Nokturno.net / tvorba / dílko

Nový mlýn

Tento příběh je součástí mé knihy Světlá stránka temnoty,. A skutečně se odehrál.



Krásná Hora, 1993



"Takže. Kdy byla vydána Zlatá bula sicilská? Richarde?"



"26. září 1212 ji vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. Přemyslu Otakaru I. za pomoc v boji o říšskou královskou korunu."



Učitel sklapl. V duchu jsem se usmál. Zase jsem ho dostal. Myslel si, že jeho výklad neposlouchám. A měl pravdu. S Liborem jsme potřebovali probrat mnohem důležitější věci než nějakou přiblblou bulu. Třeba co podnikneme o polední přestávce, která byla zbytečně moc dlouhá. Jenomže dějepis byl jediný předmět, který mě ve škole doopravdy bavil. Zlatou bulu sicilskou jsem měl dávno zmáknutou. Mě stačila jakákoliv knížka přečíst jen jednou, abych si ji zapamatoval. Dokonce i učebnice dějepisu. Schopnost, která se mi později hodila při studiu Necronomiconu Ex-Mortis. Knihy, kterou nebylo moudré vůbec brát do rukou, natož ji opakovaně číst.



Učitel zrudnul. Takhle se mě pokoušel nachytat každou hodinu. Nikdy mu to nevyšlo a on mě proto nenáviděl. Nenáviděl mě za to, že jsem měl mnohem lepší paměť než on. Proto jsem od něj nikdy na vysvědčení nedostal jedničku. Ale já byl v šesté třídě základní školy. Nějaký učitel dějepisu mi byl úplně ukradený. Pro mě existovali mnohem důležitější věci. Třeba co budeme dělat dnes o polední přestávce.



V zimě by to bylo jednoduché. Neměl jsem zimu rád. Takže místo toho, abych blbnul s klukama ve sněhu, nebo mrazu, bych se na ty dvě hodiny, které jsme museli nějak přežít, uklidil domů. Do tepla. Neměl jsem to nijak daleko. Dvě stě metrů. Když to šlo, chodil jsem ve školních pantoflích i domů. Bylo zbytečné ztrácet čas přezouváním ve školní šatně. Obzvláště, když jsem nebyl schopen do školy nikdy dorazit včas. Nešvar, který se se mnou táhl i na střední a vlastně celý život.



Ale teď bylo jaro. Venku za okny svítilo sluníčko, které už krásně hřálo. Stromy už byly dávno zelené, neboť prázdniny se kvapem blížili. Těšil jsem se na léto, až sednu na kolo a vyrazím k Panskému rybníku. Zítra mi bude dvanáct. Po prázdninách mě čeká sedmá třída. Už budu skoro mazák. Máma už se po mě nebude shánět, když vezmu kolo a na celý den zmizím. Alespoň doufám.



To byl můj plán na letošní prázdniny. U Panského rybníku jsem to miloval. A to jsem ještě netušil, že v budoucnu u něj strávím nejen dny, ale i noci. Pod celtou, nebo jen tak pod širákem. U ohně, nebo bez. Ale vždy se svým nejlepším kámošem Johnniem, kterého nakonec anihiluji i se hřbitovem Svaté Trojice.



Ale teď byl důležitý dnešek. A plán na dnešní odpolední pauzu se pomalu rýsoval.



Většinou, když bylo venku hezky, jsem s klukama ze třídy chodili do naší zahrady. Líbilo se jim tam. Všechny ty jeskyně. Jezírko. Altán. Temná zákoutí. Hluboká studna, do které jednou vlezl Jirka a nám dalo mnoho úsilí ho z ní dostat ven. A dům na stromě, který jsem postavil a který svým návštěvníkům hrozil akutní smrtí po pádu z výšky pěti metrů. Materiálu na stavbu bylo málo a ani já velký stavitel nebyl. Navíc byla některá prkna, která jsem ukradl v nedalekém lomu, po zimě značně ztrouchnivělá. Ale o to to bylo dobrodružnější.



Ale dnes byl plán docela jiný. Jirka s Honzou, kteří rádi prozkoumávali jeskyně a vůbec všechna podzemní zákoutí, kterých byla Krásná Hora plná, se doslechli, že na Císařské cestě se takových neprobádaných jeskyní nachází spousta a měli v plánu je dnes prozkoumat.



