Nokturno.net / tvorba / dílko

Obloha byla nádherně barevná a přitom mrazivá. Pozorovala jsem zrůžovělá místa, jak se tak sem a tam ukazovala na tom kousku, který jsem měla možnost vidět z křesla. Poslouchala jsem Bacha a pokuřovala cigaretu. Sem tam jsem se napila horké, silné a hořké kávy. Na komodě tiše tikaly velké rokokové hodiny a i když bylo v místnosti dost chladno, hřál mne babiččin dlouhý měkký černý župa, který mi půjčila, než odjela ráno ke strýci do Prahy. Přiznám se, že jsem jí ho záviděla a říkala jsem si, že jí jednou požádám, aby mi ho dala. Koupila bych jí za něj jiný ! Ale babička by o tom nechtěla slyšet. Cenila si ho víc, než krásné šperky z první republiky, které mi darovala slovy : „ Vem si je, ať se tady o to nemusím starat.“
Babička měla rozumné manželství. Moje sestra Alice se několikrát vyjádřila, že vdávat se bez lásky je nemravné. Babička se vševědoucně usmívala a neříkala nic. Co by také měla říkat ? Dědečka jsme znaly obě, já i Alice, moc dobře. Chodíval s námi do divadla a na koncerty, protože kino a televizi považoval za ztrátu času. Také nás vozil na výlety do přírody. Užily jsme si s ním opravdu krásné chvíle, obě jsme ho zbožňovaly, i když neprojevoval žádné velké city. Ale až nyní, když jsme dospělé, chápeme, obě to chápeme, že ti, kteří o nich mluví, nemají je v srdci, jen na jazyku. Babička byla spokojená. Řídila dědečka tak nenápadně, že si toho nikdy nevšiml. Dávala mu otázky, které navenek signalizovaly jakousi ženskou bezbrannost, ale uvnitř už bylo rozhodnuto. Dědeček tu hru přijímal, protože by se jinak asi moc ke slovu nedostal. A tak jsme prožily mládí a dětství v prostředí, které nám vytvořilo ty nejlepší základy do života, kdybychom se toho obě ovšem držely.Když se už dědeček nevrátil z nemocnice, obě jsme ho oplakaly upřímnými slzami a těžce jsme jeho nepřítomnost snášely. Babička také. Ale nehořekovala. Jen byla více zamlklá, ale na jejích činnostech, kterými se obyčejně zabývala, to nebylo znát. Jen někdy šla spát později, než obvykle, ale dědečkovu půlku postele nechávala pečlivě upravenou tak, jakoby si do ní měl přijít za okamžik lehnout. A to byla láska ! Tak jsem si to představovala.
Tak jsem seděla, pila kávu a pokuřovala a myslela na Alici. Svěřila mi tajemství a zapřísahala mne, abych to nikomu na světě neříkala. Ani babičce, natož matce nebo otci nebo někomu jinému. Alice byla velká všetečka. Alice byla také vždycky tam, kde se dělo něco hodně neobvyklého i ošklivého. A proto se snad stala dobrou novinářkou. Ať si ty svoje tajemství nechá pro sebe, já tu teď sedím a opravdu mne to stravuje. Kdybych to nevěděla, tak se také nic nestalo. Tolik let uteklo a Alice něco vyškrábe a hned za mnou, aby se tím nezadusila. Jenomže tím se všechno nějak mění. A nebo ne ? Podívala jsem se na velký obraz, kde byl můj dědeček v pěkném dlouhém tmavém kabátě a držel za obojek psa. Poprvé jsem si řekla, že to byl hezký muž a zadívala jsem se mu do očí. Kdybys tu tak byl, to bys viděl ! Zasmála jsem se a vstala z křesla. Šla jsem do babiččina pokoje a otevřela okno, abych tam vyvětrala a přitom se podívala do ulice. Světla se už rozžíhala a vrhala na chodník rozmazané odlesky. Do pokoje vlezla zima. Přitáhla jsem si dlouhý velký župan blíže k tělu a chvíli jsem čekala, až se vzduch vymění. Pak jsem zavřela, zatáhla žaluzie a rozsvítila světlo. Pokoj, kde oba bývali nejčastěji, byl moc pěkný, starodávný. Dvě postele, secesní kulatý stolek pokrytý vyšívaným ubrusem stylem richellieu bez jediné poskvrnky, pěkně naškrobený a vyžehlený, na něm drahocenný porcelán a starodávná dóza na bonbony. Otevřela jsem víčko, no jasně, že tam byly, jako obvykle. Ty mlsával dědeček, babička je doplňovala ! Vzala jsem si jeden, pěkně jsem si ho rozbalila a pochutnávala si. Bylo mi veseleji. Asi proto, že staré věci zůstaly na svém místě, i když se všechno změnilo. Kouzlo starých domů. Kouzlo našich předků. Ale, co bude teď, když si ta Alice pustila pusu na špacír ? Ještě , že to řekla jen mně. Nedej Bože, aby se s těmi svými řečmi ještě potloukala po příbuzných. Nebylo jí co věřit, ale mně zapřísáhla, abych mlčela. Tak snad tu klapačku taky udrží na uzdě. Sedla jsem si na pěkně vypolštářované pohodlné křesílko, kde sedávala babička ještě za života dědečka a z toho křesílka mu předčítala tichým hlasem krásné příběhy, stejně konečně tak, jak nám čítávala před spaním.Ach jo ! Babi, kdybys věděla, co víme !
