14.04.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2286 x | vypínač
Pochopení
I.
Bylo tomu v pozdní noci srpnového dne roku devatenácet jedna,když
jsem s bratrem objevil starou truhlu v domě našeho strýce.Byla
stará,o tom nebylo pochyb,ale něco na ní bylo jiného.Obrazce,jež jí
lemovali nebyli z této doby,tomu jsem si byl jistý.Bylo to více než
podivné-primitivní kresby,přemístěné do formy plastické busty.Poznal jsem tu
člověka,tu koně,ale jinak ne mnoho.
Chtěli jsme ji otevřít,ale měla zarezlý zámek a ani já,ani bratr jsme
s ním nehnuly.
Pak nás teta zavolala dolů na oběd a my jsme si řekli,že to nějak uděláme
zítra.
Nikdy jsme to neudělali.Já jsem se odstěhoval a byl jsem vážně zraněn na
noze,takže jsem mohl stěží chodit.Přiznávám,že sem tomu byl rád,když se Stará
Dobrá Anglie zapojila do Velké Války.Můj bratr ale neměl takové štěstí.Byl
odvelen a nic mu nepomohlo.Ještě na nádraží,když odjížděl,mu bylo na tváři
vidět,že mi nebývale závidí.Odjel.
Roku 1915 byl zraněn více něž méně a musel být
hospitalizován.I ve svém, tehdy alkoholem chatrném stavu jsem se rozhodl za
ním zajet.Když jsem vystupoval,málem jsem skolaboval,moje noha mě odmítla
poslouchat.
Když jsem na ni začal řvát,jak jsem si to,hlavně v opilosti
navykl,museli se na mě dívat,jako na šílence.Já si toho ale nevšímal a
v momentě,kdy to šlo jsem se odbelhal dál.V nemocnici jsem svého
bratra napoprvé vůbec nepoznal.Byl zarostlý,nezdravě bledý,ale co horší,zdál se
jaksi mimo.
Pověděl mi,že se setkal s jedním člověkem.Ten mu zachránil život,když
se topil,ale pak mu nijak nevěnoval pozornost a hleděl kamsi jinam
„Jakoby se díval někam dál,mnohem dál.“ řekl bratr.
Pak se mě zeptal,jestli jsem myslel na truhlu.Chvíli jsem nechápal,ale pak
mi to došlo.Ale v tom bylo vidět,že se přeřekl a že by to nejraději vzal
zpátky.
Odmítal se o tom dále bavit a prostě mi předal obálku.Byla na ní
podivná, šedá počet popsaná nečitelným písmem,asi sanskrtem.
„Jestli bych padl,jestli zemře strýc i teta,jestli už
v životě nebudeš mít pro co žít,otevři tu obálku.Ale předtím ne,slib mi
to,slib mi to,jako by toto byla má úmrtní postel!“.
Slíbil jsem,ikdyž ohromen.
Je pravda,že celou cestu vlakem mě zebaly prsty a sžírala mě zvědavost,ale
potom jsem to nějak překonal a už jsem na to nemyslel.
Bratra zastřelili tři dny poté,co se vrátil z nemocnice.
Teta zemřela na tuberkulózu měsíc před koncem války,strýc na syfilis
o rok po ní.
Já jsem se mezi lety 1919–1920 téměř upil,ale pak jsem se přece jen
nějak vzmohl.Otevřel jsem si obchod s vším možným a žilo se mi celkem
dobře.
Když se dostal v Německu k moci Hitler,byl jsem už boháč.Stýkal
jsem se se smetánkou a dokonce jsem se oženil,hlavně z politických
důvodů,jelikož jsem šilhal po křesle ve vládě a k tomu mi měli dopomoct
známí mé nové rodiny.
Nevyšlo to,roku 1936 byla celá rodina zkompromitovaná kůvli korupci a
praní špinavých peněz.Ovšem díky konekcím jsem jako jediný stál před soudem
já.Dostal jsem dva roky,na to se ten rodiný arci-právník ještě zmohl
.Pak ale sám skončil ve vězení,ve vedlejší cele.Nijak jsem to
neprociťoval,
jako většinu z věcí co se mi stala za posledních deset let,ať dobré
či špatné, či nejhorší,já jsem se nad to povznesl,jako by se mě to ani
netýkalo.To ten právník,ten si prořízl žíly pátou noc.