Já měl Císařskou cestu, která vedla kolem naší zahrady po protějším břehu Vratislavice, probádanou docela dobře. A i když jsem o žádných neprobádaných jeskyních nic nevěděl, mohl jsem je alespoň dovést k těm, které jsem znal. Nabídl jsem se tedy jako průvodce.



Ihned po zazvonění jsme opustili školu a vydali se do údolí Vratislavice cestou, která vedla pod svatým Prokopem. Mohli jsme se sice napojit na místní komunikaci, seběhnout o pár stovek metrů z kopce a Vratislavici pohodlně přejít po mostě, za kterým vedla mezi zahrádkami úzká pěšina přímo na Císařskou cestu. Ale to by nebylo to pravé dobrodružství.



Hned pod Prokopem jsme sešli z cesty a hustým porostem se probojovali do koryta řeky, které bylo zrovna v tomto místě velice široké. Vratislavice nebyla známá jako široká a hluboká řeka. Vlastně to byla jen taková říčka a v období sucha spíše jen potůček. Ani teď v ní nebylo mnoho vody a nám se jí podařilo překonat suchou nohou. Všem tedy ne, ale většině ano. A po výstupu z koryta do zalesněného svahu jsme nakonec stanuli u našeho cíle. Na Císařské cestě.



Císařská cesta vedla asi kilometr a půl údolím řeky pod celým historickým jádrem města. Z některých míst, kde ve výhledu nebránily stromy z ní byl opravdu překrásný výhled na naše nejvýznamnější památky. Především na chrám svatého Prokopa a Muzeum krásnohorských havířů. Také náš dům a hospůdka U Prokopa odsud byla vidět. Jen v třiadevadesátém v tom domě ještě žádná hospoda nebyla.



Z jedné strany byla Císařská cesta přetnuta jednou z hlavních výpadovek z města, zatímco z druhé, té ke které jsme toho dne mířili, končila u starého opuštěného mlýna. Posledního krásnohorské mlýna napájeného vodami Vratislavice. I když ne tak docela. K mlýnu vedl tři kilometry dlouhý kamenný náhon, nedílná součást Císařské cesty. Z druhé strany cesty vedly koleje příměstského vlaku, které se asi v polovině křížili s náhonem a dále vedly ve svahu vysoko nad ním. Ale to bylo na druhé straně. My se vyškrábali do kopce, překročili koleje, přeběhli cestu, přeskočili asi metr a půl široký náhon a ocitli se v lese, který se po pár kilometrech napojoval na les nad Panským rybníkem, ve kterém nerostly žádné houby a nikdo do něj nechodil.



Na dnešní výpravu jsem šel já, Libor, Jirka, Honza a Radek, který do naší party tak úplně nepatřil, ale občas šel prostě s námi. Nevadilo nám to. Většinou toho moc nenamluvil a to bylo vlastně dobře. Pořád lepší, než když se do naší party chtěl vetřít ten blbec Michal, který si myslel, že ví úplně všechno a tu svou hubu snad nikdy nezavřel. I když s ostatníma to nebylo o moc lepší.



"Hele Ríšo. Víš kam nás vůbec táhneš?" zeptal se Libor.



"Komu říkáš Ríšo? Ty vole neříkej mi Ríšo. Já ti taky neříkám Líbo," ohradil jsem se.



"Proč by si mi říkal Líbo? Copak sem Kopečková, abys mi říkal Líbo?"



"Copak Kopečkový někdo říká Líbo? Všichni ji říkaj Libuna, protože to nesnáší," zapojil se do rozhovoru Jirka. "Včera mi říkala, že by se chtěla jmenovat Soňa."



"Proč zrovna Soňa?"



"V sobotu dávali v telce Rudou Sonju. Jak tam hraje Schwarzenegger. Tak asi proto."



"Jo to sem viděl. Conan je lepší," řekl jsem na to. Conana jsem zbožňoval.



"Líbí se mi ten jeho meč."



"Však máš meč."



"To není meč, ale mačeta, vole."



"Ale taky si ji našel v jeskyni. Jako Conan."



"A jo. To mě nenapadlo. Úplně jak von."



