Nokturno.net / tvorba / dílko

Jean-Marie-Claude a jeho den

A  Ticho povstalo z  hlubin veškerého Neveškerenstva a strhlo vše,jež bylo lží.
-------------------------------------------------
Probudil se Jean-Marie-Claude třetího června 1903?Asi ano,neboť by nemohl na sebe pohlížet v  zářivé nicotě zrcadla.Dělá to,co dělá každý den,břitvou se zbavuje strniště na své tvářy.Poté se umyje a sejde do Charley House na snídani.Pojí,za­platí a odejde do práce,kde dvě hodiny třídí přišlé dopisy a pak se pustí do psaní několika článků najednou,každý bez větší porce originality,a několik těch,jež má hotové, dokončené z  minula,předá onomu stvoření za trojími dveřmi,jež se nazývá šéfredaktor.Pak pojí nějáký oběd v  kantýně a vrátí se k  třídění dopisů redakci,poté nakonec několik vybere a napíše na ně odpověď a celé,i  s odpovědí,je předá,aby se dostali do zítřejšího vydání.Pak,někdy kolem osmé hodiny odchází a navrací se domů po té stejné cestě,po níž již chodil tolik let,po té samé stezce,po těch samých dlaždicích,mezi nimiž by dokázal vybrat ty,jež vystupují,či klesají i  poslepu,kolem těch samých soch,jež vypadají tak naprosto opotřebovaně,jako před dávnými časy.Doma pojí večeři,přečte si konkurenční noviny,jež si den předtím koupil a na něž zapoměl a jde spát.A  jeho sny byly bezbarvé slátaniny hovězího,jako vždy, semtam poznal nějákou tvář,ale pak na ni ihned zapoměl.A  ráno­,přesně o  osmé se opět vzbudil.Tedy vždy,až do rána tohoto.

Třetího Června 1903:
Služka již vše připravila a posadila se,aby počkala,až se pán vzbudí.Začte se do novin,jež si koupila,jako vždy,v  pět ráno,kdy se na své stanoviště dostavil nejbližší trafikant.
Přečetla první dvě stránky,vše v  pořádku,třetí stránku,vše v  pořádku,čtvrtou stránku,pátou­,šestou….….…..
Než si to uvědomila,uběhl nějáký čas.Vždycky jí pán přerušil příchodem,
když zrovna četla pátý odstavec třetí strany a dnes….…..nevěřícně se podívala na číslo stránky,kterou právě četla bez většího přemýšlení.Stálo tam Římské Číslo VIII.Už osmou stránku….….….….…
Vzhlédla….….….a pán dosud nesedí u  stolu.Podívala se na hodinky.Je čtvrt na devět a tři minuty.Pán zaspal.Pán zaspal.Pán zaspal!
Neví,co má učinit a tak sedí a čeká.A  čeká.A čeká.T
Možná by měla jít za pánem a vzbudit ho,říká tichý hlas někde na druhém konci její hlavy.Ale je záhy přehlušen hlasem tisíce moří.
To jsem nikdy neudělala a tak se to také nemůže stát.
Potom je klid.Ale jen zdánlivý.Skrze okno proletí tři mouchy.To je o  jednu víc než vždy.Pocit který,ano má jistý pocit,který předtím neměla,ale až teď si to uvědomila,je nervozita.Je nervózní.Počne tlouct prsty na okraj židle a nezastaví se,ani když na to přijde.Je to jediný způsob,jak odvrátit paniku.
Pak už to nevydrží.Ještě se podívá na hodinky.Půl deváté a šest minut.
Ve zkratovém momentě vyběhne do schodů,které bere po dvou.
Schody se diví,že na nich někdo běží.A  beží.A běží.
Služka otevře dveře pokoje a doběhne k  pánovi,jež leží v  posteli.Po krátkém třesení se vzbudí.Bez jiskry poznání hledí do její vystrašené tváře.
„Co se děje?“ ptá se hlasem plným spánku.
„Zaspal jste.“ říká ona.
„Na co?Včera byl pátek,takže dneska mám volno.“ řekne on.
Výraz ve služčině tváři nejde popsat,je to čisté udivení,nefalšované udivení, sousoší udivení.
„Vol….…no?“ zeptá se po chvíli hlasem jež se třese poznáním šílenství blížního svého.
„Ano,den,kdy se nepracuje.“ řekne on a otočí se,připraven ke spánku.
Služka pomalu a neslyšně odejde.Nemyslí si nic,protože tohle ještě nezažila, tak neví co si má myslet.Pomalým krokem,přímo úměrným počtu jejích let, dojde k  telefonu dole v  hale.
Rukou plnou třesu zvedne sluchátko a vytočí číslo,které je ale špatné.
Poprvé uslyší hlas,jež nepatří člověku a jež v  pravidelných intervalech znovu a znovu zděluje svou zprávu.Volané číslo neexistuje.Ne­existuje.Není.
Položí sluchátko.Je zoufalá.Neví,co udělat.Pak jí napadne najít telefoní seznam.Je nejistá,ale dnes již toho zažila mnoho a tak jej jde hledat.Po nějaké době jej nalezne,otevře a počne hledání mezi myriádou jmen,z  nichž ani jedno není stejné a každé je jedno okno do jiných míst,z  nichž dvě nenaleznete,neb není vám určeno je spatřit,pouze svůj,chlapče,pouze svůj.
A  přesto je místo,kde jsou všechny,od první do posledního,každá seřazen v  přesný seznam,kdy čeká na soudný den.A  přes ony jména,přes ony osudy a velké činy a hřbitovy a kosti a lži a maratony a kouř z  nemnožství cigaret, přes mrtvolu cirkusového klauna,kterou ještě nikdo neobjevil a přes stárnoucí herečku,jež zasněně hledí do svého šatníku na to,cobylo a přes mnohá další věci a mnohé další jména se vznáší vrásčitý prst služky v  domě Jeana-Marie-Claudea a hledá.A  nachá­zí.A  píše.A  od­chází.
A  když přijde z  místa kde nechce být a odejde k  místu,kde chce být,
pokládá sluchátko a zatáčí číslo.Jedno a druhé a páté a třetí.