„Slaboch.“ bylo jediné,co mě k tomu napadlo,protože ve
vězení se přece jen vaše obezřetnost trochu otupí.Za dobré (tedy vlastně vůbec
žádné) chování jsem byl propuštěn předčasně v létě 1937.O to se
postaral tchán, je pravda že on měl jediný alespoň nějáké svědomí.Pomohl mi
dokonce,aby nejvyšší soud přezkoumal můj případ,došel k závěru,že jsem byl
odsouzen neprávem a byl jsem plně rehabilitován a dostal jsem dokonce velké
odškodné.Tchán myslel,že mu pomůžu v novém výstupu,ale já toho měl dost a
raději jsem odjel na ostrov Man,kde jsem si otevřel menší obchod se vším,jako
jsem ho míval kdysi,o pěkných pár mil a pěkných pár let zpátky.
Roku 1942 jsem obchod předal svému společníku a odjel do Ameriky.
Zůstal jsem rok v Mexiku a roku 1943 jsem se permanentně
přestěhoval do Skotska.Byl jsem nadále poddaný Windsorů,ale jakoby někde úplně
jinde.
Roku 1946,když jsem zjistil,že mi chodí pravidelně peníze od mé rodiny a
podíli z ostrova Man,jsem zjistil,že můj život je přežívání,žádné nuzné,ale
přece.Neměl jsem žádný extra důvod tu pořád být….…a byl jsem.
Vzpoměl jsem si na bratrův dopis.Prohledal jsem skoro všechno,co jsem měl
až jsem ho našel ve starém kabátě,který jsem na sobě neměl dobrých dvacet
let.Neotevřel jsem ten dopis hned,protože mě zaujala ta pečeť.
Zajel jsem za mým známým,(nebyl to už známý,ale nebyl to ani přítel,člověk
kterému koupíte pití,ale kterému auto svěříte až po zralé úvaze),jistým
Ranjitem,jež byl expertem na sanskrt.
„Tohle není sanskrt.“ řekl mi hned ze začátku.
„Tak co to je?“,
„Toť otázka“ řekl on.Pak dopis založil do šuplíku a řekl
mi,ať se vrátím zak za dva týdny.
Přijel jsem v přesný den.U dveří mě neuvítal ten Ranjit,kterého
jsem znal,ale lidská troska,zničená nelidskou prací.Když jsem se usadil,všiml
jsem si,že jak papír na stole,tak papír v koších,záclony,lampy,stoly
i stěny jsou popsané nejrůznějšími poznámkami.
„Asi bych měl vymalovat.“ řekl sklesle,opíraje čelo
o okno.Jak si dokážeš podle toho,co před tebou stojí představit,neměl jsem
to lehké.Prošel jsem téměř všechna písma všech jazykových skupin celé Indie a
Indonésie a pak jsem dostal nápad." řekl a vytáhl tenký,černý notes.Položil ho
na stůl a z jeho mimiky bylo jasné,že chtěl,abych si ho prolistoval.
Byl kompletně popsaný,ale nevyčetl jsem z toho nic,protože to bylo
nečitelné,stejně jako znaky na té pečeti.To nebylo naše písmo.
„Ne,není to naše písmo“,řekl k mému úžasu náhle.Dodnes
nevím,jestli mi četl myšlenky,anebo prostě hádal.
„A ani žádné jiné.“ řekl.Pak vytáhl zrcadlo a přiložil
ho k textu.Šlo o symbol kola života,jak jsem se dozvěděl.
„Nebylo snadné na to přijít,ale myslím,že počáteční “znaky"
na té pečeti by k tomu přivedli každého,byla by to ale otázka let.A já
jsem to zvládl za čtrnáct dní.Nejsem génius?„.
Takovou otázku jsem nečekal a upřímně jsem na ni ani nechtěl odpovědět.
“Ale,co to znamená?" zeptal jsem se.
Podíval se na mě,jako bych se při modlitbách v římsko-katolickém
kostele zeptal,kdo to byl Ježíš Kristus.Pak ale řekl:
„To bylo to nějtěžší.Už jsem ztrácel naději,když tu jsem si na něco
vzpoměl.
Prohledal jsem veškerou svou korespondenci za posledních padesát let,vy
víte,že si píši s půlkou lidí v Anglii,a našel jsem vysvětlení
v dopise mého starého známého,Doktora Ignatiuse.“.
