Nokturno.net / tvorba / dílko

Koukám na obrazovku televize
do své vlastní tváře
Jen na chvilku, zapínají zip od černého pytle
Vidím do svých vlastních očí,
mizí z  nich životní záře
Okolo stojí dav lidí,
vypadají tak nevinně a blaze
zdá se, že jsou šťastní
Zemřel člověk, zemřel jsem já
tak čemu se smějí?!
Náhle se probírá,
já se probírám
Na uklidnění kafe
a hned do práce pospíchám
V  poledne s  láskou svou
v  klidu již obědvám

Koukám na televizi, vidím tam její tvář
Nádherná, bílá jako papír mizí v  černém pytli
Vyskakuji z  postele, úplně mokrý
Oooo Bože jen sen to byl, šálí mě smysly
přesto srdce mě těžce bolí
Musím si pořídit snář
Všední dny mě ubíjejí
Znovu do práce
Večer s  nejlepším kamarádem se sejít

Sleduji televizi, jeho tělo tam leží
Jeho upřímný pohled zkamenělý
V  černém pytli navždy mizí
Probouzím se, bolestí zvracím
Musím k  doktorovi,
říci mu o  čem sním
Radí mi, abych si udělal čas pro rodinu
odreagoval se, zajel na společný výlet
Proč ne tedy,
když mě to zbaví těch strašných nočních můr
pojedu s  nimi

Rozmazaný obraz sleduji v  televizi
rozpoznávám tři ležící postavy
Zvonek mi trhá uši,
Ne, nemohu zaostřit, kdo je to tam
Přestaňte zvonit, už to nevydržím
Probouzím se, běžím ke dveřím
V  kukátku vidím odznak,
Tak kdo je to tam!
Otevřete dveře křičí na mě
Proč, chtěl jsem se jen v  klidu vyspat.
Alespoň jednou v  životě

Nevím co mám dělat
Volám své jediné lásce
Volám svému nejlepšímu příteli
Volám mami!, tati!, brácho!
Nikdo se neozývá,
Nikdo mě nemá rád,
Nikdo mě nemiluje
Zvonek se mi zavrtává do hlavy,
vyrážejí dveře …

Otevírám okno, není tu nikdo,
tak proč zůstávat
Nikdo komu by na mně záleželo,
Už neslyším nikoho zvonit.
Poprvé usínám v kl idu,
Žádné ranní vstávání
Žádné noční můry
Konec všedních povinností
Jako bych ještě zahlédl
z  dáli pohled něčích očí.