Nokturno.net / tvorba / dílko

Neděle, 18.8.2002 a my se s Solarisem vracíme z Hostivařské přehrady po mé oblíbené trase zadem kolem Kunratic. U Vietnamského velkoskladu Solarise napadá, že bychom mohli zajít „na návštěvu“. Nejsem z toho příliš nadšený, vím, jakou má tato „tržnice“ pověst (
nejeden „nezvěstný“ podle zaručených zpráv ukončil zde svou existenci pod vidličkami Vietminhu), ale nakonec mě zvědavost přemáhá. Odstavujeme opodál koně a vyrážíme „za dobrodružstvím“. Obcházíme první bránu, u které postává a posedává několik obtloustlých bílých goril, vyzbrojených tyčemi a tureckými šavlemi, které dovnitř pouštějí pouze vozy plné Rákosníků. Tabule nás upozorňuje, že dovnitř se lze dostat i na Makrokartu, ale my na podnikatele zrovna nevypadáme, navíc víme, že je to past, tohle není místo pro podnikatele se zdravým rozumem. Kdo jednou vstoupí dovnitř, oklamán vstupním nápisem, ten s podnikáním a nezřídka i se životem navždy skončil. Solaris dokonce nemá ani korunu a oblečením připomíná vesničana na traktoru. Tuto bránu vzdáváme a stejně tak tu další, kde je situace obdobná. Naštěstí Solaris zná i jiné vchody. Takže asi po dvaceti minutách chůze využíváme nepozornosti zavalité bílé gorily, strážící parkoviště Šikmých očí a pronikáme dovnitř skrytou postranní uličkou od jahodových polí. Vítá nás špinavý kout s podivným asijským bufetem, nelibá vůně a houf postávajících Žluťáků. Nedívají se právě přátelsky. Nakonec, ne nadarmo se tomuhle místu říká „Pražský Vietnam“ a málokdo může vyprávět o tom, jak to tam opravdu vypadá… a neznám nikoho kdo by se odvážil strávit tam noc. Zaplouváme jakousi rozbitou stěnou nejbližší haly dovnitř a já si konečně oddechnul, že alespoň před dotěrnými bílými gorilami jsme už v bezpečí… dovnitř se totiž neodvažují. Vítají nás tuny a tuny zboží, převážně hadrů, rozvěšených všude možně i nemožně, v bednách, i vyložených na pultech. Prodíráme se davem Čongů dopředu a letmo koukáme po nabídce. Pár strkanců a Čongovské naštvané huhlání provázejí náš příchod. Stále nevím přesně, jak se tady chovat, není asi dobré být přehnaně agresivní, naopak opatrnost a ostražitost nelze podcenit, to by mohlo jednoho mohlo stát hlavu uťatou zákeřným kindžálem. Bílou barvu není nikde vidět, vždyť i Solaris svou solárkovou tváří a nějakými 175 cm výšky připomíná Vietnamce… Procházíme uličkami a já tomu tady začínám přicházet na chuť, přes to, že místní osadníci nás neustále pozorují pohledem supů merčících kořist. U každého druhého stánku sedí skupina Čongů a hrají svou podivnou hazardní hru, kdy posouvají s mě nepochopitelnou logikou kameny popsané tím svým rýžovým písmem po jakési nakreslené síti. Někteří z nich mají před sebou položen hezký balíček tisícovek a to dává tušit, že o desetníky se tady nehraje. Jinde zase jedou karty. Kolem stojí dav čumilů a pokřikují na sebe to svoje kňučení. Všude hluk, dohadování, sem tam registrujeme Čonga, brousícího svůj dlouhý nůž, nebo čistícího kalacha. V jednom zákoutí spatříme výjev jako z apokalypsy – dva Vietkongové odřezávají z na zemi ležícího lidského těla kapesním nožíkem proužky masa, které přežvykují a výborně se při tom baví, pravděpodobně na účet mrtvého! Pověsti nelhaly, jsme v sídle