ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Pochopení

14.04.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 1983 x | vypínač

Pochopení

I.

Bylo tomu v  pozdní noci srpnového dne roku devatenácet jedna,když jsem s  bratrem objevil starou truhlu v  domě našeho strýce.Byla stará,o  tom nebylo pochyb,ale něco na ní bylo jiného.Obrazce,jež jí lemovali nebyli z  této doby,tomu jsem si byl jistý.Bylo to více než podivné-primitivní kresby,přemístěné do formy plastické busty.Poznal jsem tu člověka,tu koně,ale jinak ne mnoho.
Chtěli jsme ji otevřít,ale měla zarezlý zámek a ani já,ani bratr jsme s  ním nehnuly.
Pak nás teta zavolala dolů na oběd a my jsme si řekli,že to nějak uděláme zítra.
Nikdy jsme to neudělali.Já jsem se odstěhoval a byl jsem vážně zraněn na noze,takže jsem mohl stěží chodit.Přiznávám,že sem tomu byl rád,když se Stará Dobrá Anglie zapojila do Velké Války.Můj bratr ale neměl takové štěstí.Byl odvelen a nic mu nepomohlo.Ještě na nádraží,když odjížděl,mu bylo na tváři vidět,že mi nebývale závidí.Odjel.
Roku 1915  byl zraněn více něž méně a musel být hospitalizován.I  ve svém, tehdy alkoholem chatrném stavu jsem se rozhodl za ním zajet.Když jsem vystupoval,málem jsem skolaboval,moje noha mě odmítla poslouchat.
Když jsem na ni začal řvát,jak jsem si to,hlavně v  opilosti navykl,museli se na mě dívat,jako na šílence.Já si toho ale nevšímal a v  momentě,kdy to šlo jsem se odbelhal dál.V  nemocnici jsem svého bratra napoprvé vůbec nepoznal.Byl zarostlý,nezdravě bledý,ale co horší,zdál se jaksi mimo.
Pověděl mi,že se setkal s  jedním člověkem.Ten mu zachránil život,když se topil,ale pak mu nijak nevěnoval pozornost a hleděl kamsi jinam
„Jakoby se díval někam dál,mnohem dál.“ řekl bratr.
Pak se mě zeptal,jestli jsem myslel na truhlu.Chvíli jsem nechápal,ale pak mi to došlo.Ale v  tom bylo vidět,že se přeřekl a že by to nejraději vzal zpátky.
Odmítal se o  tom dále bavit a prostě mi předal obálku.Byla na ní podivná, šedá počet popsaná nečitelným písmem,asi sanskrtem.
„Jestli bych padl,jestli zemře strýc i  teta,jestli už v  životě nebudeš mít pro co žít,otevři tu obálku.Ale předtím ne,slib mi to,slib mi to,jako by toto byla má úmrtní postel!“.
Slíbil jsem,ikdyž ohromen.
Je pravda,že celou cestu vlakem mě zebaly prsty a sžírala mě zvědavost,ale potom jsem to nějak překonal a už jsem na to nemyslel.
Bratra zastřelili tři dny poté,co se vrátil z  nemocnice.
Teta zemřela na tuberkulózu měsíc před koncem války,strýc na syfilis o  rok po ní.
Já jsem se mezi lety 1919–1920 téměř upil,ale pak jsem se přece jen nějak vzmohl.Otevřel jsem si obchod s  vším možným a žilo se mi celkem dobře.
Když se dostal v  Německu k  moci Hitler,byl jsem už boháč.Stýkal jsem se se smetánkou a dokonce jsem se oženil,hlavně z  politických důvodů,jelikož jsem šilhal po křesle ve vládě a k  tomu mi měli dopomoct známí mé nové rodiny.
Nevyšlo to,roku 1936  byla celá rodina zkompromitovaná kůvli korupci a praní špinavých peněz.Ovšem díky konekcím jsem jako jediný stál před soudem já.Dostal jsem dva roky,na to se ten rodiný arci-právník ještě zmohl
.Pak ale sám skončil ve vězení,ve vedlejší cele.Nijak jsem to neprociťoval,
jako většinu z  věcí co se mi stala za posledních deset let,ať dobré či špatné, či nejhorší,já jsem se nad to povznesl,jako by se mě to ani netýkalo.To ten právník,ten si prořízl žíly pátou noc.
