Nokturno.net / tvorba / dílko

Řekni mi, osude (kapitola třetí)

Tiše se vezu kupeckou stezkou na hřbetě svého milého hřebce a mou zemdlenou pozornost upoutá rudá záře na obzoru. Nebe je čisté, ale v dáli nad malou vesnicí se vznáší šedý dým. Chvíli zaostřuji a nakonec se mé oči rozrušeně roztáhnou. Oheň. Pobídnu koně do cvalu, abych byla u hořící vesnice co nejdříve. Zanedlouho zahlédnu zmateně pobíhající lidi kolem valů městečka. Jejich křik nezní jen rozrušeně. Je to přímo děsivý řev, až se zachvěju. Popojedu blíž, avšak jeden z těch ubožáků na mě ječí, ať hned odjedu, jinak špatně skončím. Nechápu. Za opevněním se musí určitě něco strašného dít. Nedám na zmatené rady, které na mě křičí prchající, a rozhodně vjíždím do útrob vsi.
Na okamžik ztuhnu nad vzezřením, které se mi nabídne.
„Dobrý Bože,“ hlesnu.
Chatrče postavené ze dřeva a slámy jsou v jednom ohni. Ty, které ještě nebyly zachváceny ničivým živlem, drancují ohavné přízraky bez tváří. Šedé stíny bezcitně vraždí vše živé, co jim přijde pod zkrvavené zbraně. Nic a nikdo nemá možnost být ušetřen nelítostné smrti. Bezbranní vesničané končí na zemi s rozsekanými těly, někteří zmrzačení se ještě plazí a bolestivě úpí. Všude kolem se line puch hořících domků a těl mrtvol v nich.
Z šoku mne vytrhne až padající žena k boku mého koně. Její krev se rozprskne na mém krku a levé líci. Trhnu s sebou. Bezvládné tělo padá pod hruď koně, hlava se ještě kousek dál kutálí po udusané hlíně.
Kopnu koně do slabin a tasím meč proti vraždícím bestiím. S nekonečným křikem porážím jejich těla a bez soucitu zasazuju smrtící údery. Vraždící si mne povšimnou, protože jako jediná osoba mám tu odvahu se jim postavit. Upírají na mne své hlavy bez obličejů a vyrážejí proti mně s jediným cílem – zabít. Bráním se ze všech sil, zloba mi dodává odvahu a nevnímám bolest zasazených ran, které naštěstí nejsou příliš početné a závažné. Jeden z vraždících mne strhne dolů z koně, jenže já mu ještě ve vzduchu stihnu odetnout hlavu od trupu. Několika kotouly se dostanu z jejich dohledu, zatímco oni usmrtí mého koně a v hustém dýmu hledají, kam jsem se jim ztratila.
Zadýchaně zaběhnu za jednu z nehořících chýší a třesoucí se rukou si otřeseně stírám krev z obličeje. Ani nedovedu přemýšlet nad tím, co podniknu dále. Jen se snažím co nejrychleji ze sebe dostat ještě teplou krev. Pak nahmatám jílec meče ležícího u mých nohou a bezmyšlenkovitě zbraň pozvednu. Slyším neustálý křik a pláč, praskot padajících ohořelých trámů, dusot běhajících lidí a koní.
Zatajím dech. Kus ode mne za rozeklanou chatrčí zahlédnu sotva pětileté dítě. Je to chlapec a vzlykavě volá matku. Vyděšeně se choulí do rozpadlé stěny chýše. Ta se bortí a odhalí tak droboučkou postavičku. Vykročím k němu, jenže jeden z vraždících mne předběhne a už se nad ním napřahuje k úderu obrovským mečem. Dítě přestane vzlykat a ochromeně vzhlíží ke svému vrahovi.
Vyběhnu mu na pomoc, jenže mne zezadu uvězní mohutná paže. Snažím se vysmeknout nepříjemnému sevření, ale marně. Chvíli se ještě škubu v bezvýsledné snaze zachránit život nevinného dítěte. A pak, se slzami v očích, vidím, jak vraždící bestie zatíná zbraň do dětského tělíčka. Chlapečkova košilka se v okamžiku začne barvit rudnou krví. Strnu a obličej se mi bolestně zkřiví. Vraždící se ke mně pomalu otočí a pohlédne na mne.
„NÉ!!!“ vykřiknu.
„Ludmilo!“ zaslechnu.
Okamžitě vyletím z propocené postele. Zmatená ze tmy kolem neudělám ani krok. Ruce se mi pořád třesou, prsty se dotýkám tváře a zděšeně oddechuju. Ucítím, jak mě někdo uchopí za zápěstí a doslova strhne dlaně k tělu.
„Pusťte! Mám všude krev! Musím ji dát pryč!“ ječím a snažím se mu vytrhnout.