kanibalů!! V tom halasu nám naštěstí okolní Rákosníci nemohou věnovat plně svou pozornost. Procházíme stánky, no spíš pasáže haly a koukáme na nejen na zboží, ale i na některé Vietnamky… neubráním se pomyšlení, vida jejich drobná, útlá těla, co měly dnes k obědu... psa, kočku, nebo snad….? Raději myšlenku ponechávám nedokončenou. Jedna rosnička se obrací na Solarise a obnažuje svou útlou nožku. Jaké však je moje překvapení, když z pod podvazku vytahuje ostrý skleněný střep zvící velikosti řeznického sekáčku! Její úmysl je nepochybný a Solarisův konec se zdá být neodvratný. S vědomím, že musím jednat, strhávám zkoprnělého Solarise v poslední chvíli stranou před vzduchem již svíštícím střepem a dáváme se na ústup příčně navazující, dlouhou chodbou. Hočiminka, zjevně zmatena naším náhlým zmizením, se s kvílením řítí dále po původní trase našeho postupu a okolní Saigoni se vyděšeně rozestupují, myslíce, že je šílená.
Solaris se pomalu vláčí za mnou po nové ose našeho pochodu. Je na něm vidět, že stejně, jako mě to začíná bavit, on naopak kuráže pozbývá. Pravdou však je, že také já s nedůvěrou a ostražitě obhlížím každého Čonga, aby nás něčím nepříjemným nezaskočil. V závěji žlutých nalézáme konečně i pár nám bližších tváří, jedna ženská tak 45 s asi 18letou dcerou a jakýsi chlap, zcela jistě burák z blízkých Kunratic. Nevím jak se sem dostali, zřejmě jde o sluhy Čongů nebo uprchlé otroky. Možná jsou však mezi nimi i podobní odvážlivci jako jsme my, kteří neváhali vstoupit do jámy lvové, dobrodružství vstříc. Musím uznat, že i když jde o individua, která nás proti Čongům rozhodně nepodpoří, přesto nás alespoň decentně morálně povzbudí, přeci jen jsme sem nepronikli sami. Nalézáme obchod, kde se prodává jen originální Vietnamská hudba a filmy. Překvapuje mě to, Vietnamská CD vidím totiž poprvé. Okolo prochází jakýsi Čongo s velkým tácem, na kterém roznáší jakési prapodivné „koktaily“. Na dně spousta bůhví čeho, snad to jsou vydloubané lidské oči, doplněné o nějaké to jejich ovoce a to se koupe, podle vůně se mi zdá že už aspoň šest měsíců v jakési „močce“. No fuj, je to hnus, ale mezi Šikmoočáky se o to perou. Každou chvíli také kolem profrčí Vietnamka nebo nějaký Žluťák s vozíkem, kde přímo smaží ty jejich jídla. Nejsou to ale žádné závitky jak je známe my. Ne, tady se koupou v oleji jídla, nad jejichž vzhledem se zvedá žaludek. Možná to jsou psí žaludky, možná rozemleté housenky bělásků, možná lidská střeva i s obsahem. Solaris je pojednou jedním ze žlutých „kuchařů“ vyzván, aby zakoupil jeho výplod. Vida skutečně odporný zahnědlý list, který snad kdysi býval zelí, na němž se povaluje opravdu nechutně páchnoucí matlanice masa neodhadnutelného původu a hnijící zeleniny, očekávám pobaveně Solarisovu reakci. Čongo strká svou laskominu Solarisovi přímo před obličej. Dá si Solar do nosu? K mému překvapení Solaris kontruje Šikmoočákovi ostrou reakcí, posílaje jej s tou dobrotou do patřičných míst. Čongo je odvážnou reakcí bledé tváře uprostřed žlutého království viditelně zaskočen a na chvíli ztuhne. Přistupuji blíže k vyjednávající dvojici a to rozhoduje. Vylekaný Hočimin se dává na útěk a mizí v záplavě barevných hadrů rozvěšených v okolních stáncích.
