Nokturno.net / tvorba / dílko

"Sbohem Nav" řekl jsem dívce, která stála přímo přede mnou a smutně se na mě dívala.
Ještě jsem se zmohl na poslední polibek a rychlým krokem jsem odešel z jejího bytu. Vím, že jsem jí zranil, a taky vím, že zraňuji sebe, ale je to tak pro ní lepší. Za žádnou cenu se nesmí dozvědět pravdu. Tuhle pravdu ani já sám nechci přijmout, tak jak by ji pak mohla přijmout Navara ?!
Jmenuji se Tuareg, je mi 22 let a pocházím z malého města jménem Patch. Můj příběh začíná před 2 lety právě touto nocí. Vracel jsem se od Nav, když v tom mě někdo popadl zezadu za krk a odtáhl do černého auta značky Wolksvagen. Ucítil jsem malé štípnutí, a poté jsem upadl do bezvědomí.
Když jsem se probudil a rozhlídl se, zjistil jsem, že sedím na zemi v lese připoutaný k velkému dubu. Dlouhou dobu se nic nedělo, ale když jsem asi po 2 hodinách zkusil zavolat o pomoc, přišel ke mě nějakej chlap, sedl si vedle mě a zalepil mi pusu páskou. V té chvíli mi nezbývalo nic jiného, než čekat co se bude dít. Asi po dalších dvou hodinách přišel jiný chlap s velkým loveckým nožem. Nejprve jsem viděl, jak bez lítosti zabil svého komplice. Poté se otočil a pomalým krokem došel až ke mně a bez jediného slova mi vrazil nůž do těla. Poslední co si z té noci pamatuji, je ostrá bolest přímo uprostřed mého srdce.


O 2. roky později ….


"Byl to krásný večírek, krásně jsem si ho užila". Byly moje poslední slova pro mojí nejlepší kamarádku Merivu, když jsem musela jít z večírku uspořádanýho na její 22. narozeniny.
"Jsem ráda, že ses bavila Nav, jen je škoda že už musíš jít" pravila smutně. Já se na ni povzbudivě usmála a odpověděla jsem jí "Je mi to líto, ale zítra musím do práce, a šéf by mě asi nepochválil, kdybych přišla s kocovinou. A neboj se, večer pro tebe ještě nekončí, pořádně si ho užij". Pak jsem ještě dodala, že až dorazím domů, tak jí zavolám. Rozloučily jsme se a já vyrazila hlavní ulicí pryč z večírku.
Cesta domů vedla nejprve hlavní ulicí, ale poté jsem musela odbočit do temné úzké uličky, kde jsem vždy měla strach, když jsem jí procházela. Ani dnes tomu nebylo jinak.
Když jsem byla uprostřed uličky, uslyšela jsem za sebou nějaké kroky, ale když jsem se otočila nikdo tam nebyl.
"Asi mám halucinace z toho alkoholu" pomyslela jsem si a šla dál.
Po několika dalších krocích jsem je opět uslyšela. Ale tentokrát ,když jsem se otočila, jsem vyjekla strachy.
"Páni, vyděsil jsi mě" usmála jsem se na toho muže přede mnou.
Jmenoval se Jimmy. Můj soušasný přítel.
Jimmy se nesmál přátelsky, ale škodolibě. Vydal se pomalým krokem ke mně a jeho výraz se pomalu měnil. Když už stál přímo přede mnou, jeho výraz by se dal přirovnat k divokému zvířeti před ulovením své kořisti. Nyní jsem teprve poznala, kdo to doopravdy je.
"Počkej !" pokusila jsem se ho zastavit, ale Jimmy neodpověděl.
Místo toho vytáhl z kapsy dlouhý provaz a podíval se na mě. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Dlouhou dobu jsem zírala na ten provaz a stále dokola si opakovala že se mi to jen zdá a že jsem v bezpečí. Ale když jsem pochopila, že je to skutečnost, rychle jsem se otočila a začala utíkat. Bohužel, moje boty na podpatku mi v tom rychle zabránily. Jimmy ke mně pomalu došel, chytil mi ruce a svázal je tak pevně, abych se nedokázala osvobodit. Prosebně jsem se mu podívala do očí, a doufala, že to nějakým způsobem zabere. Bohužel jsem se zpletla . Jakto,že je tak chladný a nelítostný ?! Takový přece není, nemůže být !
"Jimmy, proč to děláš ?? Co jsem ti udělala ?? " zeptala jsem se.
Když se neosvobodím, tak chci aspoň vědět příčinu jeho činnů. Ale ani teď mi neodpověděl. Nezbývalo mi nic jiného, než se dívat co se bude dít dál. Jimmy si sedl naproti mně a poprvé, když se na mě podíval, vypadal tak, jak ho znám po celý dva roky. Zhluboka se nadechl a zpustil.
"Není to nic osobního, ale mám jednu určitou nemoc, která nejde vyléčit ale neumírá se na ni. Dokonce ten, kdo zemře, nezáleží jestli na nějakou nemoc nebo násilím, se znova probudí. Takže zemřít může jen na stáří." smutně mi pohlédl do očí a já tam zahlídla záblesk lítosti. Poté opět pokračoval.
"Je to vyjímečná nemoc a většina lidí ani neví, že existuje. Jmenuje se Killfa a člověk, kterou jí trpí, se nazývá killfar. Já jsem jeden z nich." tentokrát odvrátil pohled a já poznala, co bude následovat.
Naposledy se odmlčel aby mi mohl dopovědět všechny informace, který mi k ničemu nebudou.

"Tato nemoc způsobuje nadměrnou chuť k zabíjení, k touze po krvi. Každý killfar má vlastní způsob zabíjení, který nemění a který žádný jiný killfar nenapodobuje" dokončil své vyprávění Jimmy a já jsem věděla že se blíží můj konec.
Nevěděla jsem co udělat, a tak jsem radši mlčky koukala na Jimmyho co bude dělat. Po 10 minutách jsem pozala jeho styl zabíjení. Když se ke mně pomalu přibližoval, chtěla jsem se aspoň rozloučit s ním, a tak jsem to udělala.
"Sbohem Jimmy, měla jsem tě opravdu ráda". To byla moje poslední slova v tomhle životě. Když ke mně Jimmy přišel ucítila jsem ostrou bolest uprostřed mého srdce a poslední obraz, který jsem viděla, byly Jimmyho oči plné slz