V  daleké kanceláři,v  níž je vždycky šero a opice vždy řvou svou věčnou ódu,kde vždy je prázdno a ticho a kde se denně píší velká díla o  Psýche, zvoní telefon.
Ruce ponořené v  ledu,nohy s  psacími potřebami,co teď,co teď?I  levá ruka pouští dláto a zvedá aparatus k  orgánu sluchu a možné ještě dál.
„Haló?“ zní hlas,který je pln jistoty,přestože není.Neb Psycholog jejíhoveličenstva musí vždy odkrýt své pocity,za žádných okolností!
„Tady Doktor Von Sicher.Jak vám mohu pomoci?“ ozve se z  telefonu k  uchu Doktorovu.
„Tady Služka Alberta Jungelmannová,bytem Tam a Tam,služka mladého pána Jean-Marie-Claudea,však jej dobřeznáte.S  mladým pánem je zle,musíte se na něj přijít podívat.“ ozývá se ze žlutých úst a červených zubů Doktora Von Sichera.
A  než doktor položí aparát na špatné místo,pozeptá se sám sebe v  duchu, odkud že by měl toho muže znát,když k  němu na sezení nechodí.Pak zabouchne dveře,kliče v  saku,sako na židly a odejde do kamenité stezce k  ulici Tam a Tam.
Před dveřmi nečeká celá nervózní ta Alberta Jungelmannová,jež si měla vzít Rytíře z  Gundolu,nýbrž ta Alberta Jungelmannová,jež se posledních hodněhodně let stará o  blaho mladého pána,a ikdyž jsou obě zmíněné slečny jednou,je tu rozdíl který je patrný a musí být pamatován,že Profesore?
A  už přichází,Doktor Von Sicher,syn Doktora Von Sichera,syna Doktora Von Sichera.Má v  ruce vycházkovou hůl,kterou nikdy nezakoupil a která přesto nesedí k  jeho postavě.Opravdu smutně brilantní koláž.
A  již zvoní,jelikož si jistě je vědom,že ona žena,jež jej zavolala,stojí dva metry před ním v  otevřených dveřích.
A  tu smekne Doktor klobouk,který najednou nemá,ukolní se,ale hned to napraví a nepozdraví:
„Dobrý den,milá dámo.“.
„Ještě,že nejste tady.Už na vás čekám.“.
Vyšetření proběhlo hladce,protože se pacient zprvu odmítl probudit.
Když tak přece jen učinil,s  očima plným nevěřícnosti pohlédl na služku a cizího muže ve své ložnici.
„Toto je Doktor Von Sicher,psycholog jejíhoveličen­stva.Přišel se na vás podívat.“.Toto nepronesla služka,nýbrž sám doktor.
Pak se na mladého pána podíval a řekl:
„Můžete vstát?“.
Jean-Marie-Claude povstal.Doktor začal s  vyšetřením.
„Jaké je páté písmeno Debecedy?“.
„Čeho?“.
„Debecedy,však víte,Dé,Bé,Cé.“.
„Ne,nevím.“.
„Ale to se učí v  deváté třídě,už v  sedmi letech.“.
„Deváté třídy v  sedmi….…...“.
„No,nebudu vás dlouho trápit,pro vaši dez-informaci,je to V.“.
„Pane doktore,on navíc tvrdí,že má “volno„.“ nevložil se do toho služka.