Jdeme dál. V jedné uličce narážíme na trpasličího bílého dědka, který tam právě smlouvá se dvěma rosničkami. To budí náš zájem, takže zastavujeme a zvědavě přihlížíme sjednávanému obchodu. „Za dvě stě!“ vykřikuje dědouš, aby upoutal Šikmoočky cenou a otevírá svou jezdící tašku. Příslušnice Kongu nahlíží dovnitř a pak vrtí hlavou. „Málo!“ „Plná taška! Plná taška až na dno!“, nevzdává se dědek. Přicházím blíž a nahlížím, o co se vlastně jedná. Špinavá jezdící taška je plná zahnědlých ryb, které identifikuji na bělice. Pach je hrozný, žádný led, ty ryby jsou jen zabalené v nějakém igelitu, který je pokryt hnusným slizem. Neptám se, kdy ten dědek ty ryby chytil ani kde, vždyť byly ty povodně… Rosničky však neuvažují tak jako já a tak za chvíli obsah tašky mění majitele. Při pohledu na sliny, které se při přebírání tašky linou z úst Čongyň, si opět připomínám, že asijská kuchyně není pro mne..
Zatímco já jsem sledoval mezinárodní bussines v tomto Pražském Vietnamu, můj poněkud méně schopný spolubojovník Solaris někam zmizel. Rozhlížím se okolo, ale jeho charakteristický sestřih nikde nevidím. Snad ho neschvátili Čongové! Vracím se tedy kus zpátky a rozhlížím se… za chvíli jsem ho spatřuji, jak v podivné prodejně očichává napodobeniny parfémů. No, na těch zvěstech o tom, že ho zajímá jen jeho vzhled asi něco bude… Šikmáci, co to tam prodávají se na něj však netváří právě přívětivě, v trenkách a odrbaném tričku totiž na nějaký velký kšeft zrovna nevypadá. Vcházím tedy dovnitř a to dva přítomné Čongy poněkud zchlazuje. Vím však, že to nemusí být nadlouho a východ se může každou chvíli uzavřít skupinou jejich přátel. Až se tak stane, z obchod se přemění ve smrtelnou past, neboť nebude úniku. Snažím se proto Solarise odtrhnout od parfémů, což s mi daří až s vynaložením veškerých sil a s hlasitým, nicméně naštěstí lživým sdělením, že se k nám blíží skupina ozbrojených Saigonů. Když Solaris zjišťuje, že okolí je bezpečné a mé varování bylo čistě fiktivní, chce se vrátit, ale po spatření, že oba Čongové ze stánku teď stojí u vchodu s bambusovými holemi, od svého úmyslu ustupuje.