„Slaboch.“ bylo jediné,co mě k  tomu napadlo,protože ve vězení se přece jen vaše obezřetnost trochu otupí.Za dobré (tedy vlastně vůbec žádné) chování jsem byl propuštěn předčasně v  létě 1937.O  to se postaral tchán, je pravda že on měl jediný alespoň nějáké svědomí.Pomohl mi dokonce,aby nejvyšší soud přezkoumal můj případ,došel k  závěru,že jsem byl odsouzen neprávem a byl jsem plně rehabilitován a dostal jsem dokonce velké odškodné.Tchán myslel,že mu pomůžu v  novém výstupu,ale já toho měl dost a raději jsem odjel na ostrov Man,kde jsem si otevřel menší obchod se vším,jako jsem ho míval kdysi,o  pěkných pár mil a pěkných pár let zpátky.
Roku 1942  jsem obchod předal svému společníku a odjel do Ameriky.
Zůstal jsem rok v  Mexiku a roku 1943  jsem se permanentně přestěhoval do Skotska.Byl jsem nadále poddaný Windsorů,ale jakoby někde úplně jinde.
Roku 1946,když jsem zjistil,že mi chodí pravidelně peníze od mé rodiny a podíli z  ostrova Man,jsem zjistil,že můj život je přežívání,žádné nuzné,ale přece.Neměl jsem žádný extra důvod tu pořád být….…a byl jsem.
Vzpoměl jsem si na bratrův dopis.Prohledal jsem skoro všechno,co jsem měl až jsem ho našel ve starém kabátě,který jsem na sobě neměl dobrých dvacet let.Neotevřel jsem ten dopis hned,protože mě zaujala ta pečeť.
Zajel jsem za mým známým,(nebyl to už známý,ale nebyl to ani přítel,člověk kterému koupíte pití,ale kterému auto svěříte až po zralé úvaze),jistým Ranjitem,jež byl expertem na sanskrt.
„Tohle není sanskrt.“ řekl mi hned ze začátku.
„Tak co to je?“,
„Toť otázka“ řekl on.Pak dopis založil do šuplíku a řekl mi,ať se vrátím zak za dva týdny.
Přijel jsem v  přesný den.U  dveří mě neuvítal ten Ranjit,kterého jsem znal,ale lidská troska,zničená nelidskou prací.Když jsem se usadil,všiml jsem si,že jak papír na stole,tak papír v  koších,záclo­ny,lampy,stoly i  stěny jsou popsané nejrůznějšími poznámkami.
„Asi bych měl vymalovat.“ řekl sklesle,opíraje čelo o  okno.Jak si dokážeš podle toho,co před tebou stojí představit,neměl jsem to lehké.Prošel jsem téměř všechna písma všech jazykových skupin celé Indie a Indonésie a pak jsem dostal nápad." řekl a vytáhl tenký,černý notes.Položil ho na stůl a z  jeho mimiky bylo jasné,že chtěl,abych si ho prolistoval.
Byl kompletně popsaný,ale nevyčetl jsem z  toho nic,protože to bylo nečitelné,stejně jako znaky na té pečeti.To nebylo naše písmo.
„Ne,není to naše písmo“,řekl k  mému úžasu náhle.Dodnes nevím,jestli mi četl myšlenky,anebo prostě hádal.
„A  ani žádné jiné.“ řekl.Pak vytáhl zrcadlo a přiložil ho k  textu.Šlo o  symbol kola života,jak jsem se dozvěděl.
„Nebylo snadné na to přijít,ale myslím,že počáteční “znaky" na té pečeti by k  tomu přivedli každého,byla by to ale otázka let.A  já jsem to zvládl za čtrnáct dní.Nejsem génius?„.
Takovou otázku jsem nečekal a upřímně jsem na ni ani nechtěl odpovědět.
“Ale,co to znamená?" zeptal jsem se.
Podíval se na mě,jako bych se při modlitbách v  římsko-katolickém kostele zeptal,kdo to byl Ježíš Kristus.Pak ale řekl:
„To bylo to nějtěžší.Už jsem ztrácel naději,když tu jsem si na něco vzpoměl.
Prohledal jsem veškerou svou korespondenci za posledních padesát let,vy víte,že si píši s  půlkou lidí v  Anglii,a našel jsem vysvětlení v  dopise mého starého známého,Doktora Ignatiuse.“.
