Nokturno.net / tvorba / dílko

...uchopil jsem slanou tyčinku. Byl to pro mě velmi příjemný a nevšední pocit. Cítil jsem se dokonce tolik nadneseně, že jsem usoudil, že vstanu a půjdu si dát snídani do kuchyně.

Stejně jako mnoho jiných lidí snídám v kuchyni. Nevidím na tom docela nic nevšedního. Prostě uchopím pár vajíček a rozbiju je o podlahu. Pak tam přihodím ještě kus slaniny a zaleju to olejem. Poté se odeberu do koupelky, kde pustím sprchu a vyměním si slipy.

,,Och, nevoní zrovna příliš vábně!“ vykřikne zděšený Jude schovaný v koši na prádlo, přičemž mne zatáhne za můj obnažený lulánek. Rychle proto zatnu své kostmi prostoupené půlky a podívám se do zrcadla, jestli nemám na obličeji náhodou nějaký beďar. Když se tak na sebe dívám, připadám si jako nějaký vládce Vesmíru. Usoudím proto, že je čas vykonat velkou potřebu s dalekosáhlými následky. Uchopím studii Vincenta van Gogha od Sweetmane a jdu se i společně s ní posadit na lavičku do parku. Doma za sebou zanechávám teorii chaosu a naprostou pohodu vznášející se nízko nad podlahou. Ještě slyším harmonickou hádku svých obstarožních rodičů na umření a zavytí psa. Zabouchnu za sebou dveře a jsem venku.

,,Kde jsem se to ocitl?“ ptám se jednoho starce kolabujícího u našeho prahu. Vypadá hezky a naducaně. Chvílemi se smršťuje, jindy napíná tváře a vydává roztomilé zvuky předsmrtné agónie.

,,Vy jste mi to ale ťulík,“ plácám ho po zádech. Slyším zapraštění kostí a vnímám jeho bolest. Zápěstí jsem si ale zlomil já! Chvíli se na něj zlobím a odpoutávám se od jeho reality. Cestou do jiné reality si hbitě zhotovuji dlahu z čerstvých ranních stébel trávy. Rozhlížím se po světě a slyším, že nám to dneska hrají Primal Scream. Stojí obnaženě jen se svými hudebními nástroji na nedalekém kopci a právě spustili A Scanner Darkly. V dálce jsem spatřil Jitku Pernickou, a tak jsem usoudil, že bych se za ní mohl rozběhnout baletním krokem. Uháním si to jako sám vánek za jasného letního Slunce, když tu narážím o větev stromu a rubtyboty. Má křehká tělesná konstituce se rozplývá v něžně narůžovělou mlhu duhových krystalů pohlcených v odpařujících se kapkách rosy nesměle stoupajících k obloze. Kdyby mě nepřišlápl k zemi Roman Jeřábek zvaný též Skoř, možná bych to nepřežil. Řekl mi:

,,Tu máš, Petře“ a podal mi okenu. Okena je sladká a plná vitálního života. Skoro jako Roman. Ale já se i přesto rozhlížím po Jitce Pernické. Kampak mi jen zmizela?

Nicméně naladím příjemný úsměv a zahledím se do vrásčité tváře obstarožní karikatury Jamese Bonda. Chce mi něco nesrozumitelného říct, ale já ho stejně neposlouchám!

Namísto toho se k němu otáčím zády a učiním první konkrétní krok toho dne. Směřuje k Vsetínskému splavu. Na víno a za roztomilými smažkami. Chci se přidat k těm ochmelkům života, v nichž se mnozí spořádaní občané tohoto světa shlížejí jenom proto, aby mohli na sobě roztrhat své špinavé flanelové košile a obleky, v nichž tráví a marní tolik času v práci, kde se snaží marně vyřešit problematiku kravaty. Jakpak si ji asi uvázat? Dívá se Newton do zrcadlovité tváře svého šéfa. Nakonec ale o něj rozbíjí jen židličku a svižně rozjařenou chůzí odchází na beera do nedaleké putyky.

A stejně tak i já se cestou zastavuji v neexistujícím Leskovci v zahradní restauraci Pod lipkou a ještě netuším, že tam strávím zbytek dne, noci i rána, jenom proto, abych se pak mohl v poledne probudit v posteli jedné nejmenované dívky, kterou jsem tam náhodou potkal. No prostě jak by asi řekl Olin:

,,To je žůžo!“ načež by se pravděpodobně i pozvracel.

2. června 2004

Chlív out