Nokturno.net / tvorba / dílko

„Krásné páteční ráno, je právě 6,30 a pokud se podíváte z okna, máme slunečný červnový den.Náš teploměr ukazuje 21°C, takže nás jistě čeká další z horkých dnů. K příjemnému vstávání vám zahraje…“ Automatickým pohybem zamáčkla tlačítko radiobudíku. „Už je zase ráno. Sakra, spala jsem vůbec?“ pomyslela si a protáhla se na posteli, až na zem sklouzla peřina.

Irma Kučerová (22) mladá, sympatická blondýnka s jasně modrýma očima a pěknou postavou, pracující jako sekretářka u místního velkopodnikatele na výrobu plastového nábytku, ač velice pohledná a milá, stále ještě nenašla toho pravého a tak bydlí ve své dvougarsonce sama. Necítila se ale nikdy osamělá. Zrovna včera to s kamarádkou trošku v místním baru protáhly a v mobilu ji přibylo číslo vtipného mladíka Libora, který jim večer dělal společnost. Pomalu vstala a přešla pokojem k oknu, roztáhla žaluzie a koukla do okna protějšího domu. Mimoděk se ušklíbla. Stál tam. Jako každé ráno posledního 3/4 roku. Nenechal by si přece ujít příležitost podívat se na takové vzrušující divadlo.

Jindřich Voráček, čerstvý důchodce, po fyzické stránce stále silný muž, ale od doby, co ho opustila žena, mrzutý a nepříjemný podivín. Pravda, podivně se choval vždy, ale co zůstal sám, tak se vše mnohem zhoršilo. Nechodil mezi lidi, moc o sebe nedbal a takřka nemluvil. Uzavíral se kousek za městěm na své zahrádce s králíky a slepicemi a prý občas chytil a snědl nějakého psa. Místním dětem pohled na jeho neupravený zevnějšek naháněl strach a jeho jméno padlo v nejedné z jejich strašidelných historek.

Irma otevřela okno a labužnicky se protáhla v hřejivých slunečních paprscích. Byla nahá, protože v takovém horku spala nejraději bez noční košilky. Cítila, že jeho oči jsou upřené na její krásné, pevné, opálené tělo. Dělalo jí dobře vědomí, že ho takhle může dráždit. Bavila ji tahle každodenní hra. Pak letmo koukla na velké hodiny a spěchala do sprchy. Přemýšlela o mladíkovi, co ji včera tak dobře pobavil v baru. Jeho usměvavé, milé oči viděla stále před sebou a musela sama sobě přiznat, že se jí velmi líbil. S posledními kapkami chladivé sprchy spláchla i hříšné myšlenky, rychle se oblékla a spěchala do práce. Neměla to daleko a ranní procházka ji příjemně osvěžila.

Práce probíhala bez problémů a její mysl si pohrávala s představami, jak nejlépe užít volného víkendu. Z chvilkového snění ji vytrhl zvuk smsky. „Ahoj, nezlob se že píšu, ale včera večer to bylo fajn a kdyby ses neurazila, rád bych tě někam pozval na večeři nebo jen na skleničku. Libor.“ Musela si to přečíst několikrát, aby uvěřila, že je to opravdu tak. Na tváři se jí rozzářil úsměv a uvnitř vnímala lechtivé teplo. Mezitím Libor (24), student práv, nervózně čekal na odpověď. Irma ho ho okouzlila na první pohled a on nebyl žádný dobyvatel ani sukničkář. Kamarádi z koleje si ho někdy dokonce dobírali, jestli není spíš na chlapečky. Když si přečetl odpověď „Proč ne“ usmál se. Ulevilo se mu, že se neztrapnil. I když jí v podstatě ještě neznal, už mu záleželo na tom, co odpoví. Napsal tedy ještě, že na ni počká na konečné autobusu přesně v 19. hodin a domluví se, kam půjdou.

Hodiny se nekonečně vlekly. Co pět minut koukala, jestli se už velká ručička nepřiblížila k půl páté. V hlavě si snad tisíckát představila, jaké to bude večer. Dávno měla vybrané, i co si vezme na sebe, jen kdyby ten čas… Konečně mohla jít domů. Pospíchala. Chtěla se udělat co nejkrásnější, protože jí na té nečekané schůzce záleželo čím dál víc. Přemýšlela, jestli nemá přeci jen zavolat Alici a svěřit se jí, ale čas ubíhal příliš rychle a tak čert vem všechna pravidla bezpečnosti a o tom, že jde sama na schůzku s cizím klukem, nikomu neřekla. Bylo horko, tak si oblékla romantické bílé šatičky s malými kvítky a přes ruku přehodila lehký bílý svetřík, kdyby se zdržela až do noci.


„Vypadá opravdu kouzelně,“ pomyslel si Libor, sotva vystoupila z autobusu.
„Ahoj, rád tě vidím,“ přivítal jí a podával rudou růži.

„Ahoj, já tebe taky. Děkuju,“ řekla hlasem sevřeným trémou a políbila ho na tvář.

„Tak kam půjdeme?“ zeptal se celý červený, protože ten letmý polibek ho překvapil.

„Nechám to na tobě, ty jsi mě pozval“.

„Tak tedy dobře, znám nedaleko odsud příjemnou vinárnu, kde se dá slušně najíst a vždy v pátek se tam i tančí“.

