v senátu co dělat. Stejně nechápu, jak se někomu podařilo dostat tam takovýho vola. Museli někomu hodně zaplatit. I když takový úplatek by zruinoval i americkýho prezidenta. Nikdo není tak blbej, aby si vzal tohle na svědomí.“ Marc se hodně rozčílil, ale hned mu došlo, že tehdy napsal ten článek z trochu jiných pohnutek. Chtěl ukázat, co v něm ještě je. A na tohle dojel. Neměl se míchat do něčeho, co měl jen posoudit. Měl před sebou perfektní kariéru, vedle sebe krásnou ženu, nádherné dítě, hodně peněz. Zbyly mu jen oči pro pláč, smutná malá Lauren, podraz na Kate a příšerná práce. Vlastně si to zaslouží. Nejvíc ze všeho by si teď přál vrátit čas. Bylo mu ze sebe zle. Tím spíš, že mu stačilo jenom nahlas přiznat všechny ty hrozné věci, kterých se dopustil. Ale teď už to nejde napravit. Je idiot. Zaslouží si to, co má. A snad by měl dopadnout i hůř.
„Vidím, že jsem splnil svůj úkol. Měj se dobře Marcu a nezapomeň, že je lepší pozdě než nikdy.“ Mike se naposledy otočil a zamával Marcovi na pozdrav. Potom se začala krajina kolem Marca točit, až se slila do jediné šmouhy. Marc se snažil vykřiknout, ale nějaký známý hlas vedle něj se ho snažil konejšit. Pořád opakoval…

„Všechno bude fajn, Marcu. Všechno bude fain!“

Marc ztěžka otevřel víčka. Před sebou spatřil Kate. Ležel v neznámé místnosti a všechno kolem bylo bílé.
„Kde to jsem?“ myslel, že po téhle otázce snad umře vysílením.
„Jsi v nemocnici. Měl si autonehodu. Lauren měla jen pár modřin a kromě šoku jí nic není, nemůže teď přijít, ehm, ale ty jsi dopadl mnohem hůř. Budeš tu muset ještě dlouho ležet, než se vyléčíš.“ Do prostěradla se vpila těžká slza.
„Kate, já se ti chci omluvit.“ Marc si vzpomněl na poslední Mikova slova.
„Ticho, nesmíš se unavit. Jsi ještě moc slabý.“
„Ne, musím ti to říct. Moc jsem tobě a taky Lauren ublížil. Promiň mi to, prosím. Moc vás obě miluju.“ Vyrazil to ze sebe z posledních sil, ale prostě to musel říct.
„Já to vím a dávno se na tebe nezlobím, taky tě miluju, budeme zase velká šťastná rodina jako na začátku.“ Jedna po druhé dopadaly slzy na polštář, na zem i zkřehlé a nehty rozryté ruce, měly průhlednou barvu, ale byly plné krve z bolestí rozdrásaného těla.
„Jo.“ Marc se usmíval. Opravdu bylo všechno fain. Svět se s Marcem znovu zatočila. Všude bylo ticho a poklid a on klidně vpadal do svého snu, kde se na něj z dálky smála Lauren.


10:22 p.m. 12.11 2003
„Je mi to líto, paní Grahamová, ale Marc měl vnitřní krvácení. Přijměte prosím mou nejhlubší soustrast nad smrtí dcery a nyní i manžela.“







written by Petra Pisková
http://www.informace.cz/timur/textpetra.html