„Jakže?Ah tak,takže volno,volno,vol-no.Byl by jste tak laskav a vysvětlil mi, co to je to vaše volno?“.
„No,dny v  týdnu,určené k  odpočinku,kdy většina,nebo veká část lidí nepracuje.“.
Tento proslov jen prohloubil Doktorův „tajemný“ výraz.
„To je podařené.Vzlyk!Vzlyk­!“.
Smích se nesl dále,než nesplněné sny nočního hlodavce a přesto byla krátký,možná proto,že ji utnul pěst,jež se odrazila od tváře Doktorovy.
A  brzy již ležela služka na zemi a hledala zub,jež jí vypadl při onom útoku.
A  než mohl mladý pán Jean-Marie-Claude něco říct,ozvalo se z  Doktorových úst:
„Mladý pan,jako vaše pokojská dávám výpověď.Po všech těch letech….…
Neměl by jste se takhle chovat k  této mladé dámě,to si od vás po všech těch letech nezas….….“.
Zmínka o  letech skončila řetězovou reakci,jež nakonec počala slovy:
„Léta?“.Pak se Jean-Marie-Claude otočil k  zaměstnankyni,jež se právě vyhodila a zeptal se:
„Jak dlouho jste u  mě zaměstnaná?“.
„Dost pane.“.
„Kolik let.“.
„Hodně.“.
„Kolik přesně.“.
„Vždyť vám říkám,hodně!“.
„Hodně je jenom přibližná,u  každého jinak definovaná doba.“.
„A  kdo vám řekl tohle?Ještě mě budete tvrdit je 7  je míň než 15.Blouzníte, pane,blouzníte a proto vás neopustím,kdyby to tak věděl váše chuděra otec….…...“.
„Jak se jmenoval?“ zeptal se překvapivě.
„….….….No,“ řekl šlužka a nevěděla dál.
„Asi….….…...a­si….….….….otec­.“.
„Kdy jsem se narodil?“ opět překvapivý otázka.
„No,pa-tři-dva-Bé,jako to mám v  papírech.“.
„Vy?“.
„Samozřejmě,že vy,kdo jiný?“.
„Musím být o  samotě.“ řekl pojednou.Ale byl to úskok.
Vyběhl oknem a skočil rovnou do zahrady.Cement pod jeho nohama jen zaskřípal.Pak jej Doktor a služka mohli pouze sledovat,jak utíká.
Doktor jeho situaci shrnul slovy:
„Je strašně neškodný!“.
Byl v  baru a nebyl opilý,což je pochopitelné,po pěti sklenicích vína.
Když k  němu přišel číšník,byl očividně nervózní,protože nečekal,že se tu objeví,natož,že bude pít.
„Nebudete platit,pane.“ řekl.
„Tak nebudu.“.
„Ale jistě že ano!Dvě stě padesát tři a půl c Dollomitů.“.
„Ne!“ vzepřel se pojednou mladý pán,aniž by se větu snažil pochopit.Vzal lahev vína a praštil jím číšníku.
Střepy se rozletěly všude.Láhev byla v  pořádku,střepy z  číšníka.
Létaly tam,létala zpátky,létalo onde.
A  lidé normálně chodila a šlapalo přes střepy a vrchní na ně ječel,že mají ještě dvě hodiny šichtu a každý si nevšiml,jak se potichu odplížil mladý pán, pojednou velice střízlivý.