„Ludmilo, klid, to jsem já, Jarý,“ slyším, „neboj se, už je to pryč. Byl to jen zlý sen.“
Jarý! Neohrabaně jej obejmu a silně přitisknu k sobě.
„Pšt, celá se třeseš,“ konejší mne.
„Jarý! To…to bylo…příšerné,“ vyjeknu.
„Byl to jen sen, holčičko, jen sen.“
„Všude byla smrt, snažila jsem se zachránit to dítě,“ začnu vzlykat a přitom nepouštím Jarého z objetí, „jenže nemohla jsem… Nedokázala jsem to…“
Hrůza mne obchází a nemůžu ještě pořád uvěřit, že se mi to jenom zdálo. Vypadalo to až příliš živě. Není možné, aby to nebyla pravda!
„Uklidni se,“ poví Jarý a usadí mne na postel. Hned rozsvítí svíci, a když uvidím jeho obličej, trochu se zklidním. I tak se pořád nedokážu zbavit pocitu, že má tvář je potřísněna krví, a proto se jí neustále dotýkám.
„Uvařím ti meduňku, ta tě uklidní.“
„Ne!“ chytím jej rychle za ruku. „Nechoď teď pryč! Prosím!“
Starostlivě na mne pohlédne a sedne si vedle mě.
„Měla by ses přece jen něčeho napít, Lu.“
„Musím ti to všechno říct,“ otočím k němu hlavu, „mám hrozný strach.“
Chytí mě za ruku. „Tak mluv.“
Rty se mi chvějí a po pár větách nejsem schopná pokračovat. Byla to až příliš úděsné, než abych dokázala strašlivý sen klidně převyprávět. Nakonec mne Jarý dovede do kuchyňky a uvaří čaj. Mlčíme.

*

První lekci s obouručákem jsem absolvovala už v druhém měsíci společného života s Jarým. Obouruční meč mi sice nepřirostl k srdci jako ten jednoruční, ale bojovat s ním umím. Teď se mi ale hrozně moc chce se to s ním naučit tak, aby mě jaksepatří poslouchal. Ani nevím proč, snad pro ten zrádný pocit z minulé noci, když mne obestřela beznaděj. Jarý neprotestuje, jen mi připomíná, abych nezanedbala čtení a psaní. Jen podrážděně vrčím, ale ve skutečnosti mi je to fuk.
„Lu, poslyš, co to bylo za peníze na stole, když jsme se vrátili z cest? To nebyl tvůj měšec, že?“ ptá se ráno Jarý při tréninku, když právě odpočíváme.
No jasně, muselo to přijít. Já jsem ale hlupák! Proč jsem je neschovala? Ale může za to Černín, kdyby si ty peníze, co jsem mu dala, vzal, nemusel by se Jarý teď tak vychytrale ptát.
Našpulím pusu do úšklebku a protočím panenky.
„Nebyl. Viděl jsi ten erb na něm? Nevím, komu patří, ale našla jsem jej asi před týdnem za branou,“ blafuju jako vždy.
Jarý si uhladí vousy na bradě a zabručí jako starý medvěd. Popojdu k němu, abych si o jeho židli opřela těžký meč. Pak vytáhnu z kapsy zmíněný měšec a podám mu jej.
„Vypadá to na znak Burků,“ zamyslí se, ale pak ještě dodá: „nebo Černínských lesních pánů.“
„Černínských lesních pánů?“ opakuju po něm s nehraným zájmem a přisednu k jeho nohou.
„No ovšem! Tys nečetla spis O Černínských? Tam je celá jejich historie! Jejich příběh, jak se z mocných lesních pánů stala loupežnická vrchnost, která dodnes skličuje nejen okolí, ale daleko široko se o jejich ozbrojených nájezdech povídá. Vždyť znáš vnuka starého Černína Kolomaze,“ poví.
„Jan Černín? Jarý, Jarý, povídej mi o tom jejich úpadku, teda jak se z nich stali lapkové, prosím!“ žadoním jako malá.
Jarý těžce povzdechne, ale nakonec mne s úsměvem vezme na klín a začne: „Lapkové?! Děvenko, to nejsou ledajací lapkové! To i já s nimi pořád bojuji, neustále je hledám a pořád prohrávám. Lapka je jen potupný výraz, který na ně vůbec není šitý. Jsou to lupiči, zloději, loupežnická vrchnost. Ale jak už jsem řekl, kdysi byli docela jiní. Byli to pánové všech zalesněných luk a strání, každý strom, každý ptáček nebo srnka jim patřila a oni byli obávanými pány, kteří bránili svá území až do krve. Ten, kdo vstoupil do lesů Černínských z důvodu úkrytu před právem, nemilosrdně byl odsouzen k smrti – muž, žena, boháč, chuďas, všichni skončili stejně, pokud se chtěli skrýt v temnotách hlubokých lesů, které obývali a střežili jako oko v hlavě tito páni. Dokonce i králova moc byla na ně krátká a sám král se vždy snažil s Černínskými být zadobře. Nežili v žádných hradech na úpatí hor, neměli ani zámky nebo velká sídla. Nežili nikdy ve větším než malém počtu. Pět, a víc ani noha! To vždy říkali o svých klanech a také je toto rčení stále na jejich erbu. Dívej,“ ukáže na pět hvězd v horní polovině tmavého erbu, „pět hvězdic na černém nebi v samotách temných lesů,“ sjede malinko prstem pod pětici hvězd a ukáže na strom vyšitý v dolní části erbu.