Jak to řekl,tak mě zamrazilo,protože Ignatius bylo naše rodiné jméno a já jsem o  nějakém „Doktoru Ignatiusovi“ slyšel,ale jen v  náznacích a ani z  těch nešlo tušit nic dobrého.
„Byl to filozof a badatel,sbíral bizarní pověsti a legendy v  Irsku a Skotsku a poté,krátce v  Anglii.Krátce proto,že se zbláznil.Přesto dokázal sestavit knihu dvaceti devíti pověstí,kterou poté,více méně ilegálně,vydal jistý nakladatel a známý Doktora v  Německu.Vydání nemělo valný úspěch,ale přesto si našlo své čtenáře,hlavně mezi vzdělanějšími lidmi.“.
Pak odešel a dlouho se nevracel,až po čtvrthodině přišel s  knihou,vázanou v  kůži a nadepsanou:
„Die Englischen Volks-Mythen und Volks-Legenden
von Doctor Filip Ignatius,übersetzt und gedrukt von Herr Ottho von Räth“
Moc jsem německy neuměl,ale asi jsem to pochopil.
Vzal si zpátky notes a podal mi knihu a já jsem ji už instiktivně otevřel.
Uvnitř bylo mnoho vyprávění s  pravda,mírně začátečnickými,ale přesto odstrašujícími kresbami.Jsou věci,které jsou jedinou linkou mnohem děsivější než sta linkami.
„Vyhledejte předposlední.“ řekl stroze,jako učitel ve škole.
Byl jsem tím trochu podrážděn,ale přece jen jsem hledal a počítal.
Když jsem došel ku dvaceti pěti,zeptal jsem se:
„Dvacet osm?“,
„Dvacet osm.“ zněla uschá odpověď.Ranjit byl velice netrpělivý.
Nadpis osmadvacáté pověsti byl příliš složitý,ale přesto mě dost zamrazilo, že k  nim malíř,tento pohrobek Goyův,neudělal kresbu.To bylo mnohem, mnohem strašlivější,než co mohl nakreslit.
Chvíli jsem hleděl do písmen,jimž jsem nerozuměl až sem tam nějaké slovo, které znělo podobně jako naše.Překvapilo mě,jak často se zde objevují slova „gott“ a „himmel“.
„V  této pověsti se mluví o  mužích,jež stárnou překvapivě rychle a není to přitom dáno příbuzností,lo­kalitou či zemí.Za tuto pověst sklidil Doktor strašlivou kritiku.Ale to ho nejspíše nezlomilo,lidé se k  němu chovali už hůře.Ale k  věci.Víte,já jsem si s  ním psával,protože mě zaujal.A  tak jsem se ho ptal na podrobnosti,ale jak jsem naznačil,že právě oné poslední pověsti moc nevěřím,urazil se a půl roku se mnou nemluvil.Pak se přece jen nechal přivést k  rozumu.V  dopise z  dvacátého sedmého března devatenáct set napsal,pamatuji si to už nazpaměť:“Milý Ranjite,já vás nenutím věřii něčemu
,čemu pravda ani v  dnešním,nas­tupujícím období rozumu,nemůžete věřit.
Voltairismus a podobné kraviny mají i  odvrácenou stranu a sice,že lidi odnaučují věřit.Já bych to shrnul slovy:„Věřte mi,je těžké věřit“.No dobře, chcete racionální důkaz?Máte ho mít.V  Indii je sekta,jež se postupně stěhuje do Anglie.Její jméno je „Urandawai“­.Připravují se na válku,Ranjite,na válku,která má být opravdu hrozná.Dělí se na dvacet tři stupňů a každý má znak jisté části rozříznutého kola života.Půjdu je vyhledat.Oni vědí věci, Ranjite,staré věci.Pokuď se nevrátím,řekněte mému prasynovci,ať se konečně pochlapí a ten dopis otevře.Váš Philiphe.„.
Ve vzduchu byla snad hodinová odmlka,která by každého z  nás rozdrtila, kdyby jsme vydali byť jen hlásku.
“Vy,Charlesi,jste jediným prasynovcem Doktora Philipha Augusta Pia Ignatiuse,nepočítám-li vašeho mrtvého bratra Aarona,který padl roku 1915.