Jak to řekl,tak mě zamrazilo,protože Ignatius bylo naše rodiné jméno a já
jsem o nějakém „Doktoru Ignatiusovi“ slyšel,ale jen
v náznacích a ani z těch nešlo tušit nic dobrého.
„Byl to filozof a badatel,sbíral bizarní pověsti a legendy
v Irsku a Skotsku a poté,krátce v Anglii.Krátce proto,že se
zbláznil.Přesto dokázal sestavit knihu dvaceti devíti pověstí,kterou poté,více
méně ilegálně,vydal jistý nakladatel a známý Doktora v Německu.Vydání
nemělo valný úspěch,ale přesto si našlo své čtenáře,hlavně mezi vzdělanějšími
lidmi.“.
Pak odešel a dlouho se nevracel,až po čtvrthodině přišel
s knihou,vázanou v kůži a nadepsanou:
„Die Englischen Volks-Mythen und Volks-Legenden
von Doctor Filip Ignatius,übersetzt und gedrukt von Herr Ottho von
Räth“
Moc jsem německy neuměl,ale asi jsem to pochopil.
Vzal si zpátky notes a podal mi knihu a já jsem ji už instiktivně otevřel.
Uvnitř bylo mnoho vyprávění s pravda,mírně začátečnickými,ale přesto
odstrašujícími kresbami.Jsou věci,které jsou jedinou linkou mnohem děsivější než
sta linkami.
„Vyhledejte předposlední.“ řekl stroze,jako učitel ve škole.
Byl jsem tím trochu podrážděn,ale přece jen jsem hledal a počítal.
Když jsem došel ku dvaceti pěti,zeptal jsem se:
„Dvacet osm?“,
„Dvacet osm.“ zněla uschá odpověď.Ranjit byl velice
netrpělivý.
Nadpis osmadvacáté pověsti byl příliš složitý,ale přesto mě dost
zamrazilo, že k nim malíř,tento pohrobek Goyův,neudělal kresbu.To bylo
mnohem, mnohem strašlivější,než co mohl nakreslit.
Chvíli jsem hleděl do písmen,jimž jsem nerozuměl až sem tam nějaké slovo,
které znělo podobně jako naše.Překvapilo mě,jak často se zde objevují slova
„gott“ a „himmel“.
„V této pověsti se mluví o mužích,jež stárnou překvapivě
rychle a není to přitom dáno příbuzností,lokalitou či zemí.Za tuto pověst
sklidil Doktor strašlivou kritiku.Ale to ho nejspíše nezlomilo,lidé se
k němu chovali už hůře.Ale k věci.Víte,já jsem si s ním
psával,protože mě zaujal.A tak jsem se ho ptal na podrobnosti,ale jak jsem
naznačil,že právě oné poslední pověsti moc nevěřím,urazil se a půl roku se mnou
nemluvil.Pak se přece jen nechal přivést k rozumu.V dopise
z dvacátého sedmého března devatenáct set napsal,pamatuji si to už
nazpaměť:“Milý Ranjite,já vás nenutím věřii něčemu
,čemu pravda ani v dnešním,nastupujícím období rozumu,nemůžete
věřit.
Voltairismus a podobné kraviny mají i odvrácenou stranu a sice,že
lidi odnaučují věřit.Já bych to shrnul slovy:„Věřte mi,je těžké
věřit“.No dobře, chcete racionální důkaz?Máte ho mít.V Indii je
sekta,jež se postupně stěhuje do Anglie.Její jméno je
„Urandawai“.Připravují se na válku,Ranjite,na válku,která má
být opravdu hrozná.Dělí se na dvacet tři stupňů a každý má znak jisté části
rozříznutého kola života.Půjdu je vyhledat.Oni vědí věci, Ranjite,staré
věci.Pokuď se nevrátím,řekněte mému prasynovci,ať se konečně pochlapí a ten
dopis otevře.Váš Philiphe.„.
Ve vzduchu byla snad hodinová odmlka,která by každého z nás
rozdrtila, kdyby jsme vydali byť jen hlásku.
“Vy,Charlesi,jste jediným prasynovcem Doktora Philipha Augusta Pia
Ignatiuse,nepočítám-li vašeho mrtvého bratra Aarona,který padl roku 1915.
Od něj je onen dopis,který jste mi
předal.A teď….….…" řekl s velkým důrazem na slovo
„teď“,„mi řekněte,jak mohl váš prastrýc vědět čtyřicet šest
let předem o tom,že budete chtít zjistil tajemství jisté obálky?“.