Pokračujeme v naší cestě, kdo by řekl, že ta jedna jediná hala je tak velká. Dostáváme
se do jednoho temného zákoutí a proti nám vyráží jakýsi Čongo švihající nějakou kostí
na provaze, snad důmyslná asijská hračka, kterou přetvořil na vražednou zbraň. Útočí!!! Jeden Hočimin nás však zastavit nemůže. Postupujeme proti němu a on chvatně vyklízí pole. Po chvíli nám však zahrazuje cestu z postranní uličky se objevící velká skupina Žluťáků. Netváří se právě nejpřívětivěji, vražedné pohledy posiluje vědomí jejich velkého množství. Solaris ztrácí rozvahu a chce ustoupit a to plnou parou pryč z celé tržnice. Nesmysl, nepromyšlený ústup by vedl pouze k naší eliminaci ze strany nepřátelských Saigonů! Ale jinam musíme, to je zřejmé. V tomto zákoutí se rozhodně neprodávají džíny, stejně jako v celé tržnici, která je ve skutečnosti základnou mafie Žlutého moru… nestíhám to však promyslet, neboť Čongové se rozebíhají ke zničujícímu ataku. Nečekáme a vyrážíme nedalekou uličkou pryč a za pár okamžiků se nám daří atakující Vietkongy setřást – po další malé chvíli vystupujeme na centrální dvůr tohoto zvláštního místa. Konečně čerstvější vzduch! To však neznamená, že by to tady nesmrdělo. Vždyť nemytých Rákosníků je všude hafo. Napravo
je druhá obří hala, vlevo jakési stánky, odkud se ozývá hluk. Solaris má dost a opět mluví
o odchodu. Chtěl bych ho vidět, když tvrdil, že tu byl i sám! Já mířím nakonec vlevo. Vítá nás základna místní mládeže. Na kraji ještě celkem normální stánky a žluťáci u nich nás sice vraždí pohledy, ale nic nedělají, obchody, kde si Šikmé oči kupují čerstvé vietnamské noviny, knihy, časopisy, asijskou zeleninu a tabák, videokazety a porno. Koukám do jedněch novin, ale kromě fotografie generála Giapa, jehož kultu je jistě oddán i tento kutloch zločinu, vydávaný za tržnici, z toho samozřejmě nemám vůbec nic. Solaris se zastavuje u porna. Kde jinde! Přichází k němu jeden Čongo a s varujícím zamručením, jej vyzývá, aby si vybral. Vím, že Solaris nemá ani korunu a tak moc vybírat nemůže a očekávám proto v největším napětí další vývoj. Solaris ustupuje a zaujímá dobré obranné postavení, zády ke zdi. Pingpong váhá a nakonec se k mému překvapení rozhoduje nezaútočit. Tohle tedy Solarisovi vyšlo!
Otáčím se a jdu zatím hlouběji do jámy lvové. Je tam herna, desítky dospívajících Rákosníků i jejich starších bratříčků tam hrají ty svoje hazardy a samozřejmě něco jako ping pong, ovšem k mému překvapení a odporu zjišťuji, že místo tradičních hracích pálek drží malí Vietkongáči v rukou lidské pánevní kosti, pomalované pestrobarevnými barvami a jejich rituálními znaky! Tato komunita je skutečně humanistická, nic zde nepřijde nazmar. Letmo mi bleskne hlavou, kolik podnikatelů, kteří sem šli důvěřivě nakoupit nedbaje varovných signálů, tu teď ta malá žlutá pakáž drží v rukou. Hlouběji uvnitř chatrče snad jedou i tvrdší hry, ale tam už se ani já raději nevydávám. Každý koutek, dokonce i výstupky na zdech jsou totiž obsypány nepřátelskými Čongy. Napadá mě, že už vím, proč Američani ve Vietnamu prohráli. Na nějaké složité úvahy tu však opravdu není čas – jen díky své ostražitosti uhýbám ve chvíli, kdy vzduch protne mým směrem namířené ostří jakési šanghajské dýky. Prostě obracím, vím že jakékoli zdržení by mohlo znamenat, že skončím podobně jako ti nebožáci u ping pongu. Vycházím ven z hučícího úlu hazardu a spatřuji, že Solaris se mezi tím dostal do konfliktu se dvěma Čongy. Zatím jde ještě jen o slovní potyčku, ovšem brzy může téci krev….. tak mu jdu rychle na pomoc. Jeden z Šikmoočáků vytahuje z pouzdra u opasku bambusovou tyčku, tolik oblíbenou zbraň Kongů, přibroušenou do vražedné špice. Nabírám rychlost směrem k rychle rudnoucí skupince. Situace se stává vážnou. Útočím na Čongy ve stylu Saurona s útočným pokřikem atakující šelmy a spoléhám na to, že strašlivý pokřik na ně bude fungovat jako psychologická zbraň. Máme štěstí. Čongové, vyplašení nečekaným nástupem druhé bledé tváře na scénu a jejím rychlým náběhem, si něco mumlají, ale obracejí se a mizí v davu. Každopádně, kdyby k něčemu došlo, nechali bychom tam asi kůži, v nedalekých boudách je jistě schován nejeden drsný Čongo, dobře vyzbrojený. Solaris mi sděluje, že neví o co Hočiminům šlo. Mě je to ale jasné. Půda pod našima nohama nám začíná hořet. Saigoni vycítili nebezpečí a atmosféra začíná houstnout.