Od něj je onen dopis,který jste mi předal.A  teď….….…" řekl s  velkým důrazem na slovo „teď“,„mi řekněte,jak mohl váš prastrýc vědět čtyřicet šest let předem o  tom,že budete chtít zjistil tajemství jisté obálky?“.
Nebyla to už rozmluva,ale inkvizice.Tedy mě to tak připadalo.
„Nevím.“ řekl jsem nakonec.
„Právě.“ řekl Ranjit.A  pak mě vyhodil.Ani jsem se nerozloučil,ale on taky ne
.
Seděl jsem dvě hodiny u  přístavu a přemýšlel.Pak,když jsem pozoroval pád listu do kaluže vody,která tu den předtím nebyla,rozhodl jsem se.Otevřel jsem obálku.Mnohá pohoří spadla z  mích ramen.
V  dopise stálo:
„Drahý Charlesi
Jestli toto čteš,tak jsem padnul tři dny po uzdravení roku 1915.Nijak se nad tím nezlobím,vím,že co musí být musí být.Ovšem,jak tě znám,ty se s  tím nesmíříš.Inu dobrá,je to tvá cesta,Charlesi,tvá cesta.
Pamatuješ na truhlu.Já inkompetent jsem se tě na ní nedávno(pro mě nedávno,tedy za pár hodin,ale pro tebe před třemi dekádami) ptal.A  musím se ti k  němčemu přiznat.Já ji otevřel.Hned druhý den,v  noci,když jsi spal.
Udělal jsem to potichu,aby ses nevzbudil.Našel jsem v  něm mnoho věcí.
Mezi nimi deník Philipha Augusta Pia Ignatiuse,o  kterém ses právě dozvěděl od svého “přítele„.Deník ti hned nedám,ani ti neřeknu,kde je,protože takhle by to bylo moc nebezpečné a mohl bych nějákému chudákovi přenechat tvůj nelehký osud.A  to by nebylo fér,to se mnou budeš jistě souhlasit,ani pro tebe,ani pro něj.
Podstatné je,co v  deníku bylo.Důvod proč náš prastrýc zešílel.To se dozvíš,jestli uděláš přesně co ti řeknu.
Spal veškeré své věci,kromě oblečení,co budeš mít zrovna na sobě a jednoho kufru,kam si smíš dát některé své věci.Pak odejdi do přístavu,kde právě sedíš a kup si lístek na plavbu lodě Sathelbury pro den 3.9.Vydej se na ni.Na palubě potkáš muže,který bude slepý na jedno oko.Jemu řekni, potají,jediné slovo.Pouze jednou.
“Wudhadjal„
Pak už sám uvidíš.
Neměj mi to za zlé.
Aaron.“.
Seděl jsem tam a četl příkazy z  hrobu,od mého bratra.Ten den jsem navštívil jeho hrob.
Příštího dne jsem udělal vše,co mi řekl.

II.

Loď Sathelbury na mě neudělala moc velký dojem.Byla špinavá a zarezlá.
Přesto jsem nastoupil docela rád.Nechal jsem za sebou třicet let,jež bych raději byl,kdyby nikdy nebyly.
Na palubě bylo kromě mě jen pět lidí,staří lidé,u  nichž jsem nechápal,co zde dělají.Nechápal jsem to chvílemi ani o  sobě.
V  mé kajutě probíhala válka mezi myšími pokoleními o  území pod oknem.
Do noci jsem naslouchal.
Jedna strana,budeme jí říkat A,jež jsem poznával podle jejího klasického piskotu,se vrhala dopředu víceméně pomalu a strategicky.Strana B,jež byla poznat podle jednoznačného dupotu,byla naopak nezřízeně agresivní.
A  přesto,po krátké chvíli zvítězila strana A  a opanovala zemi,již nyní již nebyla zemí pokolení B.A  tak jsem poslouchal pád jedné říše a stvoření nové a usnul jsem.
Druhého dne se nestalo nic výnamnějšího,jen propukl menší požár na přídi a byl okamžitě uhašen.
V  noci jsem poslouchal zřizování nových poměrů v  říši myší a zničení posledních bojujících zbytků skupiny B.