Nebyla to už rozmluva,ale inkvizice.Tedy mě to tak připadalo.
„Nevím.“ řekl jsem nakonec.
„Právě.“ řekl Ranjit.A pak mě vyhodil.Ani jsem se
nerozloučil,ale on taky ne
.
Seděl jsem dvě hodiny u přístavu a přemýšlel.Pak,když jsem pozoroval
pád listu do kaluže vody,která tu den předtím nebyla,rozhodl jsem se.Otevřel
jsem obálku.Mnohá pohoří spadla z mích ramen.
V dopise stálo:
„Drahý Charlesi
Jestli toto čteš,tak jsem padnul tři dny po uzdravení roku 1915.Nijak se
nad tím nezlobím,vím,že co musí být musí být.Ovšem,jak tě znám,ty se s tím
nesmíříš.Inu dobrá,je to tvá cesta,Charlesi,tvá cesta.
Pamatuješ na truhlu.Já inkompetent jsem se tě na ní nedávno(pro mě
nedávno,tedy za pár hodin,ale pro tebe před třemi dekádami) ptal.A musím se
ti k němčemu přiznat.Já ji otevřel.Hned druhý den,v noci,když jsi
spal.
Udělal jsem to potichu,aby ses nevzbudil.Našel jsem v něm mnoho věcí.
Mezi nimi deník Philipha Augusta Pia Ignatiuse,o kterém ses právě
dozvěděl od svého “přítele„.Deník ti hned nedám,ani ti neřeknu,kde
je,protože takhle by to bylo moc nebezpečné a mohl bych nějákému chudákovi
přenechat tvůj nelehký osud.A to by nebylo fér,to se mnou budeš jistě
souhlasit,ani pro tebe,ani pro něj.
Podstatné je,co v deníku bylo.Důvod proč náš prastrýc zešílel.To se
dozvíš,jestli uděláš přesně co ti řeknu.
Spal veškeré své věci,kromě oblečení,co budeš mít zrovna na sobě a jednoho
kufru,kam si smíš dát některé své věci.Pak odejdi do přístavu,kde právě sedíš a
kup si lístek na plavbu lodě Sathelbury pro den 3.9.Vydej se na ni.Na palubě
potkáš muže,který bude slepý na jedno oko.Jemu řekni, potají,jediné slovo.Pouze
jednou.
“Wudhadjal„
Pak už sám uvidíš.
Neměj mi to za zlé.
Aaron.“.
Seděl jsem tam a četl příkazy z hrobu,od mého bratra.Ten den jsem
navštívil jeho hrob.
Příštího dne jsem udělal vše,co mi řekl.
II.
Loď Sathelbury na mě neudělala moc velký dojem.Byla špinavá a zarezlá.
Přesto jsem nastoupil docela rád.Nechal jsem za sebou třicet let,jež bych
raději byl,kdyby nikdy nebyly.
Na palubě bylo kromě mě jen pět lidí,staří lidé,u nichž jsem
nechápal,co zde dělají.Nechápal jsem to chvílemi ani o sobě.
V mé kajutě probíhala válka mezi myšími pokoleními o území pod
oknem.
Do noci jsem naslouchal.
Jedna strana,budeme jí říkat A,jež jsem poznával podle jejího klasického
piskotu,se vrhala dopředu víceméně pomalu a strategicky.Strana B,jež byla poznat
podle jednoznačného dupotu,byla naopak nezřízeně agresivní.
A přesto,po krátké chvíli zvítězila strana A a opanovala
zemi,již nyní již nebyla zemí pokolení B.A tak jsem poslouchal pád jedné
říše a stvoření nové a usnul jsem.
Druhého dne se nestalo nic výnamnějšího,jen propukl menší požár na přídi a
byl okamžitě uhašen.
V noci jsem poslouchal zřizování nových poměrů v říši myší a
zničení posledních bojujících zbytků skupiny B.
Třetího dne,když jsem se procházel po palubě,jsem potkal postaršího muže
,jež sem naprosto nepatřil,mnohem více než kterýkoliv z pasažérů.Od
něj jsem se dozvěděl,že na přídi je zase požár.Trochu mě to zneklidnilo,ale on
jen řekl:
„Takhle to tu je každej den.“.Pak zalehl a usnul.
