ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Guvernér

06.04.07 | David Kartaš, @, další tvorba | 2006 x | vypínač

Guvernér

Tak dlouho jsem si žádal funkci,až jsem ji dostal.Stal jsem se guvernérem Ostrova Mora di Be.Ani jsem nevěděl,že nám patří,natož,že už nemají guvernéra.Když jsem si žádal detaily,řekli mi,že se je dozvím na místě.
Příštího rána mě měla čekat loď v  přístavu.Odešel jsem do svého bytu zrušit nájemní smlouvu a naposledy se zde vyspat.Když jsem zrovna ulehl, někdo zaklepal na dveře.Otevřel jsem je,ale nikdo tam nebyl.Potřásl jsem hlavou a odešel jsem spát,ale ne dřív,než jsem dveře pořádně zamkl.
Přístího rána jsem se se zbalenými kufry vydal k  přístavu.Po cestě kolem obchodů jsem byl zadržen mužem v  kutně.Doslova mě vtáhl do temné uličky a řekl mi:
„Nemůžete jet!“.
„Proč ne?“ zeptal jsem se naivně.
„To se vás netýká.Jestli chcete….….…“ řekl,ale něco asi zaslechl,otočil se a zmizel.
Já jsem ničeho nedbal a šel jsem ještě ráznějším krokem k  lodi.
Pluli jsme po dva týdny a na lodi podivných kvalit jsem byl já,dva strážci a kapitán,jež se nikdy neukázal a jež komunikoval s  okolním světem bušením na podlahu skrze zamčené dveře své kabiny.Připadal jsem si,když jsem už čtvrtou noc za sebou jedl studené skopové,jako žebrák a ne syn Starosty Dalgo di Rondo.Nikdo zde se mnou nemluvil a byl jsem jasně trpěn.Tak jsem se uzavřel a rozhodl se také s  nikým nemluvit.
Že jsme dorazili jsem se dozvěděl z  rohovoru obou stráží před dveřmi mého pokoje.Vylezl jsem a připravil si kufry,jelikož jsem tušil,že mi s  nimi nikdo nepomůže.
Vyšel jsem….….a uviděl jsem malý kus země vynořující se z  vody bez čehokoliv.Jen v  dáli,na druhém konci tohoto jednoznačně neobydleného ostrova se tyčila hora hlíny bez jakékoliv vegetace,jistě naházená na sebe lidksýma rukama.Překvapeně jsem se podíval na stráže a viděl jsem u  nich jasný náznak strachu.Společně se mnou sestoupili na pevninu v  malé loďce a uviděli jsme malou dřevěnou osadu plnou ničeho.
Zde byl jediný obyvatel,jiho­francouz,jménem Pierre-Marie.Příjmení odmítl uvést a také je nikdo asi neznal.Vždy se mu smáli právě kvůli jeho křestnímu jménu a tak si na příjmení odvykl,jak mi později řekl.
Povečeřel jsem něco ovoce a trochu kravského masa s  trochou trpkého vína a byl jsem uveden do svého sídla-což byl prostý dřevěný domek s  třemi místnostmi,dvěmi prázdnými skříněmi,otlučeným psacím stolen,
suchým záchodem ve zděném výklenku a jednou postelí s  dvěmi peřinami a s  jedním pečetním prstenem a oficiální vlajkou ostrova.
Ulehl jsem a oba strážci odešli.Po půlhodině,když už jsem spal,jsem byl vzbuzen jejich křikem,jelikož se jim loďka ztratila a neměli jak se vrátit na loď
.Poskytl jsem jim ubytování v  prázdných domech,jejichž domovní klíče jsem ke svému překvapení nalezl o  čtvrthodinu dříve ve svém psacím stole.
Oba strážci se čehosi báli,očividně zde zůstat nechtěli,ale neměli jinou alternativu.Ale zavřeli všechna okna a pořádně za sebou zamkli.
Šel jsem spát a tu jsem uviděl Pierra-Marie,jak se zaneprázdněně dívá na obzor.Zeptal jsem se,co se děje,ale neodpověděl,jen sebou počal třást.Pak zazněl strašlivý zvuk.A  narozdíl ode mě se Pierre-Maire absolutně nevyděsil.
Jen se pokřižoval,ale uprostřed se zastavil a rezignoval.Poté jen klidně řekl:
„Zamkněte se.Ikdyž….…...“.
Znejistěl jsem a šel jsem za ním až k  jednomu z  domů,kde bydlel strážný a našli jsme vyražené dveře a uvnitř…...dobro­tivý….….mrtvo­lu muže tak zohavenou,že ji prostě nešlo odlišit od podlahy a špatného nátěru stěn.
Otočil jsem se v  šoku na Pierra-Marie a k  mé ještě větší hrůze to s  ním vůbec nehlo.Snažil jsem se ho vyslechnout,ale tu zazněl další výkřik.
V  dalším domě byl další mrtvý strážný zabit stejně jako jeho kolega.Nyní jsem opravdu chtěl odpovědi.A  Pierre-Marie se zhluboka nadechl a řekl:
„Je tomu už dvacet let co byl dobit Mora di Be.Nebyl to vždy neobydlený ostrov.Dříve zde žila prastará polynéská kultura.Ale to bylo nepřípustné.
Měli jsme své rozkazy.Vedl jsem trestnou výpravu…...jež měla potrestat zdejší lidi za to,že žili.Zabili jsme je všechny a já se odvrátil do Boha,když jsem si to uvědomil.Ti strážní zde sloužili,ne pode mnou,ale sloužili a kapitán lodi zde byl jejich nadřízeným.A  ví­te,co se stalo s  ním a co se stalo s  nimi.Pohřibli jsme je na druhým konci ostrova,ale ty těla se furt odkrývala
….….furt byla vidět v  rozhrabané hlíně a tak jsme to tam furt vrstvili a vrstvili.Až….…­...Vy….…...vy byste měl odejít.“ řekl nakonec.
„….….….…..Jak?“ řekl jsem bez emocí a podivně i  bez strachu.
„Mám tu menší loď.Kapitán vás na loď nevezme.Snad se někam dostanete.“
.
„Proč….jste neodjel?“ řekl jsem apaticky.
„Proč?Nic mi tu nechybí.“ řekl Pierre-Marie,jak se o  něm naposledy zmíním
.
Nasedl jsem na loďku a přijal košík se zásobami,jež mi onen muž,jehož jsem naposledy pojmenoval o  větu zpátky podal.
Pak jsem odplul a minul loď,kde kapitán marně čekal na mrtvé strážce.
Potravini byly umělé a chutnali jako polystyrén,takže jsem je jedl mechanicky,bez zájmu,anichž bych se vlastně díval,co to jím.
Po několika měsících jsem přece jen dorazil.Když jsem opouštěl loď vzal jsem košík s  potravinami a chtěl se podívat po zbytcích….….…ztuhla ve mě krev.Zahodil jsem košík do moře a utíkal směrem k  domu mé matky.Zde jsem zůstal po dalšího půl roku bez toho,aniž bych vyšel.
Do smrti mě to bude mučit.
Když jsem košík otevřel,uviděl jsem ohlodané kosti z  lidské ruky.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 17.04, 13:48 - Kristy P.
 Přidat komentář 




› Online 12


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2022 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14763
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6411
autorů: 864