Třetího dne,když jsem se procházel po palubě,jsem potkal postaršího muže
,jež sem naprosto nepatřil,mnohem více než kterýkoliv z  pasažérů.Od něj jsem se dozvěděl,že na přídi je zase požár.Trochu mě to zneklidnilo,ale on jen řekl:
„Takhle to tu je každej den.“.Pak zalehl a usnul.
Když jsem ulehal tu noc,slyšel jsem zvuk pochodu z  pater nade mnou.Brzy jsem se dozvěděl,že skupina B přivedla spojence s  celé lodi a kompletně zničila skupinu A.Brutalita opět zvítězila.
Vylezl jsem na palubu,ještě před svítáním a uviděl jsem muže,jež byl podle uniformy kapitán.
Díval se do dáli,někam za horizont.Když jsem se přiblížil,zjistil jsem,že jedno jeho oko je naprosto bílé.Sebral jsem veškerou odvahu(neb on byl někdo) a řekl jsem „Wudhadjal“.
Trvalo notnou chvíli,než se na mě ohlédl.
„Aaronův bratr.Hledáte poznání o “kruhu„.Už jsem připravil záchraný člun.“
.
A  jen tak,bez řeči se otočil a odcházel.Já se vzpamatoval až o  chvíli později a trvalo to další celou chvíli,než jsem se za ním vydal.Došli jsme k  záchranému člunu a nastoupil dovnitř.Ohlédl se na mě.Já jsem nastoupil chvíli potom.Pak si vykasal rukávy a rukama s  žílamy jako z  mramoru nás po provazu stahoval dolů.
Jeli jsme na moři velmi dlouho.Již se počala zvedat bouře.Já se ohlédl a naši loď jsem už nespatřil.Pohlédl jsem do jeho tváře.Byla tvrdá jako skála a mířila daleko.Jeho pohled sice směřoval směrem k  mrakům,ale mířil jinam.
„“Jakoby se díval někam dál,mnohem dál.„“Teprve tehdy jsem pochopil,co to znamená.Začal jsem přemýšlet,co mi Aaron tenkrát řekl a poté jsem počal sbírat odvahu a nakonec jsem se zeptal:
„Nebyl jste to vy?Ten,o  kom mluvil Aaron?“.
Díval se dál a dál,jako bych nikdy ani nebyl.Nakonec,aniž bych si toho hned všiml,řekl nepoznaně:
„Ne.Ale takhle se díváme všichni.“.
Pak jsme dlouho nemluvili.Pak se snesla noc.Byla temná,tak temná,že ani nesvítil měsíc a brzy jsem neviděl absolutně nic.Vytáhl jsem zapalovač.
Uviděl jsem světlo,ale to neozařovalo nic,jen tam prostě tak bylo a ani když jsem k  němu přiložil ruku jsem ji neviděl.Vykřikl jsem,když jsem se popálil.
A  neslyšel jsem svůj hlas.Počal jsem řvát jako šílenec a neslyšel jsem vůbec nic.
Poté ale najednou vyšlo slunce.Ale nebylo to slunce,jaké vídá člověk dnes ani před stoletím.Bylo to slunce malé,jakoby matné a jeho světlo bylo jako tvář starce ve starobinci.Když jsem se podíval na moře,uviděl jsem pod sebou poměrně blízko (asi 200  metrů) obří rozsáhlé ruiny obřích měst.
Vystupovali zde chrámy,jež už dávno pohltil korál ale kupodivu jsem zde neviděl jedinou rybu.Čím dále jsme pluli,tím větší a větší byli budovy,ale rozhodně zde zemina nestoupala.Nakonec jsem spatřil něco jako dům o  velikosti celého města.Jeho strop byl jen pár centimetrů pod námi a my jsme o  ni doslova dřeli člunem.Překonal jsem se a nakonec jsem si sáhl.Čistý kámen.A  přide­talnějším pohledu bylo dokonce patrné,že se střecha skládala z  jednoho obřího kvádru.Ale kdo by mohl upevnit takový obří kvádr?A  odkud by jej měl?
Nakonec člun přeplul nad tím,co se ukázalo vysokou horou,kde kdysi byla civilizace a rozprostřela se pod námi voda,který byla tak hluboká a temná,že ani Mariánský příkop nedosahoval(podle mě takové hloubky).A  pak jsem něco uviděl.Z  nejtem­nější vody se jako blesk vynořila tvář lidská,tvář grandiózní,s  dlou­hým bílým vousem a vlasem a jakoby vytesaná do mramoru.To by nebylo tak špatné,ale byla čím dál větší až měla velikost letadla a potom lodi a nakonec nad moře nadskočil muskulózní obr,vypadajíc jako člověk,ale jež byl větší než největší mrakodrap.Vypadal jako normální člověk(jakkoli by tak silný muž tak starého věku byl kdy normální),jen byl zvětšen v  nelidském poměru.
