ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Inkvizice - Kapitola I

23.08.17 | Martin Šalplachta, @, další tvorba | 132 x | vypínač

Kapitola I


Začátek cesty

856 v. K. (věk Koruny)



Jako každičký den, tak i tento kohouti pozdravovali vycházející slunce na obzoru a ze zdola přicházela překrásná vůně připravované snídaně. Už nějakou dobu dokázala poznat, co její matka připravuje. Dneska, ale neměla vůbec ponětí, jaká vůně pochází z kuchyně pod ní, ale dávalo jí to chutě, že rychle vstala z postele.
Její pokoj o dost větší než měl její bráška. Nikdy neměla moc věcí a ani neplánovala si pořídit víc. Bohatě si vystačila s tím, co měla. Většinou trávila venku a to buď pomáhala její matce, nebo procvičovala.
Z hromady oblečení ležící na jedné hromadě u malé skříně vytáhla prosté tričko. Původní barva trička nešlo už poznat a také už bylo špinavé od zašlého bláta a nějakého oběda. Pak si vzala kalhoty, které ležely zase na druhé straně pokoje. Poslední věc co si vzala z pokoje, než se vydala dolů, byl její meč, který si vždy nechává opřeného o postel.
Přímo naproti jejího pokoje byli otevřené dveře vedoucí do pokoje jejího bratra, ale nikde Raida neviděla. Musel se probudit dřív než ona, což normálně by bylo neobvyklé, ale dnes ne. Dnes mu je sedmnáct let a ví, co to znamená. Dnes si pro něj, jako pro všechny prvorození syny přijde inkvizice, ke které se musí přidat. Tím jak se tento den blížil, tím byl Raid čím dál nesvůj a jí to samotnou ničilo.
Na každý schod, na který stoupla, odpověděl vrzáním a křupáním. Měla by to opravit, ale vůbec se jí do toho nechtělo. Už to odkládá několik měsíců.
I hned si sedla ke stolu, ale svého bratra nikde neviděla. Stůl byl už poměrně starý. Měla z něj pocit jako by mohl být staletí starý, ale nebyl. Sama ho vyrobila. Vždycky když si na to vzpomene, tak jí to dost překvapí, že se jí to s nějakým zázrakem podařilo, na takové věci nemá moc trpělivost.
Ke stolu přišla její matka s talířem v ruce, ze kterého vycházela božská vůně. Matka měla na sobě jednoduché šaty. Nebyla to nějaké oblečení, které nosí šlechta, ale na jejich poměry byli opravdu překrásné. Přes šaty měla zástěru. Své blonďaté vlasy měla dlouhé rozpuštěné a šlo vidět, že se o něj stará. Na rozdíl od Merr které měla krátké rudé vlasy a hodně rozcuchané. Vždycky když je nějak zkoušela nějak upravit, připadalo jí to jako ztráta času a úplně zbytečné.
„Tak tady je mé zlatíčko.“ Položila talíř před Merr. Byl na něj ryba. Pravděpodobně jí dovezl Hwer který včera přišel z jezerního města Maluk. Hned jí přešel hlad, nesnášela ryby. „Jak ses dnes vyspala?“
„V pohodě.“ Vzala si trochu masa z ryby před ní. Věděla, že její matka dalo práce upéct jí a ona nechtěla jí naštvat.
„To jsem ráda.“ Políbila svou dceru na čelo, mezitím co Merr stále žvýká maso v puse. Elisa pak odešla do kuchyně. „ Mohla bys dneska opravit ty schody.“
Merr spolkla rybu, až se málem udusila. „Vážně musím dnes? Vždyť dnes si přijdou pro Raida. Chci se s ním pořádně rozloučit.“
„Ty si najdeš vždycky výmluvu.“ Potichu se zasmála.
K Merr přišel jejich rodinný pes, Ocásek. Jeho bílou kůži zvýrazňovali tmavě černé skvrny. Jeho ocas měl na rozdíl od ostatních svých druhů o dost menší. I hned se přisál k Merr. „Kdo je můj miláček? No kdo? Aaano ty. Ty jsi můj miláček.“ Podrbala ho na hlavě a za odměnu dostlala olíznutí. „Dík. Dneska se už nemusím koupat“.