Libor měl pravdu. Tu mačetu jsem nalezl v jedné jeskyni na naší zahradě. Ale na rozdíl od Conanova meče byla zakonzervována tlustou vrstvou vazelíny, takže na jejím ocelovém těle nebyla jediná známka po rzi. A když jsem jí později ošetřil symboly z Knihy mrtvých, dokázala přeseknout i ocelovou kolejnici.



"Od kdy máte s Kopečkovou takový důvěrnosti?" navázal Libor na předešlý rozhovor.



"Nemáme."



"Kecáš vole. Jedeš po ní. Seš do ní zabouchlej."



"Seš debil? Vždyť je vošklivá. Těma svejma brejlema by dokázala podpálit i azbest, jak sou silný."



"Jo, jako silnice. Kolik myslíš, že má dioptrií?"



"Nevím. Dvacet osm? A navíc je úplně tupá. Pořád si myslí, že ženská otěhotní, když jí dá chlap pusu."



"To ti řekla?"



"Jo."



"Na to, že se nemáte rádi, si nějak moc povídáte. Že vona už je s tebou těhotná."



"Debile. Tvoje bába je těhotná."



Jirka se rozběhl za Liborem. Ten před ním utíkal, i když byl o hlavu větší. Smál se u toho. My ostatní také.



"Hele, co je to tady?" ozval se vůbec poprvé od začátku naší malé výpravy Radek.



"Tady končí náhon. Můžem se tam mrknout," změnil jsem směr výpravy.



Celý areál mlýna z této strany byl obehnán drátěným plotem. Ale to pro nás nebyla žádná překážka. Plot byl zrezlý a místy povalený. Stačilo ho překročit a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Celý les jako by najednou ztichl. Zpěv ptáků ustal. Jediné zvuky, které teď byly slyšet, pocházely od našich kroků po starém zetlelém listí.



Náhon končil hlubokou temnou šachtou, do které padala voda, která už dávno neměla co pohánět. Stáli jsme na vršku bývalého kamenolomu, který obklopoval mlýn ze dvou stran a na jehož hraně náhon končil a shlíželi na pozemek mlýna dole pod námi. Hlavní budova mlýna byla třípatrová, s opadanou omítkou a částečně probořenou střechou, na jejíž úrovni jsme právě stáli. Kousek dál byla vilka bývalého majitele, která byla ve stejně zuboženém stavu. Celé tohle místo působilo zcela opuštěným a tísnivým dojmem. Bylo to jako město duchů, do kterého už dlouhá léta nikdo nevkročil.



"No ty vole," řekl potichu Honza. "Spadnout do tý šachty, tak už tě nikdy nikdo nenajde. Jak myslíš, že je to hluboký."



"To nevím, ale určitě to vede někam pod zem."



"Cože? Ještě sem nikdy neviděl, že by bylo mlýnský kolo pod zemí."



"Nemyslím, že tady používali mlýnský kolo. Ta budova nevypadá tak staře. Možná tady používali vodní turbínu. Proto ta šachta vede až pod zem."



"Hele, proč všichni šeptáte?"



"A proč šeptáš ty?"



"Já nevím. Je to tady celý divný. Vůbec se mi tu nelíbí. Asi by sme měli vypadnout."



"Hele, Richarde. Seš si jistej, že tady nikdo nebydlí?"



"Co pak by v takový ratejně moh někdo bydlet?"



"Tak co je tohle?" ukázal Honza na jedno okno ve druhém patře budovy mlýna.



Za špinavým sklem byla vidět stojící postava. Mohlo to být cokoliv. Stín, nebo zapomenutá figurína. Jen kdyby se ta postava nezačala pomalu klátit ze strany na stranu.



"Radši vypadnem," řekl jsem a otočil se k odchodu. Ostatní mě následovali. Ale já, jako bych v zádech cítil mráz. Jako by mě stále někdo sledoval, i když už jsme dávno zmizeli v lese a z oken mlýna na nás nebylo vidět. Ten pocit trval, dokud jsem nepřekročil povalený plot. Teprve potom zmizel. A co víc. Zpěv ptáků a všechny ostatní ruchy přírody se vrátily.



