Nokturno.net / tvorba / dílko

I.
Byl jsem student se sny trochu bázlivými,
ale život byl přede mnou, chtěl jsem jej žít.
I když s názory občas nestálými,
za pravdu jsem se nebál bít.

Kráčím mezi vámi, mí drazí přátelé,
hlavu hrdě pozvednutou, jsme národem učeným.
Že plakal jsem, nemějte mi za zbabělé,
že nepřihlížel jsem s obličejem kamenným.

Byl jsem jako vy, toužil jsem po vědění,
byl jsem tak šťastný, že mohu být mezi vámi,
mezi učenci, jež říci svůj názor nelení.

Tak hrdě povstal jsem s vámi za mír,
kdybych jen tušil, co nová doba dá mi,
jak pohltí mé mládí zlé války vír.

II.
Po dni přišla temná noc, byla však bezesná,
slyšel jsem na chodbě kroky chvátající.
Přiběhla k nám na pokoj dívka zmatená,
vyhrkla, že vtrhli sem němečtí vojáci.

Jen jsme se otočili, tušící nekalé zrady,
dveře se prudce otevřely a my jim do tváří hleděli.
Lidé jako my, jen postavili se na druhou stranu barikády.
Neměli však soucit, tloukli, znásilňovali, stříleli...

Pohlédl jsem tomu Němci do očí,
copak v něm duše lidská a soucit pohasl?
Prosil jsem za lidskost, jeho ústa však mlčí.

Prosil jsem za své přátelé, na kolenou klečel,
s naivní vírou v nějaký zvrat jsem k zemi klesl
a jako malé vystrašené dítě brečel.

"Bitte, schlagen Sie nicht das Mädchen,"
ozval se zoufale můj přítel spolužák,
"bitte, können Sie sie verschonen?"
Od té chvíle nebyl už mezi námi, ubožák.

Chtělo se mi křičet, ale nedostalo se mi vzduchu
v těsných autech, kam nás jako dobytek nahnali.
Každý z nás mlčel, naslouchal venkovnímu ruchu,
dlouhé hodiny bez jídla a pití jsme se mačkali.

Vezli nás daleko, snad i za hranice Čech,
tichá plačící dívka mi k nohou padla, omdlela,
ve tmě slyšel jsem kamarádův zrychlený dech,

dostal jsem strach, avšak ne o sebe,
prsty jsem hledal ztracenou víru mezi kusy popela,
bál jsem se o lidi, o národ, o nebe.

Dveře se hbitě otevřely a já viděl záři slunce,
nato však pohled můj utkvěl na dívce pobledlé.
Ležela bez hnutí, bezvládné tělo, nohy ruce,
začal jsem se modlit za další zemřelé.

Naslouchal jsem tvrdé německé řeči,
viděl, jak každým dnem někoho lidská ruka zabila.
Viděl jsem dívky i muže statečné, jak brečí,
jak lidská ruka lidské duše soudila.

Lidé, co lidé... I zvíře neumí být tak krvelačné.
Tiše jsem za zdmi koncentračního tábora záviděl těm,
kteří zemřeli, jak teď bylo volání smrti zázračné.

S hlavou pokleslou mlčel jsem tři roky
a svým přátelům kopal hroby, zmrzlou zem,
k mrtvému chyběly mi jen dva kroky.

III.
Modlili jsme se za lidskost, za víru,
je zvláštní, jak to všechno dopadá.
Divné, jak někdy válka podobá se míru,
jak na šedou špínu bílý sníh napadá.

Jak jedni žijí v klidném městě,
smějí se a nemají ani potuchy, neznají,
co všechno dokážou války kleště,
představu o jiných osudech nemají.

Jak je divné, že tihle se štěstím žili,
a na druhém konci města jiní bolest jen dostávali,
že scházela jim i víra v jiný život, neměli už síly.

Jak je to všechno možné, obyčejných lidí se neptejte,
ti jen bitvu jiných, těch u moci odválčili,
v jejich duších pokřivených válkou odpovědi nehledejte.

(dědečkovu bratru Františkovi)