Nokturno.net / tvorba / dílko

Muž z  Oceli

Mnohokrát se rozlhédl krajinou,která připomínala smrt psa.Byla předlouhá a nenutná.A  on to věděl.Vyhnali ho z  vesnice a tak se skryl v  tajze a čekal.Kdykoli někdo z  kmene musel k  řece,vzal dva kameny.Jeden tupý a jeden broušený.Tupým ho vždy omráčil,ostrým ho vždy zabil.A  tak nikdo již nevycházel pro vodu.Jednoho obzvláště chladného večera svolal nejstarší mezi lidmi k  sobě své děti a řekl jim:„K  Severu­,naproti velké řece slz a Horám ze Slonoviny žije člověk.Alespoň tak vypadá.Nikdy nepohlédne do žádné tváře a běda tomu,kdo se opováží pohlédnout do jeho,neboť on žádnou nemá.Nikdy nepromluvil a nikdy nepromluví.Každého rána vytáhne z  jezera čepel z  oceli ostřejší než paprsky slunce a brousí s  nimy lebky lidí,kteří jej chtěli okrást.Neb on vlastní jednu truhlu a z  ní vše co chtíti budete,to dostanete.A  jemu je dáno ji strážit.A…...“pra­vil k  svému synu od syna,„ty Dalasi pro něj zajdeš.“,Dalasi se se strachem vyptal:„Ale…­...proč já?“,a stařec odpověděl:„Protože jsi moc mladý a nemáš dost masa na to,aby tě snědli lidé z  jiních vesnic,či “Ti„.“ „Ti“ byli bohové jež sídlili v  krajinách za krajem světa-za Horou Naagd.Měli víc očí než kdokoli a bez rukou a šípů lovili vše,ho mohli sníst-zvěř,rybinu a hlavně lidi.Jedině mladí,chudí lidé a starci nad hrobem jim mohli vždy uniknout,neboť mládí nemělo pro ně cenu z  nedostatku masa a stáří pro ně bylo nepoživatelné­.A  vydal se na cestu Dalasi s  kusem plechu a klackem starším než jeho vesnice. Šel po sedmadvacet dní,než došel k  první vesnici.Zde se jej nikdo nedotkl,považovali to za zbytečné.Po dalším týdnu přešel řeku slz a po dvou týdnech přelezl Horu ze Slonoviny.Po dalších dvou dnech došel před les.Alespoň vypadal jako les,ale stromy zde byly bílé a z  nich rostlo železo.Dalasi se skryl za tlustým kmenem a poslouchal.Po chvíli uslyšel zvuk broušení.Pohlédl i  uviděl jak u  řeky klečí zády k  němu muž.Šel tedy opatrně k  němu.I  položil muži opatrně prsty na rameno a zaúpěl bolestí tak strašnou,že horší nikdy nikdo nepocítil.Trvalo to věčnost a přitom se to nikdy nestalo.Tak krátká byla ta nekonečná bolest.I  ozval se muž hlasem,který zněl jako tisíc umírajících králů:„Proč jsi přišel Dalasi,syne Marne-Dalhaa,vnuku Mar-Unay,krve národa sedmého jesetera?“.A Dalasi řekl:„Asir-Darždja, vrah,ustanovený v  mém kmeni,zabil náčelníka Ar-Arsačhajgla zakázaným způsobem a proto byl vyhnán,ale zůstal za vesnicí a zabíjí nás,kdykoliv musíme….…“.A  muž položil prst na Dalasiovy rty.Teprve tehdy si všiml Dalasi,že to nemluví muž,ale hlava,kterou držel v  levé ruce.A  pak hlava řekla:„A  máš mou almužnu?“.A  Dalasi dal muži plech a klacek a ten je polkl.Pak vstal a dotkl se nohou jezera.A  přešel po vodě,bez smočení až ke středu.Následně se předklonil a vytáhl čepel.Poté došel do své divné chaty a otevřel stříbrnou truhlu a z  ní vytáhl kus země.Ten pak položil na zem a najednou byli Dalasi a muž u  vody,která patří vesnici.A  otočil se muž zády a hodil čepel za sebe.A  v tu chvíli z  křoví vyskočil Asir-Darždja a čepel smočila jeho krví rostlinstvo v  okolí.Nakonec muž vzal hlavu mrtvého a než zmizel,řekl Dalasimu skrz vrahova mrtvá ústa:„Řekni svému kmeni,ať již nikdy nepřijde nikdo k  mému domu,neb já tam nebudu.“a zmizel.Poté odešel Dalasi ke kmenu a do třiceti let jeho vesnice vymřela.