Na radnici měli záznamy.Množství záznamů.Krabice záznamů.Impéria a administrativní celky záznamů.A  v těch se nyní přehraboval již po několik hodin,když předtím uděřil starostu i  všechny členy rady a celou nebezpečnost.A hledal a nehledal a to stále.3. června 1903.3. června 1903.
3. června 1903.3. června 1903.Každý dokument,ať zpráchnivělí jako svět či nově vytištěný,každý se honosil datem 3. června 1903.
Dlouho seděl a přemýšlel.Poté,když se posadil,vyplivl cosi na podlahu a vytáhl zápalky.Sestavil papíry záznamů do tvaru týpí a zahrál si na conquistadora,jež si spletl kontinent.

Redakce byla plná,jako každé ráno a každý se ptal,kde je Jean-Marie-Claude.Byla vždy zde.A  najednou nic.To je podivné,mein general.
A  ku překvapení všech se právě nedostavil,prochází kolem nich a uráží je.
Pak vezme ze stolu lampu a počne s  ní do nich mlátit.Po chvilce nezbyde na stropě nic,než hromady střepů.
Poté uslyší hrozný jekot.Otočil jsem se a uviděl že trojí dveře šéfredaktorovi se otevírají,jako svět,jež čeká na svého Sieghail,aby jej uvrhl do neštěstí.A  již se plazí ono,která jest šéfredaktorem­.A  hnusné to není,jen co je pravda!Tolik očí,paží,rukou­,nohou,nehtů,sle­zin,žlučníků…­.….
Ale on se nebojím,vezmu lampu a rozbije ho.
Již mnohé články se zde niky nevydají.

A  procházela byty známých i  neznámých,a mlátil a mlátil a když zjistil,že nemůže i  jinak,tak počal defenestrovat dveřmi a vystrkávat oknem.
A  celou dobu neničil za jeden ideál:že zde nic nedává smysl.
A  tak padla i  jeho bratr,kterého nikdy viděl,i  její sestra,kterého neviděla zase jeho a mnoho mnoho mnoho dalších,neb on znalo mnoho lidí.
A  komorník a mechanik a šlužka a psychiatr,všichni­,až na Psychologa jejíhoveličen­stva,jež se schoval v  uzeném zelí.
Pak odešel mladý pán,jež o  sobě již dávno zjistil,že není mlád,z  domu a udeřil do jeho zdí a ten se nerozpadl,se všechno,co nebyla uvnitř.
A  totéž učinila se všemi místy,které nalezlo,až nakonec nebylo nic než on.
A  tu uviděl zrcadlo,obří,ne­konečné zrcadlo.A  když k  němu do…...něco, zjistil,že vidí sám sebe v  pokoji jež zná,jak spí na pohovce.Ale onen pokoj nebyl pokojem,nýbrž jen mlhou toho tvaru.
A  sen zjistil,že je snem ve snu,který snad sní jen snář,nikoliv snad další sen,
neb to by bylo přemálo snění.A  co když onen sen je snem snu ve snu sna ve snu?
A  když tam přemítal,tu se pojednou z  postele zvedl muž.Upravil se,oblékl si vestu a chytil zrcadlo,jež vyhodil z  okna,kde se rozbilo a s  ním i  mladý pán Jean-Marie-Claude.