„Tak kde tedy žili, vychovávali děti, konali svoje panské povinnosti?“ ptám se dál.
Jarý mi vrátí měšec a odpoví: „Svoje obydlí si budovali do skal v horách. Po několik pokolení budovali tyto tajné skrýše. Nikdo nikdy žádnou neviděl. Kdo nějakou hledal, nenašel. Píše se, že jejich domovy ve skalách chránily kouzelné rostliny. Jenže tomu jsem nikdy nevěřil. Byli to obyčejní lidé, jako my, ne čarodějové. V čem ale vynikali, byl šerm, schopnost být nenápadný a skrývat se, uměli být tak mrštní, že je nemohl nikdo v rychlosti překonat. K tomu vedli i své děti. Byli vždy spravedliví, avšak někdy až nemilosrdní. To jim vyčítalo mnoho lidí. Zbloudilá noha v jejich lesích nebyla pochopena, někdy ji ani na svobodu nepropustili.“
Zahledím se do jeho očí. „Oni zabíjeli lidi?“ řeknu dychtivě.
„Možná,“ pokrčí Jarý rameny, „to nikdo neví. Nikdy pak takoví, co padli do zajetí Černínských lesních pánů, nebyli už znovu viděni.“
„A co se s Černínskými teda stalo? Proč jejich sláva pominula?“
„Lidská nenasytnost a touha po moci zničí i po staletí budované království. Rozpad jejich panství a úpadek začal asi před půl druhým stoletím, kdy došlo ve vlastních řadách k válce. Příslušníci tohoto významného rodu si začali obapolně plenit území, až nakonec nezbylo nic z jejich blyštivých sklaních síní. Hlavní agresoři se navzájem pozabíjeli a zbytek, ta drobná hrstka posledních šlechticů Černínských, neměla už sílu obnovit slávu, a proto se rozhodla využít lesy jako strategické místo, kde by mohla přijít snadno k bohatství ne příliš poctivou cestou. Své výborné dovednosti Černínští využili ve prospěch úspěšného loupení a krádeží. Tak se to s nimi táhne až do dnes, jen jejich řady se notně úží a zachování rodu je pro ně v těchto dobách téměř nadlidský výkon.“
„Myslíš, že jsou odsouzeni k záhubě?“
„Myslím, že každý má možnost přežít,“ usměje se Jarý a povstane. „Tak dost žvanění, už sis odpočinula dosyta. Vždyť si to celé můžeš přečíst ve spisech. A ty přece víš, kde je hledat.“
Mrzutě se ušklíbnu a popadnu meč.

*

„Jarý!!!“
Můj výkřik musel probudit snad celé město. Už je to tu zase. Další noc, kterou nedospím kvůli hrůzným snům. Sice si začínám zvykat na sny plné krve a násilí, ale i tak mě vždy pořádně vyděsí. Jenže tentokrát je to ještě horší. Viděla jsem smrt Jarého a celé družiny. Jarý hned přiběhne a konejší mne. Okamžitě ho popadnu za ruku a nepouštím.
„Jarý! Zdálo se mi, žes zemřel i s tvými lidmi! Prosím tě, nevím, co to má znamenat, ale bojím se, aby se tyhle sny nenaplnily. Dej na sebe pozor!“ šeptám vyděšeně.
Pohladí mne po hlavě. „Byl to přece jen sen, ty nic neznamenají.“
„Jenže,“ pohlédnu mu do očí, „takové sny nemám pořád. Jen od určitě doby a jsou až příliš živé a čím dál horší.“
Jarého pohled nabírá na vážnosti a přitom si mne prohlíží.
„Od kdy máš takové sny?“
Zachvěju se a při tom nahmatám Sesylův prsten na své ruce. „Od chvíle, kdy nosím tenhle prsten.“
Jarý drží mou ruku a prohlíží si drobný klenot. Ten se ve světle svíčky nádherně blyští.
„Odkud ho máš?“ ptá se můj mistr a vzhlédne.
„Pamatuješ, jak jsem byla v tom lese na jihu a sbírala byliny. Říká se, že tam straší.“
Jarý mlčenlivě přikývne.
