13.05.06 | Mona, @, další tvorba | 1933 x | vypínač
Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.
Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.
Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.
Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.
Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.
Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.
mládí krev . vztah beznaděj láska erotika les zklamání * naděje emoce zima horor sen pocity strach město aa zoufalství horror srdce noc realita příroda sex ... vztahy tma deprese x cesta vyznání pocit jen tak touha .. momentka antilistí vzpomínka smrt haiku svoboda osud nenávist přetvářka samota bolest sobota poezie humor temnota fantasy marnost život hrůza voľný verš žena smutek podzim povídka čas
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866