Usmála se, protože tato představa přesně zapadala do jednoho z jejích odpoledních romantických snů. Měli štěstí a sehnali poslední volný stůl. Pěkné prostředí, Libor vybral dobře. Objednali si jídlo a pití a konverzace plynula lehce, jako by se znali už spoustu let. Vzájemně okouzleni, nesledovali ubíhající čas a povídání o práci, studiu a i životě občas zpestřili tancem. Když je upozornil číšník, že co nevidět budou zavírat, protože jsou tři ráno, nechtělo se jim to ani veřit. Tichými ulicemi města šli pomalu až k jejímu domu.

„Nechceš jít ještě ke mně nahoru na čaj nebo na kávu?“ navrhla trochu rozpačitě, když se u dveří nemohli od sebe odtrhnout.

„Jestli ti to nebude vadit, půjdu rád, ale nemysli si…“

„Psst, nemyslím,“ prst mu přiložila na rty.

Unavení dlouhým nočním milováním se probudili až kolem poledne. Byli šťastní a zároveň překvapení, protože oba dva navazovali vztahy většinou dost pozvolna a představa, že by po prvním rande skončili v posteli, jim byla cizí. Ale tentokrát, tentokrát to bylo jiné. Irma vstala jako první a dle svého zvyku otevřela okno dokořán a dýchala voňavý čerstvý vzduch. Naučeným pohledem zkontrolovala protější okno. Stál tam. Dneska čekal opravdu dlouho na své představení. Z tváře mu zmizel úsměv, když viděl nejen Irmu, ale nějakého neznámeho chlapa, jak k ní zezadu nahý přistoupil, objal a zatím co ji líbal, tak do svých velkých rukou uchopil její pevná prsa. „Bastarde!“ procedil vztekle mezi zuby a zatáhl záclonu. Nemohl se dívat na to, jak se „jeho“ Irmy dotýká někdo jiný.

Libor zůstal celý den. Pozdě odpoledne se dohodli, že si dojde na kolej pro pár věcí, něco na sebe a po cestě koupí láhev dobrého pití a Irma skočí do obchodu a uvaří nějaké jednoduché jídlo. Chtěli trávit veškerý čas jen spolu. V kuchyni voněly přírodně osmažené kuřecí řízky a Irma právě dodělávala zeleninovou oblohu, když uslyšela tiché zaklepání na dveře. Pospíchala otevřít, jen v předsíni letmo pohlédla do zrcadla a upravila za ucho neposedný pramen vlasů. S úsměvem otevřela dveře. Stál tam Jindřich! Využil jejího překvapení a v mžiku byl vevnitř a držel jí ruku na ústech, aby nemohla křičet. Snažila se vyprostit z jeho sevření, ale marně. „Tak ty si myslíš, ty děvko, že se můžeš přede mnou denně producírovat nahá?“ zasyčel jí do ucha. Pak jí jazykem přejel po tváři. Projela jí vlna hnusu. Chtělo se jí zvracet, nemohla dýchat a strašně jí bušilo srdce.

Po tváři jí stékaly slzy, když jí vlekl do kuchyně. Pak ucítila prudkou ránu do hlavy a asi jen díky pudu sebezáchovy neztratila vědomí. Nedokázala se ale bránit. Do úst jí nacpal špinavý hadr a ruce svázal za zády.

„Teď teprve něco zažiješ,ty malá čubko,“sípal a hlas mu přeskakoval vzrušením, když si rozepínal dlouho neprané kalhoty. Teprve nyní omdlela. Jemu na tom nezáleželo, snad si ani nevšiml… jeho mysl ovládala jen touha po uspokojení.

Libor opatrně odemykal dveře Irmina bytu. Chtěl ji překvapit. Těšil se na milý úsměv a její sladké rty. Jakmile ale vstoupil do maličké kuchyně a uviděl ji ležící na zemi a krvácející, zmocnila se ho panika. Sledoval nevelkou postavu, která se pomalu zvedala ze země. Po několika nekonečných vteřinách mu všechno došlo. V hlavě mu běžely myšlenky závod o život. „Nic jsem neviděl…..neznám vás…odejděte a já nikomu neřeknu, co jsem viděl a co se stalo…nezavolám policii, nemusíte se bát…jen odejděte. Nic víc se už nemusí stát!“ snažil se chvějícím se hlasem na neznámého muže, který k němu stál zády, mluvit. Muž mlčel a Libor nemohl vidět jeho tvář, ten nepřítomný výraz s křečovitým úsměvem. Neviděl, že se mu v ruce zablýskl nůž, kterým ještě před chvílí připravovala Irma jídlo. Na malý okamžik měl dokonce pocit, že se mu podařilo neznámého útočníka přesvědčit. Pak se Jindřich prudce otočil a vzduchem zasvištěla čepel nože a neomylně prořízla Liborovo hrdlo. Pomalu se chroptějící skácel k zemi a pod ním se začala tvořit kaluž krve.

„Je pondělí, hodiny ukazují 6,30 a na vaší oblíbené rozhlasové stanici právě vysíláme zprávy,“ znělo z rádia. Jenže tentokrát ho nikdo nevypl. Obě Irminy ruce byly přivázány k věšáku, stejně jako její nahé tělo bez života a celá ta podivná socha visela jakoby vystavena nedaleko okna s napůl roztaženými žaluziemi.
Tak jako každé ráno touto dobou odhrnul Jindřich záclonu a zálibně se zahleděl do jejího okna….