„Tak tam jsem potkala lesního skřítka. Jmenuje se Sesyl a to on mi dal všechny ty květiny jako odměnu za to, že jsem zabila baziliška žijícího v jeho příbytku. Ošetřil mi rány a dal mi…“
Odmlčím se. Jarý naslouchá a vyčkává.
„Dal mi tento prstýnek.“
„Od té doby, co ho máš na ruce, se ti tedy zdají tyhle sny?“ zeptá se.
Pokývám hlavou. „Hm, jo. Sice mi Sesyl tvrdil, že mi ten prsten jednou pomůže, ale nezmiňoval se, že by mi měl nosit strašné sny.“
Jarý vstane a projde se po místnosti. „Říkal jsem ti, abys tam nechodila.“
Hledím na něj. Otočí se na mne.
„Teď už je to ale jedno. Stalo se a ty teď musíš vědět, co je to za prsten.“
„Vím, že perlička v něm je vlastně kapka lesní rosy. Jen netuším, co by v tom mělo být za čáry.“
Jarý se škrábe ve vousech. „Ty sny něco znamenají. Předpovídají budoucnost, něco, co má přijít a stane se.“
Naběhne mi husina. „To snad ne! Zemřel jsi v jednom z nich.“
„Možná je to dar, šance, kterou nesmíš promarnit. Mohla bys tuto budoucnost změnit.“
„Ale jak mám vědět, kdy to přijde? A jak to celé změnit?“
Cítím se bezradně. I kdybych to všechno věděla, netuším, jestli bych se s takovým osudem dokázala poprat a vítězit nad ním.
„Sny ti ukazují skutečnost, která nastane, když nijak nezasáhneš,“ poví Jarý.
„Osud?“ hlesnu.
Nejistě přikývne. Zíráme na sebe a já si připadám, jako by si ze mě někdo chtěl někdo trapně vystřelit. Není to vtipné, všechno je teď jiné, v mém životě nastává více strachu a obav z budoucnosti. Lepší je nevědět, co člověka čeká. Na chvíli prokleju den, kdy jsem poznala skřítka Sesyla. Nakonec ale změním úsudek, vždyť tak jest psáno v knihách osudu, jak říká Jarý. Nikdy nelituj toho, co jsi udělala, lituj pouze toho, cos neudělala.
„Ale jak změnit osud? Jde to vůbec?“ zeptám se.
„Osud je cesta, kterou volíš. Volíš si cesty na pomyslných křižovatkách života a vybíráš si sama, kudy budou tvé kroky směřovat.“
Popojde blíže svícnu a sfoukne plamínek. Pohltí náš šero.
„Pokud ale nechceš, aby se ti tyhle sny zdály, a nepřeješ si znát možnou budoucnost, dám ti radu. Svlékni prsten a nos jej na řetízku. Tak by ti už neměl přivodit sny, které tě skličují po nocích.“
Ještě se zastaví na prahu.
„Lu, nechci, abys mi zachraňovala život, pokud se někdy tvé sny vyplní. Dělej jen to, co bude v tvé vůli a čemu chceš věřit. Nebudu ti zazlívat žádný krok v tvém životě.“
„Jarý, přece víš, že bych…“ povím chvějícím se hlasem, jenže Jarý mi skočí do řeči.
„Dobrou noc, Lu, dobrou noc.“
Tiše přivře dveře a já jen povzdychnu. Přece ví, že ho miluju a udělám vše pro to, abych o něj nepřišla. Svléknu prsten z prsteníčku a ještě okamžik si s ním hraju v dlaních. Pak jej navleču na řetízek z malé šperkovnice a ten si zapnu kolem krku. Pár minut sedím v temnu před zrcadlem a beze slov na sebe hledím. Přemýšlím, zda dělám dobře, když už nechci více vídat sny o budoucnu, jestli přece jen nezahazuju příležitost, jak vše změnit k lepšímu a vyhnout se tak strasti a bolu. Nakonec přece jen uznám, že věštby nejsou nic pro mne a bude se mi lépe dýchat, když nebudu znát ony pomyslné křižovatky osudu. Jestli přijdou, tak je prostě budu řešit až pak.

*

Byla jsem vyhnána Jarým na čerstvý vzduch. Procházka ve slunečném ránu mi prý po tolika chmurných nocích prospěje. A tak zemdleně procházím úzkými uličkami města, unavená a zchvácená, což se značně podepíše i na mém obličeji.
Každé ráno sladuji v zrcadle tu samou podobiznu, čím dál zuboženější. Z šedého obličeje trčí dvě škvírky očí, pod nimi tmavé propadlé kruhy. Z takového pohledu na sebe se mi vždy udělá ještě hůř. Proto jsem si radši před odchodem z domu narazila na hlavu široký tmavý klobouk, který aspoň nezdůrazňuje ten tristní výraz v mé tváři.