Solaris mě zase a znovu upozorňuje, že už bychom měli jít, jde o krk. Dokonce chce vyjít jedním východem obsypaným bílými gorilami, což by dozajista znamenalo nepříjemnou potyčku, možná smrtelnou. Navíc dostat se k bráně by znamenalo projít okolo několika dobrých postavení, v nichž, skryti našim zrakům, mohou a dozajista číhají těžce vyzbrojená strážní komanda Vietkongu. Vymlouvám tedy Solarisovi tu hloupost a nezbývá mu, než mě následovat do haly, kde jsme dosud nebyli. Spoléháme, že tamní Žluťáci nás spíše nechají projít, cesta zpět odkud jsme přišli by byla velmi riziková. Procházíme uličkami obsypanými jídelnami a bistry. Cítíme vůni připravovaných „laskomin“, neskutečně odpornou, ale je tady celkem klid, což kvitujeme s povděkem a na chvíli se zastavujeme, abychom nabrali nových sil. Nejsou tu žádní Čongové (do kuchyní nevidíme), ti mají v tuto dobu jiné starosti. Nevíme však, kdy se začnou Pingpongové scházet do těchto podniků, aby si dali večeři. Proto musíme, chtě nechtě, postupovat dále. Nedaleko narážíme na kadeřnictví, kde se právě nechává „obsloužit“ pohledná rosnička. Šikmooký kadeřník nás zmerčí a zaujímá obranné postavení proti vchodu, s velkými nůžkami výhružně pozvednutými v němé hrozbě. Nemáme však v úmyslu jeho podnik napadnout. Jdeme dál a po chvíli se Solaris zastavuje u stánku, kde za stěn visí kalhoty pro puberťačky. Kdo zná Solarisovy stříbrné hromnice, ten se nediví. Prodávající Čongo se však diví. Naštěstí zahlédnu včas, jak signalizuje svým kumpánům, aby mu přišli na pomoc. Solaris mi vyráží dech otázkou, jestli si myslím že to jsou pánské a ukazuje na kalhoty, do kterých by se těžko oblékla i dvanáctiletá holčička. Zřejmě mu permanentní nebezpečí, kterému jsme vystaveni, začíná lézt na mozek. Upozorňuji Solarisa na nebezpečné počínání našeho Čonga. Zároveň si naštěstí Solaris uvědomuje, že nemá ani haléř a tak když se vydávám spěšně dál, do bezpečí, on mě musí chtě nechtě následovat. Beze mne by totiž velmi pravděpodobně skončil do několika minut svou životní pouť pověšený za střeva z nedalekého ramínka… zatímco pro mne by jeho zmizení znamenalo nepokrytou výhodu. Mezitím se kolem prodavače vytvořil shluk Čongů. Zaslechneme několik nazlobených výkřiků a poté se s rachotem rozbíhá komando Vietkongu za námi. Zároveň zaslechneme řinčení zbraní i z okolních chodeb. To může být konec! Vyvázneme? Utíkáme chodbami a kličkujeme před vždy nově se na scéně vynořujícími komandy Vietminhu! Nakonec získáváme malý náskok, přeci jen nejsme obtíženi zbraněmi jako Čongové a nacházíme prázdnou otevřenou bednu od hadrů z Hanoje - daří se nám do ní zaplout dřív, než se za rohem objeví pronásledující Vietkong. Za chvíli dusají desítky nohou kolem bedny, ale žádného Čonga nenapadne ji prohlédnout. Za pár okamžiků se skupina ztrácí v jedné z mnoha uliček. Víme, že teď již nemáme na vybranou a musíme pryč. Za chvíli začnou celou tržnicí křižovat komanda vražedných Čongů, brány obsadí neprostupně zalarmované bílé gorily. Asi považují naší návštěvu za invazi konkurenčního, ke všemu bílého, gangu. Musíme odsud, ale opatrně a v klidu, jinak po nás půjdou i ti Čongové, co jsou dosud v pohodě
a nevyvázneme životem!
