Nokturno.net / tvorba / dílko

V  úplňku měsíc na nebe vyplouvá,
poslední petlice dveří se zasouvá.
Tajné lesní obdlí se otvírá,
ospalé děťátko oči své zavírá.

Někdo však před tváří noci necouvá,
někdo před lesem boty si sezouvá.
Mezi stromy dívka hbitě se proplíží,
nato na mýtině někoho vyhlíží.

Po chvíli z  křoví se vyplíží,

muž jenž velice zvláštně vyhlíží.
Poté k  sobě se přiblíží,
zaujatě jeden druhého si prohlíží.

Ač vzájemné podobnosti nenaleznou,
sami o  sobě si podobní jsou.
Ač jeden druhého nezná,
že jsou si blízcí, každý z  nich pozná.

Snad náhodou se pohledem setkají,
když nákloností již se netají.
Dobrých mravů či etikety nedbají,
kusy oblečení vzápětí do trávy padají.

Dychtivé polibky po těle sahají,
hladové doteky ve tmě se skrývají.
Těla se ve víru vzrušení míhají,
duše dvou hříšníků pomalu splývají.

Výkřiky do dálky se rozléhají,
průběh dnešní noci už se neutají.
Mladí milenci ještě se v  tichopsti objímají,
těla rozpálená pomalu vychládají.

Dívka poví mu, že ží by s  ním chtěla,
však pravdu o  milovaném svém nevěděla.
On jen s  úsměvem se jí dotáže,
zda pro něj život svůj obětovat dokáže.

Děvče už začíná se bát,
však svého drahého nechce se vzdát.
Řekne si, staň se co se má stát,
jak moc chtěla by ho blíže znát.

Tu najednou muž se otočí,
hbitě k  dívce přiskočí,
a zády rychle si ji přetočí,
až hlava se jí zatočí.

Za pár chvil se pak událo,
o  čem dívce se ani nezdálo.
Pro něj nezvyklé to nebylo,
ji to však v  podstatě zabilo.

A  teď v  trávě tiše leží,
mráz již po zádech jí běží.
Za chvíli již sotva dýše,
odnáší ji do své skrýše.

Do mechu ji uloží,
hlavu kapradiním podloží.
Mrtva je a přitom není,
dívka právě pomalu se mění.

Zuby dlouží, ostří se,
milý pohled strácí se.
Rysy tvrdnou, výrazní,
jen růž malinko tvář rozjasní.

Když pos mrti své probírá se znova,
z  trávy vstává již žena nová.
Jen krátce na něj se podívá,
on usměje se a povídá:

„Jsi teď jednou z  nás,
mě stejně jako sebe znáš.
Nyní svobodu stejnou jako já máš,
líbí se ti stále život náš?

Já již dávno cestu si zvolil,
kvůli níž již potoky suchých slz jsem prolil.
A  teď na bedra tvá volbu těžkou vložil,
tu stejnou, kterou dávno jsem prožil.

Buď věčně v  noci žít,
a krev stále lidem pít,
nebo vše za záblesk světla vyměnit,
a z  nesmrtelnosti se vymanit.

Však věř, za žiot dlouhý strašná jest cena,
to jest býti navěky zatracena.
A  proto pokud na mou radu dáš,
ráno hned se toho vzdáš!

Však jestli o  tom stále sníš,
nyní se mnou zůstat smíš.
Ale jak již brzy zvíš,
jest toto poslední před světlem skrýš.“

Co teď dělat dívka neví,
všechno se stejně zmatené jeví.
Jistě pouze jedno ví,
že toto nikomu již nepoví.

Proč jak dřívjiž milý není,
nechce ztratit světlo denní.
Věčný život, toť velké jmění,
však nechce žít jen po setmění.

Její milý milý není,
návrat domů možný není.
Klidný život je jen snění,
život ve smrt slunce změní.

„odcházím tedy.“ praví pouze,
načež na rty políbí ho dlouze.
Poté otočí se a odrhnoujíc houští,
pomalu tmavý úkryt opouští.

A  když slunce vychází,
a její duše z  těla odchází,
on tajnou chodbou prochází,
a na nadcházející lov chystá se bez nasnází.