Nadskočil nad vody a náš člun odhodil několik set metrů stranou.A  když jsem se trochu vzpamatoval(ale jen mikroskopicky­),viděl jsem,že pořád letí do vzduchu,čím dál rychleji až,přes svou gigantičnost,byl už vidět jen jako malá skvrna daleko nad námi.A  pak zmizel úplně.A  dlouho nebylo vidět na matném obzoru nic.Pak ale spadl,bylo to daleko,snad kilometr,ale já ho přesto viděl.Spadl a vlna nás odhodila o  další kilometr.Já jsem přesto zahlédl,co svíral v  ruce.Šlo o  obří skořápku,nebo spíše,jako škebly,v  otvorech plnou krví pulzujících vláken,s  velkým okem,které směřovalo mým směrem,plno zoufalství.A  já jsem si potom hrozném,šíleném pohledu uvědomil další věc.Ta obří věc,co vyškočila z  vody,byla slepá.Její oči byli úplně bílé.
Po snad několika hodinách jsem pohlédl na svého průvodce.Ten zamyšleně, ale zaručeně ne ustaraně hleděl někam do dálky,nahoru,tam kam to vyskočilo a pak řekl jen:
„Vypadá to,že se odpoutal od hejna.“.
Nevěděl jsem a nikdy jsem se nedozvěděl,komu to patřilo,či obru či škebly, ale v  tu chvíli jsem byl zmražen strachem.Ale více než cokoliv,co jsem viděl,mě vyrušoval absolutní klid a vyrovnanost mého společníka tváří tvář tomuto,co jsem já sotva pochopil.
Pak jsme pluli dál a celé hodiny se nic nestalo.Slyšel jsem jen šumění větru a šplouchání vln a cítil jsem pohyb….….….pohyb těch….…..obrů pode mnou.
Raději jsem na to nemyslel,ale nebylo to jednoduché.Raději jsem sledoval klidný výraz mého společníka.
Pak padla noc.Stejná jako předtím.Bylo ticho,ale pak jsem najednou zaslechl smích.Nebyl to smích zrozený,ale smích to byl.A  od těch dob jej slyším,kdykoliv se někdo zasměje.Byl to smích umírajícího světa,smích posledního šílenství,smích první pravé prohry a smích ukřižovaného,jež jediný mohl spasit svět a jehož zavrhli.
Nevím jak,ale usnul jsem.Když jsem se probudil,bylo už opět matné světlo.
Pozvedl jsem hlavu a nevěděl jsem,kde to jsem ani co tu dělám.Pak jsem uzřel svého společníka,jak stále,nehybně,jako Rhodský kolos hledí někam daleko.A  hned jsem se na vše rozpoměl.Se snad největším strachem,jaký kdy cítil potomek imigrantů Edenských jsem se ohlédl.Čekal jsem další hrůzy,hrůzy,které neděsí děsem a zoufalstvím citů a lidského chápáni vraždy a svatokrádeže,ale prostě hrůzy nepochopitelné plynulosti,hrůza uzřít něco pro někoho naprosto běžné,což ovšem lidé nemohou poznat,neboť to je,jakoby jste ukázali kromaňonci revolver a pak jste jím zabil kolemjdoucího,pro vás možná běžnou věc,ale pro něho něco,co prostě nemůže pochopit.To byla hrůza,kterou jsem čekal.Ale nic takového nepřišlo
.Jen bezbřehé moře a nejdivnější ze všeho….…..naprosté ticho.Nebyl cítit ani vítr a dokonce ani vlny se nepohybovali ani o  píď.Nechápal jsem to.Ale když jsem se dotkl opět vody,pocítil jsem,že se pohybuji.Pohyboval se člun
,ale nikoliv voda.Jakoby prostě klouzal nad povrchem.Ač jsem vodu sledoval,kvůli zvědavosti i  nedostatku další činnosti,velmi dlouho(tak mi to tehdy připadalo,ale mohla to být i  pouhá chvíle,opravdu si nejsem jistý) a neuzřel jsem nic.Pak,nevím kde se to ve mě vzalo,jsem se postavil na nohy a z  plných plic jsem zařval,už ani nevím co.Když jsem svá slova slyšel,
bylo to,jakobych kdokolic poprvé promluvil po několika věcích.Můj společník,poprvé za naši cestu,se přestal dívat někam do dáli a ohlédl se na mě.Jeho pohled,hluboký,jako nůž v  ráně oběti vrahově,který mohl proniknout betonem,teď pronikal mnou a já jsem hořce litoval,že jsem se vůbec něčeho takového opovážil(toto ve mě evokoval).Pak řekl s  úsměvem (první co jsem viděl na jeho tváři):„Tohle jsem nečekal.Vy jste opravdu hoden.“.