Když jsem ulehal tu noc,slyšel jsem zvuk pochodu z pater nade
mnou.Brzy jsem se dozvěděl,že skupina B přivedla spojence s celé lodi a
kompletně zničila skupinu A.Brutalita opět zvítězila.
Vylezl jsem na palubu,ještě před svítáním a uviděl jsem muže,jež byl podle
uniformy kapitán.
Díval se do dáli,někam za horizont.Když jsem se přiblížil,zjistil jsem,že
jedno jeho oko je naprosto bílé.Sebral jsem veškerou odvahu(neb on byl někdo) a
řekl jsem „Wudhadjal“.
Trvalo notnou chvíli,než se na mě ohlédl.
„Aaronův bratr.Hledáte poznání o “kruhu„.Už jsem
připravil záchraný člun.“
.
A jen tak,bez řeči se otočil a odcházel.Já se vzpamatoval až
o chvíli později a trvalo to další celou chvíli,než jsem se za ním
vydal.Došli jsme k záchranému člunu a nastoupil dovnitř.Ohlédl se na mě.Já
jsem nastoupil chvíli potom.Pak si vykasal rukávy a rukama s žílamy jako
z mramoru nás po provazu stahoval dolů.
Jeli jsme na moři velmi dlouho.Již se počala zvedat bouře.Já se ohlédl a
naši loď jsem už nespatřil.Pohlédl jsem do jeho tváře.Byla tvrdá jako skála a
mířila daleko.Jeho pohled sice směřoval směrem k mrakům,ale mířil jinam.
„“Jakoby se díval někam dál,mnohem
dál.„“Teprve tehdy jsem pochopil,co to znamená.Začal jsem
přemýšlet,co mi Aaron tenkrát řekl a poté jsem počal sbírat odvahu a nakonec
jsem se zeptal:
„Nebyl jste to vy?Ten,o kom mluvil Aaron?“.
Díval se dál a dál,jako bych nikdy ani nebyl.Nakonec,aniž bych si toho
hned všiml,řekl nepoznaně:
„Ne.Ale takhle se díváme všichni.“.
Pak jsme dlouho nemluvili.Pak se snesla noc.Byla temná,tak temná,že ani
nesvítil měsíc a brzy jsem neviděl absolutně nic.Vytáhl jsem zapalovač.
Uviděl jsem světlo,ale to neozařovalo nic,jen tam prostě tak bylo a ani
když jsem k němu přiložil ruku jsem ji neviděl.Vykřikl jsem,když jsem se
popálil.
A neslyšel jsem svůj hlas.Počal jsem řvát jako šílenec a neslyšel
jsem vůbec nic.
Poté ale najednou vyšlo slunce.Ale nebylo to slunce,jaké vídá člověk dnes
ani před stoletím.Bylo to slunce malé,jakoby matné a jeho světlo bylo jako tvář
starce ve starobinci.Když jsem se podíval na moře,uviděl jsem pod sebou poměrně
blízko (asi 200 metrů) obří rozsáhlé ruiny obřích měst.
Vystupovali zde chrámy,jež už dávno pohltil korál ale kupodivu jsem zde
neviděl jedinou rybu.Čím dále jsme pluli,tím větší a větší byli budovy,ale
rozhodně zde zemina nestoupala.Nakonec jsem spatřil něco jako dům
o velikosti celého města.Jeho strop byl jen pár centimetrů pod námi a my
jsme o ni doslova dřeli člunem.Překonal jsem se a nakonec jsem si
sáhl.Čistý kámen.A přidetalnějším pohledu bylo dokonce patrné,že se
střecha skládala z jednoho obřího kvádru.Ale kdo by mohl upevnit takový
obří kvádr?A odkud by jej měl?
Nakonec člun přeplul nad tím,co se ukázalo vysokou horou,kde kdysi byla
civilizace a rozprostřela se pod námi voda,který byla tak hluboká a temná,že ani
Mariánský příkop nedosahoval(podle mě takové hloubky).A pak jsem něco
uviděl.Z nejtemnější vody se jako blesk vynořila tvář lidská,tvář
grandiózní,s dlouhým bílým vousem a vlasem a jakoby vytesaná do
mramoru.To by nebylo tak špatné,ale byla čím dál větší až měla velikost letadla
a potom lodi a nakonec nad moře nadskočil muskulózní obr,vypadajíc jako
člověk,ale jež byl větší než největší mrakodrap.Vypadal jako normální
člověk(jakkoli by tak silný muž tak starého věku byl kdy normální),jen byl
zvětšen v nelidském poměru.