Město zahalují temné stíny domů, protože se slunce ještě nevyšvihlo do patřičné výšky na obzor. Přesto už kolem procházejí osoby různých nátur. Někdo proklouzává stíny a jen těžko můžu být uviděn nepozorným okem obyčejného člověka. Někdo se nese ulicemi jako král a dává všem jasně najevo, jaké postavení v tomto městě zaujímá. Ano, právě kolem prošla manželka správce se svými věrnými posluhovačkami, a tak jsem se na důkaz oddanosti městu skromně uklonila.
Jako člen městských šermířů prý musím mít úctu ke správci a členům městské rady, jak mi jednou Jarý rázně vysvětlil, když jsem kdysi na některého z těch papalášů s posměchem vyplázla jazyk. Tenkrát to byl docela průšvih a myslím, že si to Jarého ješitnost doteď nedala za rámeček, když mu správce udělil napomenutí a připomněl mu, kde je jeho místo. Jarý jen s těžkým srdcem připouští, že poměry v dnešní době se horší a není to, jaké bývalo dřív. Hodnost šermířů není dostatečně ceněná, protože v dobách bez válek a bojů už není třeba chránit lid před krvelačným nepřítelem. Dnes šermíři jezdí s kupci a dohlížejí, aby nebyli přepadeni zloději, což Jarému připadá potupné.
Jistěže na mně tahle obstarožní správcovská fiflena ani zrak neupřela. Jen její dvě posluhovačky se sice mile usmály, ale jen tak na oko, aby se neřeklo. Přejdu tento moment bez většího povyku a víc nad tím neuvažuju.
Na městské periférie míjím pomenší a nenápadný nevěstinec. V zemi tohle řemeslo nebývá trpěno, ale vždycky se najde pár mizerů, kteří dokáží skrytě nabízet veřejnosti služby tohoto druhu. Kuplíři podplácejí městskou radu, aby se o nevěstinci nemluvilo a dělalo se, jakože žádný vlastně ani neexistuje. Dívky v tomto domě sice přebývají dobrovolně, jenže ne každá. I přesto město kuplíře toleruje a drží nad nimi ochrannou ruku. Takže spravedlnosti učiniti zadost se vždy nepovede a dokonce i šermíři bývají v těchto situacích krátcí. Naštěstí já jsem měla to štěstí a stala se jednou z mála výjimek.
Při vzpomínce na dětství nemám chuť se pousmát. Naštěstí mi osud nadělil i jinou možnost na výběr, než jen uspokojovat zákazníky kuplíře Dráta, zmije ze všech nejjedovatější. Odplivnu si.
Příliš štěstí mne v životě zatím nepotkalo. Mé rodiče zabil nějaký palič, byla jsem tenkrát ještě žába, takže si na to moc nepamatuju. A protože jsem příbuzné neznala, vyrůstala jsem od té doby na ulici. Jednou se mi do ruky dostal starý, tupý mečík. Dal mi jej jeden chlápek jménem Ryšavý, co měl takových věcí hodně a jezdil s nimi po městech. A tak jsem se k němu přidala. Chodili jsme po světě, on prodával své krámy a já se učila zacházet s tou rádoby zbraní. Byla jsem samouk, ale aspoň jsem si připadala konečně důležitá, že konečně hraju nějakou roli, říkala jsem si, že chráním náš pojízdný vůz před zloději. Jasně že to byla pitomost, kdekdo by mohl malou hloupou holčičku okrást, kdyby si zamanul. Ale byla jsem šťastná. Do té doby, než mě ten ohavný kupec prodal jednomu městskému kuplíři za pytel brambor.
Celé roky jsem strávila v pajzlu a smejčila tam podlahy. Pak mě jednoho odpoledne kuplíř Drát přitáhl k nějakému chlípníkovi a už to jelo. Levná coura, levná pracovní síla. Dám jí nažrat a vyspat se, víc nepotřebuje, myslel si určitě ten hajzl Drát. Ale já byla ještě děcko, co potřebovalo něčí objetí a lásku. Měla jsem jediné štěstí, že mi nevzal mou kudlu. Schovávala jsem ji šikovně pod kanapem.
Jistě, že se mi to příčilo, dělat prostitutku! Jen se divím, že jsem tu dýku na Dráta už dávno nevytáhla, ale byla jsem mládě a bála jsem se ho, a tak jsem raději poslechla každé slovo toho křiváka.