Procházíme pomalu a dáváme pozor, abychom nenarazili na žádné z Vietkongáčských komand, které jistě slídí v okolí. Mám čím dál tím větší chuť, než odejdeme, odvézt si z tohohle zvláštního místa něco na památku. Dlouhou dobu však nemůžu nic najít. Samé hadry a hadry. Nakonec narážíme na stánek s elektronikou a různým haraburdím. Místní šikmoočák se divně po nás dívá, ale je tam sám a ještě neví, že v tržnici vypukla razie po mně a Solarisovi. Tento kout je dosud klidný. V kupě nesmyslů zahlédnu solidně vypadající obal na můj mobil. Beru si jej a prodávajícímu Hočiminovi házím kovovou minci v hodnotě 20Kč. Vietminh zahuhlá něco ve smyslu „toto“, z čehož se po chvilce odlaďování šumu domnívám, že mi chce sděliti svůj požadavek ve výši 100 Kč. Díky tomu se nedívám na Čonga právě nejpřátelštěji. Hočimin, zřejmě vyděšený mým nepřátelským pohledem a vzezřením, začíná mávat rukama na znamení, že souhlasí s mnou zaplacenou cenou. Solaris, povzbuzen mým úspěchem, se také snaží najít si nějaký suvenýr z tohoto zvláštního místa. Přehrabuje to neskutečné haraburdí, zatímco já hlídám Hočiho, aby neupozornil své soukmenovce. Ten zatím problémy nedělá a chvějíce se v koutku svého krámku zřejmě prosí Rákosnického boha o brzký příchod komanda Vietkongu. K mému překvapení jeho modlitby vycházejí a z nedaleko odsud ústící chodby se ozývá stále se přibližující rykot šikmooké bojůvky. Kopancem upozorňuji Solarisa, že bychom se měli vydat dále.
Ve vzrušené diskusi „co teď“ odrazuji Solarisa od jeho v tuto chvíli již zcela nesmyslného úmyslu vyjít hlavní bránou, kolem goril. Cesta je neprůchodná, neboť je již na sto procent obsazena Čongy, navíc na bráně bude teď pořádně horko. Na konci chodby, kde se nacházíme, zahlédneme několik bledých tváří obklopených silnou skupinou Šikmých očí, které je kamsi vedou. Čongové začali zatýkat bílé! Ty, které se jim podaří zajmout, čeká osud ping pongové pálky a dobře uleželé večeře, v lepším případě je po několika měsících najdou sběrači na jahodových polích. Nás však ještě nedostali! Pociťuji hrdost, že jsme v jámě lvové ostudu bílé rase neudělali a naopak, tisíce Čongošů v tržnici se obávají naší přítomnosti. Z dáli se ozývá ozvěna výkřiků Hočiminů, kteří v komandech prohledávají tržnici.