Dívala jsem se na obrazy na zdech. Andělíčci, nevinnost sama. Jeden se mi líbí – jak anděl vede duši do nebe. Asi od nějakého francouzského malíře. Babička často jezdila do Francie, měla tam známé, které jsme však nikdy neviděli. Nikdo se o ně nezajímal. Babička byla hodně scestovalá, jezdila jako průvodkyně s cestovní kanceláří, aby přinesla domů trochu těch peněz, jak říkávala. To uý jsme s Alicí chodily do školy. Chlubily jsme se pěknými věcmi, které nám babička vozila a ostatní je nám záviděli. Dědeček jen poznamenal, že babička musí provětrávat své jazykové znalosti a tak proč by ne ! Moje oči jezdily po obrazech, vpíjely se do těch krásných romantických výjevů. Byly to obrazy nějakého moderního malíře, na levé straně byly podepsány takovým klikyhákem a celý můj život visely na stejném místě. Dědeček je měl rád. Chlubil se jimi a dokonce je i sám otíral, aby náhodnou se nějaký nepoškodil. Nikdy nás nenapadlo pátrat po jejich původu. Prostě tam byly.
Alice mi řekla, že tajemství je ukryto v místech, které každý den vidíme a na které se obvykle díváme. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde jsem před tím seděla a zapálila si cigaretu. Káva mi už trochu vychladla, ale přesto jsem si ji dolila do šálku. Ve stoje jsem jí dopila a chodila po pokoji, kouřila a vnitřně se zlobila na pravdu o mé babičce. Tak tomu říkala Alice a určitě se jí v hlavě motá nějaké téma do ženského časopisu. To je ale hnusné povolání ! Pomyslela jsem si a v duchu jsem se musela smát. Jak pikantní. Zhasla jsem cigaretu a šla zpět do babiččina pokoje. Sundala jsem jeden obraz a otočila ho. Byl řemeslně zhotoven. Přejela jsem dlaní po té straně, kde byl bílý tuhý papír, pěkně zasunutý do kovových trojúhelníčků. Podívala jsem se na hodiny. Babička říkala, že přijde o šesté a je třičtvrtě.Kdybych ty obrazy rozdělala, nestačila bych je už dát zpět a babička by jistě poznala, že se v nich někdo hrabal. A kdo tam bývá nejčastěji ? Já.
No jasně, babička přišla v šest. Našla mne, jak sedím nevinně v křesle a čtu si.
„ Ty jsi na mne čekala ? Ty jsi hodná,“ řekla celá zkřehlá a sundala si klobouk. Byla ještě pořád moc hezká. Usmívala se.
„ Tak co strejda ? „ zeptala jsem se. Zarazila se. No, i když byla ještě pořád hezká, přeci jen ta paměť …. Musela jsem se usmát, ale ne před ní, chraň bůh.
„ Asi jsem něco popletla,“ řekla jsem jí a objala jí. Voněla krásně parfémem, určitě francouzským. Šůla do kuchyně, vzala si zástěru a postavila na čaj. Z ledničky vyndala koláč a dala ho do mikrovlnky.
„ Babi, mám tě ráda, řekla jsem a objala jí. Objala mne také. A pak se mi podívala zpříma do očí a pohladila mne po tváři.
„ Jsi hodná holka, proto také jsem ti s dědečkem odkázala naše obrazy. Vím, že je máš ráda.“
„ A ty, babi ?“ zeptala jsem se přímo. Možná, že to potřebovala, abych se tak zeptala. Nalila vodu do konvice, kam pečlivě nasypala černý čaj a zaklopila jí víčkem. Z mikrovlnky vyndala koláč a přesunula ho na krásný, starodávný velký koláčový talíř. Připravila šálky, dala všechno na podnos a odnesla do pokoje. Položila podnos na ubrus a sundala si zástěru. Bylo to tak úžasně uklidňující jí pozorovat. Pěkně jedno po druhém. Pak si sedla a vzala mne za ruku.
„ Ty obrazy jsem vozila z Francie, když jsem tam jezdila, jak si jistě vzpomínáš, s turisty. Celá léta, jeden po druhým. Mám na ně i darovací listiny. Od člověka, který je maloval. Ty obrazy miluji „… odmlčela se a podívala se do okna. Mlčela jsem také. Nebylo třeba slov. Byla bych raději, kdyby zůstalo u té pauzy.
