Nokturno.net / tvorba / dílko

Vánoční procházka klouzavým podchodem a ilustrace na nebi nespadnou, nevejdou ve skutek mezi obyčejné lidi, nás živé smrtelníky. Kdo ví, co znamenají, mají trochu lákavý obsah. Na trhu se vnucují dary milým, blízkým, krásné, levné, milé, blízké potěšení za vše a všem. Ilustrace se objeví na stěně kostela, je jich spousta a v  tom množství se zdá zcela nechybět obsah. Jasný, zřetelný, ale kdo by to měl vědět líp než ti, kdož mají vše? Ti, kteří získali a získávají tím víc, čím víc rozdávají a čím víc se vzdávají sami všeho až nakonec sami sebe. A  zbudou jen čisté, lehké a veselé (šťastné) kosti. Na druhé straně jeviště krákorají havranovití ptáci nelibými zvuky a krabice od doutníků chrastí už zase o  kousek dál. Kouř se z  těch doutníků dostal do plných plic, svíčky světlo se zablesklo a čas pokročil. Kousek za ním následovala doba s  tím dobrým pocitem povznesení, přijetí a rezignace. Básník v  ústraní nechtěl kontemplovat bez příčiny a prvoplánovitě přijímat nutné dojetí vyvolané prvním odstavcem velkého úseku dějin. I  když si myslí, že je čistý a bez doteku světel na ulici, nebrání se tomu, je to jeho okolí a očekává se, že bude reflektovat. Stejně tak by mohl jít domů, pustit si pornografický film a jeho báseň by byla bez komplikovaností, přetékala by technikou chtíče podobnou úplně všemu. Čímž se stává prostitutkou svého štěstí a jen jako takový by mohl být ceněn. Ovšem on myslí, tedy je. Ve zbytku pokoje se třepotavě, trhaně vznáší motýli. Levitace bez zábran, nicméně s  potížemi. Tolik se toho všude najednou zvlnilo…
Obdivuhodné krasobruslařky vytvořily několik dvojic a páry projely ledem tam i zp ět jako nůž máslem, jako trolejbus městem ke konečné stanici. Zaujala mě jen malá Niki, ne snad tím, jak se pohybovala, ale tříští, která se vznesla jako znak destrukce hladké plochy. Led tak dole, s  nadhledem, chladný a ví všechno, nechává po sobě bruslit a svým věkem, opakováním, už pojal všechny ty příběhy o  neduzích, léčbě alkoholem, všudypřítomné touze a všudypřítomném strachu. Jen málokomu z  obyvatel se tomu podaří uniknout, míň nebo víc cítí každý ty obavy. Odporuje to zábranám a bez zábran se dá udělat cokoliv. Zbývá krasobruslařce (která je víceméně ledovou královnou toho, co její vlastní armáda tvoří na ledě) koneckonců něco jiného, než udělat cokoliv, ať už se jen prokrista něco stane? Následky se stejně naředí ledem, tou tříští nazlátlou barvou, kterou si někdo může brát až příliš k  srdci, jenom tak podvědomě, aniž by vznikla fatální obsese. Tímto procesem led tvoří další příběhy, další krasobruslařky páchají sebevraždy a všechny se to zdá uspokojovat.
Co když malá Niki nechtěla být tu noc tak rozrušená? Tolik si připouštěla možnost pádu nebo něčeho podobně fatálního. Vůbec nezvedala telefony, zapomínala na maličkosti a celkově svým stavem mohla vzbuzovat obavy toho druhu, jaké cítíme při podezření, že oblíbená či blízká osoby bere drogy. Niki drogy nebrala a nebála s  lidí. Minulou noc možná měla neklidný spánek, podvědomě to přičítala znepokojivému snu, jehož obsah zůstal skryt pátravému vědomí… Vešla pak do pokoje a uslyšela někoho zpívat Handlovo Halleluyah… Pak vyšla na balkon, i když kouřit se nemá. Pak se přestalo dít úplně všechno.
Byl to vlastně týden divů, ale divil se tomu jen málokdo. Rozdíl mezi životem a smrtí je jen ve schopnosti žasnout. Proto je na hřbitovech takové ticho a taková spousta soch. Tvoří to klid, to tiché prostředí a nemusí být nutně přítomen ani sníh, který tlumí kroky a zviditelňuje dech… Dýchej zhluboka, Niki sedí na svém náhrobku a kouří. Niki vstane a pochopí, o ko ho jde. Předevčírem to snad ještě mohlo mít cenu.
Na nádraží se celý kompaktní dav lidí pohnul směrem ku vlaku a dav ten byl tak barevný, kvetl jednolitou pestrostí a snahou být co největší. Seděl jsem na lavičce unavený a třásly se mi nohy, nebyl jsem schopen s  tím cokoliv udělat, vyčerpané tělo je zcela neovladatelné. Na vedení elektřiny se zhoupla kavka a z  toho davu mě zaujala jen malá Niki, ne snad tím, jak se pohybovala, ne snad svým místem a svou cestou… Bylo to jen tak, prostě se to nedalo neobdivovat. Ale to by zmátlo každé vyčerpané tělo.