Jdeme dál. Po chvíli narážíme na zapadlou uličku, která také vede k silnici. Vchod do uličky hlídají pouze dva Pingpongové, v rukou bambusové hole. Chvíli diskutujeme a dospíváme k názoru, že s dvěma Čongy, byť ozbrojenými, si poradíme. Nabíháme tedy útokem na strážící Šikmé oči. Čongové však nejsou překvapeni a staví se nám s tyčemi do cesty. Solaris koupil úder a bere druhou o zem, mě se podaří svištíci holi uhnout a rázným chvatem naopak odrážím Hočimina na stěnu tunelu. Při tom se mi daří vyrvat Pingpongovi jeho tyč z ruky. V posledním okamžiku jí pak odrážím úder druhého Rákosníka, jehož tyč by mě už už srazila k zemi. Mezitím se vzpamatovává Solaris a vrhá se na mnou prve odzbrojeného Čonga, jenž se chystal napadnout mne zezadu. To už se však musím věnovat odrážení útoků Hočimina, používajícího svou tyč coby samurajský meč. Hole na sebe narážejí a třeskot zbraní se ozývá všude okolo. Výkřiky za mými zády mne upozorňují, že Solaris a druhý Hoči stále bojují. Můj Saigon se ohání svou tyčí dobře, ale nakonec přeci jen na zlomek vteřiny zaváhá, což mi stačí. Dobrá a tvrdá rána do boku Čonga způsobuje jeho pád. Sbírám ze země jeho tyč, aby ji nemohl znovu použít, kdyby mu nad otrnulo. Obracím se k místu, kde Solaris bojuje s druhým Čiminem. Zatím byl boj vyrovnaný, oba soupeři se několikrát zasáhli, ale žádný nedokázal druhého přemoci. Teď se však situace změnila. Hočimin vida pád svého druha a dvě hole v mých rukou, vzdává boj a zvedá ruce nahoru. Necháváme ho být. Podávám jednu z bambusových holí Solarisovi a ostražitě sledujíc kapitulujícího Vietminha pokračuje chodbou, kterou se nám podařilo vybojovat. Vzduch vypadá čistě, ale když už si myslíme že to bude v pohodě, objevuje se z jedné uličky naše staré známé Vietkomando. Zmerčili nás, nad hlavami se objevují hole a kosti na provazech. Náběh bandy vypadá hrozivě, nezbývá než jednat, jde o život! Rozbíháme se jako diví, jen několik centimetrů za Solarisovými zády se mihne vzduchem baseballová hůl jednoho z Rákosníků. Sprint, štěstí nám přeje, prorážíme stavební uzávěry, které blokují východ a vracíme se do bílého světa. Čongové u bariéry zarážejí, ruce sice ještě hrozí, ale my víme, že již na nás nemohou. Vyměňujeme si s nimi pár nadávek a házíme po nich tyče, které jsme vybojovali od jejich soukmenovců. Odcházíme, plni uspokojení z dobře vykonané práce. Jak se vede ostatním bledým tvářím v tržnici proti rozvášněným Čongům se už nedozvídáme.
Zvenku ještě procházíme kolem hlavní brány. Jak jsem ještě uvnitř očekával, posádka brány byla posílena a uvedena do bojové pohotovosti. Dvě bílé gorily s baseballkami stepují přímo v bráně, po obou stranách stojí další dvojice (celkem jich je tam šest) a nedaleko vyčkává připravená pohotovostní skupina Čongů vyzbrojená kindžály. Kdybychom se, podle Solarisova návrhu, snažili uniknout tudy, pravděpodobně bychom se teď smažili v jednom z těch jejich podivných bufetů a večer by si nás Vietkong mazal na chleba. Provokujeme gorily v bráně výsměšnými posunky a odpovědí je nám sprška dlažebních kostek, ty nás však nezasáhnou a gorily se obávají opustit své stanoviště a pronásledovat nás. Zřejmě si Vietnamci myslí, že přímo v tržnici je daleko více nebezpečných vetřelců, vůbec je nenapadlo, že se může jednat o pouhé dva odvážlivce. Vydat se v takovém počtu do jejich doupěte by zřejmě považovali za šílenství.
Nezapírám, že jsem si trochu i oddechl, když jsme tuto malou Asii opustili.