„ Tvůj dědeček nebyl celý život upřimný. Když se narodila tvoje maminka, našel si jinou ženu , mladší a asi přitažlivější. To víš, padaly mně vlasy po porodu, byla jsem celá špatná celé šestinedělí. Když přišel s tím, že má jinou, ztratila jsem mléko. Odešel z domu, vzal si to nejnutnější. Když bylo tvé mamince rok, sehnala jsem hlídání a nastoupila do nemocnice jako sanitářka, abych si přivydělala trochu peněz. Já, se svým diplomem ! Ale bylo to nejlepší, protože jsem se nemusela starat o práci, udělala jsem svoje a spěchala jsem domů, abych převzala péči o tvou maminku. V noci, když jsem sloužila, pak hlídala paní, co jsem ji sehnala. Děvče, to byla doba. A jednou přivezli do nemocnice, zrovna, když jsem sloužila, jednoho člověka, zle zřízeného. Byl zmlácen a okraden na ulici . Nějak jsem se k tomu přichomýtla. Vzal mne v té bolesti za ruku a stiskl ji. Byla jsem s ním v tu chvíli sama, sestra běžela pro doktora, který měl noční službu. Operovali ho. Chodila jsem uklízet na pokoj, kde ležel. A protože jsem uměla francouzsky, tak jsem tlumočila, co chtěl říci lékaři a nebo sestrám. Ten měsíc, co ho dávali dohromady, tak stačil na to, abychom se do sebe zamilovali. Ale to víš, musel odjet zpátky do Francie, kde měl domov a práci. Učil na malířské akademii. Psali jsme si. Dopisy jsou schované v těch obrazech. Nikdy jsem se od nich nechtěla odloučit. Málem jsme se vzali, ale pak se stalo, že tvůj dědeček se vrátil zpátky, slíbil mi, že to všechno, co udělal napraví a také to napravil. Dítě bylo na světě a já po těch těžkých letech, kdy jsem byla sama, jsem byla hodně udřená a zničená. Narodil se nám potom tvůj strýc, u kterého jsem dnes nebyla, protože Jean dnes přiletěl na skok a chtěl mne zase vidět. A to je celá historie těch obrazů. Víš, dědeček sice všechno napravil, ale já si tu lásku ponechala. Máš mi to za zlé, holčičko ?“ zeptala se mne a shovívavě se usmála.
Stiskla jsem jí ruku.
„ O co jde, babi, já ti fandím. Hlavně, že to dobře dopadlo. Ale chtěla bych být k tobě také úpřimná. Alice se něco dozvěděla a také mi něco o tom řekla. Asi to už není zase tak velké tajemství.“
Babička ukrojila kousek koláče a dala mi ho na talířek a pobídla mne, abych ho snědla takovým tím pěkný mateřským gestem.
„ Jean není ve světě neznámý člověk. A Alice s ním udělala rozhovor do časopisu, počkej, tady to je. On tam říká, že má rád Prahu a že má v Praze i svou životní lásku. Alice mu zřejmě nedala tak dlouho pokoj, dokud jí alespoň něco nenaznačil. Vytáhla to z něho. Zdálo se mu pikantní, že dělal rozhovor právě z mou vnučkou. „
Přelétla jsem očima celý rozhovor a podívala se na fotografii muže, která byla v rohu.
„ Ten je hezký , babi,“ řekla jsem jí. I ona se na tu fotografii dívala s takovým něžným výrazem ve tváři.
„ Jsme celá léta šťastní, a o tom to je, děvče. A víš co ? V létě tě vezmu do Provence. Jean tam má takovou pěknou usedlost, rozhodně se nebude zlobit, když nás obě bude hostit jako královny.“
Políbila mne na tvář. Šla jsem domů okouzlená tím příběhem a také šťastná, že to všechno se tak pěkně rozmotalo.
Za dva měsíce babička umřela, dostala těžký infarkt. Nikdo jí nemohl už pomoci. Obrazy s dopisy, které jsem nikdy nečetla, putovaly do mého domu. I všechny ty krásné věci, které mi babičku a dědečka připomínaly. Alice nad tím ohrnovala nos. Zkoušela mi namluvit, že beztak jsou v těch starých krámech červotoči.
Na konci června jsem dostala dopis od Jeana. Zval mne do Provence. Přijala jsem to pozvání.
Stal se nakonec mým tchánem a dědečkem mého syna Jeana Paula. Jsme šťastní. Jak říká dědeček Jean, dokud nás smrt nerozdělí. V mém pokoji , který je mi vyhrazen v Jeanově usedlosti v Provance, visí velký babiččin portrét. Maloval ho prý v době, kdy ztratil naději, že se stane jeho ženou. Často se na ní dívám. Určitě se stala mým andělem a bdí nade mnou, abych byla šťastná. Tak je to. Asi to tak bude, Jinak si to nedovedu vysvětlit.