Nokturno.net / tvorba / dílko

Občas mne svine život do klubka
podobnému nevinnému zavináči,
jež někdo pohodil kdesi - do ústranní.

A tak jako život rozsel nespravedlivě
naše příbytky, tak mám občas ten
tesknivý pocit, že nejen já byl jsem
zaset do špatného neobdělaného pole.

Úzkosti z nepolodností hnijícího světa mám,
léčit nelze,
jak chcete léčit dým cigaretM
Jak vzkřísíte zešedlé a zvadlé cikády?
Jak zapálený domeček z karet
padají lidské kaskády
a já sám mám pocit laviny.

A opět něco nebo někdo se přichomýtnulo
na nesprávném místě, na dobu nehledě.
Konvenční normy más lisují jak vraky autokarů
a já se ptám, kde zůstanu,
když ani ten hrob nemám již jistý?! ...

Ve dne splín,
večer teskno na jídelníčku mám,
jindy jsem jídelníčkem já sám
a lopotajíc se bolavými ulicemi
a opilými domy zvadlých měst
ptám se doby, kde láska má jest?

a lidi chodí, típají se a
cigaretám podávají ruce,
a svět se hroutí budoucnosti nemajíce.

A přesto je tento svět nehorázně plný
možností, že můžu se nadechnout
a z plných plic zakřičet "BÍP"
a čekat ufňukanou reakci ostatních,
jež párují se den ode dne více,
staří nestačejí koukat za sebe.

Jen jednu jistotu máme, jen ta nám zůstala -
kilometry, hodiny, koleje a časové tísně.
Ať je doba lecjaká, cítíš těchto jistot plísně.

Jakože slunce nemusí vyjít,
já a Ty, budeme se muset znova najít ...

A omámenou krví v Tvém nebeském těle byl bych
a se psi zápolil o Tvé kosti,
a snídal pomluvy klidně, však k večeři - potěšil bych Tě,
z nirvány na zemi, jež pomalu spaluje mě
a já nedokonalý výfuk,
špatně ventiluji amnestii již mi dopřáváš ...

Ještě že ty křídla máme,
a společně třeba zase archu postavíme
a lidi těch břemen zbavíme

a básníky s vážností hlupínků spasíme ...