Elisa ještě přinesla Merr čísí s vodou. „Běž ještě zbudit tvého bratra.“
„Já myslela, že už jedl?“ Překvapivě se otočila na matku. „Ve svém pokoji není.“
„Ach jo. To musí být opět ve stodole.“ Chystala si sundat zástěru.
„Já pro něj dojdu.“ Odsunula svůj talíř a vstala od stolu. Než mohla její matka něco říct Merr byla na odchodu a za ní šel věrně Ocásek. „Zůstaň.“ Nařídila mu.
Stodolu měli hned vedle domu. Byla to stará barabizna. Jako malá byla z toho místa vyděšená a dobrovolně by tam nevstoupila. Vrata byla pootevřena. „Raid!“ Nikdo kromě koní se neozval. Momentálně tu měli tři koně, včetně Bělovlásky. Byla to překrásná kobyla. Až na hřívu, kterou měla jako nejjasnější sníh, byla jako nejčernější noc jakou si Merr dokázala představit. Pamatuje si, když jí bylo deset let, když se Bělovláska narodila. I hned věděla, že budou svázaní na doživotí. A měla pravdu. S nikým jiným nejezdí. Jen s Merr. Ale to bylo před třinácti lety, teť jsou obě ženy. Ten čas, ale plyne.
Přišla k ní a pohladila jí na hlavě. „Ahoj holka. Jak ses vyspala? Dobře? To jsem ráda.“ Poodešla od ní a šla dál hledat svého bratra. Nakonec ho našla nahoře ve stájích.
Klidně si tam sedí a čte si knihu. Taktéž má obyčejní oblečení, ale není tolik špinavé jako má Merr. Své blonďaté vlasy bude muset za chvíli zkrátit, stejně jak si to udělal Merr a nebo si je dát do culíku. „Co to čteš?“ Nedostala žádnou odpověď. Raid se upřeně dívá do knihy, i když pravděpodobně jen to. Nevypadá to. Že by to zrovna teť četl. Sedla si hned vedle něj. „O statečném rytíři? Tvoje oblíbená kniha. Pamatuji si, jak jsem ti četla, když jsi menší.“
„Jo.“ Byl to potichý a smutní hlas který vyšel z její ho bratra. Zavřel knihu a přimáčknul si jí ke hrudi.
„Hltal si každé mé slovo.“ Na chvíli zavládlo ticho. Šlo slyšet jen koně dole. „Ten tvůj překrásní úsměv když jsem přišla každou noc do tvého pokoje, abych ti mohla přečíst další kapitolu. Když jsem otočila na další stránku.“ Podívala se na jeho tvář, kde začali objevovat i slzy. Sama Merr měla udržet své. „Uděláš pro mě něco?“ Raid souhlasně kývnul. „Chci vidět zase toho veselého Raida. Před tím než půjdeš jo. Uděláš to pro mě a pro matku?“.
Otřel si slizy a podíval přímo na Merr. „Pokusím se.“
„Hele. Všechno bude v pořádku. Pamatuješ si, jak jsem tě učila šermovat?“
„Jo. Několik měsíců a naučil jsem se nic. Jsem na nic.“
„To nikdy neříkej. Nejsi na nic.“ Objala ho a pak ho zvedla. „Vezmi si svůj meč.“ Společně šly před barák, kde měli místo pro cvičení. „Tak jo. Připraven?“
„Ani ne mo…“ Ani to nemohl doříct a už se musel bránit útoku své sestry. Jen tak tak se ubránil. „Hej! To nebylo fér.“
„Tvůj protivník nebude hrát fér.“ Znovu zaútočila. Tentokrát se ubránil perfektně. „Skvělé. Tohle se ti povedlo.“ Tentokrát se musela Merr bránit ona. Zaútočil sekem směrující na obličej. Merr rychle zareagovala, ubránila se. Raid, ale na obranu ihned odpověděl bodným útokem. Merr bratrovým útoku vyhnula poskočením do strany. Pomocí sečného útoku měla svůj meč u krku Raida, ale v tu chvíli si všimla, že její bratr udělal to samý. „Skvělá práce.“
„Nechala si mě vyhrát.“ Vrátil svůj meč do pochvy, to samý i jeho sestra. „Musela si mě nechat.“
Merr přišla blíž k němu a položila mu ruku na ramenu. „Samozřejmě že ne. Myslíš, že bych se nechala dobrovolně porazit? Musíš si věřit.“
„Ale tohle byla jen náhoda. Prostě jsem měl štěstí, nic víc.“
„V boji není nic náhoda. Jen tvoje dovednosti.“ Tasila svůj meč. Chvíli si ho prohlížela. Na hlavici byl zobrazen erb rodu T´Sheria. „Na. Budeš ho potřebovat.“ Předla mu svůj meč.