Pak se vynořil ostrov.Bylo to tak nečekané,jako by za vámi do kotelny přišli a řekli,že jste novým papežem.
Ostrov to byl z  černého kamene a byla na něm malá vila.Zde jsme vystoupili.Šli jsme k  vile poměrně krátkou chvíli a u  dveří se můj společník zastavil,poklekl na kolena a počal se modlit.Pak otevřel dveře a já beze slov vešel.Uvnitř byli přesně ty věci,co by člověk čekal ve vile,hodiny,ko­berec, který ale vypadal,že byl stvořen ještě před stvořením Perské Říše.
Procházel jsem pomalu pompézními halami a brzy jsem zjistil,že je zde čím dál více hodin a některé měli jednu „ruku“ a některé mnoho a jiné zase žádné a některé šli proti sobě a některé vůbec.
A  pak jsem došel k  velkým,dubovým dveřím.A  poté,co jsem otevřel,jsem uzřel muže.Seděl u  okna a díval se kamsi daleko.Vešel jsem a zavřel.
Řekl hlasem plným prachu:
„Posaďte se,Charlesi Jamesi Ignatiusi,syne George Waltera Ignatiuse,jež se zpronevěřil své víře.“.
Nechápal jsem.Věděl jsem,že můj otec zmizel,proto nás s  bratrem vychovával strýc,ale jinak jsem o  otci nic nevěděl,jen že byl farář.
„Jednoho dne ztratil víru a kázal proti Bohu v  jeho domě a ten jej vzal.Nyní, ikdyž už zemřel ten,jehož znali jako Boha Křesťanů,jinak Yahwe,zrozen v  píscích Izraele,Reverend Ignatius do dnešních dní trpí pod světem.To byl důvod,proč Doktor Ignatius ztratil smysl,když ho přivedli ke mě,již v  půli cesty zešílel.Váš bratr se ke mě rovněž chystal.Ale musel zemřít.“.
Podíval jsem se na něj blíž a zjistil jsem,že byl starší,než cokoliv,co jsem kdy viděl.Stáří všech věcí bledlo před jeho věkem.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Já?“ řekl překvapeně a pak se otočil.Jeho pohled byla veškerá moře všech světů,tak hluboká a věčná.
„Já jsem Čas.“.
Pak vstal,došel ke mě a zeptal se:
„Vím,že jste mírně zaujat filozofií.Chcete vědět smysl bytí?“.
Já kývl.
„Je docela jednoduchý.Nic­.Absolutně nic.Bytí nemá smysl,je to přesně rozvržený a stanovený chaos.“.Pak se opět odvrátil a řekl jen:
„Je dáno,že toto sepíšete a je dáno,že proděláte a lidé vás nazvou lhářem a šílencem.Udělejte to.“.

Když jsem se vrátil,skutečně jsem sepsal to,co jsem viděl.Původně jsem nechtěl,ale zmocnila se mě síla,mnohem větší než já a přímo mě to napsat donutila.A  skutečně se mi lidé vysmívali a prohlásili mě bláznem.
A  když jsem zemřel,bylo mi dáno zůstat na světě jak dlouho se mi bude chtít,bych znovu viděl a pochopil,co jsem viděl tehdá,je to už velmi dávno.
A  abych to konečně pochopil.Po zemi se již prohání mráz a mnohé se mění a já se už nemůžu dočkat.


 Přidat komentář 




› Online 8


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14762
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6391
autorů: 862