Nokturno.net / tvorba / dílko

Řidič Komet

Na jednom světě po mnohé roky směřovali své zraky k  nebesům.Když dokázali stvořit teleskopy,počali se dívat ještě více.A  jednou zahlédli kus Vesmírné horniny,jež se počal blížit.A  počali mnoho řvát a strachovali se strašně.A  poté je minul.A  pak znovu vzhlédli a znovu uviděli.A  znovu počali řvát a strachovat se a znovu byly minuti.A  to se stalo ještě několikrát,až když uzřely naposled kus Solární Zeminy,nikdo se již nestrachoval a nikdo ani nezvýšil hlas.A  tentokráte je neminul.
A  neměl.A  přesto tak učinil,jak rozhodnul.Onen,o kom mluvím,nemá jména, jež by lidé znali.Po celé věky žil v  kterémsi slunci,ale to poté zhynulo a jeho život ztratil smysl a nalezl jej znovu,až když omylem sedl na kometu a zjistil, že ji dokáže řídit i  přesto,že v  poměru k  němu byl tento v  průměru dvacet kilometrů široký kámen tak malý.A  ještě více jej pobavilo,když uzřel malé, téměř neviditelné cosi,co se hýbalo na povrchu miniaturního smítka prachu, jednoho z  těch,jež se zvou „Planety“.A  tak uhnul svým povozem a to,co bylo „naživu“,jak se tomu říká,si oddechlo.A  poté vyzkoušel ještě něco.
Vrátil se.A  opět to strašlivé vzdychání.A  pak úleva.A  poté znovu,tak dlouho
,dokuď jej to nepřestalo bavit a on neuhnul.A  tu byl ještě více pobaven, když viděl,jak celé to bylo sežehnuto a všichni konečně vzdechly.
A  to bylo zábavné.A  tak v  tom ten,jež řídí Komety již navždy pokračuje.
A  před časem na naší Zemi spatřily nebeskou horninu a strachovali se a oddechly a poté znovu strachovaly a znovu oddechly.
A  včera se již nikdo nestrachoval,když bylo opět vidět to,co mnohokrát.
Jen já.A  to je moc málo.