„To nemohu si vzít. Dal ti ho přece otec. Patří tobě.“
„Měl bys ho mít ty.“ Raid si ho vzal do ruky. „Někdo se musí postarat o matku, takže od suť jen tak neodejdu. Ale ty tam venku ve světě? Budeš ho potřebovat.“
Uplynulo několik hodin. Raid po celou dobu byl už o dost veselejší než ráno. To samý se nešlo říct o Elise. Čím se blížil čas odhodu její syna, tím byla smutnější. Snažila se být silná, ale jednu chvíli to nevydržela a začala brečet. Obě její děti byli pro ní všechno. Kdyby Merr mohla tak by šla místo svého bratra. Měla ráda boj a byla v tom dobrá. Určitě by matce bylo smutno, že by, odešla, ale u ní by věděla, že by se postarala sama o sebe. Ale Raid radši tráví den s knihami a ne bojem. Bohužel tato možnost nepřipadá v úvaze. Inkvizice už před dvaceti lety zakázali ženám vstup do jejich vojenských řad.
Bylo chvíli po obědě, když se před barákem objevil poručík z Inkvizice. U něj byl ještě další mladík. Vypadal jako že je ve věku Raida, pravděpodobně další rekrut. Loučení bylo ještě horší než Merr čekala. Museli si pospíšit, poručík chtěl vyjet co nejdříve. „Miluji tě broučku.“ Elisu to málem nezvládla.
Samotnou Merr překvapilo, že její matka “jenom“ brečela. Čekala, že jí to položí. Vypadá to, že je mnohem silnější, než vypadá. „Nezapomeň, co jsem tě učila.“
„Neboj, nezapomenu, ségra.“ Naposledy objal matku a Merr než nastoupil do vozu. Ještě jednou se podíval na svou sestru. „Dej na matku pozor.“
„Neboj, na mě se můžeš spolehnout.“
„No konečně.“ Ozval se poručík svým hrubím hlasem. Hned dal, zapřáhli koním signál, aby vyrazily. Elisa ještě víc začala plakat. Merr jí objala, odvedla domů, aby si odpočinula.
Nebyl to, ani den co její bratr odjel, ale už teť jí neskutečně chybí. Její matka většinu času trávila ve svém pokoji a jen tak ležela v posteli. Ani se jí nediví, ale Merr nebyla ten typ člověka který by vydržela celý hodiny ležet a nic nedělat a tak konečně se sama dokopala udělat něco s těma shodami.
Po tom co je konečně opravila se chtěla podívat se její matce daří, ale nenašla jí ve svém pokoji. Našla jí v pokoji Raida, jak sedí na jeho posteli a se upřeně dívá před sebe na bratrovy police plné knih. Matka si ani nevšimla že Merr vstoupila do místnosti nebo aspoň to nedala najevo. Posadila se vedle ní a obejmula jí. Nevěda co říct co by mohlo, jí mohlo pomoc. Už jí uklidňovala všema způsoby, jaké zná. Naštěstí nemusela říct nic. Matka se opřela o její rameno.
