Nokturno.net / tvorba / dílko

Kap...
...kap...
...kap!
Otáčím se a ve skrytu doufám v jediný černý flíček ve sněhobílém prostoru. Protáčím panenky, jako by to mohlo zvrátit onu skutečnost, že mimo mně by se zde mohla vyskytnout jiná bytost, či snad... Ne, neodvažuji se doufat. Kap...
...kap.
Vidím jen bílou prázdnotu. Tam, kde by měly být mé nohy se rozprostírá... Nic. Copak je to tak možné? Jak... Co způsobilo tento... Stav? Ano, dalo by se to tak nazvat. Je zajímavé, že ještě pořád dokážu uvažovat. Otevřu svá neexistující ústa. Výkřik. Výkřik?
Kap...
Kap.
Kap...
Přestaň! Nenuť mě! Nechci...
"Můžeš tomu odolávat?" posměšně zašveholil hlásek. Byl všude a nikde. Copak zde může něco existovat?
"Koukám, že ti pomalu docházejí síly. Nebraň se tomu. Nepřetvoříš. Nicota nemá tvar, který by se dal změnit. Poddej se tomu..."

Snaha. Může být? Kroužím. Toulám se. Nebo snad... Stojím na místě? Není čas přemýšlet nad něčím takovým. Alespoň zrnko písku... Odkud znám ta slova? Zrnko... písku... V mysli se najednou něco vylouplo. Nebylo to vidět. Jen... Cítit. Ano! Písek. Pamatuji si na brouzdání v něm, a na potůček mezi svěšenými, klanícími se stromy. Dokonce i na maličké rybky, na jejichž šupinách se při skoku nad hladinu lámaly sluneční paprsky. Šveholení ptáků, rozléhající se lesem. Oči barvy pomněnkové modři, lesknoucí se perleťovými slzami. Bílá se začíná zatemňovat, až zčerná úplně. Otevírám oči. Slyším nějaký křik.
"Sestro! Je vzhůru! Sestro!"