Nokturno.net / tvorba / dílko

„Sakra, pozvánka! Bez ní bych nemusel ani chodit,“ ulevil si Pierre nahlas a zase zavřel dveře od bytu. Nemusel ji hledat dlouho, ležela na hromádce knih v obývacím pokoji. Sebral ji a přeloženou vsunul do vnitřní kapsy šedého saka. Ve dveřích do pokoje se ještě jednou otočil a očima prolétl celý pokoj.
Krátce na to už otáčel klíčem už otáčel klíčem v zámku vchodových dveří a svižným krokem dvacetiletého muže se vydal na domluvenou schůzku.

„Další prosím,“ vytrhl ho ze zamyšlení nepříjemně nakřáplý hlas subtilní sestřičky v příliš úzké uniformě.
„Už jdu,“ usmál se na ni omluvně a po prošlapaném linoleu se vydal k pootevřeným dveřím ordinace.
Když za půl hodiny stejnými dveřmi vycházel z ordinace ven, byl jeho svižný krok i úsměv pryč. Jak málo se v tu chvíli podobal tomu mladíkovi, který před krátkou dobou vešel dovnitř. V ruce křečovitě svíral na stroji psaný nažloutlý papír. Místo, aby jej úhledně složil do kapsy, tak ho roztřesenou rukou nacpal do kalhot.
„Jste v pořádku? Nechcete se na chvilku posadit?“ ozval se zase ten nepříjemný hlas.
„N-ne to ne-nebude potřeba.Už je mi mnohem lépe,“ odpověděl bezvýrazným hlasem Pierre. Tentokrát bez sebemenšího náznaku úsměvu.
„Opravdu?“ nedala se odbýt sestřička, ale viděla už jen jeho pomalu se vzdalující záda.
Bylo krátce po poledni, když se Pierre vypotácel z nemocnice. Zastavil se před vchodem právě v okamžiku, kdy kolem projížděla křiklavě červená dodávka obchodu se sportovními potřebami. Z volné plochy se na Pierra křenil malý kluk s basebalovou rukavicí na ruce a bublinou u úst. V bublině bylo tlustými písmeny napsáno „CARPE DIEM“.
„Carpe Diem,“ zopakoval tiše a poprvé od doby, co vyšel z ordinace se lehce usmál. O poznání svižnějším krokem se vydal širokou ulicí pryč od ponuré budovy nemocnice.
Zastavil u prvního bankomatu, vložil do něj kartu a hbitými prsty vyťukal vstupní kód. Za pár okamžiků už v ruce držel poměrně velkou sumu peněz, kterou nacpal do kapes u kalhot a s tím se vydal k nedalekému pouličnímu stánku s nápisem „Hot Dog“
„Jeden Hot Dog, prosím,“ požádal zdvořile prodavače a přinutil se k úsměvu. Prodavač mu nevrle podal párek v housce zasypaný zeleninou a ledabyle namočený v hořčici. Na kovovém tácku přistály dvě padesáti frankové bankovky.doprovázené nevýrazným „to je dobré“.
Prodavačova tvář se jako mávnutím kouzelného proutku rozjasnila a šťastný muž začal Pierrovi koktavě děkovat. Ten se však ani neotočil a zanedlouho zmizel pouličnímu obchodníkovi z očí. Hot Dog v něm zmizel během několika vteřin, jako by ho jedl poprvé a v ruce už držel jen zmuchlaný ubrousek potřísněný hořčicí.
Zastavil se. Přemýšlel, co dál. Jeho oči upoutal velký neonový nápis na budově na druhé straně ulice. „Le Cinema“ stálo tam. Pierre zamířil k nejbližšímu přechodu a spolu s davem lidí se po něm přesunul na druhou stranu a za pár minut už klepal na okénko u pokladny kina.
„Co chcete?!“ ptala se nazlobeně stará paní za pultem. (Opět ten nakřáplý hlas-kolikrát ještě?)
„Jeden lístek, prosím,“ spustil opět zdvořile.
„Hraje se až za tři hodiny, to neumíte číst nebo co?“
Pierre sáhl do kapsy a položil před stařenu několik bankovek. Té se zablýsklo v očích a dychtivě peníze shrábla.
„Běžte se posadit,“ řekla, o poznání příjemněji a ukázala směrem k sálu.
Když se asi za dvě hodiny světla v sále znovu rozsvítila, seděl Pierre, jako zhypnotizován, ve stejné pozici , jako když světla zhasínala.
„Film už skončil…“ vytrhla ho stařena, už zase nepříjemným hlasem, z transu.
„Eh, promiňte, byl jsem v kině poprvé,“ ozval se po chvilce Pierre a zvedl se k odchodu.
Smrákalo se.
Chvíli se nechával jen tak unášet řekou lidí, mířících k různým cílům. Zdálo se, že jen on cíl nemá. Dav ho pomalu unášel neznámým směrem, až se Pierre ocitl na mostě klenoucím se přes dálnici. Ano! To je to místo, tady se mu líbí. Tady se vzepřel mohutnému proudu lidských těl a zachytil se nízkého kovového zábradlí.
Stál. Díval se dolů na auta projíždějící v hloubce pod ním. Díval se dlouho, dost dlouho na to, aby se na obloze objevily hvězdy a měsíc. Lidská řeka se mezitím smrskla na malý potůček a i ten nakonec skoro vyschl. Jen tu a tam kolem prošla osamělá spěchající postava. Kam?
Sáhl do kapsy a vylovil z ní zmačkaný papír. Narovnal ho a ve světle pouličního osvětlení začal číst Nečetl dlouho – slov nebylo moc. Papír už však neschoval, nechal si jej v ruce mu volně visící u boku. Usmál se.
„Carpe Diem,“ řekl tiše okamžik před tím, než se lehce přenesl přes nevysoké zábradlí.Neletěl dlouho, most nebyl příliš vysoký, ale k Pierrovu záměru se hodil dokonale.
Na prázdnou vozovku nedaleko Pierrova zkrouceného těla se hladce snesl nažloutlý list papíru. Na strojem popsané stránce byla zřetelně vidět tři velká tiskací písmena: HIV