Večer toho dne se Merr jela projet na Bělovlásce. Milovala noční jízdo, vždy jí uklidňovalo, jak na ní sovy z okolního lesa pozdravují a světlušky vedou skrz překrásní tajuplní les.
Druhý den ráno čistila svého koně z večerního výletu. Když tu uviděla člověka stojící před domem. Podle zbroje dokázala říct, že určitě nepatří inkvizici. Jeho černé vlasy mu končily na ramenou a jeho mohutní plnovous měl k prsům. Chvíli jen tak tam stál, ale pak spadl břichem na zem. Nehýbal se. Jako by zmrznul.
Rychle k němu přiběhla, aby mu pomohla. Zařvala na svou matku, že potřebuje tady pomoc. Obrátila ho na záda. Na hrudním zbroji měl hlavu draka. Byl to legionář. Musel dlouhou cestu běžet, pod z něj doslova leje. Pak si všimla, že na hrudi krvácí. V tu chvíli z domu vyběhne její matka. „Kdo to je?“ Zeptala se mezitím, co k nim doběhla. Všimla si zranění a podívala se na Merr. „Odnes ho dovnitř.“
„Jo.“ Pro Merr to nebylo žádný problém. Jednoduše ho zvedla a odnesla ho dovnitř. „Myslím, že patří k legionářům.“ O legionářích slyšela docela hodně. Prý to jsou nějací hrdinové, ale to byli příběhy z času minulých. Něco nového od nich neslyšela. Elisa se postarala o krvácení. Legionář je stále v bezvědomý.
„Došly nám obvazy. Mohla bys dojít do Dubova a koupit nový? Kdyby náhodou se něco dalšího stalo.“ Poprosila matka přitom, co si myla zakrvácené ruce.
„Nechci tě tady nechat s tím cizincem samotnou.“
„Ten tady ještě bude ležet bezvědomý i až se vrátíš.“
„Hmm…Tak dobře.“ Neochotně poslechla svou matku a vydala se ke stájím. Připnula si sedlo na Bělovlásku a vyrazila do vesnice.
Bělovláska je naštěstí rychlí kůň a tak do vesnice dorazila za několik minut. Doklusali na náměstíčko. Ve středu vyrůstal, mohutní Dub. Připadalo jí, že dosahuje až do oblak, cítila se vedle něj jako trpaslík. Všude možně bylo několik stánků. Jeden z nich nabízel různé kožešiny snad všech zvířat kteří se vyskytují v okolí. V dalším stánku vyděla stánek Hwera kde nabízel ty jeho ryby, jenom z pohledu na ně se udělal špatně. Ale ani jeden stánek nenabízel, proč sem přišla. Lékařské potřeby šlo koupit jen u Ireli. Trpaslice měla krámek dál od centra města.
Konečně dorazila ke krámku. Uvázla svojí věrnou přítelkyni k malému stromku vedle dveří. Uvnitř nikdo kromě Ireli zrovna nebyl. Všude měla poličky, na kterých stáli malý i velký lahvičky. Ani se nepokoušela hádat, co v nich může vůbec být. I kdyby se zeptala trpaslice, nepochytila by ani čtvrtinu z toho co by říkala.
„Merr! Tak ráda tě zase vidím.“ Šťastně trpaslice přivítala Merr když vstoupila do krámku.
„Taky tě ráda vidím Irelo. Jak se máš.“ Přistoupila k pultu, aby se mohla s ní objat. Trpaslice stála na malé stoličce, aby mohla vůbec vidět na zákaznice.
„No, znáš to. Občas jsou dny, kdy lidi sem hodí jeden za druhým, ale občas jsou dny, kdy jsem nekročí, ani jedna noha.“
„No jo. Dneska lidi se vždy zraní anebo onemocní ten samý den jako by nějak domluvili.“
„Přesně.“ Po chvíli ticha se trpaslice zeptala co Merr potřebuje.