Až jednoho večera se všechno změnilo. Byl takový docela romantický večír, podzimní slunko hřálo, barevné listí se válelo všude po ulicích, a tak si zřejmě někteří chlapi umanuli užít si. Ale tentokrát to Drátům kumpán nehorázně přehnal. Byl ke mně surový, mlátil mě a trhal ze mě šaty, a tak jsem se už nebála vytáhnout svou zbraň. Bodla jsem ho pěkně, ale nic z toho nebylo, jen se rozzuřil víc a já od strachu o vlastní zadek vyskočila i s kudlou v ruce z okna na náměstí. Než jsem se sesbírala ze země, kde jsem skočila přímo na nějakou děvečku, co nesla džbery vody, už z nevěstince letěl vzteklý Drát a za ním ještě vzteklejší kumpán. Nůž se mi třásl v ruce, ale jsem příliš chvatů neudělala. Ubránila jsem se nanejvýš tak na dvě minutky čistého času, pak už mě Drát praštil svou pazourou po hlavě a já s pláčem ulehla k zemi. Vzal mě pod paži a už mě, sotva vyspělou, chtěl odnést zpět dovnitř.
Jenže to už se mu na paty nalepil Jarý a jeho přátelé, kteří tuhle komedii sledovali z oken vedlejší krčmy. Tam jim někdo řekl, že ten chlápek je kuplíř a já děvka. Nedobrovolná. Později se mi Jarý přiznal, že nejen pro to, že jsem byla malá a bezbranná holka, mě zachránil. Když prý viděl chvaty, které provádím svou dýkou ve své ještě dětské ruce, tak už věděl, že mám vlohy pro šerm. A tak hned Drátovi dal co proto, div ho nezabil.
Jarý mě pak vzal do náruče, můj pláč utichl a já usnula. Když mě ukládal do své velké postele s duchnami jako hrad, už jsem tvrdě spala. Pak mi ještě pověděl, že se na mě hodinu jen koukal. Vyhublé, téměř nevyspělé tělíčko malé holky zakrývaly jen špinavé cáry roztrhaného oděvu pro lehké holky. Světlé vlasy jsem měla zamuchlané a smrděly, vlastně jsem byla celá ušmudlaná.
Prý samá nevina, když jsem spala, říkal Jarý. Ale když jsem ráno vstala a on uslyšel můj slovník grobiána a ksichty tvrdohlavce, tak už jsem mu tak něžná nepřipadala. Při vzpomínce na tyhle chvíle se pěkně rozesměju. Jo, byla jsem ďábel, ale moc mě za tu dobu nezkrotili, pochvaluji si v duchu.
Sníh křupe pod nohama. Příjemný zvuk ale za chvíli přehluší hlasy a tlumená hudba. Zrychlím v chůzi a zahnu za roh. Přede mnou se vynoří drobné náměstí a na něm postávající obchodníci se svým zbožím. Kupci nabízejí tovary všeho druhu, od zbraní přes oděvy po různá nářadí a nástroje. Kořenářky s mastičkáři lákají zákazníky a vyvalujíc bulvy na své konkurenty na trhu pokřikují hesla o účinnosti jejich přípravků. Prodává se kur, tur i koně. Pobíhají zde i nějací potulní kejklíři v čele s obtloustlým, ale pohledným bardem, který brnká na loutnu a popěvuje veselé melodie. Vše bujně žije na trhovišti již od brzkého rána a nikomu, jak se zdá, nevadí sníh ani dotěrný mráz. Zimní slunce zahřívá krásné tváře mladičkých trhovkyň, mnohdy smějících se a škádlících se s kupujícími mužskými.
Spokojeně procházím mezi prostými stánky a prohlížím nabízené předměty. Většina z nich jsou škváry a primitivní nástroje na jedno použití, počítám. Ušklíbnu se nad nekvalitní keramikou, leckdy popraskanou, a mířím dál. Vychytralá hrnčířka jen ohrne nos. Zastavím se u letitého starce dávajícího k prodeji bezcenné šperky a cetky na parádu.
„Máš něco mimořádného, stařešino?“ oslovím jej posléze.
Stařec na mne pohlédne zakalenýma očima. Zřejmě špatně vidí, nebo je dokonce úplně slepý.
„Dobré ráno, paní,“ poví chraptivým hlasem a zvrásněnýma rukama zakrouží nad lavicí se zbožím, „vaše krása si jistě zaslouží vzácnější klenoty, než ti mohu nabídnout já.“
„Mluv k věci, máš?“ řeknu drsně. „A běda tobě, jestli mne budeš chtít podvést.“
„O ne, to bych si nedovolil,“ vyděsí se stařec a zakroutí hlavou.
„Tak?“ pozdvihnu obočí.
„Mám tady Cherubínovy oči, práce dovedných rukou trpaslíků z východu, paní,“ vytáhne stařec z vyřezávané bedničky blyštivé náušnice ve tvaru rozkvétajících růží, z nichž vybíhají broušené perličky, modroučké jako samo nebe. „Mají zázračnou moc, dodávají sílu a odvahu, v době nejistoty pomohou v rozhodování.“
„Mluvíš jako šarlatán, starče,“ zamrčím se, ale náušnice si prohlížet nepřestávám. Jsou nádherné a myslím, že i vzácné. Proto ve mně vzbudí podezíravost, jelikož málokdo si může dovolit je prodávat. Většina z nich je ukryta v tajných skrýších jejich majitelů a bývají střeženy jako oko v hlavě.
