Nokturno.net / tvorba / dílko

Ne, to není rouhání -
proklínat lásku, proklínat sebe,
proklínat nebe, všechny bohy v  něm
a celej ten jejich zábavnej sněm,
kdy posouvají figurkama na
šachovnici zvané svět…
Ne, to není rouhání -
zlobit se na osud a karmický dluhy,
když se zběsilost s  ukrutností předhání,
kdo zabije mě dřív…

(Ano, mě, protože zabít tebe by byl hřích.)

Příště duze ukradnu pruhy
a spoutám tě, spoutám bez váhání,
z  mé a tvé touhy mašličku udělám,
pevně si tě k  sobě přivážu…
…a bránit se? To ti zakážu!
A  až dojde na chleba lámání,
všechnu vinu vezmu na sebe,
ale nejdřív si dvě mince pro převozníka vydělám.

Chtěla jsem, abys povídal – cokoliv,
jen abych slyšela tvůj hlas a tys řekl:
„Promiň, já už se vážně musím vrátit.“
Stejně ti ujel vlak a mně? Mně vlastně taky.
Už nevěřím na zázraky…
…a že zlomky času se daj krátit
a na šklebící se obličeje u  slaných oliv.
Já jen chtěla, abys povídal – cokoliv…

Kdybych veděla….
že ta kousavá pusa bude poslední,
kousla bych tě víc…
Lihovkou bych ti na ruku napsala:
NESAHAT, TEN JE MŮJ!
…ale já jen seděla, nevěřícně hleděla
a neříkala nic, měla jsem tě kousnout víc.

Vzpomínám, lituju, pořád říkám „kdyby“
a polovina ze mě chybí.
Tak kde je? Kde? Mám snad hledat líp?
Proč já blázen nechala tě odejít?
Proč pustila jsem tvoji ruku,
bez boje tě přenechala dálce,
nejlepšího bojovníka severního pluku
zapřela jsem vlastní válce
a darovala náhodě, té zrádné kamarádce?

Jako casino bez hráče a bouře bez blesků,
jako láska bez pláče a život bez stesků,
tak končím já, tak končíš ty,
tak končíme oba – spolu
a přitom každý sám…

Asi štěstí nepřálo nám….…