„Potřebuji obvazy.“
„To jsi zase vyvolala v krčmě nějakou bitku kvůli pěti stříbrním které si sama prohrála v kartách?“
„Hej. On podváděl. Teda myslím. A mimoto on dal první ránu.“
„Jo jasně. Zatím co ty si neviňátko.“
„No…možná jsem mu trochu nadávala, no. Ale jsem si na devadesát devět procent jistá, že podváděl. Tak jo možná na devadesát osm procent jistá.“ Trpaslice dala Merr obvazy. „Dík Irelo.“ Rozloučily se a Merr se vydala zpět na farmu.
Bělovlásku odvedla do stodoly. Přiběhnul k ní Ocásek, který očividně byl rád, že jí vidí. V domě našla svou matku, jak sedí u legionáře. „Jak se mu daří?“
„Je mrtví.“
„Co? Jak?“
„Vypadá to jako že ta čepel co ho zranila, byla otrávena.“
„Sakra. Zítra ho odvezu do pevnosti Neor. Měli by tam mýt legionáři by tam měli by mít hlavní základnu. To je to nejmenší co mohu udělat.“
Večer přišla obří bouřka doprovázející hromy. Merr nemohla usnout a tak pozorovala ohýnek v krbu. Ale když v tu uslyšela něco venku, něco co neznělo jako hromy. Připnula si pásek kolem pasu a vyrazila ven. Opravdu lilo jako z konve. Během chvíle byla promočená na kost. Chvíli si vyhlížela po okolí, ale nic zvláštního neviděla. Rozhodla se vrátit do suchu. Z rovna když se otočila, dostala silnou ránu do spánku. Spadla na zem do bláta a upadla do bezvědomí.
Dělalo jí problém opět vstát na kolena. Hlava jí třeštila jako by do ní někdo tloukal hřebík. Slyšela několik hlasů, ale nedokázali jim ani jediné slovo rozumět. A všechno viděla rozmazaně. Jediní co věděla jistě je, že jí odzbrojili.
Po chvíli konečně mohla vidět i slyšet muže který napadli. Byly to vojáci inkvizice. Rozhlédla se a viděla kousek od ní svou matku klečící v bahně a se slzami. Potom si všimla, že přední leží Ocásek a pod ním kaluž krve. Dva inkviziční vojáci, kteří podle všeho měli je měli hlídat se začali hádat.
„Vezmu si tu mladou.“
„Co?! Ani náhodou. Tu si zamlouvám já.“
„Kurva ani náhodou!“
„Držte oba dva hubu.“ Zklidnil je muž, který právě vyšel z Merr domu který právě začal hořet. Až na popálenou pravou tvář si Merr na něj nevšimla nic moc zajímavého. „Ten legionář je mrtvý. Tady jsme hotový.“ Nasedla na jednoho z jejich koně. „Až tady skončíte, vraťte se do Erasu.“ Hned poté zmizel z Merr dohledu.
„Rozkaz šéfe.“ Jeden z vojáků se vrhnul na Elisu a ten druhý šel k Merr. Snažil si odepnout pásek, ale Merr mu hodila bláto do obličeje. „Ty děvko.“ Merr si rychle stoupla a vzala muži meč a rychlím útokem mu probodla hruť.
„Nikdo my nebude říkat děvka.“ Vytáhla meč z jeho těla. Pak slyšela křik její matky. Druhý voják si očividně nevšimnul, že přišel o kámoše. Přišla k němu. „Hej ty svině.“ Muž se otočil, ale než mohl nějak zareagovat přišel o hlavu. Jeho tělo se s kymácelo na zem. Merr, ale u jeho neskončila. Podala do již mrtvého vojáka jednu ránu za druhou. „Myslíš, že můžeš ubližovat mé matce!!“ Celý obličej měla od jeho krve. Až když jí z ran začaly bolet ruce konečně přestala. Meč nechala zapíchli ve vojákovy.
Její matka stále klečela v bahně se slzami v očích. I hned jí objala a snažila se jí uklidnit. „Už to je dobří. Už jsi v bezpečí.“ Nepomohlo to. Jen se dívala, jak jejich dům se mění v popel.


 Přidat komentář 




› Online 4


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2017 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14742
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6236
autorů: 859