„O ne, říkám ti pravdu!“ brání se děd.
„A odkud si je vzal?“ ptám se nedůvěřivě a prohlížím si v rukou skvostnou práci trpaslíků.
Stařec se shrbí a smutně pronese: „Patřily mé nebožce ženě.“
„Proč je tedy prodáváš a nezachováš je pro své děti?“
„Nemám děti, paní, nemám nic. Jen vzpomínky,“ říká lítostivě, „na ženu, která byla zabita vojáky. Byla čarodějkou, jenže ani to jí nepomohlo v hodině její smrti.“
Zpozorním. Ten muž se rozpovídal, možná až příliš. Čarodějové často nehynou lidskou rukou, což mě překvapí.
„Říkáš vojáky? Jací vojáci zabili tvou ženu, starče?“
„Nevím, jednoho dne přijeli a neušetřili nikoho. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem odjel prodávat tyto ozdoby. Když jsem se vrátil do své vesnice, byla srovnána se zemí. Vypálili každý dům, ani děti nepřežily… Bylo to děsivé,“ vypráví muž.
Okamžitě se mi vybaví mé sny a stáhne se mi hrůzou hrdlo. Zaraženě vrátím Cherubínovy oči do truhličky a podám ji starci.
„Ponech si je a neprodávej. Patřily přece tvé ženě, čarodějce, která byla…“ nedopovím, protože mi to soucit nedovolí. Měla bych ihned říct Jarému, co mi ten stařešina pověděl. Něco tu přece jen nehraje.
„Sbohem,“ rozloučím se tiše.
Vykročím jako omámená, ve zmatených myšlenkách. Z těch mne vytrhne náhlý dívčí křik. Poohlédnu se. Kolem kupců běží malé silné děvče a za ním tři muži. Ti nadávají a za chvíli doběhnou zardělou dívku. Popadnou ji za kučeravé vlasy a táhnou ji k domu správce. Dívka řve, jako by ji na nože brali, a hází s sebou, což mužům způsobí značné problémy, protože její tělo je vskutku statné.
„Co se stalo, že tak vyvádí? A proč ji smýkáte přes celé náměstí?“ promluvím k mužům.
Ti se zašklebí a jeden z nich zahuláká: „Ta malá běhna ukradla chleba! Však bude viset, potvora zlodějská!“
Děvče se neustále mele a brání: „Mám hlad! Tak co? Přece nezdechnu hlady! Pusť mě, ty hovado!“
Zakousne se jednomu z nich, který ji drží pod pasem, do ruky. Ten vyjekne a rozezleně udeří dívku do obličeje. Ona nezůstane pozadu a oplatí mu jeho ránu pěkným plivancem přímo na líc.
„Sklapni! Ty hlady určitě netrpíš, mrcho!“ zařve na ni další a naráží tak na její korpulentní postavu.
Dívka se ušklíbne a vyplázne jazyk. Pěkná divoška, pomyslím si.
Raději se do toho vložím: „Ukradla jen chleba?“
„Jo,“ zní odpověď, „celou štriclu chleba.“
Povzdechnu. Kvůli kusu žvance táhnou tu holku ke správci, který na ně nebude mít náladu a nechá zlodějku popravit. Pro krádež chleba! Tenhle záměr tupých pekařských pomocníků mě naštve.
„Kolik stojí ten chleba?“
Mužští na sebe důležitě pohlédnou. Budou se mě určitě snažit natáhnout. A taky se tak stane.
„Dva groše.“
Zalovím prsty v měšci. „Tady máte tři a dejte tý žábě pokoj.“
Chlapi rychle shrábnou peníze a při odchodu ještě nadávají a vyhrožují kudrnaté zlodějce, která se hned vrhne ke mně a padne mi k nohám. Její drobné ručky sklouznou přes má ramena až k pasu.
„Ach, jak jsem vám vděčná!“ poví přehnaně citlivě a mrká na mě modrýma očima.
„Přestaň, udělala jsem to jen kvůli tomu, že nesnáším, když se věší malé holky,“ zakročím a pobídnu ji ke vstání.
Dívka na nic nečeká a bezostyšně vyskočí na nohy. Její baculatá tvář se usmívá jako měsíček a oči jen svítí. Vytáhne z rozervaných hadrů pecen chleba a zakousne se do něj.
„Je etě tepej, neteš?“ huhňá z plnou pusou a podává mi žvanec.