Nadskočil nad vody a náš člun odhodil několik set metrů
stranou.A když jsem se trochu vzpamatoval(ale jen
mikroskopicky),viděl jsem,že pořád letí do vzduchu,čím dál rychleji
až,přes svou gigantičnost,byl už vidět jen jako malá skvrna daleko nad
námi.A pak zmizel úplně.A dlouho nebylo vidět na matném obzoru nic.Pak
ale spadl,bylo to daleko,snad kilometr,ale já ho přesto viděl.Spadl a vlna nás
odhodila o další kilometr.Já jsem přesto zahlédl,co svíral v ruce.Šlo
o obří skořápku,nebo spíše,jako škebly,v otvorech plnou krví
pulzujících vláken,s velkým okem,které směřovalo mým směrem,plno
zoufalství.A já jsem si potom hrozném,šíleném pohledu uvědomil další věc.Ta
obří věc,co vyškočila z vody,byla slepá.Její oči byli úplně bílé.
Po snad několika hodinách jsem pohlédl na svého průvodce.Ten zamyšleně,
ale zaručeně ne ustaraně hleděl někam do dálky,nahoru,tam kam to vyskočilo a pak
řekl jen:
„Vypadá to,že se odpoutal od hejna.“.
Nevěděl jsem a nikdy jsem se nedozvěděl,komu to patřilo,či obru či škebly,
ale v tu chvíli jsem byl zmražen strachem.Ale více než cokoliv,co jsem
viděl,mě vyrušoval absolutní klid a vyrovnanost mého společníka tváří tvář
tomuto,co jsem já sotva pochopil.
Pak jsme pluli dál a celé hodiny se nic nestalo.Slyšel jsem jen šumění
větru a šplouchání vln a cítil jsem pohyb….….….pohyb
těch….…..obrů pode mnou.
Raději jsem na to nemyslel,ale nebylo to jednoduché.Raději jsem sledoval
klidný výraz mého společníka.
Pak padla noc.Stejná jako předtím.Bylo ticho,ale pak jsem najednou
zaslechl smích.Nebyl to smích zrozený,ale smích to byl.A od těch dob jej
slyším,kdykoliv se někdo zasměje.Byl to smích umírajícího světa,smích posledního
šílenství,smích první pravé prohry a smích ukřižovaného,jež jediný mohl spasit
svět a jehož zavrhli.
Nevím jak,ale usnul jsem.Když jsem se probudil,bylo už opět matné světlo.
Pozvedl jsem hlavu a nevěděl jsem,kde to jsem ani co tu dělám.Pak jsem
uzřel svého společníka,jak stále,nehybně,jako Rhodský kolos hledí někam
daleko.A hned jsem se na vše rozpoměl.Se snad největším strachem,jaký kdy
cítil potomek imigrantů Edenských jsem se ohlédl.Čekal jsem další
hrůzy,hrůzy,které neděsí děsem a zoufalstvím citů a lidského chápáni vraždy a
svatokrádeže,ale prostě hrůzy nepochopitelné plynulosti,hrůza uzřít něco pro
někoho naprosto běžné,což ovšem lidé nemohou poznat,neboť to je,jakoby jste
ukázali kromaňonci revolver a pak jste jím zabil kolemjdoucího,pro vás možná
běžnou věc,ale pro něho něco,co prostě nemůže pochopit.To byla hrůza,kterou jsem
čekal.Ale nic takového nepřišlo
.Jen bezbřehé moře a nejdivnější ze všeho….…..naprosté
ticho.Nebyl cítit ani vítr a dokonce ani vlny se nepohybovali ani
o píď.Nechápal jsem to.Ale když jsem se dotkl opět vody,pocítil jsem,že se
pohybuji.Pohyboval se člun
,ale nikoliv voda.Jakoby prostě klouzal nad povrchem.Ač jsem vodu
sledoval,kvůli zvědavosti i nedostatku další činnosti,velmi dlouho(tak mi
to tehdy připadalo,ale mohla to být i pouhá chvíle,opravdu si nejsem jistý)
a neuzřel jsem nic.Pak,nevím kde se to ve mě vzalo,jsem se postavil na nohy a
z plných plic jsem zařval,už ani nevím co.Když jsem svá slova slyšel,
bylo to,jakobych kdokolic poprvé promluvil po několika věcích.Můj
společník,poprvé za naši cestu,se přestal dívat někam do dáli a ohlédl se na
mě.Jeho pohled,hluboký,jako nůž v ráně oběti vrahově,který mohl proniknout
betonem,teď pronikal mnou a já jsem hořce litoval,že jsem se vůbec něčeho
takového opovážil(toto ve mě evokoval).Pak řekl s úsměvem (první co jsem
viděl na jeho tváři):„Tohle jsem nečekal.Vy jste opravdu hoden.“.