"Hele to bylo fakt divný," řekl Jirka, když jsme se od mlýna trochu vzdálili.



Ten pocit tísně z nás rázem spadl. Zase jsme si přišli v pohodě a bezstarostní.



"Co bylo divný?" reagoval Libor.



"Všechno ty vole. Celej ten blbej mlejn. A hlavně ten chlap za voknem."



"Jak víš, že to byl chlap? Nebylo mu ani vidět do ksichtu."



"Nevím. Měl chlapskou postavu. Široký ramena."



"Třeba to byla Kopečková," zasmál jsem se. "Ta má taky široký ramena a chlapskou postavu. Jak Rambo."



Kluci se tomu zasmáli. Dobrá nálada se vrátila.



"Tak kde jsou ty jeskyně?"



"Pojďte za mnou," zavelel jsem a nahrnul se do čela skupiny.



"Myslíte, že by sem s náma Kopečková někdy šla?"



"Hele vole. Ty seš do ní vopravdu zabouchlej," otočil jsem se na Jirku.



"Nejsem."



"Tak proč vo ní pořád mluvíš?"



Jirka, který šel asi pět metrů za mnou, se zarazil.



Už se nikdy nedovím, co mi na to chtěl říct. Jeho oči se náhle rozšířily hrůzou. Spokojený výraz jeho tváře vystřídalo zděšení. Nechápal jsem, co se děje, ale pak jsem si uvědomil, že se nedívá na mě. Ale někam za mě. Otočil se na patě a utíkal.



Také jsem se otočil. Na to, co jsem spatřil, bych nikdy nezapomněl, kdyby to Necronomicon nechtěl.



Asi pět metrů přede mnou jsem spatřil postavu muže. Byl vysoký. Měl široká ramena. Oblečený byl do roztrhaných kalhot a košile. Neměl žádné boty, ale jak se ke mně blížil rychlou klátivou chůzí, jeho kroky duněly, jako by měl na nohou kanady.



To nebylo to nejhorší. Nejhorší byla jeho tvář. Tvář mrtvoly. Modrozelená opuchlá tvář s očima mléčně zakalenýma. S visícími cáry modré kůže. I jeho ruce byly modré, avšak na prstech měly dlouhé černé nehty. Jako drápy. A šel přímo po mě.



Celé mé zhodnocení situace, od Jirkova zděšení, až po netvorovu prohlídku, netrvalo ani vteřinu. Víc času jsem stejně neměl. Už byl skoro u mě. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem lesem tam odkud jsem přišel. Nezastavoval jsem. Neohlížel se. Měl jsem pocit, že netvor je stále těsně za mnou. Cítil jsem jeho shnilé ruce na svém krku.



Přeskočil jsem náhon, jako by měl jen půl metru šířky, přeběhl cestu, přeběhl koleje, lhostejný k vlaku, který by tou dobou mohl projíždět. Přeběhl jsem Vratislavici, bez ohledu na mokro v botách a zastavil se až vysoko na cestě pod Prokopem. Myslím, že větší výkon jsem v běhu ještě nepodal. A nebyl jsem sám. Ostatní kluci tu byli se mnou. Všichni. A všichni zadýchaní a na konci sil, jako já.



Ale konečně jsme se mohli vydechnout. Netvor za námi nešel.



"Tam kde to začalo, tam to taky skončí!" roznesl se náhle nad údolím děsivý křik.



Neblížil se. Volání znělo odněkud z druhého břehu řeky. Ačkoliv jsme byli dostatečně daleko, v bezpečí jsme si vůbec nepřipadali. Sebrali jsme poslední zbytky sil a raději se vrátili zpátky do školy.



Později jsme se nedokázali shodnout na tom, co jsme toho dne viděli. Jirka tvrdil, že ten muž vypadal jako utopenec. Honza tvrdil, že spíš jako zombie. Já názor neměl. Byl jsem mu ze všech nejblíž. A jestli jsem mu chtěl utéct jako ostatní, kteří mě tam mimochodem nechali, neměl jsem čas si ho prohlížet. Ale na jednom jsme se nakonec shodli všichni. Ten muž byl mrtvý. Něco tak šíleného přeci nemohlo být živé.

https://emil-friedberg.webnode.cz/l/svetla-stranka-temnoty/