Odvrátím se. „Ne. A radši už nekraď!“
Vím, že mé doporučení je platné asi jako házený hrách na zeď, ale aspoň to zkusím. Nežli se vzdálím od místa, kde jsem před chvíli vykoupila zlodějku, je ta malá už pryč. Zakroutím hlavou a vydám se domů. Peníze jsem pozbyla úplně jinak, než jsem měla v plánu. Z piva zas nic nebude.

*

Když dorazím domů, sedí u stolu kromě Jarého i Lhotný. Oba se na mne zvláštně podívají. Nevěnuji tomu větší pozornost a shodím ze sebe teplý plášť. U plotny si naliju hrnek svařené révy a přisednu k zamlklým mužům. Oběma pohlédnu do očí, nejdříve Lhotnému, pak Jarému.
„Děje se něco?“ optám se a usrknu horkého nápoje. Tváří se až příliš vážně, což u nich nebývá zvykem.
Lhotný se zapře do židle a založí ruce v bok. Jarý se nadechne.
„Král vydal příkaz,“ začne Jarý.
„No? A jaký?“ zajímám se. Král příliš příkazů nevydává, a pokud ano, děje se něco důležitého.
Lhotný mi hned odpoví: „Šermíři musí do zbroje. Nastávají zlé časy, Lu. Už v našich krajích není tak bezpečno.“
„Ochrana kupců přestala být pro nás prioritní. Musíme chránit především nás samotné a město,“ pokračuje Jarý a ve mně to začne vřít.
„Cože?“ vyletím ze židle. „Chránit před čím? To nechápu! A neříkej, že…že pojedete pryč!“
Srdce mi prudce buší a cítím, jak se mi krev hrne do hlavy, až zrudnu v obličeji. Rukama křečovitě svírám okraj stolu. Oba dva na mě mlčenlivě hledí. Popadnu hrnek s révovým mokem a prudce jím mrsknu do prázdné kádě v rohu místnosti.
„Měli bychom odjet do týdne. Potřebují nás na západě. Prý zde na vesnice útočí tlupy skřetů a vraždí všechno živé,“ řekne tiše Lhotný po chvíli, když na ně naléhavě hledím.
Takže všechny ty vize o přicházející smrti, krutých vraždách, zabíjejících stvůrách bez obličejů přece jen něco znamenaly! Mohla jsem tedy něco podniknout!
„Já to věděla! Jarý!“ otočím se ke svému mistru. „Měla jsem varovat krále!“
Jarý vstane a chytí mne za ruku. Rozlíceně se mu vyškubnu.
„Přece jsi nemohla tušit, že máš vidění a že se vyplní. Ty za nic nemůžeš!“
Lhotný se přidává: „Neboj se, Lu, brzy bude po všem. Odjedeme bojovat s těmi smradlavými potvorami a pak zas bude klid. Královo vojsko už míří na sever a nás vyzval, abychom jim pomohli a kryli záda. Dokonce i čarodějové byli osloveni a souhlasili s pomocí, pokud bude potřeba.“
Výsměšně se ušklíbnu a pak se začnu zoufale smát. „Čarodějové? Ti jsou bezbranní!“
„Lu, nevíš, o čem mluvíš,“ zamračí se Jarý, jenže já vím, co říkám.
Královští hlupáci zřejmě netuší, s kým mají tu čest jít do boje. Nejde jen o pár šílených skřetů, kteří zabloudili a bezhlavě se vrhají na vesničany. V mých snech byli až příliš dobře organizovaní, než aby bylo možno je lehce pobít nebo vyhnat na jejich smrduté, bažinaté území na severovýchodě. Uměli až příliš znamenitě ovládat zbraně a bez výčitek svědomí zabíjet každou živou bytost. Až příliš odolávali odporu a zraněním způsobeným jakýmikoliv zbraněmi nebo kouzly.
„Byla jsem na trhu. Potkala jsem kupce, jehož žena byla zabita těmi vojsky. Jeho žena byla čarodějka! Už tomu rozumíte?“ křičím na ně nepříčetně.
Jarý mlčí, jeho čelo se hluboce zvrásní.
„Lu…“ polkne Lhotný na prázdno.
„To všechno jsem mohla tušit! Kdybych jen poslechla ten prsten!“ povím rozzuřeně. Tento prsten mi byl čert dlužen! Zalovím rukou pod košilí, ale nemůžu řetízek najít. Zbrkle se ještě prohledávám, ale prstýnek je fuč.
„Sakra!“ vykřiknu. Není přece možné, abych jej ztratila. Přivřu oči a rozvzpomínám se. Uvědomím si, že zlodějčiny ruce, táhnoucí se od mých ramen, byly až příliš všetečné.
„Kde je ten prsten?“ zeptá se Jarý.
Naštvaně na něj pohlédnu. „Je pryč!“