Pak se vynořil ostrov.Bylo to tak nečekané,jako by za vámi do kotelny
přišli a řekli,že jste novým papežem.
Ostrov to byl z černého kamene a byla na něm malá vila.Zde jsme
vystoupili.Šli jsme k vile poměrně krátkou chvíli a u dveří se můj
společník zastavil,poklekl na kolena a počal se modlit.Pak otevřel dveře a já
beze slov vešel.Uvnitř byli přesně ty věci,co by člověk čekal ve
vile,hodiny,koberec, který ale vypadal,že byl stvořen ještě před stvořením
Perské Říše.
Procházel jsem pomalu pompézními halami a brzy jsem zjistil,že je zde čím
dál více hodin a některé měli jednu „ruku“ a některé mnoho a jiné
zase žádné a některé šli proti sobě a některé vůbec.
A pak jsem došel k velkým,dubovým dveřím.A poté,co jsem
otevřel,jsem uzřel muže.Seděl u okna a díval se kamsi daleko.Vešel jsem a
zavřel.
Řekl hlasem plným prachu:
„Posaďte se,Charlesi Jamesi Ignatiusi,syne George Waltera
Ignatiuse,jež se zpronevěřil své víře.“.
Nechápal jsem.Věděl jsem,že můj otec zmizel,proto nás s bratrem
vychovával strýc,ale jinak jsem o otci nic nevěděl,jen že byl farář.
„Jednoho dne ztratil víru a kázal proti Bohu v jeho domě a ten
jej vzal.Nyní, ikdyž už zemřel ten,jehož znali jako Boha Křesťanů,jinak
Yahwe,zrozen v píscích Izraele,Reverend Ignatius do dnešních dní trpí pod
světem.To byl důvod,proč Doktor Ignatius ztratil smysl,když ho přivedli ke
mě,již v půli cesty zešílel.Váš bratr se ke mě rovněž chystal.Ale musel
zemřít.“.
Podíval jsem se na něj blíž a zjistil jsem,že byl starší,než cokoliv,co
jsem kdy viděl.Stáří všech věcí bledlo před jeho věkem.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Já?“ řekl překvapeně a pak se otočil.Jeho pohled byla
veškerá moře všech světů,tak hluboká a věčná.
„Já jsem Čas.“.
Pak vstal,došel ke mě a zeptal se:
„Vím,že jste mírně zaujat filozofií.Chcete vědět smysl
bytí?“.
Já kývl.
„Je docela jednoduchý.Nic.Absolutně nic.Bytí nemá smysl,je to
přesně rozvržený a stanovený chaos.“.Pak se opět odvrátil a řekl jen:
„Je dáno,že toto sepíšete a je dáno,že proděláte a lidé vás nazvou
lhářem a šílencem.Udělejte to.“.
Když jsem se vrátil,skutečně jsem sepsal to,co jsem viděl.Původně jsem
nechtěl,ale zmocnila se mě síla,mnohem větší než já a přímo mě to napsat
donutila.A skutečně se mi lidé vysmívali a prohlásili mě bláznem.
A když jsem zemřel,bylo mi dáno zůstat na světě jak dlouho se mi bude
chtít,bych znovu viděl a pochopil,co jsem viděl tehdá,je to už velmi dávno.
A abych to konečně pochopil.Po zemi se již prohání mráz a mnohé se
mění a já se už nemůžu dočkat.
poezie vztah temnota mládí les smutek osud zoufalství realita zima beznaděj žena deprese horor aa sobota srdce touha zklamání podzim čas svoboda humor x ... vztahy smrt pocity voľný verš .. láska přetvářka haiku příroda město . * krev horror antilistí erotika samota marnost bolest sex vzpomínka strach povídka život sen naděje nenávist momentka emoce noc vyznání hrůza cesta tma pocit fantasy jen tak
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2024 Skaven
komentářů: 14774
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6457
autorů: 867